Prolog 

„V roce 1964 John Ford režíroval westernový příběh – Podzim Čejenů, podle skutečné události, která se přihodila v jedné oklahomské rezervaci v roce 1878. Tehdy jen něco málo okolo tří set příslušníků kmene Čejenů podniklo téměř 3 000 km dlouhou cestu na místa svého narození ve Wyomingu – Yellowston. Je to neuvěřitelně těžká cesta, plná utrpení i bolesti nejen mužů, ale i jejich žen a dětí, starých lidí, kteří doufají, že ještě uvidí místa, která tolik milovali.“

Autor: clara.bow (1)

 

Příběh první – Hořejšek (2. dubna)

 

1.

Max Štróbik vylezl toho rána z postele kolem osmé, avšak vzhůru byl možná už tak patnáct, dvacet minut. Po probuzení se ale převaloval na lůžku ze strany na stranu a zvažoval, zda ho má opustit, protože opustit ho znamenalo v Maxově případě definitivně vstát.

Tohle byla jedna z mnoha Maxových zásad: jakmile vstal z postele, už se do ní nevracel. A neměnné a letité zásady a rituály Max nerad měnil, neboť změna mohla přinést smůlu. A navíc: sebemenší odchylky od zaběhnutých věcí Maxe znervózňovaly, znejišťovaly a obyčejně lidsky nasíraly.

Neměnnost zásad a rituálů byla páteří Maxova života, přestože si mnohokrát uvědomoval, že kdyby tu či onu zásadu opustil nebo ten či onen rituál změnil, mohl by se v osobním životě i profesní kariéře posunout mnohem dál.

Jenže současně stavěl Max na tom, že zásady a rituály, ony občas nesmyslné a neobhajitelné pilíře jeho existence, patří k jeho žití natolik, že jsou jeho erbem, výkladní skříní a poznávacím znamením.

„Já touhle novou dobou můžu procházet jen tak, že si budu lpět na tý svý starý době,“ krčil občas rameny a vysvětloval: „´Na tý mý starý době´ znamená na jejích zvycích, obyčejích, předmětech z ní, módě, slovníku, na jídle, kerý jim, na tom mym turku a sekaný, na způsobu myšlení, na tužce, papíru a úsudku, kerý mi celkem úspěšně a spolehlivě nahrazujou internet, chytrej mobil a facebook. A tam, kde přesto přese všecko pozici neudržim, si aspoň stavim ve svý hlavě pomník zašlý slávy, pomník zvanej ´Vzpomínky´ – jako takovou poslední připomínku toho, co bylo a už neni a nebude. Já prostě patřim do starejch dob a na tom nic nezměnim. A ani změnit nechci, protože to by zbytek mýho života ztratil jakejkoli smysl. To bych ztratil vobyčejnou půdu pod nohama.“

„Ale když ste spolu byli s Veronikou, to ses taky neměnil?“ zeptal se Maxův kamarád Kowalski.

„Měnil! A jak rád!“ přisvědčil nadšeně Max.

„Tak vidíš, že to de.“

„No jo!! Jenomže tam to mělo reálnej smysl se měnit. A já se měnil rád a dobrovolně!“ skoro vykřikl Max, ale obratem se zklidnil a polohlasně dodal: „Jenže když Veronika umřela, nezbylo mi nic jinýho než ten muj starej dobrej svět, ty moje starý dobrý zvyky a rituály. Zbyly mi jen voni. A vcelku sem rád, že je mám, protože nic jinýho na světě už nemám.“

*

„Vstát, nebo nevstat? To je to, oč tu běží!“ zhodnotil si Max sám pro sebe po hamletovsku ono sobotní ráno … a vstal.

Když přišel do kuchyně, roztáhl závěsy před oknem a viděl to, co předtím tušil, když mu v ložnici skrze zatažené žaluzie nepronikaly sluneční paprsky: bylo po dešti a obloha zatažená.

Ačkoli „zatažená“ … ne úplně: zatímco její pravá polovina byla pomalovaná tmavě šedou barvou, levá vykazovala známky bílé kávy. Jako hranice mezi Půlnočním královstvím a zemí krále Miroslava.

Linie dotyku obou barev se jako přímka táhla od okna Maxovy kuchyně do dáli a přetínala ulici s vozovkou a chodníky pod ním. Následně kopírovala trasu uličky pro pěší mezi parcelami a vilkami Sousedů Vávry a Volrába, která vedla z Maxovy ulice a ústila na náměstí za nimi.

Ačkoli „náměstí“ … Max pamatoval, že kdysi to bylo velké čtvercové náměstí orámované vozovkou, chodníky a bytovými domy. Na každé straně náměstí stál jeden. A vprostřed toho všeho se bok po boku nacházelo velké dětské hřiště s pískovišti, prolézačkami a houpačkami a parčík se stromy, keři a lavičkami pro staré lidi a mámy s kočárky.

Ale jednoho dne přišel developer a na hřišti a v parku postavil další bytovku. Náměstí zmizelo, název po něm zůstal a nikomu nepřišlo divné, že se něco, co ani vzdáleně nepřipomíná náměstí, jmenuje „náměstí“.

*

Lidé ze starých dob, kam už patřil i Max, bývali uvyklí tomu, že na náměstí stává obvykle socha, kašna či pomník a kolem se rozprostírá park. Pak na náměstích přibývala auta, až se tato centra měst proměnila v obrovská parkoviště. A tady na Hořejšku, kde Max žil celý život, zastavěli náměstí velkým bytovým domem.

Starousedlíci tenkrát sepsali petici pro radnici jejich městské části s apelem, aby neblbla a zasadila se o zachování parku a pískoviště. Snad si i někteří vzpomněli, jak jejich spoluobčan Zlatý slavík svého času pěl: „Hej, páni konšelé, vyslyšte nevinný přání! Hej, páni konšelé, já bych chtěl na zemi ráj! Možná, že mám přání omšelé. Svět je však zlej, a proto, hej, páni konšelé, já bych rád měl ráj.“

Max si na petici dobře pamatoval, protože ještě jako novinář o ní psal. A dobře si i pamatoval, že to dopadlo jak s valnou většinou podobných petic ve starých i nových časech: park a pískoviště odstranili, dům postavili a název ani nezměnili. Vlastně vzniklo „mrtvé pojmenování“ pro živou věc.

*

Ale taková „mrtvá pojmenování“ nebyla pro Maxe jako pamětníka ničím novým. Jak mu přibývaly roky a nová doba nahrazovala starou (rozuměj: tu jeho), setkával se s nimi čím dál častěji. Ale protože byl realista a fatalista, byl si vědom toho, že něco podobného prožívali i jeho předci a předci předků a předci předků předků … prostě všichni.

Když randili s Veronikou, míjeli dům, na němž se skvěl nápis „Ženské domovy“. A ulice za ním se jmenovala Za Ženskými domovy a autobusová zastávka Ženské domovy. Avšak v domě byl hotel, kasino, ordinace lékařů, kanceláře advokátů, oddělení policie …

… jen „ženské domovy“, které tomu všemu daly název, se vypařily kamsi do historie …

Nebo Waltrovka, kde vyrůstá Rezidence Waltrovka, komplex obytných a kancelářsko-administrativních budov. Hned dvě autobusové zastávky u nich se jmenují U Waltrovky …

… jen původní továrna, která tomu všemu dala název, se vypařila kamsi do historie …

Nebo „U tanku“ – plac s fontánou, která nahradila mohutný sokl s tankem, jehož hlaveň mířila v letech 1945-1991 do protější stráně …

… „U Anděla“ – podle odstřeleného domu a fresky zlatého anděla na něm …

… „Ubytovna“ – bytový dům sloužící původně jako ubytovna pro montéry stavějící obchodní domy Prior a poté pro „priorky“ – svobodné prodavačky …

… „U Barhoně“ …

… „U Beneše“ …

… „U Báti“, jak vyslovovali v Maxově rodině …

… a je takových mrtvých názvů víc a všude …

… a jejich obsah se kamsi vypařil do historie.

Jako vždycky.

 

2.

Byl to Maxův každodenní zvyk, obyčej a rituál, který mimoděk (jako řadu jiných věcí) podědil po svém tatovi: vstát z postele v ložnici, projít předsíní do kuchyně a tam se dlaněmi zapřít nebo předloktími obou rukou opřít o parapet okna a dívat se ven – kolik stupňů je na venkovním teploměru, jestli je jasný den, či ho zakrývají mraky, jak kvetou, nebo opadávají stromy, kdo jde po ulici (a podle oblečení, tašek a rychlosti chůze odhadovat, zda nakupovat do samoobsluhy, do práce, nebo na výlet), kdo odjíždí autem, kdo s ním přijel a co z něj vykládá …

„Dneska v osm bylo deset stupňů a u mě v bytě přes patnáct, hned jsem si to jako každé ráno zaznamenal do sešitu. Taky si do něj zapisuju, kdy zhasínají pouliční lampy, ale ty už teď zhasínají dřív, než vstanu, anebo promeškám chvíli, kdy zhasnou,“ zapsal si Max do deníku.

„Proč to, Maxi, děláš?“ ptávala se ho Veroničina dcera Kristýna.

„Nevim,“ přiznával Max, „snad proto, že až bude v zimě zima, podivám se tady do těch zápisků, kolik bylo v létě.“

„Maxi, Maxi …,“ pravila nevěřícně a defétisticky Kristýna.

„Rozmary starců,“ podpořil ji Max.

„Prosim tě, Maxi! Jakej ty seš stařec??!!“

„Nevim, mám v tom zmatek. A nejsem sám. Vobčas si na něco stěžuju, načež muj kolega v práci Fábera mi řekne: ´Neblbni, chlape, dyť už seš starej!´ Jenže tuhle sem na cosi nadával a Fábera mi povídá: ´Nerozčiluj se, chlape! Dyť seš eště mladej.‘ Tak co já vlastně sem?“

„Chybí ti moře, starče,“ šťouchla Kristýna do Maxe.

„I kdybych ho měl, stejně bych už nevyplul, protože na to nemám sílu. A i důvod a smysl pominul,“ bystře, bez zaváhání a ochotně se Max chytil na háček udice. A potěšilo ho, že Kristýna podědila po mámě lásku k literatuře.

„Ále, von se ňákej najde …“

„… nenajde. Už nenajde.“

*

Max toho rána seznal, že je druhý, kdo už je vzhůru. Předběhla ho manželka souseda Vávry, která stála za záclonou v okně ložnice jejich vilky naproti přes ulici. Takhle postávat za oknem a pozorovat dění kolem ji Max vídával často. Jako on hleděla i ona na to, co se kde šustne. Jenže jakkoli se paní Vávrová pokaždé snažila nedat najevo, že špicluje, zpravidla se sama prozrazovala – buď na sobě mívala bílou noční košili, která prosvítala skrze záclonu, nebo záclonou hýbla, anebo si stoupla do cesty světlu, jež procházelo jejich příbytkem mezi oknem, za nímž stála, a oknem na druhém konci místnosti. „Takže paní Vávrová se sice kryje dobře, ale její silueta se v tom průvanu světla stejně rýsuje :-),“ vepsal Max do deníku.

 Postupem doby zjistil, že tohle pozorování je téměř výhradně vlastností starousedlíků. Ti, kteří se do ulice přistěhovali později, to moc nedělali – a pokud ano, pak jen příležitostně, třeba když někoho vyčkávali nebo se dívali, kdo cizí jim zaparkoval pod okny, případně u otevřeného okna kouřili či je venku cosi zaujalo.

„Já si tady u vás připadám jak na vesnici, tady taky každej každýmu vidí až do talíře,“ říkávala Maxovi Veronika, když u něj trávila noc nebo víkend.

 

3.

Max Štróbik a paní Vávrová zpoza svých oken mlčky sledovali, jak ulicí pomalu projíždí obrovská tatra s korbou plnou špinavě hnědé suché zeminy. Za chvíli si to stejným tempem, ale opačným směrem, šinuly dva prázdné náklaďáky.

Tatry, mercedesy, renaulty a jiné značky vozů odvážely půdu z Drsné planiny, mírného svahu za Maxovou bytovkou, kde technika a dělníci od jara bagrovali základy pro tři nové bytové domy, jež měly mít dvě podzemní a pět nadzemních pater.

„Už někdy po rozsvícení nebe jsem z Drsné planiny slyšel zase to monotónní vytí, ten kvílivý zvuk, občas doplněný zaharašením, jak rypadlo vhazuje nabranou zeminu, asi se šutry a něčím, do korby náklaďáku. Takže kvílet tam budou i dneska … Myslel jsem, že budou světit neděli. Ale nesvětí,“ vytesal si Max do deníku.

Drsná planina … zarostlý svah, přes nějž si lidé po desítky let zkracovali cestu mezi Maxovou a hlavní ulicí za horizontem. Také Max tudy chodil po celý život: do a ze školy, za kamarády hrát fotbal, do volební místnosti v pobočce městského úřadu a na autobusovou zastávku. A chodíval tudy i za rodiči a prarodiči na nedaleký hřbitov, tudy to k nim měl blíž, než kdyby to obcházel po hlavní ulici.

A když po Drsné planině nešel, hledíval na ni přes horní hranu monitoru počítače (za nímž sedával u okna v obývacím pokoji), aby dal pohledem do dálky a zeleně odpočinout unaveným očím.

Ale teď Drsná planina, jak ji znali Max a jeho předci a starousedlíci z ulice i celého Hořejšku, nenávratně mizela, protože rypadla bagrů z ní neomylně ukusovala další a další díly staré hlíny a nahrazovala ji stále hlubší a hlubší jámou.

A s každou další odloupnutou a odvezenou částí země brali a odváželi další kus Maxova života.

A Max si poslední měsíce (a vlastně i roky) intenzivněji uvědomoval, že mizí lidé a věci, kteří a které ho provázeli celým jeho životem. Lidé a věci, jejichž přítomnost (ať je měl rád, nebo ne) mu dodávala svou mnohaletou neměnností klid, jistotu a pocit bezpečí.

A ti, kteří zbývali, se navenek snažili nějak koexistovat s novou dobou, což Max odmítal.

A ti noví … ti byli cizí … do Maxova světa nepatřili.

A Max, který neměl vlastní rodinu, děti ani sourozence, si v tom všem a po smrti Veroniky nejvíc uvědomoval, že je poslední v řadě …

… úplně poslední v řadě.

Až zbude z Drsné planiny jen obrovská díra, co zbude z Maxe?

 

4.

Max nechal ulici ulicí a vrátil se ke svým zvykům: šel se do koupelny oholit a vyčistit si zuby, pak se vrátil do kuchyně, do sešitu si zapsal teplotu venkovní, v kuchyni a v předsíni, fotoaparátem zvěčnil pohled z kuchyňského okna a začal si chystat snídani – dva tukové rohlíky, máslo a tavený sýr. A ve Stálinovi, jak se spolupracovníkem Hektorem Fáberou přezdívali plechovým varným konvicím s červenou kontrolkou, si uvařil vodu na První stupeň rakety – prvního ranního turka.

„Zdá se, jako by venkovní zamračenost ustupovala, více se to tam prosvětlilo a poprvé se dnes o slovo hlásí sluníčko. Na třešínce souseda Volrába se objevily první (a nemálo jich je) bílé kvítky,“ zaznamenal Max před desátou hodinou do deníku a dodal: „Ulicí projela dvě osobní auta zprava doleva. Na Drsné planině aktuálně klid. Venku +14 a u mě v bytě 15-16 stupňů.“

*

Á propos – „Hořejšek“: Max, jeho rodiče a ostatní starousedlíci tak říkali oblasti, v níž žili. Měla sice svůj úřední název, ale pro místní byla prostě a jednoduše „Hořejšek“, neboť ležela na kopci na okraji města. Když jeli nakupovat do čtvrti pod kopcem, oznámili: „Jedeme dolů.“ A když vyrazili až do centra, „jeli do města“.

Ale to už je pro novou dobu a její aktéry španělská vesnice.

 

 

Příběh druhý – Ulice (30. března)

„… dobyvatelé ze všech končin světa pronikali do dalších a dalších území …“

(Vinnetou-Rudý gentleman)

 

1.

„Naše ulice bývala naší ulicí a moje ulice bývala mojí ulicí, ale naše a moje ulice už není ani naše, ani moje,“ vyprávěl Max Kowalskému v hospodě: „První generace starousedlíků, kerá se do naší ulice – tehdá nově postavený –  nastěhovala před ňákejma plus mínus pětašedesáti rokama, v podstatě vymřela. Naživu zustává tak pět, šest lidí, už skoro vůbec nevycházej z bytů nebo jen minimálně nebo sou v seniorskejch domovech. Někerý sem neviděl už několik let, jen se vo nich vobčas vod někoho dozvim, že eště žijou, ale už se mentálně ztratili v čase nebo se zamkli do sebe, protože nemaj vrstevníky, se kterejma by si povídali – a na tohle povídání musíš mít vrstevníka, abyste voba rozuměli a chápali, co si to řikáte … a nebo jim vobyčejně chybí aspoň někdo, komu by vo tý svý vosamělosti a z ní plynoucí zahořklosti mohli povědět – jen prostě promluvit, vypovídat se, jen prostě mít pocit, že je někdo poslouchá. Sice by točili dokola to jedno, dvě, tři témata, kerý jim zbyly, ale ta možnost mít někoho, kdo tě poslouchá, ta je nenahraditelná … Jenže víš, jaká je dneska doba: lidi starý, mladý, bez ohledu na věk se přestali poslouchat obecně, zahodili schopnost poslouchat jeden druhýho a zamejšlet se nad tim, co ten druhej řiká … Vzpomínám v tomhle často na svýho tatu a na Veroničina tatínka. Muj sedumasedumdesátiletej tata sedával poslední roky života pod parapetem kuchyňskýho vokna, nohu přes nohu a hlavu zapřenou vo ruku. Nebo měl ruce skřížený na prsou. A mlčky koukal někam ven, tim voknem. Tak mu povidám: ´Tati, nad čim zase přemejšlíš?´ A tata mávnul rukou a vodpovídal: ´Ále – nad ničim.´ Ale přemejšlel, ne že ne, to sem poznal. A čim dýl sem na světě, tim jasnějc vim, vo čem přemejšlel: promítal si v hlavě svuj život … A šestavosumdesátiletej Veroničin tatínek? Poslední roky života trávil jen na dvou místech – na polohovacim lůžku v kuchyni Veroničina bytu, na němž seděl, nebo ležel, a na ´gramofonu´, jak se řiká takovýmu tomu záchodu v sedačce židle – znáš to? Máš pod tou částí na sezení votvor a v něm malej vajlink na velkou potřebu … No a když sme u tatínka nikdo nebyli, bylo jeho jedinym pojítkem se světem rádio a jeho vzpomínky. A když sme za nim přišli, podival se na nás a skoro prosebně se ptal: ´Proč sem tady eště? Co já tady eště dělám?´ A začal vymenovávat všechny, kerý přežil. Považoval to za trest od vyšších sil, že je eště na světě … a to tenkrát, chudák, netušil, že přežije i Veroniku, jedinou vlastní dceru.“

Max se odmlčel, zahleděl se kamsi před sebe, napil se piva a po chvíli navázal: „Tak ta naše ulice… První generace starousedlíků – to byl teda plus mínus muj soudruh děda a babka, jak jim řikal muj tata, jejich zeťák, sám z kulacký rodiny, takže voni měli ty vztahy i politicky podbarvený… no jo … Pak je druhá generace starousedlíků v naší ulici – čili plus mínus moji rodiče. Těch žije eště docela dost, ale už se šouraj a pajdaj. Tu a tam někoho z nich potkám vo holi; další ti řekne, když ho dojdeš, abys na něj nečekal, že si musí po cestě sednout a voddáchnout, protože to na jeden zátah neudejchá a nedá; dalšího, vdovce, vidíš skrz vokno jeho vilky, jak sedí doma před televizí, televize hraje do tmy, vokna v baráku votevřený dokořán a von má hlavu zvrácenou dozadu, pusu votevřenou a má půlnoc, i když je teprve půl devátý večer – taky neutáhne pozornost na jeden zátah, a to u toho sedí; nebo jinej: de ulicí z nákupu, voči zabodnutý do chodníku před sebou, myšlenkama uplně někde jinde, takže na něj houkneš ´dobrý den´ a von se skoro lekne, co se děje; a jinej – kdysi takovej činorodej chlap, sekal trávu kolem baráku, měl v něm dílničku, fotbal hrával, manželka vždycky celýmu mančaftu prala dresy a pak je sušila na společnym věšadle mezi našema barákama. Tak dneska už se do krámu pomalu šourá jenom vona a to eště vo holi, zatimco jeho už vídám jenom vobčas koukat voknem ven z bytu, nebo se jejich bytem večer do tmy míhá a komíhá světlo z televizní obrazovky. A letos – snad to bylo, co pamatuju, poprvý – už ani tu trávu kolem baráku nesekal, prej ňák chřadne. Tuhle sem ho po dlouhý době viděl koukat ven z vokna jejich bytu, byl nerudnej  a nelíbilo se mu, že se u pařezu po třešni mezi naší a jejich bytovkou motaj štyry malý děti, hrály si tam, snad holky to byly. No – a co mohly tak dělat? To, co bysme dělali jako děti i my: u toho pařezu měly důležitou 🙂 dětskou poradu a přitom mimoděk z toho pařezu vodloupávaly kůru. No a von z toho vokna na ně: ´Co tam děláte?!´ Tak děti – jako bysme to udělali my, kdyby na nás někdo vybafnul – cosi zakuňkaly a nevěděly, jestli se maj koukat na něj a co si počít, nebo se koukat na sebe, nebo se vypařit …´Koukejte vocaď zmizet!´ vyštěkl na ně a děti vzaly nohy na ramena. Uvědomil sem si, že už dneska sem taky nerudnej a protivnej, ale takhle bych skončit nechtěl, abych za blbosti honil děti a ty vo mě pak řikaly v tom lepšim ´mami, ten pán na nás křičel´ a v tom horšim ´dědek blbej na nás řval´… Ale třeba jinej nebudu – vim já, jakej budu za deset, dvacet let?“

„Třeba tuhej,“ napověděl Kowalski.

„No, třeba tuhej. Ale když si po vodžitym uvědomim, jak sakra krátkejch je deset let v lidskym životě, tak představa, že už za deset let sem tuhej, je docela děsivá a neperspektivní,“ mudroval Max a radši se napil, protože z praxe věděl, že přijdou-li taková černá myšlenková mračna, musí do sebe vpravit alkohol, aby je aspoň trochu rozehnal.

*

„No – a třetí generace,“ pokračoval Max, „sem plus mínus já: plus mínus padesát – čili padesát, něco pod padesát, něco nad padesát…“

„… čili ty, na kerejch to teď visí a leží. Kerý určujou směr,“ odhadl Kowalski.

„ No – na mně toho fakt visí a leží!“ zareagoval skepticky Max: „Povim ti, jaká sme generace: asi před měsícem sem byl u holičky. Tak mě kudlá hlavu a příde ňákej ukecanej chlap, bylo vidět, že tam neni poprvý. A furt něco vykládal holičce, kerá ho napravovala na sousední židli. A já sem si tak ňák jednim vokem všimnul, že by to moh bejt Schořálek, muj spolužák ze základky, chodili sme spolu do jedný třídy, čili sme vrstevníci. Ale zase na druhou stranu sem měl pochybnosti a nebyl si jistej, jestli je to vopravdu von a jestli von to náhodou neni ten jeho vo rok starší brácha, kerej s náma chodil na tu samou školu, ale vo třídu vejš. Tak mi to furt vrtalo hlavou, až sem byl teda hotovej, chystám se k vodchodu, von furt něco mlel, docela nahlas, tak já ho přerušil a ptám se ho: ´Hele! Seš to ty, nebo ty seš tvuj brácha?´ A von jak seděl v tom holičskym křesle, se votočil a povidá: ´Tebe neznám, ty seš kerej?´ Tak já pochopil z jeho dotazu i vobličeje, kerej sem konečně viděl přímo, že to bude brácha toho mýho spolužáka, tak povidám: ´Max Štróbik, chodil sem s tvym bráchou na základce do jedný třídy.´ A von: ´Aha, to si nepamatuju. Ale na mě musíš mluvit nahlas, já blbě slyšim.´ To sem byl hned doma a povidám: ´Já taky! Mám dostat do každýho ucha jeden aparát!´ A vybalil sem na něj celej svuj repertoár mejch aktuálních a rozšiřujících se chorob: nedoslýchavost, trombóza, povrchovej zánět žil, zapomínání, blbě chodim … Poctivě sem se snažil, abych na nic nezapomněl. A von se přidal a sekundoval mi sám za sebe. A celý kadeřnictví – to sme tam byli my dva, na každýho z nás jedna holička, další ženská měla mokrý vlasy nad tim kadeřnickym lavórem, další čekala v řadě, až na ní příde řada … no a celý tohle kadeřnictví ztichlo a sledovalo nás dva, jak se my dva, napůl trosky, trumfujeme, kdo na tom jak je. A když nám došly karty a my už neměli čim hrát, vytáh von svrška a povidá: ´Ale šmakuje ti?´ Já že jo – a proto sem teď tak tlustej a nemůžu ty kila navíc schodit. A von měl přebil esem jak doktor Skružný Bedřicha Rambouska, když povidá: ´Tak je to dobrý.´ A já byl nucenej souhlasit. Tak sem aspoň dodal, ať pozdravuje bráchu, a šel sem domu.“

„Hele, Maxi,“ nadhodil Kowalski: „Jak to tak líčíš, tak mi příde, že ta tvoje … kolikátá generace?“

„Třetí.“

„Jo, jasně. Tak mně příde, že ta tvoje třetí generace je hypoteticky na vodpis, ale eště pořád držíte pozice a ty, co dou za váma, s váma maj a eště budou mít hodně práce.“

„No jistě!!!!!!“ napodobil Max herce Miroslava Donutila v roli důstojníka ve filmu Tankový prapor a dodal parafrázi výroku téhož z Černých baronů: „To proto, kurva, že nám to myslí politicky!!!!!“

„No jistě!!!!!!“ zopakoval Kowalski.

„Ale pozor, Kowi!“ zvážněl Max, vztyčil ukazováček pravé ruky a významně pozvedl obočí: „Navíc – a to je docela důležitý: voproti těm prvním dvěma generacím sme eště my schopný šukat. Sice už to neni uplně, co bejvalo, ale pořád eště se s náma musí počítat!“

„Dokud eště chlap dojde do hospody a dokud eště dokáže tu svou plácnout po zadku, žije,“ zasvítily Kowalskému oči.

„No – já už nemám koho plácnout a hospody sem dost vomezil, takže asi už pomalu končim,“ připomněla se Maxovi Veroničina smrt.

„Kecy!“

„To je jedno, chtěl sem jenom dopovědět – a tady kapánek rozvinu tvou nepochybně zcela správnou formulaci – že teda my třetí generace sme takoví rezivějící zbrojnoši, ale eště nám neupad meč.“

„O-ce-lo-vi chla-pi, kurva, ne?!?!?!?!“ ocitoval Kowalski opět Donutilův přednes.

„Eště že sou přítulný ženský, kerý se neptaj, na co nemaj,“ sečetl Max a uzavřel: „A eště že sou figury jako Černý baroni, Švejk, Kmotr, Rambo, Harry Callahan, ty všechny – nejenom Callahan – ´stálice v měnícim se vesmíru´. Pro nás ateisty a vosamělý jezdce učiněný požehnání.“

A oba vyžahli zbytek svých půllitrů až do dna a požádali číšníka o doplnění munice.

*

„No a za náma už nastupuje čtvrtá generace – děti,“ vrátil se Max vážně po chvíli k vyprávění: „Děti … i když ´děti´! Pamatuju, když je jejich mámy u nás v ulici nosily v břiše a dneska sou to vo hlavu větší habáni než ty mámy! Ale eště nemůžou jít bojovat do první lajny,  musej dozrát, eště sou kyselý, nedopečený, chce to čas, ňákej ten rok … Jeden z nich, mladej Volráb, sice machr svýho věku 🙂 , jak jinak, jako my kdysi 🙂 … ale tuhle potřeboval dát dohromady jízdní kolo, asi někam jel s holkou – a jak mu byla máma Volrábová dobrá! Jak mu byla dobrá to kolo nachystat na cestu a sbalit mu na něj věci, na takový to nosítko nad zadnim kolem, tak, aby je nepoztrácel v první zatáčce! 🙂 To znám i vod Jakuba, Veroničina syna: pár dnů nic a pak přišel s těma svejma dvěma metrama vejšky tim svym filozoficko-přemejšlivym krokem a prej: ´Mamuldo – co máme k večeři?´ Tak vo víc než hlavu menší mamulda ho chvíli napínala, že jako že nic … a Jakub jako že ´jak to?´… a mamulda, že nic nestihla koupit … a Jakub na to zklamaně tim svým ´ále néééééé!!!!´ … jako že to nečekal … no zkrátim to tim očekávanym: mamulda vždycky měla něco po ruce. 🙂 🙂 “

Max cítil, že mluví už příliš dlouho, a tak závěr zkrátil – mimo jiné proto, že se v povídání dostal do současnosti a to rozhodně nebyl jeho šálek kávy.

„Takže to sme měli čtvrtou generaci,“ sesumíroval, „no a pak už za náma nastupuje pátá, to byly třeba ty malý holky, jak je zjebal ten soused, že vodlupujou kůru z posranýho pařezu. A tady už moc co říct nemám, to de mimo mě. Tuhle generaci už jen registruju, že je, ale to je asi tak všechno.“

 

2.

Mívala naše ulice svoje tempo, rytmus, melodii, svoje zvuky, vůni, barvy … A bývala naše ulice oázou, kde každý každého znal, lidé měli svoje sousedské vrtochy jako jinde – ten se kamarádil s tím a ten nemluvil s oním a téhle se říkalo Kejda a tomuhle Ušoun a tohle byl Učitelskej, protože učil, a jeho soused byl pro všechny Šutrák, protože měl zahrádku plnou skalek, a támhle jde Vojákova dcera a tenhle se sice jmenuje Mrázek, ale vzal si mladou Kobrovou, z níž se sice stala paní Mrázková, ale nikdo jim neřek jinak než „mladej Kobr a mladá Kobrová“… Nebo mladá Zajíčková … no „mladá“… byla mladá, když její rodiče byli staří, jenže ona už věkem i vším jiným zaujala místo svých starých rodičů, takže pro ostatní je sice pořád ´mladá Zajíčková´, ale zestárla a už je stará …

Viděli jsme v naší ulici zrození životů, dospívání, první lásky, úspěchy a neúspěchy v kariéře, rozpady manželství a osobností, restarty… a umírání.

A vybral by si v naší ulici každý podle libosti: žili v ní zarytí komunisté, prozřelí komunisté osumašedesátníci, komunisté převlečení za bezpartijní podnikatele, echtovní antikomunisté a nestraníci; žili v ní křesťané, kteří šli každou neděli do kostela, několik židů, jeden Svědek Jehovův a mnoho nevěřících; žili v ní slavní lidé – fotbalista, šachista, spisovatel, vynálezce – a lidé širší veřejnosti neznámí; žili v ní úplné rodiny, svobodní muži, nikdy neprovdané ženy i matky samoživitelky; žili v ní dělníci, inženýři, lékař, technici, řidiči z povolání, policista, novinář, taxikář; žili v ní chudší i bohatší; žili v ní hlavně Češi, ale i dvě Rusky, jedna sudetská Němka, Rumun a také Američan, který se svou českou paní bydlel v ulici v létě a na zimu odjížděli do Kalifornie; žili v ní výhradně běloši, až s novým stoletím se v ní na kratší dobu objevili dva černoši a jedna čtyřčlenná pákistánská rodina; žil v ní muž později odsouzený za vraždu a žena, která se obětí vraždy stala (na vysvětlenou: jednalo se o dva na sobě zcela nezávislé mordy); žilo v ní několik rutinních i příležitostných alkoholiků a abstinentů …

Možná jen dvěma, třemi faktory se naše ulice odlišovala od celostátního průměru: v posledních deseti, patnácti letech v ní jasně převažovali vdovci nad vdovami a zřejmě nikde na světě (kromě mateřského vršovického Ďolíčku) se nevyskytovala tak vysoká koncentrace fanoušků fotbalistů Bohemians Praha 1905! A také: kdyby na to bylo bývalo došlo a byla bývala chuť, nálada a vůle, mohla dát naše ulice světu i hudební skupinu, protože já – Max jsem hrál v mládí na kytaru, syn jednoho souseda třískal do bubnů, syn druhého uměl na klavír a dcera třetího si černé a bílé klávesy osvojovala. Jen zpěvačku bychom bývali museli někde splašit … 🙂

 

Ale to všechno se poslední roky měnilo: do naší ulice začali ve velkém přicházet noví lidé – celé rodiny i jednotlivci, kteří zdědili, koupili, či si pronajali byty a vilky po starousedlících.

Vždycky do naší ulice přicházeli noví lidé – ženy si přiváděly muže a vdávaly se a muži si přiváděli ženy a ženili se. Ale dříve nově příchozí z valné většiny nebo alespoň částečně do ulice „zapadli“ a člověk by je později nerozeznal od domorodců.

Avšak lidé přišedše v poslední dekádě a půl staré rytmy, tempo a zvyky nejenom že nepřejali, ale začali je ředit a pak rovnou vytlačovat svými vlastními rytmy, tempy a zvyky … a ulice postupně přestávala mít „svou tvář“, svůj genius loci … a začala být shlukem nesouvisejících věcí … vlastně ubytovnou, možná hotelem, kde mnozí od pondělí do pátku jen přespí a na víkend se vracejí do svých autentických domovů.

My starousedlíci na to hledíme – ale co můžeme dělat?

Ti noví? Nepozdraví, nevšímají si nikoho a ničeho a začasté se chovají ke starousedlíkům povýšeně, nadřazeně, s pohrdáním … jako by byli víc než my.

Společenství naší ulice se rozpadlo. Už to není ten homogenní svět, který lidi spojoval prostředím a společným životem v něm, společně sdílenou historií, identifikováním se s ulicí. Její původní osazenstvo tvořilo smečku, která patřila k sobě, i když se někteří vzájemně neměli rádi a jiní zase naopak. Tohle společně sdílené, neviditelné, ale přesto silné pouto a předivo se s masovějším příchodem „cizinců“ zpřetrhalo a zmizelo kamsi do historie. 

* 

„A jakej bys byl ty, kdyby ses přestěhoval jinam?“ zeptal se Kowalski.

„Dodržoval bych a ctil místní zvyky, obyčeje a pravidla,“ odpověděl Max.

„Fakt?“

„Fakt.“

„Vopravdu?“

„Vopravdu!“

„A kdyby ses třeba vopravdu upřimně snažil dodržovat ty místní zvyky, ale jak seš čim dál větší protiva a konzerva, třeba by ti to nevonělo a chtěl by sis žít po svym. Chtěl by sis žít podle svejch zvyků a zásad, protože ti vyhovujou a seš na ně zvyklej – až by ses objektivně dostal do stejnýho sporu a dilematu s místníma, jako se ty noví dostávaj s tebou ve tvý ulici.“

Max se mlčky díval kamsi před sebe. Vybavil se mu film Gran Torino.

„Hm?“ pobídl ho Kowalski.

„Já vim, máš pravdu,“ přisvědčil Max: „Nemám k tomu co říct, protože kdybych něco řek, byla by to akorát volovina … Zestárnul sem, jakkoli si to subjektivně nemyslim, jenže: je mi dvaapadesát a tohle je jiná doba.“

 

3.

Max ráno vstal a pomalu se chystal vejít do dne. Ale trochu jinak než obvykle – hlavně proto, že dnes sice byl pracovní den, čtvrtek, ale Max měl po dlouhé době volno, takže nemusel nikam chvátat.

Bylo půl osmé a na Drsné planině už panoval čilý ruch.

„Piju První stupeň rakety. Už dávno jsem po snídani – dnes čtyři rohlíky, dva tavený sejry a máslo,“ zapsal si Max o pětačtyřicet minut později do deníku: „Venku je šedo, pod mrakem, žádné sluníčko, ani na obzoru. Ale teplo, ráno tam bylo snad osm stupňů Celsia. Za chvíli se půjdu balit a půjdu do města vyřizovat věci po úřadech. Včera jsem jel v autobusu s Kalábem, vyprávěl mi, že byl v Neapoli. Pochopil jsem, že to už taky není evropský, ale jakýsi africko-blízkovýchodní město. Ale jinak Pompeje prej pěkný, lebedil si Kaláb. Vlastně zjišťuju, že mají v té Neapoli asi stejný problém jako my starousedlíci tady v naší ulici.“

 

Příběh třetí – Barák (27. dubna)

„Vytlačování domorodců dorazilo z centra města už i k nám do okrajové čtvrti. Střed města a jeho historická část – to už je dneska jenom barevná turistická atrakce. A tohle teď začalo postupovat i k nám a jednoho dne to, Maxi, dojde i k tobě nahoru na Hořejšek. A ani tam se to nezastaví … Dřív mělo město svou tichou, tajemnou patinu, ale to už není. A nikomu to nevadí. Celý město se postupně stává jen kulisou a přestává bejt místem života.“

Hektor Fábera

 

„Příde mi to někdy, jako by nás přesadili uplně někam jinam.“

Max Štróbik

 

1.

Ve čtvrt na sedm seděl Max ve své kanceláři v úřadu, v němž pracoval, a jako každé ráno se chystal snídat. Na psací stůl položil talíř a na něj dva rohlíky, máslo a tavený sýr. A vedle postavil bílý čajový hrnek s černými siluetami krojovaných tanečníků a tanečnic po jeho obvodu a na dno nasypal dvě lžičky kávy, již zalil horkou vodou ze Stálina.

Max byl v kanceláři zatím sám, neboť Fábera, s nímž ji sdílel, chodíval na osmou. Také Max mohl chodit až na osmou, jenže se budíval brzy a sedět jen tak doma a koukat do nikam se mu nechtělo. Max totiž doma nesnídal, neboť nechtěl riskovat, že se mu jídlo v důsledku následné chůze zblázní v žaludku a po cestě do práce ho prožene.

Max tudíž opouštěl byt co nejdříve ráno. Stejně jako při večerním návratu pro něj bylo hlavní nikoho nepotkat v ulici ani baráku s jeho bytem. Potkat kohokoli s sebou totiž automaticky neslo nebezpečí, že potkaný bude chtít obecně konverzovat, klást všetečné dotazy typu „dlouho sem tě neviděl/neviděla“ či sdělovat, co nového se stalo, přičemž Max zkušeně věděl, že každá novinka není nic jiného než zpráva o proběhlé nebo chystané změně či neštěstí.

Taková nečekaná blízká setkání třetího druhu Max ze srdce nenáviděl. Nerad se stýkal s lidmi obecně, natož ráno hned poté, co vylezl z postele a vydal se do světa. A tuplem pak večer, kdy se ze světa vracel pln bahna a špíny, které se v něm za celý den nahromadily.

 

2.

Venku bylo chladno, pod mrakem, šedivo, ale už nepršelo. Déšť tekl s nebe nepřetržitě od předchozího večera, svatý Petr zavřel kohoutky až dnes ráno. Vozovka a chodníky v ulici pomalu osychaly. Silnice byla špinavá od nákladních aut, která jí pendlovala mezi civilizací a Drsnou planinou.

„Také u nás v domě se usilovně čutá – najatá firma dělá nové elektrické rozvody po baráku (jen mimo byty). Nové dráty či co už mají natažené a uložené ve zdi a včera to maltou nebo čím zadělávali, takže ve zdech už nejsou díry,“ poznamenal si Max do deníku.

*

Maxův byt tvořil spolu s dvanácti dalšími dvoupatrový bytový dům. Takových bytovek stálo podél jedné strany ulice šest, její druhou stranu lemovalo čtrnáct dvojvilek. Komfortní dvojvilky se zahradami si postavila socialistická pracující inteligence v roce 1951, bytovky vybudovala Strana a vláda pro dělnickou třídu ve dvou etapách – polovinu v roce 1953 a druhou o pět let později.

Max bydlel v domě ze třiapadesátého roku, kdy v něm dostali byt jeho děda a babička, dělník a dělnice z nedaleké továrny. Po narození Maxe v polovině 60. let se děda s babičkou odstěhovali a byt přenechali Maxovým rodičům – své dceři a zeťovi. Po jejich smrti v něm žil Max sám.

V posledních letech u Maxe občas přespala nebo i několik dnů bydlívala Veronika. Plánovali, že se v něm spolu natrvalo usadí, až se letos na podzim vezmou. Ale místo Maxe si Veroniku vzala Smrt, takže Max zůstal v bytě zase sám.

*

Max a soused Vrábel, který bydlel v suterénním kvartýru pod částí Maxova bytu, byli poslední dva přímí svědci historie domu. Jako jediní v něm žili nepřetržitě od svého narození. Ostatní zemřeli, nebo věkem zchátrali či se pomátli a dožívali v ústavech, nebo se odstěhovali a svoje příbytky buď pronajímali, nebo rovnou prodali novým, cizím lidem.

Soused Vrábel reprezentoval druhou a Max třetí generaci obyvatel domu. Oba o něm mluvili vždycky jako o „baráku“, nikoli však v hanlivém smyslu. I jejich a předchozí generace toto slovo běžně užívaly, aniž by jím vyjadřovaly sebemenší negativní emoci. Továrna pro ně byla vždycky „fabrika“, komunistická strana „partaj“, osobnímu vozu audi neřekli mnozí jinak než „autounion“ – a jejich dům byl „barák“.

Max a soused Vrábel ještě osobně pamatovali krajinu předků … onu krajinu, jejíž autentickou podobu už nenalezli nikde jinde než jen ve své paměti … ve vzpomínkách … a na fotografiích, pokud nějaké měli.

V Maxově a Vrábelově baráku nicméně ještě zůstávalo pár živých připomínek zesnulých dob a zemřelých lidí … nikdy neaktualizovaný seznam obyvatel domu visící od roku 1978 v zasklené vitríně vedle schodiště vedoucího ke sklepům … nebo původní domovní zvonky a původní poštovní schránky … také schodiště ošlapané botami a zábradlí ohmatané dlaněmi těch, kteří se již v prach proměnili … zrezivělá plechová cedulka nad vchodem zvěstující, že dům je ve společné péči nájemníků … původní dveře do bytů, původní kliky, původní okna … původní vypínače na rozsvěcení a zhasínání světel na chodbách (zvláštní: říká se „vypínač“, třebaže se jím světlo i rozsvěcuje) …

 

3.

„Když jsem dneska ráno před půl šestou vycházel z bytu, rozsvítilo se kdesi dole ve sklepě světlo, jehož svit dolehl až ke mně do zvýšeného přízemí,“ pokračoval Max v psaní svého deníku: „Bydlím ve zvýšeném přízemí a když vylezu z bytu, udělám dva, tři kroky a zabočím doleva na schodiště vedoucí ke vchodu do domu. Jím buď vyjdu ven, nebo před ním zabočím o 180 stupňů zase doleva a po dalším schodišti sejdu do suterénu, kde je byt souseda Vrábela a sklepy. A když jsem dneska vyšel z bytu, rozsvítilo se kdesi dole světlo, tak si říkám, že elektrikáři asi makaj už takhle brzy. Jenže cestou po schodech od bytu jsem si všimnul, že svítí světlo nad vchodem do domu – ne teda někde ve sklepě. A taky že ve zdech, tam kde vodjakživa byly, už nejsou vypínače, jimiž jsme my a naši předkové v tom baráku pětašedesát let rozsvěceli a zhasínali světla na chodbě … Celkem rychle mi to seplo: asi nám ti elektrikáři dali nějaké světlo na fotobuňku nebo jak se to jmenuje – jak se to prostě rozsvěcí samo, když to kolem sebe zaregistruje pohyb. Když jsem si uvědomil, že ty staré, letité vypínače  zmizely a že nejsou ničím nahrazené a že místo po nich je zadělané maltou, přepadl mě smutek a nostalgie, protože jsem si uvědomil, že po konkrétních lidech z masa a kostí začaly mizet i konkrétní věci, které tu byly od samého počátku a k tomu baráku a tím pádem i k našim životům patřily, byly jejich neodmyslitelnou součástí …“ 

* 

„Kde jsou všichni ti lidé, ptám se sama sebe. Jako kdyby tady nikdy nežili,“ žasla Veronika, když po delší době procházela středem vesnice, v níž se narodila a kterou si prohlížela a sondovala, co je kde jiného a nového.

„Kolem se to všechno propadlo kamsi a ty tady najednou trčíš nade vším sama,“ pronesl by Fábera.

„Ty kulisy sou furt stejný …,“ zamyslel se Max.

„… ale sou cizí,“ doplnil ho Fábera.

„Všude se člověk ocitá v defenzívě,“ shrnul Max: „Já, Vrábel a těch pár vostatních zbejvajících sousedů v naší ulici sme vlastně skoro jak ty indiáni tehdá – nevopustili svoje loviště, ale přišli jiný a udělali z nich cizince. Cizince ve vlastní zemi.“

Ty kulisy sou furt stejný …

… ale sou cizí.  

 

Epilog

 

„Great Spirit, Maker of All Life. A warrior goes to you swift and straight as an arrow shot into the sun. Welcome him and let him take his place at the council fire of my people. He is Uncas, my son. Tell them to be patient and ask death for speed; for they are all there but one – I, Chingachgook – Last of the Mohicans.“ (2) 

 

 

Konec 

 

 

Foto:  Tetín (dětská prolézačka a houpačky v parku před hřbitovem, smuteční místnost a máry na hřbitově) a momentky z pražských ulic (Foto: Ch.D.Sobegh)

 

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky: 

William Shakespeare – Hamlet

 

Pyšná princezna (Československo 1952)

Drsná planina (Československo 1979)

Vinnetou-Rudý gentleman (Západní Německo, Francie, Itálie, Jugoslávie 1964)

Vesničko má středisková (Československo 1985)

Tankový prapor (Československo 1991)

Černý baroni (Československo 1992)

Sudden Impact (USA 1983)

Gran Torino (USA, Německo 2008)

Blízká setkání třetího druhu (USA 1977)

Poslední Mohykán (USA 1992)

 

Ernest Hemingway – Stařec a moře

 

Karel Gott – Hej, páni konšelé

 

 

(1) https://www.fdb.cz/film/podzim-cejenu-cheyenne-autumn/16107
(2) http://www.imdb.com/title/tt0104691/quotes

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce „Štamgasti Maxovy ranní cesty do práce“.