(Text navazuje na povídku „A přišel podzim ….“, která byla na této internetové stránce zveřejněna 5. listopadu 2018)
Category: Maxova rána (page 1 of 2)
„Život je krátkej a většinu ho člověku umořej věci, kerý ho nezajímaj. Má si teda eště ten jeho zbytek ztrpčovat něčim dalšim blbym a nesmyslnym?“ (Hektor Fábera)
I.
(neděle 23. září)
A přišel podzim …
Jeho první den se pomalu chýlil ke konci.
Jakub, Kristýna, Marek a Max odjeli z Benešova u Prahy čtyři minuty po čtvrt na devět večer. Auto řídil Kuba, Max seděl vedle něj a Kristýna s Markem obsadili místa vzadu.
Vše kolem tonulo ve tmě. Jakubův, Kristýnin, Markův a Maxův společný život i jejich individuální osudy se vtěsnaly dovnitř vozu.
Světlomety automobilu čistily cestu.
Vpravo, částečně skryt za mraky, zářil na nebi velký měsíc.
(Text navazuje na Rok změn 1 – Prolog, který byl na této internetové stránce zveřejněn 8. července 2018)
Led lodní trupy drtí a anděl bílé smrti
do dobrodruhů ráje zve teď ve tmě polední
a posádky to vědí, že zpátky cesty není,
a duši bohu poručit je rozkaz poslední.
(Ráhna Franklinových lodí, Taxmeni (1))
Ráhna Franklinových lodí
(čtvrtek 5. dubna)
1.
Devět minut po šesté vstoupil Max Štróbik do své a Fáberovy kanceláře v Sekci VII a začal se vybalovat. Venku doznívala noc, žezlo od ní pomalu přebíral den. Od změny času neboli posunutí ručičky hodin o šedesát minut kupředu sice uběhl už více než týden, ale Max si stále nemohl zvyknout, ta zatracená ztracená hodina mu prostě a jednoduše chyběla.
Docela všední, obyčejný den
k večeru o půl šesté,
ulice hoří do tmy neonem
v tom starém pohádkovém městě.
Docela všední, docela všední den,
víc kouzla má než krásný sen.
(Docela všední obyčejný den, V. Průchová, J. Hammer, J. Hořec)
1.
Osm minut po šesté se Max Štróbik vybaloval ve své a Fáberově kanceláři. A o čtvrthodinu později už se chystal u svého psacího stolu snídat – jako každé ráno dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety, prvního denního turka.
„Třeba se týhle snídaňový sestavě bude jednou řikat ‚Maxovo požehnání‘,“ pomyslel si: „Jako je ‚Vršovickej dloubák‘ nebo ‚Trojitej rittberger‘, bude jednou možná i ‚Maxovo požehnání‘.“
Max byl zatím v místnosti sám, její druhý podnájemník Hektor Fábera přicházel až před osmou. A tak si chtěl Max užít samoty a klidu, jenže nebyl zcela ve své kůži, což pro ranní oťukávání se s rodícím se novým dnem nebyla ideální konstelace.
Maxe především tlačily oči, hlavně pravé – jako by při odchodu z domova chvatně sáhl po náhradním, které mu přesně nepasovalo do důlku. A tak byl svět před jeho zraky kapánek rozmazaný.
„Včerejších šest piv v hospodě U točny,“ popsal si v duchu důvod problému. A jen doufal, že je to těch šest piv a nikoli ta ošklivá nemoc, již se mnozí bojí i pojmenovat a opisují ji tímhle slovním spojením.
Jak člověk stárne, měl by schnout a pomalu vopouštět to, co si do hrobu nevezme. Ale bez trpkosti to nejde.
(Hektor Fábera)
Prolog
(pondělí 16. dubna)
Ještě vládla tma, když jsem se probudil … odhaduju, že jsou čtyři hodiny, možná půl čtvrté … poslední týdny se takhle brzy budím pravidelně … hodinu, hodinu a půl předtím, než mě má zalarmovat mobil v roli budíku …
… rozsvítil jsem baterku … nenávidím, když tmu v bytě zabije svit z lustru … používám ho jen výjimečně, když není zbytí …
„Ahoj, Žabičko,“ pozdravil jsem Veroniku smějící se na mě z fotografie na zdi proti mé posteli … a vstal jsem a šel se vychcat …
… a vrátil jsem se do postele … a nedalo mi to a kouknul jsem na časový údaj v rohu displeje mobilního telefonu …
Motto
„Halík, politicky, myslete politicky, Halík!“
(Soudruh poručík Hamáček, Černí baroni)
Obavy Elen Hojerové
„Nazdar, zašíváci. Bojíte se války?“ zeptala se Elen Hojerová Maxe Štróbika a Hektora Fábery, když v nula osm dvacet vstoupila do jejich kanceláře. Oči měla zabodnuté do papíru, který držela v rukou a cosi v něm za chůze s ustaranou tváří študovala.
„‚Keď začně vojna, nastúpitě v prilbách na dno rieky a bojové jednotky po nich puojdu ako cez most!‘ hlásal u nás na vojně nadporučík Štefan Slanina,“ ozval se Fábera stojící s rukama v bok před skříní se šanony, mezi nimiž cosi hledal. Záhy otočil hlavu k Elen Hojerové: „Nazdar, radioamatérko. Kde máš debilku? Kdě – mátě – čapicu?!“
„Rukulíbám, jemnostpani. Jéminkote! Mně můžeš klidně řikat ‚soudruhu poručíku‘, já se neurazim,“ připojil se Max, který seděl za psacím stolem a koukal do počítače: „Co to máš? Povolávací rozkaz?“
Jsou dny
kdy marně bušíš
do kostelních vrat
Natálie Paterová, I Bůh má své dny (1)
1.
Deset minut po sedmé seděl Max Štróbik vybalený za psacím stolem ve své kanceláři a chystal se snídat dva rohlíky, máslo a tavený sýr. A zaléval si První stupeň rakety, prvního ranního turka.
Jpeg
Zalévání jakéhokoli turka byl v Maxově pojetí obřad: nejprve nasypal na dno čajového hrnku dvě lžičky kávy, jež pak na sedmkrát zalil vroucí vodou ze Stálina neboli plechové varné konvice s červenou kontrolkou. Maxův známý, číšník, tvrdil, že nejlepší je zalít na pětkrát, avšak Maxův spolupracovník z předchozího zaměstnání Petr Brázda ho naučil zalévat na sedmkrát.
„Petr Brázda řikal na sedumkrát, tak to zalejvám na sedumkrát. Řikám tomu Brázdovo zalití,“ vysvětloval Max spolupracovníkovi Hektoru Fáberovi, který býval těmto rituálům občas přítomen.
Město v této povídce, lidé a místa – všechno je fiktivní. Jen chování postav se zakládá na zavedené technice žití.
(Parafráze výroku spisovatele Eda McBaina) (1)
Úvod
Krátce po tři čtvrtě na sedm se Max Štróbik vybaloval ve své kanceláři a lamentoval, že venku je zima jako v morně. Teploměr umístěný za kuchyňským oknem Maxova bytu ukazoval těsně před šestou -2 stupně Celsia. A to byla už druhá polovina dubna!
„Kosa nostra,“ potvrdil by Maxův spolupracovník Hektor Fábera, kdyby už byl také v práci. Jenže chodíval až na osmou, takže Max si lebedil, že jej v úvodu dne nikdo neruší snahou o konverzaci, šramotem ani obyčejnou fyzickou přítomností.
Dobu mezi vlastním probuzením a příchodem kohokoli jiného do jeho kanceláře (což byla jedna až dvě hodiny podle toho, kdy dorazil do práce) považoval Max za nejhezčí část dne – nota bene, když to bylo na podzim a v zimě a v tu dobu ještě vládla tma.
Prolog
„V roce 1964 John Ford režíroval westernový příběh – Podzim Čejenů, podle skutečné události, která se přihodila v jedné oklahomské rezervaci v roce 1878. Tehdy jen něco málo okolo tří set příslušníků kmene Čejenů podniklo téměř 3 000 km dlouhou cestu na místa svého narození ve Wyomingu – Yellowston. Je to neuvěřitelně těžká cesta, plná utrpení i bolesti nejen mužů, ale i jejich žen a dětí, starých lidí, kteří doufají, že ještě uvidí místa, která tolik milovali.“
Autor: clara.bow (1)
Příběh první – Hořejšek (2. dubna)
1.
Max Štróbik vylezl toho rána z postele kolem osmé, avšak vzhůru byl možná už tak patnáct, dvacet minut. Po probuzení se ale převaloval na lůžku ze strany na stranu a zvažoval, zda ho 
má opustit, protože opustit ho znamenalo v Maxově případě definitivně vstát.
1.
Max Štróbik měl dnes nóbl snídani – „na vidličku“, jak se říkalo ve starých dobrých časech a znamenalo to mít snídani „hóch“, „extra“, ne jako obyčejně.
Obyčejně míval Max dva rohlíky, máslo a tavený smetanový sýr, což krájel a vzájemně spojoval klasickým kuchyňským nožem z oceli, a První stupeň rakety neboli turka v čajo
vém hrnku.
Dnes snídal kompletním plastovým příborem v rychlém občerstvení na dohled velké křižovatky, v níž se stýkaly tři rušné ulice.
*
© 2024 Sobegh
Theme by Anders Noren — Up ↑
Nejnovější komentáře