1.
Max Štróbik měl dnes nóbl snídani – „na vidličku“, jak se říkalo ve starých dobrých časech a znamenalo to mít snídani „hóch“, „extra“, ne jako obyčejně.
Obyčejně míval Max dva rohlíky, máslo a tavený smetanový sýr, což krájel a vzájemně spojoval klasickým kuchyňským nožem z oceli, a První stupeň rakety neboli turka v čajo
vém hrnku.
Dnes snídal kompletním plastovým příborem v rychlém občerstvení na dohled velké křižovatky, v níž se stýkaly tři rušné ulice.
*
Pamětníci dávali k dobru, že za komunistů to bývala nejšpinavější křižovatka ve střední Evropě. Po rekonstrukci na konci devadesátých let se mnohým jevila jako další centrum města a jedna z jeho hlavních tepen, kde to žilo ve dne, v noci i mezitím.
Ale zbylí pamětníci (kteří byli stejně jako pamětníci kdekoli a kdykoli nebezpeční právě tím, že pamatují a mohou srovnávat) by oponovali, že na špíně tohoto nového neuralgického bodu metropole se toho za ty desítky let zase až tak moc nezměnilo – snad jen k obvyklému prachu a blátu přibyly tuny roztroušených poházených vajglů, mraky postávajících nebo se přemísťujících lidí a jako bonus k tomu všemu odpadkové koše přetékající plastovými a papírovými kelímky, ubrousky, lžičkami a brčky od rychlokafí, rychlojídel a rychlolimonád.
„Špína je špína bez ohledu na to, kerá velmoc nás řídí,“ pravil svého času Maxův kamarád Kowalski.
*
Rychlé občerstvení na dohled velké křižovatky, v níž se stýkaly tři rušné ulice, bývalo jen o něco málo pomalejším občerstvením už za totality, akorát tenkrát neneslo americký název a patinu, nýbrž se jmenovalo Automat U tří párátek.
„Nemalo taký americký štýl,“ citoval by po slovensky Maxův spolupracovník Hektor Fábera kohosi ze své vojenské základní služby.
Ke „Třem párátkům“ zavítal Max za svůj život dvakrát, a to v osmdesátých letech: poprvé se dvěma spolužačkami z gymnázia pro plato s chlebíčky na jakousi školní merendu a podruhé sám pro tři bramboráky, na něž dostal chuť a jež v sobě pak cítil dalších čtrnáct dnů.
2.
Před prosklenou výlohou rychlého občerstvení, za níž seděl Max s míchanými vajíčky, žemlí, masem a kafem, prošla dívka v minisukni. Max na ni hleděl jako detektiv Steve Carella na dvě irské holky v detektivce Eda McBaina. Jedna z irských holek vyprskla smíchem, když zaregistrovala Carellův pohled. Dívka v minisukni míjející Maxovy oči se nezasmála.
Možná se české dívky smály dřív jen tak a pro radost víc než dneska. Kluk nebo chlap se na ně zazubil, tak opětovaly stejnou, protože to patřilo k životu.
České dívky se dnes možná většinou nesmějí, protože jsou více sterilní a myslí si, že úsměv jen tak a pro radost a pro nic za nic do světa a do života nepatří. Jsou upjaté, kožené, bez emocí – jako ty placaté, tenké a mechanické modelky na předváděcích molech.
„Bez vnitřního humanismu,“ popsal by Fábera.
*
Žádná dívka ani žena jdoucí před výlohou rychlého občerstvení se dnes ráno neusmívala.
„Vstupujeme asi do dne bez úsměvu,“ pomyslel si Max a dodal: „Vytratila se nám – i mně – radost ze života.“
Ale pak se jedna slečna přece jenom usmála. Vcházela do rychlého občerstvení a buď jí dal někdo přednost ve dveřích, nebo potkala někoho známého. To Max přesně nevěděl, protože seděl zády ke vchodu a navrch za sloupem. Pouze odhadoval, že asi nějaký muž dal slečně přednost.
Pokud se to stalo, bylo to genderově ohavné, odporné a hnusné.
Přesto se slečna usmála. 🙂
Díky Bohu. 🙂
*
V sedm hodin nasedl Max do tramvaje a vydal se do Malešic ke své paní doktorce přes cévy. Ze zadní plošiny repasované Té trojky sledoval, zda a jak se vůbec někdo v ulicích směje.
Mezi 07:00 a 07:15 spatřil na křižovatce, na niž ještě před chvílí hleděl z rychlého občerstvení, čtyři smějící se dívky a dva mládence. Prostě šli po ulici holky s klukama a všichni se smáli štěstím. (Hele! Smích existuje!)
Mezi 07:15 a 07:30 to však byla bída. Až na konci Žižkova klusali po chodníku tři asijští mladíci, evidentně turisté a ti se smáli za běhu všichni tři!
Po půl osmé se na Flóře smála … no – spíš usmívala paní, která proběhla kolonou popojíždějících aut.
Pak už nic.
*
Ale možná je to všechno s tím smíchem jinak.
Kdyby se třeba na ty slečny, dívky a paní usmíval dvaapadesátiletý Max, řekly by si: „Hele ho, páprdu, tomu to kouká z vočí.“
„Ale třeba jen nerozumim poetice současnýho úsměvu. Von existuje – ale já ho nevidim,“ přiznal si Max.
3.
O dvě a půl hodiny později seděl Max v kavárně na jedné z hlavních tříd města. „Tak jedu od mé paní doktorky přes cévy. Tady v kavárně jsem si dal turka a dva tuzemáky a hned je svět snesitelnější,“ zapsal si do deníku a shrnul: „Jdu do kopru.“
*
Max se více než patnáct let potýkal s následky trombózy v pravé noze. Každý den se proto vyztužil čtyřmi prášky, na vadnou haksnu navlékl stahovací punčochu (od února už je raději soukal na obě) a jednou za půl roku se vydal navštívit svoji paní doktorku přes cévy, aby se spolu a se sonem podívali, co nového. Dosud pokaždé se všichni tři shodli v tom, že lepší už to nebude, zaradovali se, že se to nezhoršilo, a dali si rande za dalších šest měsíců.
„To víte, pane doktore,“ říkávala paní doktorka přes cévy panu doktoru filozofie Maxi Štróbikovi: „Ve vašem věku už …“
A ukrývala zbytek věty v mlze.
A Max tušil nevyřčené: že jednou bude hůř, na což se kulturně připravoval tím, že před spolupracovníky Fáberou a Elen Hojerovou čas od času nahlas pěl: „… až si pro mě přijdouuuu esenbáááááci …“
Zpíval to procítěně úplně stejně jako Michal Prokop originál, jen Prokopovy funebráky nahradil svými esenbáky. Přišlo mu to přijatelnější, vhodnější a snad i perspektivnější, protože havrani chodí jenom jednou, zatímco esenbáci mohli a mohou přijít opakovaně. A při troše umu a štěstí se to s esenbáky dalo a dá zaonačit, vyžehlit a spláchnout, což s funebráky nešlo, nejde a nikdy nepůjde ani za úplatek ani za paklík lulkového tabáku Taras Bulba.
*
Po letech trombatické stagnace skolily letos v únoru Maxe silné bolesti v pravé noze. Diagnóza: povrchový zánět žil, který se po třech týdnech rozšířil i na levou nohu. Mít Max ještě jednu, vzalo by ji to také.
Nějakou dobu se Max snažil bolesti vzdorovat. „Já chodim k doktorovi, jen když už mi fakt upadne noha,“ objasňoval každému zájemci: „Když mě něco bolí, tak se to snažim ňák překonat. Prostě si tu bolest nepřipouštim, dělám, že neni. To je celý.“
V posledním půlroce se ale začal Max sypat intenzivněji a tak nějak celkově: loni na podzim ho začalo bolet zhruba v oblasti levé pánve, následně mu jeho praktická paní doktorka naměřila spodní tlak 96. Přidal se permanentní vnitřní neklid, potíže s močením, horší spánek a přestal mu chutnat alkohol, takže ho pil vlastně už jen ze zvyku a přesvědčení, že chlast je lepší než prášky.
V lednu odpadl Maxovi kus plomby, ale zbytek držel dobře a plnil svůj účel dál. Přibyla další kontrola u praktické paní doktorky a zjištění, že spodní tlak je 97. Do hry se zapojily křeče v chodidlech (což ale míval už v minulosti), bodání v levém boku a výpadky při sexu, v němž Max obvykle nevydržel ani celé první kolo a ochaboval dávno před gongem. Ejakulaci – pokud na ni vůbec došlo – pak už ani nepovažoval za svou vlastní prezentaci, spíše míval pocit, že on – Max – v tu krátkou, ale důležitou chvíli, pouze kohosi nedokonale technicky zastupuje.
Maxův bobtnající chorobopis je třeba ještě doplnit o potíže, s nimiž žil poslední zhruba rok a půl: opakovaně se spouštějící krvácení z levé dírky nosu při smrkání (někdy ovšem i bez něj), ostré škrábání připomínající šmirgl někde mezi krkem a hrudí, bolest paty a klenby na pravé noze, nedoslýchavost, prohlubující se zapomínání snů ze spánku a prožitého ze dne a celkovou ztrátu orientace ve světě a v životě.
*
„Maxi, prosím tě, zajdi si k těm lékařům, prosím,“ nabádala ho předloni Veronika: „Nějaký ty choroby je potřeba si udržovat. Úplně zdravý člověk je podezřelý, úplně zdravý člověk neexistuje. Moje vzdálená příbuzná – doktorka tvrdí, že není zdravý člověk, je jen člověk špatně vyšetřený! 🙂 “
Veronika dala Maxovi pusu, zahleděla se mu zblízka do očí a navázala: „Budeme si udržovat svoje choroby, trochu si je hlídat, mít je pod kontrolou a bude to v pohodě. Neříkám vyhledávat doktory, ale úplně je ignorovat je taky blbý. A neboj se toho. Když se budeš bát, půjdu s tebou a budu tě držet za ruku! 🙂 . Taky abys na poslední chvíli neutek! 🙂 “
Max dal tenkrát na radu Veroniky a stejně jako ona začal lékaře obcházet – břišní aorta, oční, hluchota, cévy … Dokonce si oba založili desky, papírové s chlopněmi, do nichž si ukládali svoje lékařské zprávy. Zatímco Veronika si svoje nadepsala „ZDRAVÍ“, Max svoje opatřil názvem „CHOROBY“.
„To přesně vyjadřuje náš přístup k nemocem!“ zasmála se Veronika.
Jenže pak si na Veroniku zasedla nemoc a už ji nepustila. A Maxovi se potvrdila jeho celoživotní zkušenost: jak se o kohokoli z jeho blízkých začnou podrobněji zajímat lékaři, šel dotyčný dříve nebo později pod kytky.
A Max se zase začal doktorům vyhýbat jako čert kříži a do letošního únorového povrchového zánětu žil k nim zase už nechodil – jen když potřeboval předepsat léky.
„Jak mám jít k doktorovi třeba s krvácením z nosu, když u Veroniky to začalo krvácením z pochvy a skončilo po roce čistého času rozloučením v motolském krematoriu? He? Abych se taky dověděl …? Aby už na mě taky přišla řada?“ odrážel Max rady, aby přece jenom lékaře navštěvoval.
4.
Max a jiní spojovali jeho zdravotní potíže s půlročním martýriem po srpnovém úmrtí Veroniky a prosincovém skonu jejího tatínka.
*
„Von to byl vlastně rok a půl, nejenom půlrok,“ vyprávěl Max Kowalskému: „Celej rok a půl, možná eště vo ňákej měsíc dýl. Prožil sem to celý, vod začátku do konce. A v hokeji by řekli, že i nastavení – a v něm, kdo první dostane góla, prohrává, řiká se tomu příznačně ´náhlá smrt´, jako v reálu… Prožil sem to celý – vod první zprávy o Veroničině rakovině přes chemoterapie a verdikt, že se to definitivně nepodařilo zastavit, až po sdělení, že je konec. Byl sem první, komu to z nemocnice volali. A byl sem to já, kdo to volal Jakubovi, že mu umřela máma. Kristýně, Kubově sestře, to oznamoval Marek, její kluk … to sem ti asi už řikal, že Veronika měla z předchozího manželství dvě děti … už blbnu a nepamatuju si, co sem kde řikal …“
Kowalski přikývl.
A Max navázal: „A byl sem to já, takovej posel smrti, kdo to sděloval přátelum, příbuznejm, spolupracovníkum a dalšim a vostatnim. Zpočátku sem tu základní informaci nebyl schopnej sdělit na jeden zátah, vůbec jí doříct, protože sem se u toho vždycky rozbrečel a nemoh to zastavit. Pak pomáhala vodka, jedna flaška za dvě hodiny, kapánek to pomohlo, vodbouralo, ale nezatemnilo mysl … no a byl sem to já, kdo to pak sdělil i Veroničinu tatínkovi.“
Max se zhluboka nadechl, kopnul do sebe panáka, poručil si u číšníka druhého a znovu se nadechl, aby vůbec mohl pokračovat: „Veroničin tatínek přežil svýho bráchu, kerej se mu zabil v autě, přežil svou manželku – Veroničinu maminku, kerou porazily choroby, a přežil dceru – vlastní dítě, kerý mu taky skosila nemoc.“
Max se zhluboka nadechl, kopnul do sebe panáka, poručil si u číšníka třetího a znovu se nadechl, aby vůbec mohl pokračovat: „Když sem to dědovi, myslim Veroničinu tatínkovi, řikal, seděl na posteli, upíral na mě ty svoje velký kulatý smutný voči, dlouhý prsty vobou rukou měl propletený v klíně a tušil, co mu du říct. To ňák snad každej rodič vycejtí … a pak se rozplakal. A plakal a plakal a plakal … to ti bylo strašný …“
Max se zhluboka nadechl, kopnul do sebe panáka, poručil si u číšníka čtvrtého a znovu se nadechl, aby vůbec mohl pokračovat: „Děda tam seděl na posteli a plakal. Až mi z toho eště dneska běhá mráz po zádech, když si to vybavuju: starý bezmocný pán sedí na posteli a pláče, protože ztratil dítě. A ptá se nás, proč se to stalo … proč … proč … Někdy si řikám, jestli sou ňáký meze toho, co člověk snese a vydrží. Řiká se, že člověk snese víc než snad kůň nebo kerý zvíře, asi na tom něco bude. Ale to, jak děda seděl na posteli a plakal a plakal a plakal – to je jedna z věcí, kerá se ti zareje do morku kostí. Do duše.“
Max se zhluboka nadechl, kopnul do sebe panáka, poručil si u číšníka pátého, znovu se nadechl, trochu se zklidnil, alkohol začal zabírat a Max pokračoval: „Zbyli sme Kristýna, Jakub, děda a já. A za čtyři měsíce mi volá Jakub, že už neni ani děda – umřel. Kubovi to jako vnukovi volali ze seniorskýho domova, kde děda poslední měsíce žil. A za další dva měsíce to složilo mě, zdravotně, vod tý doby se seru.“
Max do sebe kopnul panáka, poručil si u číšníka šestého a uzavřel: „Nejhorší je, že už sem zase poslední v řadě a nemám se vo koho vopřít, nemám se koho vobyčejně chytit za ruku a jen se jí držet, nic neřikat, jen se jí držet, aby člověk cejtil přítomnost toho druhýho. Jen vobyčejnou fyzickou přítomnost druhýho člověka… Ta nemožnost tě pak vede k apatii, bezcitnosti, nesmiřitelnosti…“
*
Max, který měl vprostřed všech těch událostí plné ruce práce sám se sebou, si tehdá naložil na záda, co toho šlo, a ujal se Kristýny a Jakuba, formálně sice dospělých, ale pořád ještě svým způsobem dětí. Obě jen užasle a nevěřícně hleděly na to, jak je smrt nejdražších a nejbližších lidí rychlá, snadná a svým způsobem jednoduchá: neptá se, zda jsou na ni připraveny – prostě přijde, kdy se jí zachce, a vezme si to, co chce. A zbude po ní jenom spáleniště. Holé, černé, doutnající spáleniště. Vysmívající se spáleniště.
„Já du poprvé v životě na pohřeb – a rovnou vlastní mámě,“ popsal svoje pocity jednadvacetiletý Jakub.
A šestadvacetiletá Kristýna? Od jara pracovala jako turistická delegátka v Thajsku, bez možnosti vzít si dovolenou. Vrátit se měla na podzim. Nemoc však Veroniku nečekaně rychle dobila a dobyla za nějaké tři, čtyři dny, a tak Kristýna ani nestihla dojet domů a dát mámě poslední sbohem.
Následnou smrt dědy přijali Jakub, Kristýna a Max jako další morovou ránu v nekončící řadě neštěstí, které se na ně valilo. Vrcholem bylo, když je v krematoriu přivítala stejná dvojice smutečních úředníků – pán a paní, která jim před více než čtvrt rokem asistovala při pohřbu Veroniky.
„No jo! Vy ste tady byli!“ vzpomněla si paní po smutečním rozloučení s dědou.
„A pamatujete, co sem tenkrát řikal?“ připomněl jí Max: „Byl sem tak zblblej, že sem vám při loučení povidal jako někde na úřadě: ´Naschledanou zase někdy příště.´ No – a už sme tady zas.“
Když se chtěl Max s paní rozloučit, rychle mu skočila do řeči, aby zase něco blbýho neplácnul: „Raději s Pánem Bohem.“
„S Pánem Bohem,“ zopakoval Max, podal jí ruku a odešel.
*
Kvůli Veronice a jejímu tatínkovi se Max rozhodl provést Kubu a Kristýnu tím nejhorším a chránit je před nástrahami světa, o nichž ve své mladistvé naivitě netušili, že vůbec existují. Jel tudíž od srpna na plný výkon, protože věděl, že Kristýnu a Jakuba nemůže a nesmí zradit a nechat padnout, protože kdyby padli, lidé by je roztrhali zaživa.
Nikoli vlci, ale lidé.
Všechno a všichni v přírodě se řídí předvídatelnými zákony, zákonitostmi a pravidly. Jen lidé se z toho vymykají, neboť používají rozum, čímž předvídatelné zákony, zákonitosti a pravidla přetavují v poživačnou krutost naplněnou rozkoší a uspokojením.
*
„A co otec Kristýny a Jakuba? Pomáhá?“ zeptal se Kowalski.
„Tak asi taky ňák jo,“ pokrčil rameny Max, „ale podrobnosti neznám a ani se po nich nepídim. Pokud vo tom Kristýna nebo Jakub nezačnou sami mluvit, neptám se. Kuba jednou naznačil, že kdybych nebyl já, tak by je táta a jeho druhá pani nenechali ve štychu – volně to parafrázuju, jak sem tomu rozuměl. Vona ta moje pomoc Kristýně a Jakubovi tak ňák vyplynula ze situace, že sem to byl já, kdo byl poslední měsíce a roky s Veronikou a tim i s jejíma dětma, kerý s Veronikou žily v jedný domácnosti.“
„Potkali ste se někdy?“
„S bejvalym manželem?“
„Hm.“
„Asi třikrát nebo štyrykrát. Na Kubově maturitnim plese, co si vzpomínám … taky na těch pohřbech Veroniky a dědy. Na Veroničině sme spolu poprvý a naposledy mluvili přímo, podali sme si ruku, děkoval mi za děti, já povidal, že to je samozřejmý. Nemám problém se s nim potkat a vo dětech si promluvit, řikal sem to Jakubovi a Kristýně.“
„A?“
„Nic, bez vodpovědi,“ pronesl Max: „Ale třeba mu vo tom Jakub ani Kristýna neřekli, nevim. A jak sem řek: na určitý věci se neptám a určitý věci neřešim. Nakonec Kuba a Kristýna už sou dospělí, v tomhle je beru jako dospělýho chlapa a dospělou ženskou, maj svoje životy, to se snažim tak ňák respektovat. Třeba je aspoň něco naučim, co se jim pak bude v životě hodit.“
Kowalski měl na jazyku pár dalších otázek, ale vycítil, že Maxovi už se o tomhle tématu moc mluvit nechce.
5.
Až když přišel únorový povrchový zánět žil, podlehl Max sám sobě i svému okolí a šel tam, odkud se mnozí z jeho předků a blízkých už nikdy nevrátili – k lékařům.
„Už taky prd vydržim,“ přiznal porážku své zatvrzelosti.
Maxova paní doktorka přes cévy dnes nesršela tradičním skeptickým optimismem. Spíše mlčela a pokud promluvila, kladla kontrolní otázky typu: „Posílá vás vaše praktická pani doktorka na kontroly? … Krev a tak …“
„Posílá,“ děl Max: „Naposledy loni na podzim, ale po smrti mé paní a jejího tatínka už sem neměl sílu jít.“ Třebaže Max a Veronika ještě nebyli oddáni (svatbu měli mít letos na podzim), před cizími lidmi mluvil Max o Veronice výhradně jako o „mojí paní“.
„To není dobré,“ ohodnotila paní doktorka přes cévy fakt, že se Max na doporučení jeho praktické paní doktorky vybodnul.
„To je pravda,“ přisvědčil Max, „jenže, pani doktorko, v našich rodech tahle pasivita a z ní plynoucí nevědomost zvyšujou šance na přežití. Podivejte: moje mamina šla k lékaři – a už se nevrátila. Moje pani šla k lékaři – a už se nevrátila.“ A v duchu dodal: „Já pudu k doktorovi – a třeba už se taky nevrátim.“
„No, chtělo by to kontrolu … sono břicha, štítnou žlázu, prostatu … holt sme po padesátce,“ připomněla Maxovi paní doktorka přes cévy.
„Skvěle! A je to tady!“ blesklo Maxovi hlavou. Za padesát dva let svého života pochopil jedno: jakmile doktoři řeknou, že vás někam posílají dál, a jakmile nehovoří jako vždycky, že ´no jo, normálka, pokračujeme jako doposud´, a jakmile se zachmuří a začnou špekulovat, že jako ´hm a hm a hm´, a jakmile dávají místo jasných vyhýbavé odpovědi, našinec ví, že tady něco nehraje.
Tady, kurva, vopravdu něco nehraje.
*
Až koncem týdne, pět dnů po návštěvě u paní doktorky přes cévy, si Max konečně přesně přečetl, co mu vlastně napsala do zprávy pro praktickou paní doktorku: „Vzhledem k flebitidám, které dříve nebývaly – PSA? Onko screening…sono břicha.“
Z cizích slov rozuměl jen dvěma: PSA („Že by ta automobilka v Kolíně?“ zubil se Max 🙂 ) a „onko screening…sono břicha“. („Tady ovšem sranda končí,“ polila Maxe horkost 🙁 )
„Tak mě dostali. Čekal sem na to hodně let, tak to, holt, přišlo,“ řekl si Max nahlas.
Epilog
„Ňák zmizel ten starej dobrej svět,“ povídá Max Kowalskému: „Počítal sem s tim, že zmizí. A snad sem se na to i dlouhodobě připravoval, abych nebyl zaskočenej. A snad sem si i naivně myslel, že bych se tomu mizení moh ňák bránit, třeba tim, že budu ve všem eště pomalejší než dřív. Že pomalostí budu čelit rychlosti příchodu toho, co se tak ňák blíží zpoza horizontu – smrti. A fakt sem si tu pomalost užíval: čim byl svět a život kolem mě rychlejší, tim já byl s až poživačnou rozkoší a radostí pomalejší … abych
nakonec zjistil, že to celý bylo k hovnu, protože ten čas, ten prostej, vobyčejnej, nezadržitelnej a nezastavitelnej čas, mě stejně dohnal.“ Max dopil zbytek piva v půllitru, otřel si hřbetem ruky vlhké rty a dodal: „Vlastně sem dělal zbytečnou práci.“
Konec
Napsat komentář