(Věnováno Sedmi statečným z roku 1960. A jiným filmům, které mám rád.)
1.
„Prosím – vstupte,“ vybídla sekretářka Pana G, aby vešel do místnosti. Když vstoupil, zavřela za ním dveře.
Od psacího stolu na protějším konci protáhlé kanceláře vstal šéf Sekce VII kapitán Oldřich Benčík a s nataženou pravicí nachystanou ke stisku zamířil vstříc Panu G. „Vítám tě,“ pozdravil ho a stočil pohled a řeč k pohovce u konferenčního stolku vpravo za vchodem: „Evžena Říhu a Maxe Štróbika znáš.“
Pan G mlčky přikývl a s oběma muži se pozdravil.
Kapitán Benčík se vrátil ke svému stolu, zmáčkl knoflík na reproduktoru a do mikrofonu, který z něj trčel, pronesl: „Evičko, dvakrát rum, jednou dvojitou vodku a… (pohlédl na Pana G:) Pořád stejně?“
Pan G mlčky přikývl.
Kapitán Benčík vrátil ústa k mikrofonu a uzavřel objednávku: „A jednoho Jeníka Chodce.“
Když sekretářka všechno donesla a odešla, pozvedl kapitán Benčík svou sklenku a vybídl ostatní, aby jej následovali. Přiťukli si a napili se.
„Chlapi,“ ujistil přítomné kapitán Benčík, „čmelák je zapnutej, takže můžeme mluvit naprosto bez obav a otevřeně.“
*
Čmelák neboli rušička odposlechu byla sice zapnutá, ale ocitne-li se člověk v jakékoli kanceláři a nota bene cizí, nikdy si nemůže být stoprocentně jistý, že čmelák opravdu bzučí. A Sekce VII jako celek byla natolik specifická instituce, že takovou jistotu nikdo neměl ani na vlastním pracovišti – čemuž Max, Evžen i Pan G (pokud jako externista zavítal do Sekce VII) uzpůsobovali míru své otevřenosti.
A tak Max zahajoval každý pracovní den tím, že vešel do kanceláře a třebaže v ní byl první a sám (protože Hektor Fábera, s nímž ji sdílel, chodíval o hodinu později), nahlas oznámil: „Zdravim odposlech! Jak se máte? Ste tam eště na druhý straně? Měníte se teďka po noční?“ A Fáberovi vysvětlovával: „Já když mluvim do telefonu nebo tady u nás v kanceláři, tak mluvim zásadně nahlas, pomalu, zřetelně, nemumlám a hlavně: nekomolim ména a čísla, aby pak kolegové tam někde na druhý straně neměli problém to rozlousknout.“
*
„Dostali sme úkol,“ začal kapitán Benčík: „Existuje osoba – říkejme jí třeba ‚pan Smíšek‘ – vo kterou je třeba se na ňákou dobu postarat. Nevim na jak dlouhou, protože to neví nikdo. MY (pravil důrazně a nahlas) máme za úkol (ztlumil hlas) se vo pana Smíška postarat do chvíle, než si ho přeberou Pláštěnkáři.“
„To musí smrdět hodně nahlas, když to máme dejchat zrovna my,“ nadhodil Evžen.
„Kdo moh, dal vod toho ruce pryč,“ přitakal kapitán Benčík.
*
„Aha – takže to smrdí politikou,“ pomyslel si Max a v duchu uvažoval: „Pláštěnkáři – to chápu: sepisujou občanum nový životopisy na státní outraty tehdá, když de zpravidla vo čistě kriminální záležitost a je nutný vocenit, že vohroženej zpěvák začal dobře zpívat v novym souboru, což se logicky nelíbí kapelmajstrovi jeho předchozího ánsámblu, a tak mu chce seštelovat hrdlo. Jenže když mezi Pláštěnkáře a toho tajemnýho pana Smíška nacpou nás a navrch vod něj dá každej ruce pryč, pak to neni vobvyklá kriminalita. Tady netáhne vod podlahy, ale z politiky. A hodně vysoký politiky.“
*
„No – a jak už víte, když dá v týhle zemi někdo vod něčeho ruce pryč, ale současně neni zájem dotyčnýho ponechat zcela napospas přírodnim živlum, nastupujeme my,“ potvrdil Maxovu úvahu kapitán Benčík. A připomněl: „Nakonec – všichni děláte pro Sekci VII dost dlouho na to, abyste to věděli.“
Evžen přikývl; Max a Pan G vyčkávali.
„Takže jak sem řek,“ pokračoval kapitán Benčík: „Na nás je postarat se vo pana Smíška do doby, než ho převezmou Pláštěnkáři. To znamená ho někde schovat a dohlídnout na to, aby se neříznul při krájení chleba nebo nevofouk u votevřenýho vokna.“
„Čim si pan Smíšek zasloužil takovou péči?“ šel rovnou k věci Evžen.
„Nevim,“ opáčil suše kapitán Benčík.
„Ptám se jen, abysme věděli, vodkud může foukat vítr.“
„Vodevšad, Evžene. A když řikám vodevšad, tak vopravdu vodevšad.“
„Vodevšad…,“ zopakoval zkoumavě Evžen: „Řikáš, Oldo, že máme pana Smíška udržet při životě – to bude vobnášet co?“
„V první řadě vytipujete místo, kam pana Smíška dáme,“ zahájil kapitán Benčík výčet úkolů: „Pak budete mít na triku to, aby na něj nikdo neupřel zrak. A pokud upře, nasadíte vlastní krky, aby pan Smíšek přežil. Proto tentokrát nafasujete i bouchačky.“
„We deal in lead, friend,“ poznamenal bez emocí Evžen.
„To je zase z ňákýho filmu, ne?“ povytáhnul kapitán Benčík obočí.
„Vyřešíme to olovem,“ usmál se Max.
„Některý dabingy to překládaj jako ‚my mluvíme pistolí‘,“ vložil se do hovoru Evžen: „Ale pravda je, že formulace ‚vyřešíme to olovem‘ je taková… taková… (Evžen hledal správný výraz) … řek bych… taková přítulnější.“
„Proč vy dva neděláte někde ve filmovym archivu nebo v dabingu, když ty filmy tak žerete?“ usmál se i kapitán Benčík.
„Protože v dabingu z češtiny do angličtiny a zejména pak americký angličtiny je obrovská konkurence,“ odpověděl Evžen: „Tady v Sekci VII máme svý jistý – gáži, vobědy hrazený z fondu kulturních a sociálních potřeb, dovolenou na zotavenou… a slušný zacházení (a ukázal rukou na alkohol ve sklenicích na stole před nimi… a rozpažil, jako by chtěl v náruči přivítat všechny příležitosti) … a taky kvartální prémie… neni co řešit.“
„Dobrej střelec,“ namířil Max ukazováček na Evžena: „A my nejedeme na církevní slavnost.“
Evžen vyloudil na tváři úsměv od ucha k uchu – jako že je na takovou pochvalu pyšný.
Jako poslední se k úsměvům připojil Pan G.
*
„Óká, chlapci, vraťme se k naší věci,“ svázal přetrženou nit kapitán Benčík: „Samozřejmě na to nebudete sami. Počítáme s tim, že kolem vás bude eště vnější obrannej kruh. Ale kdyby se něco semlelo a tenhle vnější obrannej kruh prasknul, bude to hlavně na vás.“
„Náš modelářskej kroužek s nima bude v kontaktu jak?“ pídil se Evžen po podrobnostech.
„To bude mít na starosti tady Pan G,“ pravil kapitán Benčík a obrátil se na jmenovaného: „Zastav se zejtra v deset, proberem to. Šikne se ti to?“
Pan G přikývnul.
„A my tři jako sbórnaja kamánda jak teda?“ sondoval Evžen jménem svým, Maxe a Pana G.
„Velet mančaftu budeš ty, Evžene, protože jako šifrant budeš udržovat kontakt se Sekcí VII,“ oznámil kapitán Benčík: „Tajdle Pan G (a pohlédl na Pana G) bude na ten kontakt s vnějšim obrannym kruhem a pak hlavně taky na jemnou hodinářskou práci. A Max (a pohlédl na Maxe) bude mít na starosti šachový partie a jejich rozbory. A všichni budete s panem Smíškem do poslední chvíle, ať má ta poslední chvíle jakoukoli podobu.“
Rozhostilo se ticho. Každý sám za sebe se napil ze své skleničky.
„Yes,“ shrnul Evžen: „The final supreme idiocy. Coming here to hide. The deserter hiding out in the middle of a battlefield.“
Nikdo se nezasmál.
Asi po minutě přesunul kapitán Benčík postupně zrak z Maxe na Evžena… a z Evžena na Pana G… a z Pana G na Maxe… a pak očima obsáhnul všechny tři a povídá: „Možná se ptáte sami sebe, proč sme zrovna vás tři dali dohromady… no… tak odpovim: všichni ste všehoschopný cynici… všichni máte takovej… potřebně chladnej až studenej přístup k životu a lidem… a ani jeden nemáte co ztratit… (odmlčel se – a uzavřel:) Dobře… dneska máme úterý, takže do čtvrtka vod vás chci slyšet tipy, kde pana Smíška ubytujeme. V sobotu by to tam jeli naši vobhlídnout a když to klapne, v neděli si na to eště sedneme a v pondělí byste si pana Smíška převzali. Bude to všechno na knap, ale s tim nic nenaděláme.“
A rozešli se.
*
„Z pohřebáku jsem ještě nestřílel,“ řekl Evžen za chůze.
„Kamarád se zná s ňákym skutečnym gringos amerikános a ten prej povidal, že tohle neni uplně přesnej překlad,“ namítl Max: „To, co řiká Vin, když vyleze k Chrisi Adamsovi nahoru na kozlík pohřebáku a nabíjí, že jako vodvezou mrtvýho indiána nahoru na Boot Hill, prej správně zní: ‚Pohřebáku jsem bodyguarda ještě nedělal‘.“
„Fááááákt?!“ zastavil se Evžen a vykulil na Maxe oči: „To sem eště nikdy neslyšel, to je zajímavý, to si musim zapsat.“
„Tak jako tak – mně to připomíná situaci na hajzlu u nás v hospodě U točny před tejdnem,“ zastavil se i Max, dal si ruce v bok a začal vyprávět: „Dorazil sem tam a za Boha ho nemoh vydolovat z poklopce, tak povidám chlapovi u vedlejší mušle: ‚Nemoh byste mi ho pučit? Bylo by to snazší a rychlejší.‘ A ten chlap povidá: ‚Nemoh.‘ Čimž chci říct, že sme jako ten Chris Adams a Vin Tanner, když vezou indiána nahoru na hřbitov: musíme se spolehnout jenom sami na sebe.“
„Kolik vy dva vlastně umíte těch citátů z filmů?“ přerušil Evženovu a Maxovu konverzaci Pan G.
Max a Evžen na něj pohlédli, usmáli se a Max opáčil: „Odpovíme ti spolu s naším ikonickým Jiřím Krampolem: ‚Nikdo není dokonalý.‘“
„Ale sme rádi, že si s náma aspoň vobčas pokecáš,“ dodal Evžen směrem k obvykle mlčícímu Panu G a bylo v jejich trojici zase chvíli zaděláno na autentickou srandu.
2.
Ze tří možností, kde pana Smíška ubytovat ól inklusiv, vybral kapitán Benčík penzion Tucháček v Kloučkově na Šumavě, malé osadě v půli cesty spojující Klatovy a Sušici, kam si Max skoro deset let jezdil jednou za čas vyčistit hlavu. A tak včera zavolal jeho provozovateli Milošovi a zjistil, že mají volno a že Maxova pánská společnost si může přijet zajuchat.
„Vy kanci,“ ocenil vidinu výdělku Miloš.
*
Kloučkov tvořilo osm chalup a bývalý kravín přestavěný na penzion. V jedné brázdě, kde původně stály krávy, byly teď apartmány a ve druhé bowlingová dráha. K objektu patřila ještě sousední chalupa s recepcí, restaurací, malým vnitřním bazénem a velkou zahradou s ovocnými stromy.
Do tohoto Bohem skoro zapomenutého místa na konci světa vedly pouze dvoukilometrová asfaltová silnice – odbočka z hlavního tahu spojujícího Klatovy a Sušici – a polní cesta. Obě se táhly z lesů, které obklopovaly Kloučkov ve vzdálenosti asi jednoho kilometru. Do obce se tak ve dne nikdo nemohl nepozorovaně dostat pěšky ani autem.
„Naši se tam byli podívat a za slabý místo považujou noc,“ konstatoval kapitán Benčík v neděli, když si s Maxem, Evženem a Panem G prohlíželi mapy a fotografie Kloučkova a jeho okolí: „Ani já si nemyslim, že je to ideální místo, ale z toho, co máme k dispozici, je asi nejlepší. A když to shrnu: shora máme pokyn se vo pana Smíška postarat, ale ne v ňákym vojenskym, policejnim nebo zpravodajskym zařízení. Zadání je, že tohle musí jít naprosto mimo ně. A poradit si s tim musíme sami. (Odmlčel se a po chvíli navázal:) Podle posledních informací tam máte bejt nejdýl tejden – vod pondělka do pondělka. Takže vy tři s panem Smíškem budete uvnitř a naši se tady kolem na vokraji těch lesů (a ukázal na fotky Kloučkova) rozmístěj s termokamerama – to pro ty noci. A budeme se modlit, abysme to všichni ve zdraví přežili.“
*
Plán byl jasný: v pondělí ráno odjedou Evžen, Max a Pan G autem do Klatov, kde je na místním letišti bude čekat modrá dodávka s řidičem; v poledne tam přistane vrtulník s panem Smíškem a čtyřčlenným doprovodem. Pan Smíšek a doprovod přesednou do dodávky a společně s autem s Evženem, Maxem a Panem G odjedou do Kloučkova. Dodávka s eskortou se pak vrátí do Klatov a odletí kamsi – nikoho nemusí zajímat kam. A o víc se nebudou starat, pokud nedostanou přes Evžena jiné pokyny.
3.
Vrtulník přistál na klatovském letišti pět minut před polednem. Nejdřív z něj vystoupili tři muži v černém, ale Tommy Lee Jones, Will Smith ani Josh Brolin to nebyli. Tihle byli mladší a statnější – dva holohlaví holobrádci (z toho jeden pěkné Ušaté torpédo) a třetí s vlasovým drnem nahoře na severní polokouli a mohutným plnovousem dole pod rovníkem.
Když tahle svatá trojice obhlédla místo přistání, jeden z plešounů se vrátil do helikoptéry, již obratem opustil s velkým kufrem na kolečkách následován vysokou hubenou dlouhovlasou brunetou v tmavě modrém kalhotovém kostýmu a drobným menším staříkem s vrásčitou tváří, ve tříčtvrtečním kabátu, s čepicí s kšiltem na hlavě a s hůlkou v ruce.
„Známí obchodníci se životem, nebo neznámí obchodníci se smrtí?“ odhadoval Evžen.
„Žádné pasy, žádné jízdenky,“ odvětil Max.
Pan G podle svého zvyku mlčel.
Maxe ze všeho nejvíc upoutal kalhotový kostým, jehož obsah nikoho nenechával na pochybách, že TADY VELÍ ONA. Okamžitě se postavila do čela skupiny, stařík se schoval za její záda a místa po jeho bocích a za jeho týlem si zamluvili černokněžníci. Aniž by cokoli řekla nebo udělala jakékoli gesto, vyrazila velitelka rázným krokem k Evženovi, Maxovi a Panu G. Kvarteto chlapů ji automaticky následovalo.
„Fáberovi musí znít v uších,“ odtušil Max.
„Jak to?“ zajímal se Evžen.
„Protože ta stíhačka nás teďka hierarchizuje.“
„Cože nás?“ podíval se na něj nechápavě Evžen: „‚Hierarchizuje?‘ Co to je?“
„Podle Fábery maj ženský takovej obecnej rys: jak někoho viděj nebo potkaj, okamžitě hierarchizujou – čili tříděj, rozřazujou a zařazujou,“ vysvětlil Max a dodal: „Šanuju, že sme pro ní míň než hovno.“
„Kdo ste?!“ vyštěkla Živá figurína na Evžena, Maxe a Pana G, když k nim dovedla svůj konvoj.
Evžen se podíval vpravo, kde stál Pan G, pak vlevo, kde stál Max, a nakonec na autorku dotazu a odpověděl: „Hodný, zlý a ošklivý. A heslo je ‚dobrý den‘ a odpověď taky ‚dobrý den‘.“
„Promiňte,“ uklonil se úslužně Max: „Ten ošklivej sem já. Přijal sem tuto roli dobrovolně na přání čtenářek tlustých časopisů tištěných na křídovém papíře, které měly tu čest mě v životě míjet.“
„Nebuď drzej, paskvile,“ procedil skrze zuby drn.
„Co tady děláte?“ přidala se dáma, teď již mírněji než při úvodní slovní salvě.
„My sme uvítací výbor,“ představil je Evžen a skoro se u toho postavil do pozoru.
„Jen ten chleba se solí sme nestačili koupit,“ omluvil se Max.
Ženská si Evžena, Maxe a Pana G změřila pohledem a pravila: „Když chci rozsvítit…“
„… musím mít žárovku, nejlépe šedesátku,“ navázal Evžen.
„Ano, stovka je příliš silná,“ navázala ženská.
„Ano, upekla by objímku,“ uzavřel Evžen seznamovací heslo. A neodpustil si poznámku: „No vidíte, že to de, když se chce 🙂 . Ale pravda je, že teda ty hesla vymejšlí vopravdu ňákej blbec.“ A zasmál se.
„Je tady něco k smíchu?“ ozval se jeden z Lebkounů.
„Ne ne néééé!! Ježišmarjáááá!!“ dušoval se Evžen a položil si dlaně na hruď, aby zvýraznil upřímnost svých slov: „Jen využívám příležitosti k procvičení mimiky a pysků.“
„No jóóóó, von kamarád je dobráááák, von to zle nemysléééél,“ podpořil ho Max.
„Drž hubu!“ zahrozil druhý Lebkoun.
„Co řikal?“ otočil se hluchnoucí Max k Evženovi.
„Že máš držet hubu!“ zopakoval mu Evžen zvýšeným hlasem.
„Very young and very proud,“ usmál se shovívavě Max.
„Well, the graveyards are full of boys, who were very young and very proud,“ přitakal Evžen.
„Až s váma budu chtít dělat legraci, dám vám to včas a dopředu vědět,“ vložila se jim do hovoru ženská.
„Promiňte nám, ale nejsme si uplně jistý, že pochopíme ten správnej okamžik, kdy ten pokyn ke srandě dáte. To víte – sme přece jenom kulturně zavostalejší,“ kál se Evžen.
„Seš moc prostořekej,“ pokáralo ho Ušaté torpédo. A stočilo pohled na Maxe: „A ty taky.“
„Děkuji za pochvalu, ale nejsem. Učim se to teprve, ale musim sebekriticky přiznat, že mi to fakt zatim moc nejde,“ začervenal se Max.
„Prostořekost se vobčas nevyplácí,“ poučil je oba fousatý vlasatec.
Max se usmál.
Evžen se taky usmál.
Ušaté torpédo se naklonilo dopředu, že k nim připluje a zblízka představí svou okouzlující osobnost, ale než stačilo vykročit, hledělo i s kapelou a dirigentkou do ústí hlavně čtyřiačtyřicítky Pana G. Tasil zbraň zpod saka tak rychle, že nikdo z nich nestačil zareagovat.
„Eště krok a ustřelim ti kus tý tvý žárovky,“ pronesl tiše Pan G.
„A opravdu to udělá,“ promluvil nečekaně stařík. A Evžen, Max ani Pan G nepochybovali, že promluvil pan Smíšek. „Snad se,“ pokračoval pan Smíšek směrem ke Kolenu nachystanému k akci, „nebudete, mladý muži, zlobit, že jsem tak smělý a radím vám, ale než ten skoro započatý krok dokončíte, ten pán vám tu hlavu opravdu ustřelí. Neomylně, čistě a na první pokus.“
Ušo plešo se očima zeptalo velitelky, co má dělat.
„Promiňte,“ ozval se znovu pan Smíšek, „neřekl jsem to zcela přesně: ten pán vám neustřelí hlavu – ustřelí vám půlku hlavy. Je to jeho specialita.“
Zatímco Sněhurka a její sedm bez čtyř rovná se tři trpaslíci hleděli na pana Smíška, Evžen a Max zabodli pohledy do Pana G. „Vy se znáte?“ zeptal se ho překvapeně Evžen. Ale Pan G podle svého zvyku mlčel.
„Budeme tady stát a mluvit ještě dlouho?“ optal se pan Smíšek: „Jsem starý člověk a bolí mě nohy.“
„Nechme toho,“ navrhl Evžen. Ukázal rukou na opodál stojící dodávku a vyzval osazenstvo vrtulníku: „Tady je vaše voňavka, my jedeme támhle lunochodem (a hodil hlavou k osobnímu autu, jímž přijeli z Prahy).“
Kostýmní okouzlení nehnula ani brvou a s panem Smíškem a svými kamarády udělala to, co jim Evžen doporučil.
*
Cesta a příjezd do Kloučkova se obešly bez dalších překvapení a s tím spojenými traumaty. Provozovateli penzionu Tucháček Milošovi představil Max pana Smíška jako svého strýce Huberta a fešandu jako jeho v pořadí čtvrtou manželku. Zdůraznil přitom, že ji se strýcem pojí čistá láska – krasavice rozhodně není zlatokopka! A protože se o starouška bojí, přijela se osobně přesvědčit, jak o něj bude postaráno.
Tři doprovodné obludy v černém pak prezentoval jako náhodné pasažéry z cesty Na sever severozápadní linkou a Evžena a Pana G jako své spolupracovníky – jinak taky pěkný prasáky.
„Vy ste snad chlastali už cestou,“ culil se Miloš.
„Snažíme se nepromeškat ani vteřinu,“ culil se Max.
Když skončil přijímací ceremoniál a aklimatizace pana Smíška a jeho kamarádů Evžena, Maxe a Pana G a Fantastická čtyřka v čele se ženským tělem v kalhotách nasedla do dodávky a odjížděla, popošel Max dva tři kroky za mizejícím čtyřkolákem a začal mu mávat na rozloučenou. „Pa, tetičko, pa. A dávej na sebe pozor,“ pronesl plačtivě.
Evžen k němu přistoupil, objal ho rukou kolem ramen, aby ho utěšil, a také začal mávat. „Takovou tetičku bych chtěl mít,“ pravil zasněně… ale pak si uvědomil svou roli, otočil se k panu Smíškovi coby manželovi mizející brikety, sklopil zrak k zemi a provinile pravil: „Promiňte, pane strýčku Huberte.“
Pan Smíšek se usmál.
„No s váma bude veselo,“ shrnul Miloš.
„No jen abys nelitoval,“ poznamenal Max.
„Nebojte se, pane Miloši, my vám tu nic nerozbijeme,“ přidal se Evžen.
4.
První tři dny rekreace v Kloučkově se nesly ve znamení klidu, k čemuž přispívalo i to, že v penzionu byli sami – pokud nepočítáme Miloše, jeho manželku a mladou brigádnici, kteří navíc každý večer odjížděli do Sušice, kde bydleli, a vraceli se zase až ráno.
Miloš zastával roli kuchaře a opraváře drobnějších závad, jeho manželka prala a zahradničila a s brigádnicí uklízela pokoje. Brigádnice nadto myla nádobí v kuchyni a vytírala chodby a záchody.
„Na péči vo sedum apartmánů, restauraci, kuchyni, bazén, zahradu a další věci sou tři lidi tak akorát. Když si chceš vydělat, musíš se holt votáčet. Ale mě to baví,“ tvrdíval odjakživa Miloš.
Na náročnější údržbu a správky si najímal externí firmy a řemeslníky, ale teď žádní v Kloučkově nebyli. Absenci hostů a opravářů si Max ověřoval u Miloše ve chvíli, kdy s ním po telefonu pobyt dojednával. Argumentoval tím, že strýček Hubert je starý pán a má rád svůj klid. A Max a jeho spolupracovníci si také chtějí ze všeho nejvíc odpočinout od velkoměstského ruchu – takže nepotřebují někoho potkat ještě na úpatí Šumavy.
„Dyť to znáš, Maxi“ připomněl Miloš: „Je konec listopadu a začátek prosince a to tady vždycky bejvá mrtvo. Šrumec bude zase až kolem Novýho roku.“
*
Max, Evžen, Pan G a pan Smíšek bydleli každý ve vlastním apartmánu. Ložnice Maxe a pana Smíška však byly – na rozdíl od ostatních místností – propojené zavřenými, nicméně odemčenými dveřmi.
Všichni čtyři se potkávali výhradně u snídaní, obědů a večeří. Sedávali u jednoho stolu, ale moc nemluvili. Evžen a Max se zpočátku snažili nahazovat různá témata, aby pana Smíška vtáhli do hovoru, ale starý pán se omezoval nanejvýš na „hm“ nebo „aha“. Snad nejdelší promluvu pronášel, když si pochvaloval Milošovo kuchařské umění – zpravidla říkal: „Děkuji, bylo to moc dobré.“
„Co si o něm myslíš?“ zeptal se Evžen Maxe ve středu večer, když stáli na zápraží před apartmány. Evžen kouřil a Max koukal na noční oblohu.
Max pokrčil rozpačitě rameny, že neví. A skutečně nevěděl. S Evženem se shodli v tom, že panu Smíškovi může být tak sedmdesát, možná pětasedmdesát let. Dlaně a hřbety rukou neměl poznamenané těžkou fyzickou prací, takže se v životě asi živil spíše hlavou. Co dělal u sebe v apartmánu, Max ani Evžen netušili, protože tam za panem Smíškem nechodili. Večer bývalo skrze okno zvenku vidět, že má puštěnou televizi, ale kolem půl desáté její modro-šedé blikání ustávalo a místnost se halila do tmy.
Maxovi se na panu Smíškovi nejvíc líbilo to, že byl ze staré školy a starých časů: pil zásadně silného turka, chutnala mu klasická česká kuchyně a pivo. Oči mu jen svítily, když Miloš ve středu ráno nadhodil, co by řekli takové držkovce ke snídani – no co by asi tak řekli 🙂 🙂 🙂 🙂 ! Dali si všichni a pan Smíšek dokonce požádal o repete! A zalebedil si: „Děkuji, bylo to moc dobré.“
*
Max a Evžen se v názoru na pana Smíška pohybovali v rovině spekulací, protože ptát se Pana G, který se s panem Smíškem evidentně v minulosti potkal, nemělo smysl – z Pana G by nic nevypáčili ani heverem.
A pan Smíšek a Pan G spolu nemluvili a v Kloučkově existovali a fungovali vedle sebe, jako by jeden druhého vůbec vedle sebe neměl.
5.
Ve čtvrtek před polednem zastavilo na parkovišti před penzionem černé BMW X4, z něhož vystoupili dva mladí muži a fešná, lehce při těle, ale zachovalá, odhadem pětapadesátiletá blondýna s brýlemi.
Max je pozoroval z prostranství před svým apartmánem, kde – jak bylo jeho zvykem – lelkoval.
„To je chmelrajda,“ ozvalo se od jeho pravého boku. Stál tam Evžen, který odkudsi tiše přišel.
„Fábera by řek ‚mubaračka – žena s mečem‘,“ vztyčil Max ukazováček pravé ruky, aby podtrhnul Fáberovo hodnocení.
„Kam ten Fábera na ty hlody chodí,“ zakroutil Evžen nevěřícně hlavou.
„Jen to duo jako gárde kazí uměleckej dojem,“ doplnil kysele Max a skepticky sledoval ženin mužský doprovod.
„Miloš řikal, že bude čistej vzduch…,“ přešel do vážného tónu Evžen.
Trojice přibyvších se rozhlížela kolem. Po nějakých, bratru, pěti minutách se odebrala do restaurace v penzionu.
„Počkej tady u pana Smíška. Pudu to vomrknout a zeptám se Miloše,“ řekl Max Evženovi.
Když se vrátil, informoval, že Žena s mečem a její emani hledají v okolí nocleh a náhodně kápli na Milošův penzion. Teď pijou presíčko a dumají, zda zůstat.
Sotva Max domluvil, přistál vedle bavoráku Range Rover Evoque.
„Začíná to tu vypadat jako mezinárodní autosalon bazarovejch aut na ‚Bé‘ a ‚eR‘,“ zkřivil ústa Max.
Z nového přírůstku do rodiny vystoupila řidička, drobná dívčina se dvěma krátkými culíky trčícími za ušima a v plandavém svetru, a spolujezdec, vytáhlý dlouhovlasý mladík s mušketýrským knírem.
„Zbožňuju pohled na bezbranné křehké ženy ovládající silné stroje,“ zasnil se Evžen.
Ten snad neměl půl roku ženskou, pomyslel si Max.
Zaslechli škrábání podrážek bot o kamínky na betonové podlaze prostoru před apartmány a seznali, že zleva k nim přichází Pan G – jako obvykle mlčenlivý. Ale Max zaregistroval jeho upřený pohled na Culíky. A Culíky to Panu G opětovaly.
Ten snad taky neměl půl roku ženskou, ušklíbl se v duchu Max, ale s uspokojením dodal, že aspoň něco je na Panu G lidské.
Také Culíky a Mušketýr si prohlédli okolí a odebrali se do restaurace.
„Začíná tu bejt ňák těsno,“ pravil Evžen: „Teď pudu zjistit já, co se děje. Dávejte bacha na pana Smíška.“
Po návratu oznámil, že Miloš a jeho paní musí rychle odjet do Sušice, protože se něco děje ve škole, do níž chodí jejich děti. Oba se vrátí, co nejrychleji to bude možné, a zatím tady zůstane jen brigádnice.
„Ňák moc ruchu najednou,“ utrousil Max.
„Taky se mi zdá,“ připojil se Evžen.
A oba shodně upřeli zrak směrem k restauraci. A dlouze tím směrem hleděli.
A tak ani nezaregistrovali, že Pan G v mezičase zmizel. Proto je překvapilo, když ho znovu viděli přicházet.
„Děte za panem Smíškem, zustaňte s nim voba uvnitř, zamkněte dveře a stáhněte okenní žaluzie,“ přikázal jim Pan G a dodal: „Votevřete, až za váma přídu a řeknu prostý ‚vzduch je čistej‘. Kdybych řek cokoli jinýho, za žádnou cenu nevotvírejte a připravte se na divočinu.“
Evžen a Max pochopili, že nemá smysl diskutovat.
6.
Pan G vešel do restaurace. Vlevo za vchodem stál barový pult lemovaný řadou vysokých stoliček. Na nejvzdálenější trůnil jeden z bavorákových emanů – z výšky měl dobrý přehled po aréně. U stolku pod ním pili svou kávu a minerálku Culíky a Mušketýr.
Druhý eman a Žena s mečem seděli u stolu na opačné straně místnosti.
Brigádnice obcházela plac a s pomocí rozprašovače a hadru pulírovala nábytek.
Pan G pozdravil osazenstvo a objednal si pivo.
Culíky odešly na záchod vedle baru. Když se vrátily, brigádnice akorát podávala Panu G plný půllitr. Culíky ji požádaly, zda by je mohla následovat na WC, protože je tam cosi rozlitého na podlaze.
Pan G se zády a lokty zapřel o hranu barového stolu.
Když se Culíky vrátily (už bez brigádnice), přisedly k Mušketýrovi.
Pan G upil piva a pomalu se vydal ke stolu se Ženou s mečem a jejím ouvazkem. Cestou odložil půllitr na jeden z volných stolů. Asi půl metru před cílem svého výletu se zastavil a dvojice sedící před ním a pod ním současně se zeptal: „Kdo vás poslal?“
Panelákový povaleč monitorující situaci z výše barové stoličky s ní seskočil, že jako vypomůže přátelům v nesnázích, ale sotva se oběma nohama dotkl podlahy, vymrštily se ze svého místa Culíky, máchly rukou a zabodly mu do břicha dlouhý nůž, který předtím ukrývaly v rukávu svého plandavého svetru. Trefily přesně a neomylně škvíru mezi spodním okrajem mužova trička a horním okrajem jeho kalhot. Muž zastavil svůj pohyb a nevěřícně se podíval nejprve na chladného návštěvníka ve svém těle a potom na jeho majitelku.
Zatímco Žena s mečem zůstala sedět, její parťák se pokusil vstát, ale než to stihnul udělat, přišpendlil mu Pan G hlaveň své čtyřiačtyřicítky – dosud skryté pod sakem – ke spánku a zavrtěl hlavou, aby si chlápek svoje záměry ještě jednou promyslel. S pistolí přiloženou k jeho makovici pak mírně ustoupil stranou tak, aby zároveň viděl Culíky i dvojku před sebou.
Mušketýr popošel ke vchodovým dveřím s cílem dát případným novým návštěvníkům najevo, že je obsazeno a musí o dům dál.
Po úvodním seznámení nože s cizím tělem přistoupily Culíky blíže k objektu svého zájmu, zahleděly se mu do očí, pevněji uchopily střenku a zkušeným táhlým pohybem mu rozřízly trup od pupku přes pravý bok dozadu k bederní páteři. Tam nástroj vytáhly. A když se humanoid ozdobený rozparkem a s tekoucí krví a prvními vnitřnostmi deroucími se ven na světlo sesul k zemi, otřely si nůž o jeho oděv.
Pan G vrátil pohled k Ženě s mečem a jejímu sirotkovi a vysvětlil jim: „Jistý slovenský partyzán praktikující tuto metodu za války ji poeticky popisoval slovy: ‚Pichnuť – a – potiahnuť.‘ A tady Klárka je v tomhle oboru mistr.“ Pak se nadechl a navrhnul čestný obchod: „Přidáte se k němu (a ukázal prstem k ležícímu tělu), nebo k nám?“
7.
Dvě hodiny poté, co dostali od Pana G pokyn zabednit se v apartmánu, zatáhnout žaluzie a nevystrkovat nos, se ozvalo zaklepání na okenní sklo. A záhy zpoza něj zvolal známý hlas: „Vzduch je čistej.“ Max vytáhnul žaluzie a za oknem spatřil stojící Pana G, Culíky a Mušketýra.
Z parkoviště před penzionem v tu chvíli odjížděla tmavě modrá dodávka se sloganem „Firma Vokáč a syn – vy rozhrabete, my uklidíme“. Pod ním se menším písmem skvělo: „Úklid bytů, kanceláří a dalších prostorů“. A vše uzavíralo číslo mobilního telefonu.
Dodávku následovala dvě osobní auta s tmavými skly a jako poslední se vzdalovalo známé černé BMW.
Evžen odemknul vchodové dveře a s Maxem vyšli před apartmán.
„Představím vás,“ oznámil Pan G: „Pánové Horáček a Hornych (a ukázal na Evžena a Maxe) – slečna Klárka a pan Tomáš (a ukázal na Culíky a Mušketýra).“ Oslovení se vzájemně pozdravili kývnutím hlavou.
Pietu chvíle přerušil vyzváněcí tón Maxova mobilu. „Promiňte,“ omluvil se Max a popošel stranou. Za chvíli se vrátil a starým a novým známým sdělil: „To byl Miloš. Už byl na cestě zpátky, ale na křižovatce mu nedal přednost náklaďák…“
„… nic se jim nestalo, vodnes to jen plech,“ přerušil ho Mušketýr.
„Takže se vopozděj,“ zorientoval se Evžen rychle ve hře.
„Takže se vopozděj,“ přisvědčil Mušketýr.
„Až ta holka vod baru příde k sobě, nebude si nic pamatovat, ale bude dobrá,“ řekly Culíky. Aha, brigádnice, na tu Max s Evženem úplně zapomněli.
„Pláštěnkáři už sou na cestě, počítám, že tady budou tak do půl hodiny. Musíme všechno urychlit,“ informoval Mušketýr.
„Co řekneme Milošovi, kam tak rychle zmizel pan Smíšek?“ zeptal se Evžen.
„Jejich nehodu budou vyšetřovat až do pozdního večera. To víte, policie toho má hodně a nestíhá,“ odpověděl Mušketýr: „Až Miloš se ženou přijedou, řekněte jim, že… třeba vrtochy starýho pána, nějak se mu zastesklo po ženě.“
„Budu to muset oznámit do Prahy a domluvit to s nima,“ nadhodil Evžen.
„Všechno už je domluvený. Mluvili sme s kapitánem Benčíkem, vo všem ví,“ ujistil ho Mušketýr.
Evžen a Max přikývli, že rozumí.
„A my?“ zeptal se Evžen.
„Zustanete tady, jak ste původně zamejšleli, aby Miloš zbytečně nepojal ňáký podezření,“ zavelel Mušketýr.
Evžen a Max přikývli, že rozumí.
Když osaměli, povídá Evžen Maxovi: „Myslel sem, že to tady řídim já.“
„Protože ti to, kurva, nemyslí politicky,“ poučil ho Max.
Evžen chvíli tupě zíral před sebe a pak polohlasně, skoro sám pro sebe zopakoval: „Protože mi to, kurva, nemyslí politicky.“
8.
Sekretářka Evička čekala na Pana G hned za vchodem do budovy, v níž Sekce VII sídlila. Jakmile přišel, odvedla ho k výtahu, jímž ale tentokrát nestoupali vzhůru ke kanceláři kapitána Benčíka, ale sjížděli dolů k základům stavby.
„Takže dneska do Kobky,“ pomyslel si Pan G.
„Kapitán Benčík už vás čeká,“ sdělila mu Evička a pousmála se – skoro to vypadalo, že ho veze k zubaři a mimikou mu dává najevo, že s ním před vytržením jedenáctky vzadu nahoře soucítí.
Pan G jí pousmání oplatil.
Když výtah zastavil a jeho dveře se otevřely, zjevily se za nimi dvě známé tváře: Ortega, který měl pod palcem informátory Sekce VII, a Hampl z jejího archivu. Muži na sebe pohlédli, pak se pozdravili, Ortega s Hamplem poodstoupili a udělali Panu G místo, Pan G vystoupil a Ortega s Hamplem nastoupili.
„Dál už to znáte: řiďte se pokyny tady pánů,“ ozvalo se za zády Pana G. Otočil se a spatřil stále se usmívající Evičku, jak rukou ukazuje na dvojici v černých kalhotách a bílých košilích s modrými kravatami – obyvatele cimry, do níž přibyl. Pak se dveře zdviže zavřely a tiché temné mizející hučení oznamovalo, že kabina s novými pasažéry jede kamsi za denním světlem.
Pan G se ocitl v předpokoji Kobky. Cesta sem a cesta odsud vedla pouze výtahem, jímž přijel. Prostor měl rozměry sedm krát sedm krát sedm metrů a nebyla v něm žádná okna. Zdi, podlahu a strop pokrývala souvislá, nikde nepřerušená a v rozích zaoblená průhledná sklovina, za níž byla holá betonová zeď.
Vidět bylo jen díky svítilnám ve stropě – samozřejmě vně skleněné vrstvy.
Ve stěně naproti výtahu se rýsovaly zavřené kovové dveře vyplněné matným sklem. Uprostřed místnosti se tyčil kovový bezpečnostní rám s monitorem a telefonním přístrojem po boku. U zdi vlevo od nich stál stůl se skleněnou deskou a skleněnýma nohama a u něj čtyři kompletně skleněné židle. Na stole byly úhledně do komínku složené bílé župany, další, evidentně použité, ležely na podlaze pod ním. Přes opěradla tří židlí byly přehozené lidské svršky.
„Zdravim, dlouho ste nebyl,“ přivítala Pana G mladší a vyšší z dvojice bílých košil, již Pan G sám pro sebe překřtil na Mladýho vysokýho. A jeho staršího a menšího parťáka zákonitě na Starýho malýho.
„Nazdar, chlapi,“ pozdravil je Pan G, podal jim ruku a na vysvětlenou dodal: „Však to znáte.“
„No jóóóó,“ zahlaholil Starej malej, „už sme se báli, že se s náma nekamarádíte.“
Všichni se zasmáli a Pan G se ujistil, že vše proběhne jako obvykle.
„No jóóóó, jako vždycky, dyť to znáte,“ přikývnul Mladej vysokej.“
A bylo to jako vždycky:
Pan G prošel bezpečnostním rámem, jehož obvod se okamžitě červeně rozblikal.
„No jóóóó, vy ženský nestřídáte,“ zařehnil se Starej malej, když se mu na monitoru objevila čtyřiačtyřicítka.
Za rámem udělal Pan G vlevo v bok, popošel ke stolu a židlím a začal se svlékat. Tak, jak ho stvořil Pán Bůh, prošel rámem znovu – a rám se nečervenal a kontroloři měli jistotu, že tělo Pana G neskrývá nic, co by do něj vložil někdo jiný než matka příroda. Pak si Pan G oblékl jeden z bílých županů a pohlédl na oba revizory, zda už má jít za prosklené dveře.
„Eště počkejte, nedali nám befel,“ vysvětlil Mladej vysokej, a tak si Pan G sedl na volnou židli a čekal. S chlapy už nemluvil a oni už nemluvili s ním. Co potřebovali, si řekli, a další témata nechtěli načínat, aby měli něco do foroty na příště.
Asi za dvacet minut se nade dveřmi rozsvítilo zelené světlo a Mladej vysokej je pomocí dálkového ovladače otevřel. Vyšli z nich Evžen a Max. Sotva spatřili Pana G, Evžen povytáhnul obočí a zahalekal: „Hele! Obvyklí podezřelí.“
„Klid, šoubyznys je nebezpečnější než dovoz olivového oleje,“ přidal se Max.
„Jasně, hlavně klid,“ převzal štafetu Evžen: „Ty na sobě máš bílý prostěradlo (a namířil ukazováček pravé ruky na Pana G), my na sobě máme bílý prostěradlo (a namířil týž ukazováček nejprve na sebe a pak na Maxe) a kapitán Benčík tam uvnitř (a namířil týž ukazováček dovnitř do Kobky) má na sobě taky bílý prostěradlo. Je to jenom schůze římskýho Senátu, nic horšího.“
„Pravda, vobčas tam někoho zapíchnou, ale to patří k věci. Tim bych se neznepokojoval,“ ujistil s kamennou tváří Max.
Pan G se rozesmál a vešel do Kobky. Prosklené dveře se za ním tiše zavřely.
*
Kobka byla kopií cimry, z níž Pan G přišel, ale lišila se prostším vybavením: nebylo v ní nic jiného než skleněný stůl v jejím středu a kolem něj šest skleněných židlí. A kapitán Benčík (jak jinak) oblečený stylově jen do bílého županu.
„Posaď se kam libo,“ ukázal kapitán Benčík rukama na volné židle poté, co se s Panem G přivítal. Pan G se usadil ke vzdálenějšímu pravému rohu stolu tak, aby měl vchodové dveře po své levici. Kapitán Benčík stůl obešel z druhé strany a sedl si naproti Panu G.
Kobka patřila k nejstřeženějším místům v Sekci VII. Využívat ji mohl jen omezený okruh vedoucích pracovníků v čele s kapitánem Benčíkem v případech, kdy bylo zapotřebí utajit, o čem si spolu nebo s pozvanými hosty povídají. Ještě nikdy se neprokázalo, že by i stěny Kobky měly uši.
Součástí bezpečnostních opatření bylo i to, že návštěvníci Kobky byli bosí a nazí a oblečení jen do prověřeného županu. Dokonce i brýle a hole museli nechávat v předpokoji. Samozřejmostí bylo, že z hovorů v Kobce se nepořizoval zvukový ani písemný zápis.
Panu G bylo jasné, že musí jít o něco zcela mimořádného, když ho kapitán Benčík přijal právě tady.
„Děkuju, žes přišel,“ začal kapitán Benčík: „A přejdu rovnou k věci: pozval sem tě kvůli věci s panem Smíškem v Kloučkově.“
„Myslel sem si to,“ odpověděl pravdivě Pan G.
„Dobře, takže rovnou k věci,“ přikývl kapitán Benčík: „Seš dost profík na to, abys věděl, že deme po tom nebo po těch, kerý tam za panem Smíškem poslali delegaci.“
Pan G přikývnul.
„Jakej je vztah mezi tebou a panem Smíškem?“ vypálil kapitán Benčík tak, jak slíbil – tedy rovnou od boku.
Pan G na něj upřel pohled, chvíli mlčel a pak povídá: „Žádnej. Ale nebudu tajit – protože sem přesvědčenej, že to víš – že v minulosti sem se s panem… (na okamžik zmlkl, jako by váhal vyslovit jméno) … s panem Smíškem potkal.“
„Kdy a kde?“ zeptal se kapitán Benčík.
Pan G se znovu odmlčel a zamyslel, pak si i se židlí poposedl blíž ke stolu, na jeho desce propletl prsty obou rukou a prohlásil: „Oldo, nejsi hloupej, a tak určitě víš, že sem pořád vázanej mlčenlivostí.“
„To vim,“ přikývl kapitán Benčík.
„Podivej,“ opřel se Pan G o opěradlo židle a zkřížil ruce na prsou: „Já sám bych moc rád věděl, proč chtěli pana Smíška sejmout. A upřímně řikám, že bych ti rád pomoh a řek, co vim nebo co si vo některejch věcech myslim – pokud bys vo to stál.“
Kapitán Benčík znovu přikývl, že rozumí.
„Ale dokud nejsem zbavenej mlčenlivosti, mluvit nemůžu, protože kdybych mluvil, ztratil bych svuj kredit a žádný moje slovo by už nikdy nemělo ani cenu zlámaný grešle.“
„Chápu,“ zachmuřil se kapitán Benčík, „pokoušel sem se sehnat všechno potřebný, abych tě tý mlčenlivost zbavil, ale někde nahoře se to zaseklo a zatim nic nepřišlo.“
„Zdá se, že maj svoje lidi i tam,“ poznamenal Pan G.
„Kdo?“
„Ty, kerý se krejou mou mlčenlivostí.“
Kapitán Benčík vstal, založil ruce za záda a začal přecházet po Kobce sem a tam. Usilovně přemýšlel. Nakonec obešel stůl a zastavil se nad Panem G: „Udělám, co můžu, abych tě tý posraný mlčenlivosti zbavil. Ale současně ti nemusim vysvětlovat, že bez ohledu na to udělám po vlastní lajně všechno proto, abych zjistil, kudy a proč to prosáklo. Sakra totiž nemám rád, když ňákej pitomec zatahuje moje lidi do průserů.“
A já ti nemusim vysvětlovat, že já si po svý lajně taky udělám všechno proto, abych zjistil, kudy a proč to prosáklo, protože sakra nemám rád, když ňákej pitomec zatahuje moje kamarády do průserů, ve kterejch de vo krk, řekl si v duchu Pan G, když upřeně hleděl na kapitána Benčíka stále stojícího nad ním.
A protože kapitán Benčík nebyl blbej, v očích Pana G si tu nevyřčenou odpověď přečetl. „Buď vopatrnej,“ konstatoval a poplácal Pana G po rameni.
Pan G přikývl.
Epilog
Když se pan Smíšek v Kloučkově loučil s Evženem, Maxem a Panem G, naklonil se k Panu G a pošeptal mu do ucha: „Šímo, dávej na sebe pozor. Ty si nikdy nebyl svině, dávej na sebe pozor. Teď sem byl na řadě já, příště to můžeš bejt ty.“ A objal Pana G. Bylo to poprvé a naposledy, kdy spolu v Kloučkově mluvili.
Pak nastoupil pan Smíšek do auta Pláštěnkářů a zmizel jim všem z očí.
Evžen a Max to mlčky sledovali, ale nekomentovali. A ani se neptali, protože v týhle branži se pohybovali dost dlouho na to, aby dopředu znali mlčenlivou odpověď Pana G.
Ale nebyli by to Evžen a Max, aby si přece jenom neodpustili kecy.
„Kdybysme byli na konci Bondovky,“ pravil s vážnou tváří Evžen, „vodcestoval bych teď někam na pustej ostrov vprostřed Máchova jezera a strávil tam několik dnů ve společnosti sympatické přítulné dámy, která by fatálně podlehla mému kouzlu. A Olda by se nám nedovolal ani na pevnou linku.“
„Vážně?“ nasadil si Max na tvář obličej člověka, kterého taková myšlenka velmi zaujala: „Je tu jen jeden problém: nemáš plavky.“
„Ona také ne,“ zasnil se Evžen.
A oba se od srdce a nahlas zasmáli. A Pan G se zdrženlivě přidal.
„Poďte na pivo, volové,“ vyzval je Evžen a vydal se k restauraci penzionu. A Max a Pan G ho následovali.
Konec
Povídka „Pohřebáku jsem bodyguarda ještě nedělal“ bude pokračovat příběhem nazvaným „Ostrovy“.
Poznámka autora
Název povídky je překladem hlášky z filmu Sedm statečných (USA, 1960). Děkuji Jakubovi, že mi ji opatřil u svého kamaráda.
V povídce jsem použil (svoje vlastní, přátel, z různých webových stránek, internetových diskusí a dabovaných filmů) překlady hlášek z filmů Sedm statečných (USA, 1960), Bullitův případ (USA, 1968) a Muž se zlatou zbraní (Velká Británie 1974).
Některé slangové výrazy jsem použil z webové stránky https://cestina20.cz/.
Všechny převzaté hlášky nebo jejich překlady a převzaté slangové výrazy jsou v textu psány kurzívou.
V textu jsem využil výrazů, jejichž autorem je můj ctěný přítel Hektor Fábera.
Omlouvám se komukoli dalšímu, jestli jsem zde zapomněl někoho jako autora zmínit, ale není to zlý ani jiný úmysl – ale matlám si to všechno sám a síly, pozornost a soustředění docházejí. To není výmluva, jen holý fakt.
Vysvětlivky:
He’s a good gun and we aren’t heading for a church social. (Dobrej střelec. A my nejedeme na církevní slavnost.)
The final supreme idiocy. Coming here to hide. The deserter hiding out in the middle of a battlefield. (Poslední nejvyšší hloupost: přijet se sem schovat. Dezertér schovávající se uprostřed bojiště.)
No passports, no tickets. (Žádné pasy, žádné jízdenky.)
Very young and very proud. (Velmi mladý a velmi pyšný).
Well, the graveyards are full of boys, who were very young and very proud. (Hřbitovy jsou plné chlapců, kteří byli velmi mladí a velmi pyšní.)
Lunochod (automobil s dočasnou technickou způsobilostí na měsíc).
Panelákový povaleč (typický městský člověk, který nerozumí práci na zahradě a z venkova má kopřivku).
Voňavka (nové auto, nově koupený vůz, může být i starší automobil ve výborném stavu).
V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:
Nikdo není dokonalý (Televize Prima 1997-2005, 2010)
Bullittův případ (USA 1968)
Černí baroni (Československo 1992)
Fantastická čtyřka: Silver surfer (USA, Německo, Velká Británie 2007)
Hodný, zlý a ošklivý (Itálie/USA/Španělsko/Západní Německo 1966)
Muži v černém 3 (USA/Spojené arabské emiráty 2012)
Muž se zlatou zbraní (Velká Británie 1974)
Na sever severozápadní linkou (USA 1959)
Obvyklí podezřelí (USA, Německo 1995)
Sedm statečných (USA 1960)
Sněhurka a sedm trpaslíků (USA 1937)
Puzo Mario, Kmotr (https://www.databazeknih.cz/citaty/mario-puzo-254)
https://cestina20.cz/
Foto: Ch.D.Sobegh.
*
Napsat komentář