Tenkrát v parlamentu

Thriller z nejvyšších pater a nejhlubších sklepení Poslanecké sněmovny a české politiky vůbec. Fiktivní příběh zasazený do reálných kulis, jež autor poznal za desítky let práce novináře a úředníka. Někteří ze čtenářů, kteří měli možnost nahlédnout do rukopisu, tvrdí, že podobná kniha v České republice dosud nevyšla… uvidíme. Vyjde na podzim.

 

Ukázka z knihy:

(…)

Volba je tajná, ale leckterou tajnou volbu kamkoli provází humbuk plynoucí z toho, že je to akademicky vzorová, ale reálně velmi nebezpečná věc: každý si totiž může nekontrolovatelně hlasovat, jak se mu zlíbí. A vyměnit volitele jakéhokoli typu poté, co vybrali jinak, než si nalajnovala partajní ústředí či jiná zákulisí, se zatím nikomu nepodařilo (možná do budoucna pomůže umělá inteligence).
Ze své novinářské kariéry si pamatuju třeba tajné volby prezidentů republiky – to je vybíral ještě parlament. Protože partaje nevěřily svým poslancům, že dodrží politické dohody o vybraném kandidátovi, poslanci a poslankyně si fotili vlastní hlasovací lístky, nebo si je mezi sebou ukazovali, aby měli pro povolební účtování důkaz, že zrovna oni nezradili. (Skoro námět pro remake klasické české kriminálky „105 % alibi“.)

Ale vraťme se do Sněmovny, neboť i tady v podhradí je to zajímavé prostředí: občas se stane, že naše partaje se dohodnou a my poslanci a poslankyně v tajné volbě zvolíme nějakého kandidáta do nějaké funkce, jenže to následně vzbudí nevoli veřejnosti a je třeba z toho nějak vybruslit s čistým štítem. V takových případech hodíme vinu na některého z úředníků, který volbu pomáhal organizačně zajišťovat – prostě na něj svedeme, že nás hlasující zmátl, protože při organizaci voleb cosi pomotal.

Dokázat tuto levárnu se nedá, protože mimo Sněmovnu tohoto anonymního konkrétního viníka nikdo nezná, nikdo z novinářů se ho nikdy nepokusí vyhledat a vymámit z něj svědectví a dotyčný úředník (až na výjimky potvrzující pravidlo) sám od sebe nikdy nepromluví, protože ví svoje. (Obecně platí, že jakýkoli úředník kdekoli musí permanentně počítat s tím, že se kdykoli může stát obětním beránkem našich politických handlů.)
Jakkoli to ale vypadá, že tento vztah je jednosměrný a úředníci jsou chudáci vydaní nám politikům na milost a nemilost, realita až tak hrozná není – mezi námi poslanci a úředníky totiž přes to přese všechno existuje jistá symbióza, která je výhodná pro obě strany – navzájem se totiž potřebujeme: my poslanci víme, že nám úředníci „vidí do karet“ neboli znají zákulisí, kam lidé z ulice ani novináři nedohlédnou; a úředníci vědí, že i v ekonomicky horších časech státu na ně nezapomeneme a nějaké ty drobky ze svých talířů jim pod náš stůl shodíme. (Ale přece jenom pro strýčka Příhodu a ony Výjimky potvrzující pravidlo je po ruce pojistka v podobě interního nařízení o povinné zaměstnanecké mlčenlivosti.)

(…)

 (Vyjde letos na podzim)