Jsou dny
kdy marně bušíš
do kostelních vrat
Natálie Paterová, I Bůh má své dny (1)
1.
Deset minut po sedmé seděl Max Štróbik vybalený za psacím stolem ve své kanceláři a chystal se snídat dva rohlíky, máslo a tavený sýr. A zaléval si První stupeň rakety, prvního ranního turka.
Jpeg
Zalévání jakéhokoli turka byl v Maxově pojetí obřad: nejprve nasypal na dno čajového hrnku dvě lžičky kávy, jež pak na sedmkrát zalil vroucí vodou ze Stálina neboli plechové varné konvice s červenou kontrolkou. Maxův známý, číšník, tvrdil, že nejlepší je zalít na pětkrát, avšak Maxův spolupracovník z předchozího zaměstnání Petr Brázda ho naučil zalévat na sedmkrát.
„Petr Brázda řikal na sedumkrát, tak to zalejvám na sedumkrát. Řikám tomu Brázdovo zalití,“ vysvětloval Max spolupracovníkovi Hektoru Fáberovi, který býval těmto rituálům občas přítomen.
„Brázdovo fázování,“ odtušil po svém Fábera, jehož ale spíš než počet zalití fascinovalo to, že poslední, sedmé, končívalo přesně na okraji Maxova hrnku, takže porcelánovou nádobku nebylo možné uchopit za ucho, přiblížit k ústům a napít se, aniž by pijan černý mok nerozbryndal.
„Ty seš jako muj švagr, ten to dělá uplně stejně,“ kroutil nevěřícně hlavou Fábera.
„Švagrova hladinka? Nikoli,“ oponoval Max: „Dělal to tak můj tata a já to dělám uplně stejně jako on.“
„A jak se z toho, prosim tě, napiješ?“ žasl Fábera.
„Hele,“ odpověděl Max a sedě v kolečkovém křesle objel roh stolu, zaparkoval před místem s hrnkem, naklonil se k hladině a jednou, dvakrát usrkl. „Vidíš,“ pohlédl poté vítězoslavně a spokojeně na Fáberu a dodal: „Doma k hrnku nejezdim, tam ho mám hned vedle sebe na kuchyňský lince, takže se jenom naklonim.“ A pantomimicky předvedl.
Fábera fascinovaně zakroutil hlavou a šel si sednout za svůj stůl naproti Maxovi.
*
První stupeň rakety zbožňovala po ránu i paní učitelka Veronika. „Sem u nás ve sborovně jediná, kdo si ráno dává turka,“ vyprávěla Maxovi: „Kolegyně maji ty různý pressa a nevim co, ale jenom když vejdu do sborovny já s turkem, jedině pak tu místnost to kafe provoní. A všechny zvednou hlavy od těch svejch kafí a nasávaji tu mou vůni plnými doušky.“
„No jo, móda vyčtená z těch tlustejch časopisů bez obsahu na křídovym papíře,“ prohlásil Max a shrnul: „Muj šéf je taky celej podělanej z pressa z přístroje, kerej má v kanclu. Ale mě nechutná, já si do něj musim vždycky dát tunu mlíka a cukru, abych tu původní chuť přebil. Brrrrrrr … Turek je turek.“
„Tak proč to presso piješ?“ divila se Veronika.
„Protože tam všichni dávaj na odiv, jaký je to príma kafe, tak myslim politicky a nevyčnívám. Skousnu zuby a držim si palce, abych se dožil dna,“ ušklíbl se Max.
„Ale von by to šéf taky přežil, kdyby sis ho nedal.“
„Já vim, dělám si srandu. Já si to jeho kafe dávám hlavně proto, že jiný nemá a při poradách sem prostě zvyklej pít kafe. Celoživotní zvyk,“ pokrčil rameny Max.
*
Veronice a Maxovi chutnal turek nejvíc v pokoji hotelu v Berouně, kam vyráželi jednou za čtvrt roku, aby spolu byli ještě víc než jindy. Pokoj byl malý, tak akorát pro přespání, kromě dvoulůžka v něm byl už jen nízký konferenční stolek a dvě křesla. A na držáku na zdi menší placatá televize. A na jeden její roh pověsila Veronika před první nocí pobytu svoji podprsenku a kalhotky a na druhý zavěsil Max svoje trenýrky. A pak se oba postavili pod obrazovku, chytli se za ramena a zasalutovali – vyvěsili přece svoje standarty, vzdali jim čest a každému muselo být jasné, že teď jsou tady doma oni dva. 🙂
Dva padesátiletí puberťáci. 🙂
V hotelovém pokoji bývala Veroničina a Maxova rána nejkrásnější a nejkouzelnější. Z domova si přivezli malou varnou konvici a svoje skoro identické hrníčky, které se lišily jen obrázkem na jejich tělíčku a tím, že Veroničin byl uvnitř bílý a Maxův tmavě hnědý.
A když si vyčistili zuby a Max se oholil, postavili mezi postel a jediné okno v místnosti křeslo a na něj položili hrníčky. Zalili kávu a rozbalili sušenky. A posadili se na lůžko vedle sebe jako v kině. A vychutnávali si doušek po doušku horkou černou tekutinu. A když dopili, šel si Max slít Druhý stupeň rakety, protože hrníčky pro něj byly malé – musel mít svůj ranní lomcovák, aby vyjel z depa.
Parapet okna, vzdálený jen něco málo přes metr, měli v úrovni očí, takže viděli toliko střechu protější budovy a nebe. A povídali si mlčením a tím, že byli spolu vedle sebe.
Byli šťastní.
„MY SE TAK MÁME 🙂 !“ jiskřily šťastně Veroničiny oči.
„MY SE MÁME JEŠTĚ LÍP 🙂 🙂 !“ zářil šťastně Maxův obličej.
A Max dal Veronice pusu 🙂 🙂 🙂 .
A Veronika dala pusu Maxovi 🙂 🙂 🙂 🙂 .
Veronika a Max – TI SE TAK MAJÍ 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 !
Veronika a Max – TI SE MAJÍ JEŠTĚ LÍP 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 !
🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂 🙂
🙂
2.
Duben ujel ze své trati tři dny a Max měl za sebou hodně špatnou noc – její půlku probděl a ráno se sotva doploužil do práce. Čtyřslovní a trojtečková formulace z týden starého doporučení jeho paní doktorky přes cévy znějící „onko screening…sono břicha“ (v lékařské zprávě přesně takhle napsaná) ho srazila do ještě nižších pater, než ve kterých se poslední půlrok motal.
Na „onko screening…sono břicha“ měl jít poté, co ho v únoru jako blesk z čistého nebe skolil povrchový zánět žil na pravé noze. Max mu asi tři týdny (jak bylo jeho zvykem) čelil upřímnou snahou se s bolestí sžít a skamarádit, neboť tvrdil, že k doktorům jde až tehdy, když mu haksna upadne. Ale pak to vzdal a šel. Pravda – ve chvíli, kdy bolesti už ustoupily a po potížích zbyly jen fleky na kůži.
Skoro se až Max sám sobě divil, proč vlastně k lékařům jde …
… Občas ale dělal věci, které sám neuměl racionálně vysvětlit.
*
„Paráda! Začátek dubna, jaro se rozjíždí – a já du na onko screening,“ zkřivil Max ústa. Před očima měl jara (a také léta) roků 1996, 2006 a 2016 … zkurvená jara šestkových roků …
… ta zkurvená jara.
A zkurvená léta, protože co nestihla zkurvená jara, dokonala zkurvená léta …
… na jaře roku 1996 dožívala svoje poslední měsíce Maxova babička, máma jeho maminy; skolil ji zimní pád na zmrzlém chodníku a následné rozhašení metabolismu, což ji obralo o zbytek sil a vůle žít a na půl roku upoutalo v neměnné poloze na lůžko v eldéénce …
… až měla v létě pohřeb …
… na jaře roku 2006 dobíjela rakovina střídavě v nemocnici a doma Maxovu maminu; poslední den prožila doma v posteli sevřena v křečích a večer ji v pyžamu a s nepřítomným pohledem převezli do nemocnice …
… až měla koncem jara pohřeb …
… loni na jaře sžírala stejná nemoc Veroniku; poslední dny trávila na lůžku v nemocnici; jako poslední ji navštívili Max a Marek, kluk Veroničiny dcery Kristýny; oba hladili Veroniku po hlavě, na níž po pauze mezi chemoterapiemi rašilo chmýří – budoucí vlásky.
„Kucí moji,“ říkala jim Veronika zesláblým hláskem; a když se jí podařilo posadit na postel, hleděla skrze ně nepřítomným pohledem kamsi do blízké dálky …
… „kucí moji“ …
… políbili ji na čelo a pohladili po tváři …
… Marek políbil Veroniku dvakrát, Max mu v legraci říká: „Líbej si svou Kristýnu!! 🙂 🙂 To si venku vyřídíme!!! 🙂 🙂 🙂 “ …
… Veronika se smála …
… snad aspoň trochu vnímala ty hřejivé chvíle v nemocničním pokoji plném smrti …
… „kucí moji“ …
… „kucí moji“ …
… až měla v létě pohřeb …
*
K tomu Max počítal léto roku 2012, kdy si Zubatá střihla tango s jeho tatou – umřel doma ve spánku v posteli. Tak, jak byl v pyžamu, ho havrani naložili do pytle na zip a odvezli do márnice. K pitvě, která by odhalila příčinu úmrtí, Max nedal svolení, neboť tatu nechtěl na poslední cestě trápit tím, že se v něm bude někdo šťourat.
„Víte, že váš otec měl nádor?“ optal se lékař, který ex post četl tatovu zdravotní dokumentaci.
„Nevěděl, ale podvědomě jsem to tušil,“ odpověděl Max …
… Dvanáctej rok – a dvanáctka je dvakrát šest, takže norma splněna …
… A v paměti Max doloval (protože v datech a výročích podobně jako každý jiný normální chlap až tak silný nebyl), že koncem 70. let dobila rakovina (nádor na mozku) i jeho dědu – maminina otce …
… a že plus mínus ve stejném ročním období padl i tatův táta (rakovina prostaty) …
… a za oběma dědy jezdil Max ta jara obou roků s rodiči do nemocnic …
… až měli oba někdy počátkem léta pohřby.
Jen druhou babičku Max nikdy nezažil, zemřela pět let před jeho narozením …
… na rakovinu … jak jinak.
„Takže co?“ otázal se Max.
*
Když ještě žila, přesvědčovala Veronika Maxe, aby nebyl pověrčivý a na osudovost těch posraných šestek nevěřil. Tak Max přestal být pověrčivý a na osudovost těch posraných šestek přestával věřit.
Ale loni v srpnu, v roce šestnáct, viděl Veroniku naposledy.
A loni počátkem prosince, tedy ve dvanáctém měsíci šestnáctého roku, i Veroničina tatínka. Přežil dceru o tři měsíce a pár dnů.
A pamatoval si Max vyprávění Veroniky, že před mnoha lety zemřela v prosinci, tedy zase ve dvanáctém měsíci, i její maminka.
„Takže co?“ otázal se Max.
3.
Až si Max v červnu ponese věci do čistírny, potká cestou prodavačku z nedaleké sámošky. Bydlí v sousední ulici, s Maxem chodila do stejné základní školy, ale o několik tříd níž. Dnes se spolu zdravívají a obvykle prohodí pár slov.
„Ste ňáká smutná?“ optá se jí v tom červnovém odpoledni Max, protože si všimne, že paní má slzy v očích.
„Předevčírem mi umřel bejvalej muž.“
„Jéje, to je mi líto, upřímnou soustrast. Kolik mu bylo?“
„Šestaštyrycet.“
„To byl mladej.“
„A víte, kolikátýho bylo předevčírem?“
Max rychle spočítá: „Šestýho.“
„Jo, šestýho,“ přikývne žena: „Bylo šestýho šestý a jemu bylo štyrycet šest let.“
Max nebude vědět, jak má zareagovat.
„A tohle vám povim,“ naváže skorospolužačka: „Šestýho šestý předloni umřela jeho matka. Bylo jí šedesát šest let.“
„Aha,“ poznamená Max.
„A počátkem loňska, to byl šestnáctej rok, mi umřel syn vod toho bejvalýho manžela. A ve čtrnáctym roce tehdejší přítel – jen u něj žádná šestka nebyla.“
„Páni!“ neskryje Max údiv.
„Třesu se jako vosika, když si vybavim ty šestky. A když vidim, jak to de za sebou každej rok. Nashledanou,“ rozloučí se nešťastnice, bledá v obličeji.
Max zůstane stát na chodníku s vykulenýma očima a v duchu si jako na magnetofonu bude dokola pouštět její slova. Ženská už dávno zmizí z dohledu, když jí Max šeptem odpoví: „Nashledanou.“
Týž den večer bude o šestkách vyprávět Jakubovi, Veroničinu synovi.
„To je satanský číslo,“ prohlásí Jakub.
„Aha,“ povytáhne Max překvapeně obočí.
„Šest šest šest, snad to má bejt protipól Svatý Trojice, ale podrobně to neznám, takže se třeba pletu,“ vysvětlí Jakub.
„Aha,“ přitaká Max, který se v těhle věcech vůbec neorientuje.
Druhý den se o šestkách zmíní Fáberovi, který Satana vidí za mnoha věcmi, snad i za vypsanou tužkou, jenže Fábera překvapivě mlčí.
Říká se, že mlčení znamená souhlas.
„Aha,“ shrne si Max v duchu s tím, že na každym šprochu pravdy trochu.
4.
„Takže co?“ zeptal se Max počátkem dubna, když už týden držel v ruce papír, že má jít na „onko screening…sono břicha“. A protože jeho kamarád Kowalski teprve hledal odpověď, Max navázal: „Co já s tim, kurva? Povrchovej zánět žil, kerej sem nikdy neměl. Z levý nosní dirky mi teče krev jak z vodovodního kohoutku. Mezi krkem a prsama mě vobčas pálí tak, že se musim zhluboka nadechovat, abych moh vůbec fungovat. V práci mě solí šéf, že ho seru, protože neslyšim … sem vopravdu jak ten Plha: po pěti minutách se ptám na to, co vostatní začali řešit před pěti minutama … tuhle sem šéfa už tak vytočil, že mi vpálil, abych radši mluvil jenom na vyzvání … vono je to tak, že mnohdy fakt neslyšim, co si povídaj, ale někdy neslyšim, protože se vypnu, protože spolupracovníci si navykli se na hodinu, hodinu a půl nakýblovat do mý a Fáberovy kanceláře a kecat tam … nejen vo práci, ale i vo filmech, vo seriálech, vo knížkách, vo vaření, vo psech – a to mě fakt nebaví. Tak se vypnu, přestanu je vnímat, začnu si něco číst nebo psát. Jenže voni vprostřed toho kecání nahoděj ňákej pracovní problém, což nečekám, takže sem mimo a vypadám jako hluchej … Ale objektivně uznávám, že šéf má recht – blbě slyšim. Máme to v rodě, říkala mi tuhle teta: strejda hluchej, bratranec hluchej, muj tata taky blbě slyšel (Max odevzdaně pokrčí rameny a pokračuje:) Tak dál: pajdám na nohy, uplně stejně jako můj tata, motá se mi hlava, sex mi nejde, vochabuju brzy a rychle. A v hlavě mám ten seznam padlejch předků, příbuznejch a známejch. Co já s tim, kurva? Nečekat a jít k doktorum, aby mi už teď řekli ‚vítejte v klubu‘?“
„To je náhoda,“ vzchopil se Kowalski, „uvědom si, co máš za sebou – před půl rokem ti umřela Veronika a před čtvrtrokem Veroničin tatínek. A tys ten celej půlrok žil den co den sedumadvacet hodin starostí vo Veroničiny děti – aby nepadly, aby přežily. Držels Jakuba a Kristýnu nad vodou psychicky, fyzicky, finančně a jinak. Tebe nedržel nikdo, tebe už neměl držet kdo – ty si byl poslední v řadě. Ty si vlastně nežil – ty si fungoval. Ty si jen mechanicky fungoval jako přetopenej kotel před vejbuchem. A skoro si vybouch …“
„… devadesát šest, nula šest, šestnáct,“ vypočítal Max roky, jakoby Kowalského nevnímal: „Teď máme rok sedumnáct a du na ‚onko screening…sono břicha‘, protože mě po šestnáctiletym boji – a hele, kurva! Zase šestka!! … Zase šestka!!! … A tak dokončim: du na ‚onko screening…sono břicha‘, protože mě po šestnáctiletym pozičnim nerozhodnym boji s následky trombózy skolil povrchovej zánět žil. Pani doktorka přes cévy z toho byla docela vykulená … Ty řikáš: ‚To je náhoda.‘ Ale Mirek Černý správně špekuluje: ‚Je všechno jenom náhoda?‘ ‚Neni,‘ dodávám já.“
„To je shoda náhod. Prostě tě prohlídnou a bude to dobrý,“ chlácholil Maxe Kowalski, který ale sebekriticky pochyboval, zda mu Max jeho přátelskou radu uvěří. Oba totiž moc dobře věděli, že Kowalski svoje vlastní neduhy okázale ignoruje, přičemž přiznává, že je to od něj snad až vyzývavost a pýcha. Říkával, že tyhle fyzický nemoci trochu provokuje, dělá na ně vopičky a vyplazuje na ně jazyk. Byl si vědom, že rozumný to neni, ale nemohl si pomoci. „Já vim, něco kecám, ale doktorum taky moc nedám,“ přiznal: „Teď mě začalo bolet tajdle na břichu (a zapíchnul ukazováček do inkriminovaného bodu) a de to takhle do strany (mírně se naklonil doleva a ukazováčkem kopíroval trasu neznámé bolesti po pravém boku). Mám už taky roky, patří to k tomu, ale nikdy sem tuhle bolest neměl. Ale k doktorovi nejdu.“
„Tak vidíš,“ přitakal Max a nabídl Kowalskému svůj ještě nedopitý půllitr k přiťuknutí. Vypadalo to jako mírové gesto na konci bratrovražedné války, kdy už ani jedna strana nemůže. Kowalski velkoryse přijal a oba vyžahli zbytky svých piv symbolicky téměř současně.
Ale když položili prázdné skleněné pracovní nástroje na stůl, zabodl do něj Max oči a ledově a nenávistně procedil skrze zuby: „Proč mi vzali Veroniku? Proč? Proč mě tady nechali bez ní? Dyť já sem tady bez Veroniky zustal uplně sám a uplně v prdeli. V tý nejhlubší prdeli, jaká existuje.“
Mlčeli.
„Vobčas sem u nás v hospodě potkal chlapa a ženskou, vodhaduju voba daleko za sedumdesátkou,“ povídá po chvíli Max: „Pani chlapa pořád peskovala, že tohle dělá blbě a měl by to dělat takhle. A chlap trpělivě poslouchal a vobčas něco řek a vona to hned komentovala svejma stejnejma argumentama – čili že von to dělá blbě. Ale hlavně: jednou zase tomu chlapovi domlouvala nebo co a já slyšel, jak von jí povídá: ‚Kdybys mi umřela, co já bych tady dělal?‘ A pani mu povídá: ‚Tak vidíš.‘ Pochopil sem, že byl neposlušnej a nechtěl si vod ní nechat poradit … ale to je jedno, mně se vrylo do paměti to jeho ‚kdybys mi umřela, co já bych tady dělal?‘ a to její ‚tak vidíš‘.“
Kdybys mi umřela, co já bych tady dělal? …
… Tak vidíš.
*
„Ženská si navzdory svému utrpení vždycky se životem nějak poradí,“ tvrdívala Veronika: „Je to dáno fyziologicky, tak nějak přírodou. Ale mužskej? S tím to dopadá špatně. Je bez ženský bezradnej, zanedbanej. Nebo propadne alkoholu.“
5.
Svoji diagnózu se Veronika dozvěděla předloni, těsně před Štědrým dnem. Z úst lékaře slyšela, že se jí v těle usadil nejagresivnější druh rakoviny. Aby se nemoc zastavila, bude zapotřebí vykuchat celé břicho a ještě celého člověka přeléčit chemoterapií!
V ten samý den večer šla Veronika s Maxem do divadla na muzikál Vánoční zázrak aneb sliby se maj plnit o Vánocích. Zaujalo ji, že hlavní hrdinka – shodou okolností také Veronika – byla vážně nemocná. Ležela v nemocnici a podle lékaře ji mohl uzdravit jenom zázrak.
A ten zázrak se stal.
„Trochu se to podobá našemu příběhu, Maxi, ne?“ ptala se Veronika v duchu sama sebe a dodala: „Bude mít ten náš příběh stejně šťastný konec?“
*
Jednou ráno oblékala Veronika svého tatínka, který s ní a s Jakubem a Kristýnou žil ve společné domácnosti. Starý pán už skoro nechodil a byl odkázán na Veroničinu pomoc.
„Měla by ses šetřit. Lehni si a vůbec nevstávej z postele,“ radil tatínek.
„Hele, tohle po mně nechtěj!“ odpověděla rezolutně Veronika: „Buď udělám to, co dřív, nebo tu prostě radši nebudu!“
„To vůbec neříkej! Co bysme si tady bez tebe počali?!“ skoro se vyděsil tatínek.
„Každej člověk je nahraditelnej. Prostě byste si ňák poradili,“ opáčila Veronika.
„Nechala bys tady tři bezradný lidi,“ mínil tatínek Kristýnu, Kubu a sebe.
„Všichni sme smrtelný bez ohledu na věk. Někdo dřív, někdo pozdějc. Buď to všechno přežiju, nebo umřu,“ konstatovala Veronika, přičemž si uvědomila, že to pronesla krutě.
Tatínek její slova chvíli zpracovával v hlavě, načež pravil: „Toho bych se nechtěl dočkat!“
Veronika přikývla, rozuměla mu.
*
Svého času se Veronika hádala se svým bývalým spolupracovníkem Ivanem o životě. Tvrdila, že důležitější než délka života je jeho kvalita: když člověk nežije plnohodnotně a nemůže být užitečný jiným lidem, je lepší, aby raději už nežil vůbec, byť je věkem mladý na umírání.
„Nejde jen o kvalitu života, de i vo jeho dýlku!“ upozornil čtyřiaosmdesátiletý Ivan. Ale Veronika nesouhlasila a dál jela životem na plný plyn. Ivan ji (stejně jako spousta dalších lidí) napomínal, aby se šetřila, nepracovala tak urputně, vysadila, zastavila se…
„A k čemu to? Žiju! Prostě žiju! A když by to takhle dál nešlo, je lepší umřít!“ trvala si na svém Veronika.
A pak uslyšela svou diagnózu.
A musela zvolnit.
A začala si klást pro ni dosud nevídané otázky:„Dokážu se tváří v tvář s touto skutečností smířit raději se smrtí než s pomalejším životním tempem?“ A sama si odpovídala: „Nedovedu si to zatím představit… ale stoprocentně vím, že umírat se mi nechce. Že nejsem takový hrdina, jak jsem se tvářila. Chce se mi žít! A ještě dlouho žít!“
„Chce se mi žít! A ještě dlouho žít!“
6.
„Co tatínek? Jak se mu daří?“ zeptal se Max Kowalského, když se koncem léta potkali v hospodě, tom umírajícím svatostánku české nátury.
„Byl to druhej infarkt,“ opáčil Kowalski a napil se: „A mám takovou předtuchu, že se to s mámou nebo s tátou brzy ňák posere a že tenhle tátův infarkt byl jen takovej malej zákusek. No, nic s tim neudělám. Nedávno sem v ňákym americkym filmu slyšel takový moudro: gangster tam řiká, že v Americe potřebuješ mít dvě věci k tomu, abys moh každýho až po prezidenta poslat v určitou chvíli do prdele: potřebuješ mít vlastní byt a ňáký úspory. A uvědomil sem si, že na tom něco je – a to i tady u nás – a že podmínky splňuju. Vobčas si to v duchu připomínám a trochu mě to uklidňuje.“
„Hm,“ reagoval Max a po chvíli informoval: „U mě nic novýho.“
„U mě taky nic zásadně novýho,“ přitakal Kowalski, rovněž si dal pauzu a pak navázal: „Kolikrát už sme to jeden druhýmu psali nebo řikali … už vidim, jak se někde potupně ploužíme v ňákym starobinci a to poslední, co si řeknem, bude ‚u mě nic novýho‘.“
*
„Nedá mi to, musím se vrátit ke Tvému vyprávění o tatínkově druhém infarktu a Tvé předtuše – právě kvůli těmhle věcem mě život znervózňuje vodjakživa a poslední dobou čím dál tim víc,“ napsal Max Kowalskému v říjnovém mailu: „Jak teď pořád někdo umírá: počítal jsem to a to jsem počítal jen lidi, který znám z televize, novin, jsou veřejně známí a doba jejich života se víc nebo míň kreje s dobou mýho života nebo s mou pamětí, takže člověk podvědomě podlíhá iluzi, že patříme do rodiny …
Začalo to v srpnu Mariánem Vargou a pak to šlo ráz na ráz: Jiří Kuběna, Slávka Peroutková, Ivo Pavlík, René Tuček, Mireille Darcová vod Alaina Delona, Návštěvník Jiří Datel Novotný, major Honza Zeman Vladimír Brabec, Harry Dean Stanton s těma svejma smutnejma a šibalskejma vočima zároveň, pak se přidali Šabach, sklář Rückl, L´Oréal Bettencourtová, Široko Tříska, Tornado Lou Květa Fialová, čembalistka Růžičková, Playboy Hefner, Vladimír Renčín, Bohdan Dvořák – pamatuješ? Ten z Klubu angažovanejch nestraníků. A dál: Armin Delong a jeho mikroskop, Jean Rochefort s knírkem jako espézetkou, historik Otáhal, Richard Adam, Antonín Matzner, Viola Zinková … hele, Kowi, kontroloval jsem to: tahle sestava padla mezi 9. srpnem a 18. říjnem! Chápeš to?! Fábera to pěkně vystihnul, když povídal – cituju: ‚Ta Morana si teďka zakosí.‘ … A jak říkám: to byli obecně známí lidi, to nepočítám ty bezejmenný, který ve stejným údobí taky neprošli … Připadám si jak v kulometný palbě, mnohdy to sou lidi jen třináct, čtrnáct, patnáct let přede mnou! A já už vim, jak je vobyčejnej rok sakra krátkej čas. A já vod března – to je půl roku – po doktorech pečenej vařenej: cévní, krev, rentgen plic, není krev ve stolici? … Taky tlak, to sono břicha, voprava krvácejícího nosu, vočařka, zase tlak a nově i tep, nohy mi natekly a měl jsem chodidla jak dřeváky, v letnim slunci jsem si spálil půlku celýho těla, v srpnu jsem při vopejkání buřtů spadnul do vohniště – Kuba mě hasil vodou, pak jsem se v září vožral a prásknul s sebou na chodníku a jelita jsem měl jak vo zabíjačce a bolí mě to doteďka … ten sluch, vlastně hluchota se mi zhoršila, taky zubař si mě vopakovaně podával, mám jeden zub už zpola mrtvej, necejtím ho … jen kožařku jsem ještě netrefil … Hele, mně už každá návštěva doktora přijde, jako bych byl vodsouzenej ke smrti a už mě vedou před popravčí četu nebo pod šibenici a už nabili nebo už mi utahujou voprátku, ale pak se tam vždycky vobjeví nějakej ouřada a řekne: ‚S tim ještě počkejte, dřív vezměte támletoho, tenhleten počká, to neni akutní.‘ Tak zase vyjmou náboje a sundaj mi tu voprátku a hajdy hybaj zpátky do cely smrti a zase čekat, kdy to přijde. Takhle žiju.
Skoro jsou ty moje návštěvy u doktorů to jediný zajímavý a vzrušující, co letos zažívám …
Moc se mi líbil Chuchmův článek vo nebožtíkovi Šabachovi, snad v poslednim, nebo předposlednim Respektu. Chuchma napsal, že – jestli to správně z hlavy cituju – Šabachova tvorba formálně neprodělala téměř žádnej vývoj, ale postupně v textech ubejvalo šťastně prožitýho času a čas se pro jeho figury stával bolestnější kategorií. No to mi Chuchma mluvil z duše! … A to Pawlowský ‚Díky za každý nový ráno‘ začínám cejtit čím dál tím víc osudovějc. I proto čím dál tím víc utíkám k Berounce, mý a Veroničině řece … a přišel jsem letos v létě na chuť Wabi Ryvolovi a jeho bratrovi Mikimu … musel jsem se prožít k věku a šrámum, abych je pochopil a přijal za svý … nádherný texty … třeba: ‚Do tváře čas mi hlubokou brázdu samotou vyrejval, tělo je rozeschlej prám, když pluješ stále jen sám, co je ti platný, že si kapitán.‘
–
Byl jsem včera večer s Jakubem v hospodě, po dvou letech zase U Bořivoje, dva roky jsem tam nebyl (nepočítám-li jedno mimoděk nakouknutí dovnitř loni na jaře). Měl jsem to poslední dobou tak, že jsem hospody střídal a když jsem se někde zaháčkoval a usadil, mizel jsem a jinam. Taky mi to pivo přestalo chutnat, taky mi vobčas nesedne s tím mým vysokým tlakem a ultrarychlým pulsem … Nevim, jestli jsem Ti to už psal, ale zrovna minulej tejden jsem byl u doktorky – tlak vysokej, puls rychlej, prej, povídá pani doktorka, infarkt za dveřma … tak vobčas intuitivně koukám za každý dveře a večer, když ulejhám do postele, se modlim, abych se ráno probudil …
Tak to vidíš, Kowi, po mně jdou zvenku (život jako takovej), ale už provedli i výsadek do týlu, už mě nahlodávaj i zevnitř. Prostě už mě sevřeli ze všech stran, něco jako ty naši parašutisti v kryptě v Resslovce … už jen čekám na toho českýho hasiče, kterej mi vezme ten žebřík na odhazování hadice, která mě má zatopit vodou a vyplavit jak krysu …
Takovej věčnej štvanec se ze mě stal.
–
Vobčas říkám Kristýně a Jakubovi, že jsem uplně v prdeli, na huntě … že už nemůžu … tak Kristýna mi řekne, že je to hustý a že je na tom taky blbě … chápu to: smrt mámy ji osudově zasáhla a neví si s tím rady, a tak utíká před vším do světa; skoro závodí, jak rychle a daleko uteče, ale zatím chudinka nechápe, že to, před čím utíká, při tom útěku pořád vláčí s sebou. Ať uteče kamkoli, je to tam s ní – snad jen s tím rozdílem, že tam někde v dáli to má zasunutý na dně batohu, takže to jako nevidí. Ale doma pak ten baťoh vybaluje a zase to na ni vypadne …
Holce rozumím – vždyť to cejtim stejně, akorát mám najeto o třicet let víc, takže jsem o něco zkušenější řidič, jenže popravdě řečeno: tahle řidičská zkušenost je mi v týhle rallye úplně k hovnu.
My se s Kristýnou vidíme jednou za čas, zpravidla se ozve, když potřebuje s něčím pomoci … Veronika o nás dvou (jako o mně a Kristýně) říkala, že my dva jsme úplně stejní a protože jsme úplně stejní, tak se taky furt kočkujeme a provokujeme. Vobčas spolu trochu zápolíme jak dva magnety, který se k sobě postavěj těma stranama, jak se nikdy nemůžou spojit, až se jeden z nich zvrtne … znáš to: prostě se Ti sám mezi prsty votočí a spojí s tím druhým tou správnou stranou. My to tak máme s Kristýnou – taky se vždycky nakonec spojíme a je nám spolu dobře 🙂 .
Kuba … Kuba se někdy diví, proč je mi ouvej … a stoupne si přede mě … vlastně nade mě! Protože jak má Kuba ty dva metry a je vo plus minus hlavu a kus vyšší než já, tak si stoupne přede mě a nade mě, položí mi svou dlouhou ruku na moje vetchý rameno, mírně ke mně sklopí hlavu a pohlédne na mě. Já před nim stojim jako žáček, mírně zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Kuba na mě shovívavě hledí a káravě mě osloví: ‚Maxi!!‘ … Dá pauzu, zkoumá mě pohledem a pak otcovsky řekne: ‚Proč? Tak si přečti ňákou pěknou knížku, nebo si pusť ňákej pěknej film. Dej si k tomu vínko a uvidíš …‘ A já před nim pod nim stojím jako puťka, provinile na něj hledím nahoru, až se mě Kubovi zželí a pobídne mě: ‚Hm?‘ To ‚hm?‘ jako vyzývající ‚ju?‘. A já poslušně kývnu a občas i řeknu taky ‚hm‘ – ‚hm‘ jako souhlas. A občas se rozšoupnu a pronesu: ‚No jo, máš pravdu.‘ A Kuba kývne hlavou, jako by bouchnul razítko na papír, a láskyplně mi sdělí: ‚Tak vidíš.‘ I mě po rameni plácne a bere to jako že hotovo. A s tou svou mladickou a ještě čistou a neposkvrněnou duší mi ve snaze pomoci doporučí taky změnit stravu … vomezit pivo a dát si radši džus … džus a minerálky … trochu to připomíná rady ultrakonzervativních katolíků, kteří radí léčit chuť na sex studenou sprchou … tak Kuba mi doporučuje zeleninu a džusy, ne prej furt jenom tu sekanou a pivo … no ale pak se spolu deme prdnout do hospody a aspoň se u toho zasmějeme a já slíbim, že se tím směrem k zelenině a džusu vydám … a vobčas si koupim tu vochucenou matónku a teď piju druhej den hodně čaj a jednou za půl roku si pořídim i jabko … dvě jabka … no je to prča my dva 🙂 🙂 … často spolíhám na to, že Kuba má děravou paměť, rychle zapomíná … někdy je blbý, že zapomíná i povinnosti, ale to snad vopraví život … no a pak zapomíná i ty pokyny, co mi dává … a to je pro mě dobrý 🙂 🙂 🙂 🙂 …
Ale aspoň mám toho Kubu – mám s kym bejt takovej ten veselej kumpán vobčas, i když mi pak votečou hnáty … no co, zatim splaskávaj.
–
Kristýna a Jakub sice nejsou moje biologický děti, ale snad nějaká vyšší moc chtěla, abysme se právě my tři potkali. Mám sice strýce a tetu a bratrance a sestřenice, jsou stejný krve jako já, ale vopravdu jedinej, koho na světě mám, jsou Kuba a Kristýna. A samozřejmě i Kubova Zuzka a Kristýnin Marek. A taky Rozárka, Kulich, Bambulka a teď čerstvě i Amíček, to jsou kočky a kocouři dětí.
Taky si chci pořídit nějakou čtyřnohou potvůrku, spíš kocoura, ty jsou prej přítulnější než kočky… Budu mu říkat Rambousek … Rambík … Kristýna říká ‚Rambous‘ … 🙂
Nemůžu vybočovat a bejt v rodině jedinej bezkočkovej !!!! 🙂 🙂 🙂 🙂
O Veronice jsem všude hrdě mluvil a mluvim jako o ‚mojí pani‘, i když jsme už svatbu nestihli. A o Kristýně a Jakubovi všude mluvím jako ‚o dětech‘, přičemž z kontextu vždycky plyne, že myslim ‚moje děti‘. A Kuba o mně zase perspektivně mluví jako o ‚dědovi Maxovi‘.
Hlavní je, že v tom máme jasno 🙂 🙂 🙂 🙂 .
Hele, Kowi, nesu za ty děti odpovědnost, kvůli Veronice, ale poslední dobou už nemůžu, nějak mi docházej síly, ale musím ňák vydržet. Fábera mi jednou v hospodě říkal, že ty děti mě pozorujou, jak to a ono dělám … ‚ty to nevidíš, ty vole, ale vony tě pozorujou,‘ povídal, to si pamatuju, to se do mě vrylo … tak za ně oba cejtim odpovědnost … ale mnohdy mi to nejde, mám svoje mouchy a vrtochy … ta moje lenost, samota, v níž se rochním … někdo by třeba řekl i egoismus … sobectví … vobyčejná lidská blbost …
–
Teď je teda ten podzim a mám to jako před rokem: všichni vodejdou z práce domů a já nemám kam jít, protože tam doma je tma a prázdno. Jdu setmělejma ulicema, do nichž svítěj okna lidskejch příbytků, a já z nich cejtim to teplo domova. Cejtim, jak tam spolu žijou lidi. Světlo a teplo patří k domovu lidí, kteří v něm žijou. Já doma skoro nesvítim a vůbec netopim. Mám tam v zimě třeba i 11, deset, devět nebo osm stupňů, někdy i míň, rekord mám snad 4,9. Jenže jsem tam sám a k tomu světlo a teplo nepasuje.
Kuba tuhle namítal, že i v těch příbytcích, kde se svítí a je tam teplo, to vždycky není idyla, protože lidi se tam k sobě chovaj mizerně. To uznávám, jenže já mám ten domov spojenej s Veroničinou domácností a to byl DOMOV … a k němu to teplo a světlo patřilo. Nebo když Veronika přespávala u mě … to byl hned taky DOMOV …
Ale bez Veroniky to nemá smysl.
–
Nějak jsem se rozepsal a semlel pátý přes devátý, doma jsme tomu říkali mišmaš …
… což nic nemění na tom, že samota zabíjí, jak nedávno někde psali v novinách …
… jenže mě to ještě rychlejc zabíjí mimo tu samotu, tam v životě a mezi lidma …
Zůstal jsem sám, úplně sám. Mám Kristýnu, Jakuba a taky Zuzku a Marka … a kočičáky, jak pěkně říká Kuba …
… ale bez Veroniky jsem jako kůl v plotě …
… a nemám komu říct, že už nemůžu dál – mentálně, duševně, fyzicky …
… a nemám nikoho, kdo by mi to věřil a koho bych se moh chytit za ruku a aspoň chvíli se jí držet … aspoň chvíli … aspoň tu pomíjivou chvíli …
Proč mi vzali Veroniku?
Proč mně, Kristýně, Kubovi a Veroničinu tatínkovi vzali Veroniku?
Proč NÁM vzali Veroniku?
Proč?
Měj se pěkně. Max.“
Epilog
„Maxi, už nejsi sám. Máš rodinu. I kdyby mě nebylo, budeš tu mít vždycky moje děti. Přijaly tě hezky. Nevěřím, že by tě nechaly po mé smrti samotného a na holičkách. Ještě jim to musím připomenout. Důrazně připomenout! Dokud žiju, budu jim to připomínat. … Život prostě půjde dál i po mé případné smrti. Kdyby náhodou ta nemoc zvítězila a otázka ‚kdo z koho‘ se vyřešila v můj neprospěch, ty musíš žít dál.
Ty musíš žít. Miluju Tě. Veronika.“
Konec
Poznámka autora:
Většina událostí a dialogů zachycených a použitých v povídce se skutečně stala (včetně „šestkových“) a zazněla. Změněny jsou částečně pouze kulisy a jména postav.
Upřímně děkuji mému váženému kamarádovi J.H. za souhlas s použitím jeho slov a myšlenek, jež si se mnou vyměnil v naší mailové korespondenci a v hospodě.
Upřímně děkuji panu Eriku Taberymu, šéfredaktorovi týdeníku Respekt, za souhlas s literárním využitím článku pana Josefa Chuchmy o zesnulém spisovateli Petru Šabachovi. (Přesný odkaz viz níže.)
Upřímně děkuji panu Istvánu Léko, šéfredaktorovi Lidových novin, a panu Petrovi Kainovi, redaktorovi Lidových novin, za souhlas s literárním využitím článku pana Petra Kaina o tom, že samota zabíjí. (Přesný odkaz viz níže.)
Upřímně děkuji Veroničinu synovi Jakubovi, že mě nezabije, pokud bych některý jeho výrok neúmyslně citoval nepřesně.
Upřímně děkuji všem ostatním lidem, jejichž výroky jsem použil, aniž bych se jich dovolil – ale jsou to výroky, jejichž zachycení pro budoucí generace je skoro povinnost.
Foto: Obrazce namalované na cyklostezce mezi Berounem a Srbskem – tím naším Srbskem, ne tím balkánským (Foto: Ch.D.Sobegh)
V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, novinové články, hudební skladby a webové stránky:
30 případů majora Zemana (TV seriál, Československo 1974-1979)
Záhada hlavolamu (TV seriál, Československo 1969)
Limonádový Joe aneb Koňská opera (Československo 1964)
Marečku, podejte mi pero! (Československo, 1976)
Mercinery Nathalie, Kdo z koho, 2015/2016 (rukopis) – závěr 4. kapitoly, 5. kapitola a epilog
Pawlowská Halina, Díky za každé nové ráno, Motto 2014
Chuchma Josef, Že já si s tím vůbec začal, in: Respekt č. 39, 25.9.-1.10.2017, s. 56-57
Kain Petr, Samota zabíjí, Lidové noviny, 10.8.2017, s.12
Černý Miroslav, Sto let (https://www.youtube.com/watch?v=jWP76Vn5bwc)
Ryvola Wabi, Samota (https://www.youtube.com/watch?v=Ze6t7SCuU2Y)
Ledecký Janek, Potměšil Jan, Vánoční zázrak aneb sliby se maj plnit o Vánocích, muzikál (https://www.i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-broadway/vanocni-zazrak-aneb-sliby-se-maj-plnit-o-vanocich)
-
(1) Natálie Paterová, I Bůh má své dny, in: projekt Poezie pro čekající (cílem projektu je přinášet díla klasiků i současných básníků těm, kteří čekají; leták s verši jsem nalezl v čekárně u zubaře v „Poliklinice Senovážné náměstí“ na Senovážném náměstí 22 v Praze 1)
*
Napsat komentář