(Text navazuje na Rok změn 1 – Prolog, který byl na této internetové stránce zveřejněn 8. července 2018)
Led lodní trupy drtí a anděl bílé smrti
do dobrodruhů ráje zve teď ve tmě polední
a posádky to vědí, že zpátky cesty není,
a duši bohu poručit je rozkaz poslední.
(Ráhna Franklinových lodí, Taxmeni (1))
Ráhna Franklinových lodí
(čtvrtek 5. dubna)
1.
Devět minut po šesté vstoupil Max Štróbik do své a Fáberovy kanceláře v Sekci VII a začal se vybalovat. Venku doznívala noc, žezlo od ní pomalu přebíral den. Od změny času neboli posunutí ručičky hodin o šedesát minut kupředu sice uběhl už více než týden, ale Max si stále nemohl zvyknout, ta zatracená ztracená hodina mu prostě a jednoduše chyběla.
*
Max se dnes ráno probudil lehce před čtvrtou hodinou a znovu už neusnul. V 05:05 vypnul mobilobudík, aby nezvonil v nastavených 05:15. Maxova rána bývala hned hezčí, když ho z postele nevyháněl protivný břinkot strojku, kterým se telefonuje, fotografuje, píše, machruje, svítí na cestu, komunikuje na sociálních sítích – a budí.
Když se zprovozňoval a oblékal, nenašel jednu ponožku, třebaže šmejdil po ložnici jako ohař a hledal ji. Vzal si tudíž jiný pár, nicméně nečekaná komplikace hned v úvodu dne ho mírně rozladila. Nenáviděl totiž vše, co vybočovalo z předem daného jízdního řádu dějů a událostí. A co neleželo nebo nestálo na svém místě. A co nebylo vyrovnané do lajny a zarovnané do pravého úhlu.
*
Pouliční lampy zhasly v 06:22. O čtvrthodinu později začal Max u svého psacího stolu v kanceláři snídat dva rohlíky, máslo a tavený sýr a pít První stupeň rakety – prvního denního turka. V místnosti byl zatím sám, a tak si plnými doušky a hrstmi užíval ranní ticho, klid a samotu. Hektor Fábera měl dnes dovolenou a Elen Hojerová, kterou k nim na týden usadili i s jejím stolem kvůli rekonstrukci její, sousední pracovny, měla dorazit až po osmé.
Při jídle Max pročetl služební a soukromé maily a prolouskal webové stránky – sport, politiku, drby. Ve světě mu to poslední roky připomínalo situaci před první a druhou světovou válkou: všichni řinčeli zbraněmi, silnými slovy a gesty jako smyslů zbavení a jako by neměli na práci nic jiného než začít novou vojnu. Jako by se na ni v hloubi duše těšili, i když nahlas mleli o tom, jak jim na srdci leží ze všeho nejvíc mír.
Max ovšem usoudil, že válka ještě nezačala – na internetu o ní nepsali a rovněž ráno v ulicích panoval obvyklý život. Ani rozhlas, který si pustil v sedm hodin, ve zprávách nic nehlásil.
Fábera jednou predikoval, co bude, až to začne: „První tři dny šok, pak začne rabování.“
„Buď sme v těch prvních třech dnech, nebo mír zatim žije,“ usoudil Max. A oddal se ránu, té snad (kromě spánku) jediné chvíli, kdy volně plul a plynul časoprostorem, nikdo po něm nic nepožadoval, s nikým nemusel konverzovat a nemusel poslouchat ničí žvásty.
*
Vcházení do dne byl rituál, který měl v Maxově pojetí smysl pouze tehdy, když se opakoval beze změny a podobal se elegantnímu pomalému vyplouvání trojstěžníku z přístavu na volné moře. Tento idylický obraz, jehož sebemenší odchýlení se od každodenní stejnosti vrhalo temný mrak na všechno následující, dnes totálně zdemoloval Hampl z archivu Sekce VII, který do Maxovy a Fáberovy kanceláře vlezl dvě minuty před půl osmou.
Max vytržen z ranní nálady a rozjímání na Hampla nevěřícně pohlédl a očima mu mlčky sdělil to, na co myslel: „Co tenhle blbec tady chce v půl osmý ráno?!?!?!?!“
„Maxi, promiň, ahoj,“ začal vyjevený Hampl, jemuž se v Sekci VII kvůli jeho kukuči přezdívalo Kobylí hlava: „Máme spolu jít dneska na tu večeři s těma právníkama …“
„S právníkama?! Vo tom nic nevim,“ procedil Max nenávistně skrze zuby.
„Von ti to asi řekne Olda. Volal mi včera večer, že bysme mohli jít já a Hektor, ale pak si uvědomil, že Hektor má dovolenou, tak prej bysme mohli já a ty. Ale řikal, že když se nám nebude chtít, tak tam nemusíme, zas tak důležitý to prej neni.“
„No tak když to tak důležitý neni, tak tam nemusíme,“ namítnul Max.
„Ne,“ přiznal Hampl a nasadil ustaraný výraz: „Ale zase když to Olda navrhuje, tak je mi blbý tam nejít … je to přece jenom šéf a mluví vo tom … tak sem to chtěl s tebou probrat, jenomže musim teďka pryč – mám doma u baráku dřevorubce, že mi konečně porazí ten strom.“
„Tak proč sem lezeš, když máš doma dřevorubce?“ pomyslel si Max.
„Dřevorubec se uzdravil,“ vysvětlil Hampl, jako by četl Maxovy myšlenky – a že přišel do práce cosi podepsat a jakmile to podepíše, frčí domů za dřevorubcem. Před chvílí poslal Oldovi esemesku, že to takhle udělá. A až se vrátí, proberou s Oldou a s Maxem večeři s právníky. „Olda mi radil, ať ráno nejezdim, vyřešim to s tim dřevorubcem a přijedu do práce až pak. Ale já sem přijel teď,“ uzavřel Kobylí hlava.
„To je efektivní,“ byla jediná reakce, na niž se Max zmohl.
Vtom se otevřely dveře a do kanceláře nakoukl vedoucí Sekce VII Oldřich Benčík, jemuž snad muselo zvonit v uších, že o něm Max a Hampl mluví. „Nazdar, saláti, je tady Hektor?“ vybafnul.
„Neni, má dovolenou,“ připomněl Max.
„No jo vlastně, to je pravda, furt na to zapomínám,“ zachmuřil se Olda: „Hele, dneska je ta večeře s těma pitomejma právníkama …“ Ale nedořekl, protože si všimnul Hampla: „Co tady děláš? Máš bejt doma s dřevorubcem.“
„Přijel sem, udělám práci, vodjedu a zase přijedu,“ popsal průběh svého pohybu Kobylí hlava.
„Ty seš magor,“ sdělil mu Olda: „Musim letět, pak to dořešíme.“ A chvatně odešel.
„Sme s nim asi měli ty právníky probrat podrobně, co?“ nadhodil rozpačitě Hampl.
„Necháme to přes den, někam spěchal,“ navrhnul Max a dodal: „Ale abych pravdu řek, mně se na tu večeři nechce.“
„Hm, mně taky ne,“ přitakal Hampl, chvíli mlčel, upřeně hleděl před sebe a pak zopakoval: „Dřevorubec se uzdravil.“
Maxovi se orosilo čelo, protože se domníval, že uzdravením dřevorubce se toto téma vyčerpalo a ranní monologické a dialogické orgie skončí.
„Je to divný,“ uvažoval nahlas Hampl, „von ten dřevorubec bral tejden antibiotika, a už se mi hlásí, že žije. Ale takový antibiotika se přece berou tak deset dnů, ne?“
„Třeba žádný antibiotika nebral,“ odsekl Max ve snaze mít už pokoj: „Třeba se jen navoko hodil marod – a že jako bere antibiotika.“
„Hm,“ na to Hampl a začetl se do časopisu, který ležel na poličce vedle dveří. „To řikám už rok tohlecto,“ zabručel bez souvislostí. Ale Max ho nechtěl vyprovokovat k dalšímu výkladu o čemkoli, a tak se nepídil po podrobnostech.
„No – a první čtvrtrok v prdeli,“ zvolal Hampl po chvíli. Pořád četl stejný časopis. „Představ si,“ zvedl oči k Maxovi, „že sme byli se ženou v Alpách, tam nahoře na těch pastvinách. A tam cejtíš akorát trávu, horský bylinky a hovna.“ Pak se zase zahleděl do časopisu a něčemu se zasmál: „Hezkyyyyyy!“ A dodal: „Hele, čau!“ A odešel z kanceláře.
„To je strašný,“ shrnul Max dosavadní dění na pracovišti. Dění, jež mu neplánovaně – a v Maxových očích neefektivně a zbytečně – odčerpalo část jeho denní dávky energie
*
Ve čtvrt na devět vlétla do místnosti Elen Hojerová. Její nástup do dne – to byl nefalšovaný blitzkrieg jak z Guderianovy učebnice. Max držel pohromadě jen silou vůle.
Od 08:15 do 09:31, to jest za 76 minut, uskutečnila Elen Hojerová devět soukromých mobilních telefonátů a čtyři pracovní hovory na pevné lince. Jakkoli se jich Max zúčastnil výhradně jako pasivní svědek a posluchač, aktivně mu sebraly další notnou porci proudu, s nímž chtěl vystačit do konce pracovní doby.
„Sedět s Elen Hojerovou v jedné místnosti je kvůli jejím neustálým soukromým telefonátům nesmírně vysilující. Fyzicky to bolí a ubíjí mě to zaživa,“ zapsal si nešťastný Max do deníku: „Úplně stejně mě ubíjí neustálá nutnost v práci a mimo práci neboli všude s kýmkoli mluvit a snad ještě víc mě ničí byť jenom obyčejná nutnost kohokoli poslouchat, jak něco vypráví. Fáberův tatínek při vzpomínce na svůj život a práci v Alžíru sumarizoval, že ‚přežijou jen kurvy a silní jedinci‘. Nemám už ani potenciál si zodpovědět otázku, jako co ze dvou těchto možností přežívám já.“
*
Rutinní Maxovo dopoledne v práci zahrnovalo obvyklou pracovní administrativu – přemísťování, zakládání a vyřazování lejster, čtení a vyplňování oběžníků, telefonáty, vyřizování mailů, unavující konverzaci s kdekým, ještě více unavující poslouchání kdekoho a permanentní modlitbu, aby kvůli prohlubující se únavě nevyrobil průser.
Hodinu před polednem volala Maxovi servírka Jitka ze závodní jídelny Sekce VII, že prý potřebuje číslo na Maxovu známou notářku. Hovor využila k tomu, aby Maxovi vylíčila svou problematickou rodinnou story. Max jí na oplátku vylíčil svou problematickou rodinnou story včetně jeho prohlubující se únavy, pro niž měla Jitka pochopení.
Jitka byla teprve druhý člověk, který Maxovi upřímně a autenticky věřil, že je vyčerpaný a nemůže dál. Tím prvním byl před týdnem Fábera.
„Máš čas bejt unavenej?“ hecoval Maxe ve snaze alespoň trochu mu zvednout náladu.
Max se zamyslel a opáčil: „Jasně. Když si dobře rozvrhneš čas, máš v něm prostor i pro únavu.“
Naopak Jakub si servítky nebral. „Co je?“ zeptal se Maxe koncem března.
„Sem ňákej vyřízenej,“ svalil se Max na pohovku v Kubově bytě. Lehl si na záda, ruce odevzdaně hodil za hlavu a zavřel oči.
„Nemáš důvod bejt vyřízenej,“ poučil ho Jakub.
Max nic neřekl. V tu chvíli už neměl sílu říct cokoli. Ani už nevstal. Ani oči neotevřel. Ani rukama nepohnul. Prostě úplně odpadl. Jen si pomyslel: „Možná měknu a Kuba se zoceluje.“
„To je tou jeho mladostí,“ chlácholil Maxe kamarád Kowalski: „Kuba je mladej – kolik mu je: pětadvacet?“
„Teď mu bude třiadvacet,“ odpověděl Max.
„Lidská kostra dospívá ve čtyřiadvaceti,“ pravil Kowalski.
Informaci o harmonogramu dospívání lidské kostry si Max později ověří u Profesorů, staršího manželského lékařského páru, s nímž (a sestrou – dvojčetem Profesorky) se potkává v hospodě U točny. Jenže Profesoři budou mlčet a jen se na sebe budou dívat. Max si to přeloží jako shovívavou neboli pochybovačnou reakci na ptákovinu vyslovenou Kowalským.
„Kowalski je sice starej praktik, ale občas bývá vedle jak ta jedle. Neboli česky řečeno, už mu taky jebe,“ zapíše si Max do deníku.
2.
Den předtím, než ho Elen Hojerová, Hampl a jiní zase už zabíjeli svými telefonáty a žvaněním a jen servírka Jitka měla pochopení pro jeho vyčerpanost, odešel Max z práce kolem půl páté odpoledne. Na cestu mu svítilo sluníčko, bylo pěkně, ale nikoli parno. Tramvají dojel k divadlu a pěšky pokračoval do nedalekého bufetu, v němž snědl dvacet deka sekané s kremžskou hořčicí a dvěma rohlíky.
Cestou k bufáči se při pohledu na ženské zadky, jež ho nikdy nenechávaly chladným, přistihl při zjištění, že ho chladným nechávají čím dál tím víc. Vůbec přestával vnímat život kolem sebe, kochat se jím, užívat si ho, pozorovat ho, fotografovat ho očima a ukládat si ho do paměti. A pomalu, ale jistě z něj vyprchávalo jeho staromilství, ono rochnění se a labužníkování ve starých, ale věky prověřených a vyfutrovaných mravech, chování a slovníku. A zatrnulo mu, když si uvědomil, že ztrácí i svůj ironický, skeptický, odtažitý a apatický přístup k životu a ke světu – svůj uklidňující nezájem o ně a lhostejnost k nim.
„Rychle se unavuju, v podstatě geometricky – vstávám ráno z postele a prohrávám 0:2 a někdy rovnou 0:5,“ zapsal si Max do deníku: „Zpočátku jsem na všechno reagoval apatií, protože jsem už neměl sílu všechny ty svoje a cizí telefonáty, konverzace a poslouchaná slova vstřebávat.
Pak odpadla i apatie.
Už nejsem ani apatický, už vlastně nejsem vůbec nic, už vlastně ani nejsem vůbec.
Snad jsem se víc uzavřel do sebe – takový obranný reflex.
Snad jsem častěji zlý. Snad kolem sebe víc kopu a ubližuju všem kolem mě.
Tak rád bych při tom šlapání vody našel dno, ale nedaří se mi to. Mentálně jsem vyšuměl – nežiju, nefunguju, už ani nemám sílu mít z něčeho strach (radosti z čehokoli jsem pozbyl po Veroničině smrti, zbyl mi jen ten strach jako konstanta a kotva – a i ten strach teď ztrácím).
Už ani nepočítám a neidentifikuju dny, jak plynou jeden za druhým. Všechno splynulo v jednu beztvarou hmotu.
Náhražkou všeho se mi stal permanentní neklid – něco jako když do člověka nepřerušovaně proudí elektrický proud, to známé neuchopitelné protivné ochromující němé bzučení a vibrování, jež je snad horší a účinnější než brutální fyzické mučení.“
*
Max se utěšoval tím, že tento stav je dočasný a pomine. A že snad souvisí s jeho prohlubujícím se fyzickým a ještě více mentálním vysílením plynoucím z toho, co všechno nese na hrbu: pomoc Jakubovi, Kristýně a Markovi s prodejem a vyklízením Oubělic; pomoc Kubovi se školou; narůstající kvantum práce v práci a některé nejasné organizační změny v Sekci VII, které zatemňovaly budoucnost; narůstající množství povinností souvisejících s jeho funkcí předsedy eSVéJé v bytovce, v níž bydlel; narůstající množství úplně všeho, s čím se v životě potkával; perspektiva nového kola všemožných lékařských vyšetření souvisejících s jeho bobtnajícím věkem; nulový cíl v životě; pocit boxera, který to schytává ze všech stran a jen se modlí, aby se dožil gongu ohlašujícího další přestávku v mači … no, popravdě řečeno: kdysi se Max toho gongu chtěl dožít, dneska zjišťoval, že je mu ten gong vlastně lhostejný – už neměl sílu na něj ani čekat.
A k tomu všemu a dalšímu připočítával stále tížící fakt, že od Veroničiny smrti uplynul sotva rok a půl.
A našly by se i jiné věci.
*
Spát šel včera Max ve tři čtvrtě na sedm. Předtím (po sekačce v bufetu) se nezúčastněně ploužil ulicemi, zastavil se v levných knihách a u holičky paní Kamily, s jejímiž nůžkami, hřebenem a strojkem měl smluvené rande na šestou hodinu. Pak odkvačil domů, nachystal si košili a kravatu na dnešek a zalezl do postele – dílem byl opět unavený, dílem opět neklidný a dílem ho opět nic nebavilo dělat v bytě, kde byl jen on a jeho samota.
Zpočátku se pokusil odreagovat poslechem jeho oblíbené Dvojky Českého rozhlasu, ale v půl osmé zjistil, že u toho klimbá, a tak ji vypnul a usnul.
Nějak sám od sebe se probudil ve 20:15 a viděl, že bliká jeho ztišený mobil. Byla to souhra náhod, že Max a strojek prozřeli současně. „Že by Kuba?“ blesklo mu hlavou, protože Jakub takhle k večeru občas volával. Ale bez brýlí špatně viděl jméno na displeji, vzdaloval ho proto od očí a přibližoval k nim a současně se ze všech sil snažil zaostřit zrak, až pracně zjistil, že je tam napsáno „Roubalový dcera“ – čili ženská, která předloni podědila v Maxově bytovce bejvák po své matce.
„Do prdele! Ta si taky umí vybrat čas!“ zabručel Max. Po sedmé a tuplem po osmé hodině večerní brával telefon pouze Kubovi, Kristýně a občas Fáberovi a Oldovi – pokud už nespal nebo obyčejně lidsky neměl náladu.
Takže „Roubalový dcera“ měla smůlu.
Hasta la vista, baby.
3.
Včerejší netelefonát s „Roubalový dcerou“ měl dnes dohru: po návratu z oběda obdržel Max její mail vyztužený esemeskou s totožnou připomínkou toho, že se mu nedovolala, a tudíž se ptá, jestli by to dneska večer po sedmé mohla zkusit znovu. Má nějaké nové informace o vodoměrech v jejich bytovém domě, které špatně měří a někteří obyvatelé volají po jejich kontrole a výměně.
Pro Maxe miliontý problém k řešení. Z předchozích 999.999 řešil jen ty, které hořely a navrch měl v tu chvíli ještě jakous takous šťávu je hasit. Když bylo nejhůř, opíral se Max čelem o boční stěnu výtahu, jímž sjížděl do jídelny v suterénu Sekce VII na oběd nebo se jím vracel do kanceláře, zavíral přitom oči a utíkal mimo tento svět. Ale moc to nepomáhalo. Osudově mu chyběla Veronika nebo po její smrti kdokoli jiný, o koho by se mohl alespoň na chvíli opřít.
„My, když sme se ženou vopravovali barák, tak sme se střídali,“ vyprávěl mu jednou Fábera: „Když nemohla žena, vopřela se vo mě a já zabral. A když sem nemoh já, vopřel sem se vo ní a zabrala ta moje zlatá ženská.“
„Hm,“ přikývnul Max. Co taky jiného říct.
„ … moje uzoufání vprostřed moře života a lidí nemá konce … je to nekonečnej oceán utrpení,“ zapsal si Max do deníku: „ … rouhám se, vim … rouhám se, protože nic lepšího ani horšího než vobyčejnej lidskej život člověk k dispozici nemá … ale snad po tisící si vopakuju: řežou mě ze všech stran … ze všech stran … kam to povede?“
*
Rutinní Maxovo odpoledne v práci zahrnovalo obvyklou pracovní administrativu – přemísťování, zakládání a vyřazování lejster, čtení a vyplňování oběžníků, telefonáty, vyřizování mailů, unavující konverzaci s kdekým, ještě více unavující poslouchání kdekoho a permanentní modlitbu, aby kvůli prohlubující se únavě nevyrobil průser.
Práce, která pro něj odjakživa byla víc než jen pouhý zdroj obživy, šla Maxovi jako psovi pastva, protože ho přestala bavit a těšit. Pomoc Kristýně a Jakubovi přestát období po smrti Veroniky a krátce po ní i jejího tatínka a následné zdravotní potíže v čele s povrchovým zánětem žil a vyšetřením zvaným „onko screening…sono břicha“ (jak napsala paní doktorka do průvodní žádosti o něj) rozmělňovaly Maxovu pozornost a odčerpávaly mu síly, jež pak nezbývaly na práci. Dál byl schopen fungovat výhradně proto, že kvůli Veronice cítil odpovědnost za obě děti a že se začal více uzavírat před lidmi. Přitom práce v Sekci VII byla na sociálních vazbách a neustálé kooperaci a tlachání kdekoho s kdekým založena – a přesně to Maxe víc a víc deptalo.
Loni na jaře (snad v důsledku toho všeho, snad z jiných příčin) navíc vycítil změnu v rozložení sil v Sekci VII: ačkoli přese všechny nesnáze neudělal žádnou fatální chybu, Olda začal sázet na jiné koně, s nimiž spojoval svůj vlastní prospěch, a Maxe odstavil na vedlejší kolej. Svým způsobem to Max chápal – uvědomoval si, že od Veroničiny smrti nemůže nabrat tempo a je těžkopádný. Dokonce se začal vyhýbat pracovním povinnostem a pokud to šlo, přehrával je na jiné.
Direkt mu zasadily i delší dobu trvající personální změny v Sekci VII a jejím okolí. Přišlo hodně nových, rychle mluvících lidí s placatými telefony, popsanou kůží, ve značkovém oblečení a se životy okopírovanými z časopisů o celebritách. A s jinými návyky, s jinou životní filozofií, s ostřejšími lokty a bez zábran, pokud chtěli stoupat po kariérním žebříčku. A Max, který dříve vycházel skoro s každým, teď nebyl schopen s nimi najít společnou řeč, držet krok a rozumět jejich mentalitě. Akceptovat ji. Celé to na něj působilo, jako by mu pod vodní hladinou přivírali přívod kyslíku.
A když se letos v zimě a na jaře přidaly prodej a vyklízení Oubělic a další mimopracovní nutnosti a navrch všudypřítomná únava a neklid, bylo nejen domalováno, ale rovnou už i vymalováno.
Olda nebyl svině a jakkoli mohl, Maxe nesejmul.
ZATÍM ho nesejmul.
Oba ale věděli, že to takhle nemůžou praktikovat donekonečna a že míč je na Maxově straně hřiště. A kdyby Max začal svým přístupem ohrožovat Oldovu existenci, Olda by neváhal a střelil by – neomylně. Logicky: chránil by si vlastní krk.
Když padla kosa na kámen, hrálo se to v Sekci VII bez sentimentu. Jako jinde.
*
Ráhna Franklinových lodí …
Když se po obědě vrátil do kanceláře, pustil si je Max do sluchátek z youtube.com. Poprvé v životě slyšel tuhle písničku včera, náhodně ji objevil při brouzdání po netu …
… když admirál John Franklin tenkrát na sever se bral
objevit tu zemi, co vábí jako žena,
bílou krásnou podivnou, co nikdo nepoznal …
Koncem loňského léta vrátili Maxe v podobně bídné životní situaci do hry aspoň na chvíli Wabi a Miki Ryvolové a Hoboes … Bejt starej chlap, Září, Břehy mé duše, Samota, Jarní kurýr, Vodjíždím … Obyčejný pondělí …
… dneska jejich roli převzali Taxmeni a Ráhna Franklinových lodí. Snad proto, že Maxovi podávali aspoň imaginárně chlapskou ruku a s ní pomoc, povzbuzení a oporu, které tak zoufale postrádal od kohokoli a odkudkoli …
… je těžké předpovědět, co přinesou dny příští,
tam za polární kruh my všichni dále chceme jít.
*
Z rozviklaného rozpoložení vytrhla Maxe další série soukromých telefonátů Elen Hojerové a Hampl, který k nim do kanceláře přibyl ve dvě hodiny – že ho posílá Olda, aby si k nim sedl místo Fábery pro případ, že by bylo něco třeba.
„No paráda,“ pravil by Veroničin tatínek.
Sotva se Kobylí hlava uvelebil za Fáberův stůl, zeptal se Maxe: „Řikal ti něco Olda vo tý večeři?“
„Ne,“ odpověděl Max.
„Aha,“ kývl hlavou Hampl.
„Tobě něco řek?“ optal se Max.
„Ne, jen sme se minuli na chodbě a řek mi, abych šel sem.“
„Hm,“ utnul Max debatu hned v zárodku a vrátil se ke svým věcem. Na služebním mobilu si ale pro strýčka příhodu vyťukal číslo svého soukromého mobilu, aby si na něj eventuálně zavolal, kdyby do kanceláře přišel ještě někdo další a chtěl také tokat. Max by pak předstíral, že mu někdo telefonuje cosi důležitého – a tím by se vyřadil z dosahu kecálistů ve svém okolí.
*
Hampl a Elen Hojerová byli zaměstnaní svou prací a Max využil chvíle klidu k vyřízení soukromých restů. Především poslal textovku „Roubalový dceři“ s omluvou za pozdní reakci, již objasnil sdělením, že píše z Montevida. Kdyby se ho někdo zeptal, nedokázal by vysvětlit, jak kápnul zrovna na uruguayské hlavní město – snad že mu přišlo jako tak vzdálená destinace, že to „Roubalový dceru“ odradí od doplňujících dotazů a námětů.
Hned poté poslal mail Jakubovi: „Ahoj, Kubo, nechci Ti volat, nevím, zda před zítřkem chceš. Kdybys chtěl mluvit, cinkni. Snad dneska nepůjdu spát jako včera v 18:45 🙂 Ať tak, nebo tak, buď zejtra hodnej, chápavej, soucitnej, vnímavej, ale zůstaň svůj a stůj si za tím, o čem jsi přesvědčen, že je správný. Jako pravej chlap a to Ty seš 🙂 Max“
Poprvé od chvíle, kdy od něj odešla, se Jakub zítra sejde se Zuzkou. Snad si mají říct, zda je to navěky, nebo to zkusí ještě jednou.
*
„Kluci, ahoj zejtra,“ vytrhla Maxe z myšlenek Elen Hojerová. Zbývalo pár minut do konce pracovní doby, a tak zvedala kotvy. Když se za ní zavřely dveře, zeptal se Hampl Maxe: „Jak to provedem?“
„Co?“ nechápal Max.
„Tu večeři.“
Max pokrčil rameny, že neví.
„Co je tvuj názor?“ sondoval Kobylí hlava.
„Co řikal Olda?“ snažil si Max osvěžit děje minulé – i to se mu poslední dobou stávalo častěji: zapomínal.
„Olda neřek nic,“ vysoustružil Hampl ústa do podkovy značící rozpaky.
„Takže nejsou pokyny,“ odhadl Max.
„Takže nejsou pokyny,“ zopakoval Hampl a lehce nejistě špekuloval: „Asi je to na našem uvážení …“
„Tak sme to uvážili,“ shrnul Max.
„Jo, tak sme to uvážili,“ připojil se Hampl a naznačil, že neni uplně blbej, protože dodal: „Já to nebudu hrotit.“
„Nehroť to,“ pochválil ho jízlivě Max.
A rozloučili se a šli si každý po svém.
*
Je půlnoc, chce se mi spát,
ale dřív musím u pumpy si kafe dát.
Je půlnoc, chce se mi spát,
ale dřív musím u pumpy si kafe dát. (2)
*
Rok změn bude pokračovat částí nazvanou Keď prišiel prvý studený deň (3)
Poznámka autora
Povídka je nazvaná podle skladby skupiny Taxmeni Ráhna Franklinových lodí. Děkuji upřímně panu Jaroslavu Čvančarovi ze skupiny Taxmeni za souhlas s použitím názvu a částí této skladby. ((1) a citace v textu)
Děkuji upřímně panu Dušanu Vančurovi ze skupiny Spirituál kvintet za souhlas s použitím refrénu písně Řemeslo, již zpívá pan František Nedvěd. (2)
Děkuji upřímně panu Mariánu Kotvanovi z Dua Jamaha a paní Sandře Vališové za souhlas s užitím části refrénu písně Letná láska (3).
Omlouvám se komukoli dalšímu, jestli jsem zde zapomněl někoho zmínit, ale není to zlý ani jiný úmysl – ale matlám si to všechno sám a síly, pozornost a soustředění docházejí … To není výmluva, jen holý fakt.
Povídka Ráhna Franklinových lodí je upravenou verzí textu, k jehož zveřejnění v původní podobě ještě nenazrál čas.
V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:
Terminátor 2: Judgment Day (USA, 1991)
Letná láska, Sandra Vališová, Duo Jamaha
Ráhna Franklinových lodí, Jiří George Fallada, Jindřich Vrbenský, Taxmeni
Řemeslo, Dušan Vančura, František Nedvěd
Foto: „Plachetnice na plotě v Janově nad Nisou“ a „Bulharská plachetnice v oubělických docích“ (Foto: Ch.D.Sobegh).
*
Napsat komentář