Motto
Lázně… jsou zařízení sloužící k léčbě nebo rehabilitaci lidí zejména formou koupání ve vodě.
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Lázně)
Prolog
Ahoj všem,
včera jsem se šel přihlásit ke kontrole na oční. Očařka se přestěhovala do nového baráku, dala mi i adresu, jenže barák je čtyřhranný a dá se do jeho vnitřností vlézt ze všech těch jeho čtyř stran, ovšem to číslo popisné je jen na jedné straně, takže jsem chvíli bloudil kolem, až jsem teda našel ty správné 
vchodové dveře, ale sestřička mi je musela na dálku otevřít bzučákem, jenže dveře nešly otevřít – povedlo se mi to až na ikstý pokus. Pak jsem uvnitř nemohl najít ordinaci, až našel. No, říkal jsem si: „Dobrá doktorka – dobrá práce s pacienty a léčba a řešení problému: než se k ní probojuješ, umřeš – skoro.“
Ale to hlavní: musím do půlky roku vyčerpat starou dovolenou. Rozhodl jsem se jet do Luhačovic do lázní. Vlak zvaný Slovácký expres mi jede z Prahy až tam. Nikdy jsem tam nebyl, a tak si dám nějaké ty procedůry, bazén, polopenzi, výlety. Taky bary, ženský… prostě takový ty poslední dny života v životě.
Mějte se pěkně.
Váš Kolman
(Vyjde v roce 2025)
Stárnoucí vdovec Hála se ztrácí ve světě rychlých technologických a kulturně-společenských změn. Překvapivě ale zjišťuje, že mnohé z nich už v životě prožil – jen se jinak jmenovaly. To v jeho očích zvyšuje šanci přežít i současnost – otázkou ovšem je, zda to má smysl. V pořadí čtvrtá autorova kniha je opět plná tragiky, humoru, fatalismu, skepse, ironie, sarkasmu a jadrného slovníku. Starším čtenářům může posloužit jako antidepresivum, pro mladší je varováním, co je v budoucnu čeká a nemine.
https://eknihyjedou.cz/hala_sobegh
(Věnováno Sedmi statečným z roku 1960. A jiným filmům, které mám rád.)
1.
„Prosím – vstupte,“ vybídla sekretářka Pana G, aby vešel do místnosti. Když vstoupil, zavřela za ním dveře.
Od psacího stolu na protějším konci protáhlé kanceláře vstal šéf Sekce VII kapitán Oldřich Benčík a s nataženou pravicí nachystanou ke stisku zamířil vstříc Panu G. „Vítám tě,“ pozdravil ho a stočil pohled a řeč k pohovce u konferenčního stolku vpravo za vchodem: „Evžena Říhu a Maxe Štróbika znáš.“
Pan G mlčky přikývl a s oběma muži se pozdravil.
Kapitán Benčík se vrátil ke svému stolu, zmáčkl knoflík na reproduktoru a do mikrofonu, který z něj trčel, pronesl: „Evičko, dvakrát rum, jednou dvojitou vodku a… (pohlédl na Pana G:) Pořád stejně?“
Pan G mlčky přikývl.
Kapitán Benčík vrátil ústa k mikrofonu a uzavřel objednávku: „A jednoho Jeníka Chodce.“
„Dnes, jak s oblibou pan Hrabal říkal, se nemožné stane skutkem.“
(Předseda Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Jan Řehounek 6. prosince 2014 při odhalení pamětní desky Bohumilu Hrabalovi na vlakovém nádraží v Kostomlatech nad Labem)
1.
Na nádražní budově v Kostomlatech nad Labem mají připevněnou pamětní desku zvěstující, že právě tady sloužil v letech 1944 až 1945 jako výpravčí spisovatel Bohumil Hrabal. „Odtud čerpal inspiraci pro Ostře sledované vlaky,“ informuje nápis.
Aby se řečenému dostalo náležité váhy, doprovozeno jest rytinou zobrazující ruku držící razítko, jež se už už blíží k vyšpulenému dívčímu zadečku, aby ho políbilo. Výjev je ovšem statický…
(Text navazuje na povídku „A přišel podzim ….“, která byla na této internetové stránce zveřejněna 5. listopadu 2018)
Ouvertura
„Táta začal zase o tom, co ho bolí. A vzpomínal, že jeho táta měl taky bolesti a chtěl umřít, a tak si prej u nich ve vsi lehnul na silnici, kudy jezdíval parní válec, a čekal tam na něj v hodinu, kdy tam ten válec obvykle přijížděl. Chtěl se nechat přejet.
Jenže válec tenkrát zrovna nepřijel.“
(Veronika o svém tatínkovi, 2016)
„Život je krátkej a většinu ho člověku umořej věci, kerý ho nezajímaj. Má si teda eště ten jeho zbytek ztrpčovat něčim dalšim blbym a nesmyslnym?“ (Hektor Fábera)
I.
(neděle 23. září)
A přišel podzim …
Jeho první den se pomalu chýlil ke konci.
Jakub, Kristýna, Marek a Max odjeli z Benešova u Prahy čtyři minuty po čtvrt na devět večer. Auto řídil Kuba, Max seděl vedle něj a Kristýna s Markem obsadili místa vzadu.
Vše kolem tonulo ve tmě. Jakubův, Kristýnin, Markův a Maxův společný život i jejich individuální osudy se vtěsnaly dovnitř vozu.
Světlomety automobilu čistily cestu.
Vpravo, částečně skryt za mraky, zářil na nebi velký měsíc.
(Text navazuje na Rok změn 1 – Prolog, který byl na této internetové stránce zveřejněn 8. července 2018)
Led lodní trupy drtí a anděl bílé smrti
do dobrodruhů ráje zve teď ve tmě polední
a posádky to vědí, že zpátky cesty není,
a duši bohu poručit je rozkaz poslední.
(Ráhna Franklinových lodí, Taxmeni (1))
Ráhna Franklinových lodí
(čtvrtek 5. dubna)
1.
Devět minut po šesté vstoupil Max Štróbik do své a Fáberovy kanceláře v Sekci VII a začal se vybalovat. Venku doznívala noc, žezlo od ní pomalu přebíral den. Od změny času neboli posunutí ručičky hodin o šedesát minut kupředu sice uběhl už více než týden, ale Max si stále nemohl zvyknout, ta zatracená ztracená hodina mu prostě a jednoduše chyběla.
Docela všední, obyčejný den
k večeru o půl šesté,
ulice hoří do tmy neonem
v tom starém pohádkovém městě.
Docela všední, docela všední den,
víc kouzla má než krásný sen.
(Docela všední obyčejný den, V. Průchová, J. Hammer, J. Hořec)
1.
Osm minut po šesté se Max Štróbik vybaloval ve své a Fáberově kanceláři. A o čtvrthodinu později už se chystal u svého psacího stolu snídat – jako každé ráno dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety, prvního denního turka.
„Třeba se týhle snídaňový sestavě bude jednou řikat ‚Maxovo požehnání‘,“ pomyslel si: „Jako je ‚Vršovickej dloubák‘ nebo ‚Trojitej rittberger‘, bude jednou možná i ‚Maxovo požehnání‘.“
Max byl zatím v místnosti sám, její druhý podnájemník Hektor Fábera přicházel až před osmou. A tak si chtěl Max užít samoty a klidu, jenže nebyl zcela ve své kůži, což pro ranní oťukávání se s rodícím se novým dnem nebyla ideální konstelace.
Maxe především tlačily oči, hlavně pravé – jako by při odchodu z domova chvatně sáhl po náhradním, které mu přesně nepasovalo do důlku. A tak byl svět před jeho zraky kapánek rozmazaný.
„Včerejších šest piv v hospodě U točny,“ popsal si v duchu důvod problému. A jen doufal, že je to těch šest piv a nikoli ta ošklivá nemoc, již se mnozí bojí i pojmenovat a opisují ji tímhle slovním spojením.
Jak člověk stárne, měl by schnout a pomalu vopouštět to, co si do hrobu nevezme. Ale bez trpkosti to nejde.
(Hektor Fábera)
Prolog
(pondělí 16. dubna)
Ještě vládla tma, když jsem se probudil … odhaduju, že jsou čtyři hodiny, možná půl čtvrté … poslední týdny se takhle brzy budím pravidelně … hodinu, hodinu a půl předtím, než mě má zalarmovat mobil v roli budíku …
… rozsvítil jsem baterku … nenávidím, když tmu v bytě zabije svit z lustru … používám ho jen výjimečně, když není zbytí …
„Ahoj, Žabičko,“ pozdravil jsem Veroniku smějící se na mě z fotografie na zdi proti mé posteli … a vstal jsem a šel se vychcat …
… a vrátil jsem se do postele … a nedalo mi to a kouknul jsem na časový údaj v rohu displeje mobilního telefonu …
© 2025 Sobegh
Theme by Anders Noren — Up ↑
Nejnovější komentáře