„Nazdar, zašíváci. Bojíte se války?“ zeptala se Elen Hojerová Maxe Štróbika a Hektora Fábery, když v nula osm dvacet vstoupila do jejich kanceláře. Oči měla zabodnuté do papíru, který držela v rukou a cosi v něm za chůze s ustaranou tváří študovala.
„‚Keď začně vojna, nastúpitě v prilbách na dno rieky a bojové jednotky po nich puojdu ako cez most!‘ hlásal u nás na vojně nadporučík Štefan Slanina,“ ozval se Fábera stojící s rukama v bok před skříní se šanony, mezi nimiž cosi hledal. Záhy otočil hlavu k Elen Hojerové: „Nazdar, radioamatérko. Kde máš debilku? Kdě – mátě – čapicu?!“
„Rukulíbám, jemnostpani. Jéminkote! Mně můžeš klidně řikat ‚soudruhu poručíku‘, já se neurazim,“ připojil se Max, který seděl za psacím stolem a koukal do počítače: „Co to máš? Povolávací rozkaz?“
Nejnovější komentáře