Jak člověk stárne, měl by schnout a pomalu vopouštět to, co si do hrobu nevezme. Ale bez trpkosti to nejde.

(Hektor Fábera)

 

 

Prolog

(pondělí 16. dubna)

 

 

Ještě vládla tma, když jsem se probudil … odhaduju, že jsou čtyři hodiny, možná půl čtvrté … poslední týdny se takhle brzy budím pravidelně … hodinu, hodinu a půl předtím, než mě má zalarmovat mobil v roli budíku …

 

… rozsvítil jsem baterku … nenávidím, když tmu v bytě zabije svit z lustru … používám ho jen výjimečně, když není zbytí …

 

„Ahoj, Žabičko,“ pozdravil jsem Veroniku smějící se na mě z fotografie na zdi proti mé posteli … a vstal jsem a šel se vychcat …

… a vrátil jsem se do postele … a nedalo mi to a kouknul jsem na časový údaj v rohu displeje mobilního telefonu …

„Bóže!! Vono je teprve tři čtvrtě na jednu!!“ povídám nahlas Veronice … a v duchu jsem spočítal, že jsem spal tak tři a půl hodiny … a přitom se cítím vyspalý …

„To zas bude ráno,“ zkřivil jsem ústa: „Pokud eště zaberu, vstanu ráno rozlámanej a praštěnej. Sakra …“

 

Seděl jsem na posteli a špekuloval, co s načatou nocí … moje spolupracovnice Elen Hojerová mi radívá, abych šel v těhle chvílích žehlit prádlo … vždycky ale tenhle nápad zavrhnu, protože prádlo nosím do čistírny, a tudíž nemám doma co žehlit … a trenýrky, ponožky a nátělníky, které peru jako jediné, nežehlím … a obecně vzato: nikdy mi nebylo vlastní v noci se probudit a jít něco dělat … a přibývající roky na tom nic nezměnily …

 

„Tak to vidíš, Žabičko: je noc a já tady ZASE sedim jako trubka,“ řekl jsem Veronice …

… ZASE …

… a v hlavě mi to ZASE šrotilo … jak s Oubělicemi … jak s Kristýnou a Jakubem … jak se mnou a mým žitím …

… jak se vším …

 

… a Veronika se na mě dívala a nic neříkala … a jen se pořád šťastně usmívala … a že mě bude trpělivě poslouchat … tak povídám …

 

… byli sme včera v Oubělicích … Jakub, Marek a já … a pokračovali sme ve vyklízení domu … musíme ho vyklidit do konce května, kdy ho maj převzít noví majitelé … kupní neboli prodejní smlouvu maji Kuba a Kristýna jako majitelé podepsat někdy na přelomu dubna a května …

 

„Nás musej oubělický starousedlíci proklejt,“ cedí vobčas skrze zuby Kuba, když si uvědomuje, že právě on a jeho sestra – poslední dva v rodový lajně – dům prodávaj … jasně: prodat si ho chtěla už ty, Žabičko … ale nestihlas to … a tak teď drží toho Černýho Petra Jakub a Kristýna … a jsou to oni, tvoje děti, kdo prodává rodnej dům svý mámy … a předků, kerý pamatujou, i těch, kerý nikdy nezažily … včetně pradědečka Buchvaldka, kerej se před ňákejma skoro vosumdesáti rokama možná i při stavbě domu udřel k smrti …

„Pořád myslím na ty, co tu byli před náma. Co tomu asi všemu tam nahoře, nebo tam dole říkají?“ napsala si nedávno na svuj blog Kristýna a hned si odpověděla: „Nejspíš by nás zabili za to, co děláme. Určitě by nás zabila babička, kdyby viděla, co tady děláme s jejíma věcma … tak si na gruntu zakládala! … Ale na druhé straně: je nějaká jiná možnost? Pomůže nám někdo? Zůstali jsme na to úplně sami, a tak se s tím musíme sami poprat.“

 

… A já tam, Žabičko, přišmrduju a pomáhám organizovat vyklízení … mám pár kamarádů v čele s Wachsmannem … to je muj spolužák z mateřský školky, dneska jezdí s náklaďákem u firmy a se souhlasem svýho šéfa nám grátis pučuje a vodváží do sběrnýho dvora kontejnery s věcma z Oubělic … a taky mám známýho právníka a daňaře a vobčas eště někoho, kdo nám pomáhá barák prodávat administrativně … a taky mám vobčas ňáký nápady, co a jak vyklidit nebo využít … a taky pomáhám vyklízet, taky přiložim ruku k dílu prakticky … jenže brzy vodpadám … prd vydržim …

… a taky tam za všim … těma věcma … vidim tebe, Žabičko … a tvýho tatínka … i tvou maminku, i když sem jí nikdy nepoznal … chudinka umřela tak brzy … a padá to tam na mě chvílema … padá, když procházim ty místnosti a beru do rukou předměty, kerejch ste se dotýkali ty, tatínek, maminka … i předci, kerý si mi ukazovala na fotografiích … a padá to tam na mě … nejenom vzadu v ložnici, kde sme se tolikrát milovali …

… 🙂 jo mimochodem 🙂 – a to sou ty paradoxy, jak by řek sládek vod našeho pana bejvalýho prezidenta dramatika: postel, ve který sme se tolikrát milovali, až vodpad ten kus zdi … dodneška tam ta díra ve zdi je … ale to je jedno … chtěl sem jen říct, že tu postel si z ložnice vodvez tvuj bejvalej manžel, že jí upotřebí … 🙂 … to může vymyslet jenom život 🙂 …

 

… ale to sem se ňák zakecal, Žabičko … chtěl sem ti vyprávět vo tom včerejšku, kerej mi připomínal tebe a tvoje děti …

 

… tak … po návratu z Oubělic sem včera večer zašel k nám do hospody U točny … v osum sem tam měl spicha s dcerou Tučka a Tučkovy maminy … to je dvojice číšníků v tý hospodě … manželé sou to … holka študuje ňákou snad vyšší odbornou školu a má napsat ňákej filozofickej traktát … na jednu stránku … tak mě Tučkova mamina už někdy před Velikonocema prosila … tykáme si – tak prej:„Maxi, poradil bys holce? Neví si s tim rady.“… Tak jo, v pohodě, domluvili sme se na včerejšku … a za hodinu sme to spláchli … bylo to, jako když študuju s Kubou … vypadala holka, když bylo po všem, že je spokojená … tak sem jí asi orálně a mentálně uspokojil a sám sobě pohladil svoje ego, že mě aspoň někdo bere vážně 🙂 … a lebedil sem si, že lidi neznalý poměrů v naší hospodě si řeknou: „Hele ho, seladóna, je v putyce s kočičkou … teda co ta na něm vidí, to by mě zajímalo … prachy – co jinýho.“ … A vodměnou mi nakonec byla i vejslužka – za tři piva a dvacet deka tlačenky sem nic neplatil … Tučkova mamina prostě zmuchlala účtenku 🙂 … sem to sice vodmítal s tim, že spokojenej budu, až holka dostane jedničku … protože pak teprve můžu říct, že moje pomoc měla vopravdu ňákej efekt … ale Tučkova mamina že prej ne a že to byla konzultace … řikala se smíchem … a pak si ke mně i přisedla a ptá se takovou tou řečnickou otázkou, ze který cejtíš, jakou chce slyšet odpověď … tak se ptá: „Neni ta naše holka uplně blbá …“ „… no to fakt neni!“ opáčil sem pravdivě a skoro vytřeštil voči, protože sem fakt nabyl dojmu, že je to normální holka, kerá akorát potřebuje – stejně jako Jakub – jemně popostrčit a nasměrovat, aby věděla kudy a kam … a Tučkova mamina … prostě jako každá máma … se culila a byla šťastná, že já – v jejích vočích taková autorita!!!! … si myslim, že holka neni blbá … asi si nechám vyrobit IČO na ňáký takovýhle poradenský služby a budu po hospodách doučovat … protože i s Kubou takhle dolaďujeme ty jeho seminárky po hospodách … i když teď sme dlouho nebyli …

 

… no … a když sem u tý hospody včera … tak přišel sem tam čtvrthodinu před vosmou a hospoda byla plná … v zadní části jejího hlavního vnitřního sálu zuřila pravidelná nedělní bitva dvou šipkařskejch mančaftů a předek sledoval v televizi fotbal Plzeň-Sparta … přišel sem asi minutu, dvě před koncem, bylo to 2:2 … a naproti přes uličku mezi dvěma řadama stolů, kerý stojej podél bočních stěn hospody, seděla u svýho stolu parta chlapů … tak vod šedesáti, pětašedesáti do vosumdesáti let … sedávaj tam pravidelně, je to skoro pod televizí umístěný na zdi, dobře viděj … karbaníci, kerý v pátek a v neděli mastěj v hospodě karty, na tuhle partu se smíchem pokřikujou „sparťanský hnízdo“ … a ze „sparťanskýho hnízda“, kerý se bere hrozně vážně, se vobčas vozývá jakýsi bojovný huhlání, jako aby si z nich kartáři nedělali srandu … trošku mi to „sparťanský hnízdo“ připomíná národní obrozence … my máme v hospodě někdy veselo … no ale včera teda: tak tam ty fotbalisti seděli, čučeli na fotbal v televizi a s nima tam seděl tak vo jednu, spíš dvě generace mladší chlápek se psem, ženská a dvě děti … a když fotbal skončil, povídá jeden z party: „Tak sme to přežili.“ … A chlapi se dali do pravidelnýho pozápasovýho rozboru hry a  jak to kdo hrál a kdo má teď kolik bodů v tabulce … a někerý konečně mohli vodběhnout na hajzl se vychcat, protože to při utkání nemohli, a další šli dát před hospodu čouda … a chlápek vo tu plus mínus jednu, dvě generaci mladší a se psem se zvednul a ženská taky a děti taky a motali se tam všichni kolem toho jednoho šedovlasýho pána z toho „sparťanskýho hnízda“, takovýho věčně usměvavýho, často ho vídám sedět tady v hospodě … teď poslední tejdny vo dvou francouzskejch holích … asi byl – s ohledem na věk – na operaci kyčle … a ten „mladej“ se psem mu podal ruku, rozloučil se s nim a vodcházel z hospody … a vobě děti se kolem šedovlasýho pána motaly dýl a jak to tak bejvá, byly zmatený jak ty psi, kerý někdo vyhodí na silnici a psi nevěděj, co maj dělat a kam maj běžet, tak po tý silnici zmateně a trhavě běhaj sem a tam a nevěděj, kudy kam se vydat … tak ty děti uplně stejně nevěděly, jestli teda maj zustat u dědy, což byl ten šedovlasej pán s holema, nebo už jít za tátou, což byl ten chlap se psem … navíc jejich máma, ta ženská, tam taky zustávala u dědy … a pak se ta ženská vyprdla na všechny a začala toho šedovlasýho pána hladit po vlasech a tu jeho hlavu vzala, objala a přiložila si jí na hruď a na čelo ho snad dvakrát políbila a oslovovala ho „tati“ a von pod ní seděl jak oukropek … a navíc: jak se bez těch holí nemůže moc rychle hejbat, tak vo to tuplem seděl jako oukropek … a zářil štěstím … a byl jak ten vopuštěnej pes z tý silnice, když najde nový páníčky … a vona mu něco domlouvala, pak mu něco nakazovala … a von jen seděl, nevodmlouval, poslouchal … a užíval si to … a bylo to hrozně dojemný … jako by se viděli po dlouhý době a zase se další dlouhou dobu neuviděj, takže jemu zase zbude jen ta hospoda, ta jeho stará parta vrstevníků, to „sparťanský hnízdo“, fotbal a hokej v televizi … to skoro vypadalo, že si to dceřino vobjetí a všechno kolem toho chce užít a vzít si z něj co nejvíc do foroty na ty chvíle, až to mít nebude …

 

… vzpomněl sem si, Žabičko, na tebe a tvýho tatínka … jak ste spolu bejvali doma, rozmlouvali, vobčas se přeli … a jak ses vo tatínka starala do poslední chvíle, cos mohla … a jak ses tatínka ptávala, co a jak … a jak tatínek vobčas jen odevzdaně mávnul rukou … a jak špatně viděl, reagovával mnohdy jen po sluchu … a vyprávěl, jak na stole před sebou vidí mraky koček nebo trnovej keř … nebo houf dětí … nebo koně a pod stolem hromadu vojtěšky … a hrnul tu vojtěšku holí na stranu, aby mu nepřekážela pod nohama … a přiznával smutně, že ví, že tam ty lidi, zvířata, rostliny a předměty nejsou … ale jak špatně vidí, tyhlety věci tam prostě vidí … a nasadil v obličeji takovej smutnej, bezbrannej a bezmocnej výraz … a vypadal, že se stydí za to, že vidí to, co neni… a pamatuju taky, jak se skoro se slzama v očích nešťastně ptal, proč von eště žije, když ty všichni kolem něj … ty jeho příbuzný, kamarádi, známí … už umřeli … jednou povídal, že věří v Boha, ale věří taky v ďábla … Bůh ho prej mnohokrát vyrval ze spárů ďábla a nechává ho tady tak dlouho proto, aby dokázal, že je silnější než ďábel … hm … ale pamatuju taky, jak se mu štěstim rozzařoval vobličej, když k němu přišla Kristýna a vyprávěla mu, kde zase byla ve světě a co tam viděla a zažila … a chudák děda mnohdy netušil, vo čem je vůbec řeč … nebo nevěřil, že je vůbec možný, co mu to ta holka vypráví … a nebo když za nim přišel Kuba a čet mu ňákej text do školy, kerej sme mu my dva předtim spolu vopravovali … Kuba vobčas prskal, že sme mu tam nechali chyby … ale jak sme je tam asi mohli nenechat, když sme se obvykle věnovali víc sobě než Kubovu textu 🙂 … ale prostě čet to dědovi a děda poslouchal a poloseděl a pololežel u toho na posteli … a vzpomínám si, jaks to vždycky komentovávala: „Připomíná mi Kuba sebe. Já taky musela pořád mluvit o svý škole a učení a o seminárkách. Táta mě vždycky poslouchal a přestože netušil, o čem mluvím, vehementně mi přizvukoval a já byla spokojená.“ …

 

… tak to vidíš … po kom ty děti sou 🙂 …

 

… k tý hospodě eště: pro nás, kerý sme na světě zustali sami, je taková česká hospoda darem z nebes … aspoň chvíli tam podlejháme dojmu, že na tom světě nejsme sami … a když to proložíme pár pivama, nabudeme i dojmu, že ty kolem nás sou naši sourozenci … a že sme v tý hospodě vlastně skoro doma … cos mi, Veroniko, umřela, tak sem zase do tý hospody začal chodit víc, protože kam jinam bych šel? … Jak si to vždycky řikám po práci, když vostatní vodejdou domu za svejma: „Kam já bych šel? Domu? Do prázdnýho bytu, kerej je studenej i v letnim horku?“ … Tak du do hospody, lámu tam do sebe piva, píšu si ty svoje deníky nebo pokusy vo literaturu … nebo koukám na ten fotbal a hokej v televizi … nebo koukám kolem sebe … nebo čumim doblba … ale vobčas s někym i mluvim … nejhorší sou pak ty cesty domu … ne kvůli množství chlastu, to většinou ustojim … ale kvůli vědomí, že vopouštim byť i tu posranou iluzi smečky …

 

*

 

… tak sme včera, jak sem řikal, byli v Oubělicích … Kuba, Marek a já … viděli sme se takhle pohromadě poprvé od Velikonoc … jeli sme autem … Kristýna se s náma přišla rozloučit na parkoviště, nejela s náma, je ňáká nakřáplá … na nemocenský … první nemocenský ve svym životě … tak se s náma rozloučila a šla domu tim svym táhlym klouzavym krokem … když jí Fábera viděl o Velikonocích v Oubělicích, kam si přijel pro ňáký vyklízený věci, řikal, že Kristýna je jak lyžařka … tim stylem chůze … hm, něco na tom je …

 

… a jak sem jí včera viděl takhle plout, plachtit a klouzat se … viděl sem v ní tebe … spěchala jako ty … Kristýna za chůze pořád někam spěchá … skoro utíká … a mám někdy pocit, že i když má Marka a je s Markem, je vod tvý smrti tak ňák vnitřně vopuštěná … dokonce si někdy řikám, že tuhle vnitřní vopuštěnost máme společnou voba dva … sme mezi lidma, a přesto sami … ale možná se pletu, samas řikala, že si vobčas některý věci vykládám jinak, než sou …

 

… Kristýna … pro mě má Kristýna takovou, řek bych, kočičí povahu … připomíná mi vobčas vaší, jaks řikala, kočičí dámu Rozárku, u kerý sem se naučil, že s kočkou můžeš žít, ale žijete jen vedle sebe – ne spolu … a můžeš se kočce vnucovat a snášet jí modrý s nebe a točit se kolem ní, ale ta kočka je tak ňák pořád nezávislá, pořád si dělá věci po svym a podle svýho a prdí na tebe … nezavděčíš se jí … a působí dojmem, že jí celkem štve, že s tebou musí žít … žiješ s kočkou a myslíš si, že ste kámoši, ale mezi váma je pořád taková ta neviditelná, ale hmatatelná bariéra …

 

… neřikám, že Kristýna má všechny tyhlety – z mýho pohledu – kočičí vlastnosti, ale někerý jo … nakonec – doma na zdi má viset cedulku a tam je to její motto napsaný černý na bílym: „Ženy a kočky si dělají, co chtějí. Muži a psi by to měli pochopit a zvyknout si na to!“ … No … já si zvykám dost těžko, ale dělám, co můžu … ovšem přiznávám, že mi to mnohdy moc nejde … a že nám to s Kristýnou vobčas pořád drhne … nám to šlo, sama pamatuješ, vodjakživa ztuha … třeba to Kristýnino legendární „vy ste tady eště???? To je strašný!!!!“, když s upřímností sobě vlastní reagovala na to, že sem se u vás doma jednou zdržel dýl … mimochodem: vod Rozárky sem to tenkrát schytával uplně stejně – ostentativně mě přehlížela, chodila kolem mě, jako bych byl vzduch, a když už přece jenom na jakejs takejs kontakt došlo, cenila na mě zuby a prskala … nebo se vošívala, když sem se jí dotknul …

 

… řikalas, že sem pro Kristýnu takovej trochu vetřelec, kerej jí bere středobod jejího života – tebe … ale takys řikala, že já a Kristýna sme uplně stejný … mentalitou … proto do sebe furt tak narážíme … asi sme voba berani, palice dubový a mezci, kerý si myslej, že vždycky musí bejt po jejich … 🙂 … no a vidíš: i po tvý smrti sme na tom já a Kristýna uplně stejně tou vnitřní vopuštěností … pokud to teda neinterpretuju blbě …

 

… někdy mívám pocit, že ta kočičí bariéra mezi náma je neměnná, a jindy si zase myslim, že taje a drolí se … už konečně se drolí a taje 🙂 … třeba tuhle: hlídal sem Rozárku, protože Kristýna s Markem byli někde na cestách, a když se vrátili, Kristýna mi padla kolem krku … a když sem pak vodcházel domu, Kristýna mi mávala z vokna uplně stejně jako ty, Žabičko, když sem vod vás ráno vodcházel do práce … a vobě ste mi mávaly, dokud sem nezašel za roh protějšího baráku … i tou rukou ste mi vobě mávaly uplně stejně … dlaň se hebce bimbala na vrcholu strnulý ruky 🙂 … a jak mi Kristýna mávala, postavil se vedle ní do toho vokna i Marek a mával mi taky … a stáli tam voba jak svatý v orloji a mávali mi na cestu … mně – hříšníkovi 🙂 …

 

… Kristýna je v jádru hodná holka … jen to v reálu neumí dát tak najevo … a taky si myslim, Žabičko, že je po tobě: tvrdá k sobě, zarputilá, nesentimentální … co na srdci, to na jazyku … řek bych lvice jako ty … bojovnice … přesně holka do nepohody … bude Markovi dobrou ženou a jejich dětem dobrou mámou …

 

… tuhle sem se smál: byli sme s Kubou v Oubělicích, my dva sme dojeli fábinkou … a Kristýna a Marek tam přijeli chvíli po nás tvym starym Matýskem … a řídil Marek … má za sebou asi čtvrtroku autoškolu a cesta z Prahy do Oubělic byla skoro zatim jeho nejdelší cesta autem v roli řidiče … a vjeli Marek s Kristýnou na dvůr a zastavili a dali si pusu … a my s Kubou stáli na zápraží a pozorovali to …

„Já bych ti taky bejval dal pusu,“ ujistil sem Kubu: „Ale nebyl sem v autě, když si vjížděl do dvora, protože sem ti držel votevřený vrata, aby se nepřibouchly 🙂 .“

Na perspektivu mýho polibku reagoval Jakub směsicí úlevy, že se to nestalo, a kyselosti nošenejch nepranejch ponožek, že se to stát mohlo. Už chybělo jen jeho obvyklé a od srdce pronesené „FUJ!“ …

 

… cejtim, že v porovnání s Kubou už je Kristýna hotovější … nakonec taky je vo pět let starší než Kuba, že jo … a cejtim, že pod tou její slupkou, kerou vod sebe na první pohled vodhání lidi, je schovaná její skutečná podstata … to, že Kristýna je citlivej a dobrej člověk … sakra dobrej člověk … a jen dovětek: Kuba je v jádru taky dobrej člověk … jen eště nedotvořenej … Kubovi se na rozdíl vod Kristýny může eště stát, že mu ujede půda pod nohama a pak to bude v prdeli … to se Kristýně už stát nemůže … no … tak to vidim já … rodičovskej amatér … mně je Kristýny vždycky hrozně líto, když jí vidim … jak by tě teď, když stojí na prahu založení vlastní rodiny, potřebovala jako sůl, protože na tebe jedinou by dala … tebe já nebo někdo jinej nahradit nemůžeme, i kdybysme se rozkrájeli … ale ve vší tý bídě má Kristýna přece jenom vobrovský štěstí, že má Marka … to je svatej člověk … nemohlo Kristýnu potkat větší štěstí než to, že má Marka …

 

… mno … aspoň kdyby mi někdy upekla ňákou buchtu … jééééé, to bych si dal 🙂 … „Vono to chce mít hlavně na takový věci čas,“ povídala mi Kristýna jednou: „Když ale chodí člověk do práce, tak se nic nestíhá.“ … Ale vobčas se na svym blogu pochlubí, že se jí něco ukuchtit podařilo … „Včera jsem dokonce uvařila první omáčku v životě – koprovku. Marek si pošmáknul. A taky jsem udělala zapečený brambory, ty jsem taky ještě nikdy nedělala,“ čet sem si tam a slintal jak bernardýn … se má ten Marek 🙂 … Kubova Zuzka mi vobčas něco ukuchtila … zrovna ty zapečený brambory nebo těstoviny … jééééééééé … sem se volizoval až za ušima …

 

… Kristýna a já … sebekriticky přiznávám, že chyba je asi i na mý straně … možná sem víc s Kubou než s Kristýnou … možná sem směrem ke Kristýně pasivní … tuhle sem jí rozzlobil: měli sme jít na koncert rokenrolový kapely, jenže já byl tak unavenej, že sem to nebyl schopnej dát … a Kristýna mi pak správně vytknula, že to je špatný chování … my totiž ten společnej koncert vodložili už podruhý … ale já byl tak unavenej … a když sem unavenej, nic se mnou neni a du brzy spát …

… ale to byla taková odbočka …

… Kristýna si chce dělat věci po svym a nechce, abych jí radil a mluvil do života v takovym rozsahu jako Kubovi … což sem přijal jako fakt, respektuju to a chovám se podle toho … takže se s Kristýnou vidíme sporadicky a voláme si eště míň než sporadičtějc a míň častějc než s Jakubem … ale zase když už Kristýna tu a tam jednou za uherskej rok zavolá, má takovej ten jemnej, tenkej, lehkej, čistej hlásek, jakos mívala v telefonu ty, Žabičko …

 

… dyť furt řikám: celá máma 🙂 …

 

*

 

… Jakub … mění se … hodně se mění … a i si to sám uvědomuje … „Mentálně si připadám, že řešim naprosto vodlišný problémy než devadesát procent mejch vrstevníků,“ řikal mi nedávno … myslim si, Žabičko, že poprvé ztratil nádech dítěte po tvý smrti … tam nabíral každej den snad deset, dvacet let života … a když pak ňáký cirka štyry měsíce po tobě umřel i tvuj tatínek, byl už Kuba z hlediska života kapánek vomlácenější a jistější v kramflecích … taky racionálnější … za ty necelý štyry měsíce vohraničený těma dvěma smutnejma událostma vyboxoval svuj první velkej životní mač a uspěl … a začal rychle dozrávat … a jak teď vod něj po plus mínus sedmi letech soužití vodešla Zuzka, jeho zrání zrychlilo … je sebevědomější, ráznější, razantnější … a sám se rozhoduje … vysvětloval mi u piva: „Dřív sem věci furt vodkládal, byl sem třeba línej je řešit – teď je prostě řešit musim, protože to za mě nikdo neudělá. Tak je řešim. Prostě je řešim, vyřešim, vodsunu a řešim další.“ … Taky je vulgárnější … a sou to někdy dunivý a zvonivý výrazy 🙂 … dřív u něj věc nevídaná! 🙂 … Dřív mě za to samý káral … a dneska? 🙂  … Aspoň si s nim můžu normálně pokecat 🙂 , aniž bych musel pořád přemejšlet nad slovníkem 🙂 … ale samozřejmě: pořád eště zraje … pořád je nedodělanej … pořád mu chybí ta nezbytná životní zkušenost, takže v řadě případů zatim nemá to svoje rozhodování a razanci vo co hmatatelnýho vopřít, takže pořád eště je víc zranitelnější … pořád si s sebou prostě eště nese takový ty běžný atributy mládí, jaký sme si v tomhle věku nesli my všichni … takový to černo-bílý vidění světa … hr hr hr do věcí … prchlivost … sebestřednost … vim, sakra, vo čem mluvim – nebyl sem v jeho letech jinej …

 

… měl by si Kuba povinně skouknout všechny filmy s Johnem Waynem … jeho westerny na prvnim místě … nemůžu to, za Boha, nikde vyhrabat v hlavě, na internetu ani jinde, takže to řikám bez jakýkoli záruky – ale mám dojem, že když John Wayne zemřel, prohlásila ňáká herečka, že umřel poslední z chlapů …

 

… moh by se u něj Kuba něčemu přiučit a něco vod něj pochytit …

 

(… odmlčel jsem se …)

 

… Kuba se pořád eště musí učit pokoře k životu … ale nic zatim nezmeškal – já se učim pokoře k životu přes padesát let a nemám pocit, že už sem to zvládnul …

 

(… pokrčil jsem rameny …)

 

… třeba se ve všech těhletěch svejch soudech mejlim … ale je to muj momentální autentickej pocit … a vopakuju: Kuba v mnoha věcech hodně pokročil, ale pořád to v jeho věku a jeho situaci eště neni nezvratnej proces … teď se hodně láme chleba a na tom, co teď prožívá, jak to prožije, jak tim projde, co si z toho vodnese, vo KOHO se přitom vopře a KYM se nechá ovlivnit … to všechno hodně rozhodne vo tom, jakej pak bude v životě člověk … Fábera před pár lety, když viděl Kubu poprvý, řikal, že má dobrý základy … a to se tenkrát viděli a mluvili spolu poprvý v životě! … Hned sem tehdá hlásil, že to má díky tobě 🙂 … takže základy dobrý – měly by vydržet i povodeň, kdyby ňáká přišla … teď de vo to, aby na nich začal stavět stejně dobrou stavbu … aby to neposral ňákou sice na první pohled nablejskanou, ale ve svý podstatě prázdnou skořápkou … jeho příští velkou zkouškou bude to, jak unese vobrovský prachy, kerý mu spadnou do klína za prodej Oubělic … to sou, Žabičko, peníze, vo kerejch se tobě nebo mně může jenom zdát … jasně, podělí se vo ně s Kristýnou, ale pořád to bude majlant, kerej spadne do klína třiadvacetiletýmu Kubovi … a znám nemálo případů, kdy lidem takhle spadlo na hlavu zlatý tele a uplně je to rozdrtilo …

… ale třeba zbytečně sejčkuju …

 

(… šel jsem se do kuchyně napít a vrátil se do ložnice …)

 

… nevim, Žabičko, sem taky asi možná ješitnej, když řeknu, že sem měl doteďka pocit, že vo strategickejch věcech se Kuba radil se mnou … a předtim taky s tebou a asi i se Zuzkou … jenže ty a Zuzka už v jeho životě nejste a mě Kuba v tomhle strategickym uvažování a rozhodování začal doplňovat a nahrazovat jinejma lidma … známejma i cizíma … a dá na ně víc než na mě …

… Kuba řiká, že nechce dělat ňáký jednostranný rozhodnutí a řídit se jenom jednou radou … „Chci vybrat střípky z toho, co budu považovat za důležitý a správný a sestavit si z toho ňákej svuj vobrázek,“ povidal … a taky upozornil, že tohle jaro ukázalo, kdo za to stojí a kdo ne. „A jak řikáš, tak si beru k srdci radu: pořádně si hlídat a prověřovat ty, kerý přídou ex post a kerý touhle zkouškou neprošli se mnou,“ shrnul …

 

… což sou rozumný a objektivně dobrý přístupy …

 

… jenže ze mě mluví ta vobyčejná lidská ješitnost … a chlapská navrch … a myslim si, že vona chlapská ješitnost někdy uplně blbá neni … pomáhá tomu chlapovi zachovat si sebeúctu … ale někdy mu i zatemní mozek, to je pravda …

 

… nebránim a ani nemám právo bránit Kubovi v tom, aby si vybral rádce … nakonec někerý asi špatný nejsou … a popravdě řečeno, mnohdy poraděj i v tom, kde já se nevyznám … no jo, ale vona ta ješitnost v člověku je … ne, že ne … a navíc: já byl celej život k cizim mimo rodinu nedůvěřivej … vopatrnej … a ta vopatrnost, to nikoli „dvakrát měř a jednou řež“, ale „pětkrát měř a jednou možná řež“, mi mnohokrát zachránila krk … tak stavim na týhle svý prověřený zkušenosti … zase na druhou stranu přiznávám: kdybych vobčas v životě jednou měřil a pak rovnou řezal a vobčas ani neměřil, byl bych dneska v někerejch věcech taky spokojenej … taky ale mám, Žabičko, na paměti tvoje slova vo tom, že Kuba snad kdysi povidal, že má pocit, že si do něj projektuju svoje nesplněný sny … no … tak si dávám pozor, aby to tak nebylo … aby z toho pak nebyl ňák traumatizovanej … jakkoli sem si do něj svoje nesplněný sny nikdy neprojektoval … jen sem mu radíval, co a jak, aby v životě přežil …

 

… bojim se jen, aby Kuba nevopustil tvoje dědictví … myslim tvoje duchovní dědictví … to, k čemus ho celej život vedla … ale co můžu dělat? … Nic … svoje sem si mu k tomu řek s tim, že beru, když mě pošle za moje názory do prdele … ale řek mi: „Do prdele tě určitě nepošlu, seš moje rodina a ta se do prdele vopravdu neposílá, protože neni nic důležitějšího než rodina.“

 

Sou to dobrý děti … mám jen strach, aby si to nepohnojily …

 

*

 

… nepochybně v tom všem … v tom mym tápání a dezorientaci … hraje roli to, že jak nemám vlastní děti a žádný sem nikdy nevychovával, neznám tydle zákonitosti, úskalí a fígle spojený s jejich výchovou, dorůstánim a vstupem do samostatnýho života … Žabičko, ty a tvuj tatínek ste to s dětma uměli … nikdy nezapomenu na tvou svatou trpělivost provázenou úsměvem a vobčas pozpěvováním si … děti do tebe bušily, že chtěj to a to a to a to a jak to, žes to a to a to a to eště nezařídila … dyť už to mělo bejt hotový! … A ty sis vprostřed toho všeho klidně chodila po bytě, dělalas svou práci a zpívala sis … a vodráželas to všechno vod sebe jak pingpongovej míček … a tvuj tatínek? … Vidim ho jako dneska: buď odevzdaně mávnul rukou, že jako něco vysvětlovat a přesvědčovat nemá smysl … nebo se poťouchle, ale shovívavě smál vod ucha k uchu a vzpomínal, jak to samý jako dneska Jakub a Kristýna řešil už před ňákejma šesti, sedmi, vosmi desítkama let … a se stejnym výsledkem 🙂 … a tak se někdy smál, že se na posteli, jak na ní seděl, musel zaklonit a zapřít vo lokte, jinak by ten smích nedal … až se mu z těch jeho klukovskejch rošťáckejch kulatejch vočiček skoro valily slzy … 🙂

 

*

 

… no a zbejvám já … taky už vohlodanej životem … ale jinak pořád stejnej pošuk, protiva, lenoch, paranoik a v kritickejch chvílích neurotik, kerej zpravidla správně vodhadne dobrý řešení situace, ale v reálu zvolí vždycky řešení blbý … ale to je jedno … vyprávim ti tady, Žabičko, jak se proměňuje Kuba a co novýho u Kristýny, ale musim se upřimně přiznat, že se za pochodu měnim i já … a že ta moje proměna pořád trvá … neskončila … a netušim, v co vyústí …

 

… začala tvou smrtí předloni …

 

… já byl vodjakživa samotář a solitér, ale tys mě z toho začala vytrhovat a přesazovat … jenže tvou smrtí sem se zase vrátil nazpátek … a eště hloubš nazpátek … a zbylo mi jen psaní mejch deníků a moje literární pokusy, Berounka a hlavně a ze všeho nejvíc zase všudypřítomná a všeprostupující a všeobjímající samota … vobčas drtící, ale vždycky bezpečná … a vždycky jistota, kerá nikdy nezklame … a taky sem zakotvil skoro výhradně ve vzpomínkách a v minulosti … a taky: zesílily moje skepse, apatie, vodtažitost, ironie … sarkasmus … nedůvěra v jakýkoli ideály … a vokolní svět, lidi a život se pro mě stali jen kulisou a vobjektem pozorování … a vodpozorovaný si pak zapisuju do deníků … a co lidem a životu potřebuju sdělit, sdělim skrze ty moje deníky …

 

… řekněme, že sem se definitivně dehumanizoval …

 

(… zamyslel jsem se …)

 

… tak řeknu: ubíjí mě nutnost furt něco s někym řešit, furt si něco s někym povidat … nutnost pořád někoho poslouchat, s někym konverzovat, s někym mobilovat, číst pořád ňáký dotazy, náměty, doporučení … začalo mi to působit až fyzickou bolest … někdo mi něco začne vyprávět a já mám vnitřní pocit, že se nafukuju a až se nafouknu, prasknu … třeba v práci: když dojdou pracovní témata, vytasí každej ňákej osobní zážitek a mele vo něm a mele a mele a mele a mele … mnohdy uprostřed toho začnu usínat … nebo si nasazuju sluchátka a izoluju se poslechem muziky …

 

… a to samý v bledě modrym u nás v baráku, kde dělám předsedu toho našeho esvéjé … furt někdo volá, esemeskuje nebo mejluje, že něco chce nebo má ňákej podnětnej návrh a nápad nebo jestli už sem se na to nebo vono někde dotázal …

 

… a k tomu ty změny v naší ulici … proměna rytmu a tempa jejího dosavadního života … jak za náma na Drsný planině dostavujou ty nový baráky, kerý tak připlácli na naše bytovky, že už nám tam v zimě nepude sluníčko …

 

… a k tomu všemu taky jak umíraj ty další a další starousedlíci … a jiný lidi, vo kerejch se to dozvim nebo si to přečtu v novinách … „Už se kácí v našem lese,“ upozornil mě Wachsmann … a se zvednutym vobočim mi připomněl: „My už sme v nebezpečnym věku.“ … A přiznal a já mu rozuměl: „Já se ti k těm doktorum bojim jít.“ … Jako že ta pravděpodobnost nalezení NĚČEHO je v našem věku vyšší … tak ňák automaticky vyšší … se to předpokládá … a shodli sme se, jak je to všechno v prdeli a jak člověk nezná dne ani noci, kdy bude konec … a je toho tolik, že sem se pak ptal sám sebe: „Kurva – proč se lidi roděj, když nakonec stejně umřou?“

 

… A do toho mi furt a v nejmíň vočekávanejch chvílích, kdy už chci mít konečně vode všeho klid, volaj různý známí, že sem se dlouho nevozval … a co prej je?! … Tak vyprávěj, povidaj …

 

(… tak jsem se rozohnil a lekl, že probudím sousedy, až jsem zmlknul … a po chvíli klidněji pokračoval …)

 

… taky vodkládám ty návštěvy doktorů … objektivně proto, že už toho mám tolik, že k nim nemám kdy jít … a subjektivně řeknu tak: už mi mnohdy ani nezbejvaj síly, nejvíc mentální, abych k nim vůbec šel …

 

(… odevzdaně jsem pokrčil rameny … ono taky: když člověk v noci sedí na posteli ve svitu baterky, se toho nic moc víc než pokrčit rameny dělat nedá …)

 

… ňák se to letos nakumulovalo (řikám odevzdaně) … tak povim: začal sem se lidem vyhejbat eště víc než dosud, hlavně v místech, kde hrozí, že potkám někoho známýho, kdo se zase bude na něco ptát nebo chtít konverzovat … takže do ulice vcházim postranní uličkou … a z bytu lezu, až když sousedi vodejdou, nebo zalezou k sobě do kvartýrů … a když už sem v bytě, neštrachám tam zbytečně a moc nesvítim, aby nikdo nepoznal, že tam sem, a něco nechtěl … a když můžu, mizim vocaď – do Berouna a k Berounce, k tobě do bytu na Obkopec hlídat Rozárku, když Kristýna s Markem potřebujou … nebo jinam, kde je zrovna volno … a taky neberu telefony, nevodpovídám na mejly a dopisy … a vědomě sem zpřetrhal vazby skoro na všechny příbuzný a známý … proto pak volaj, co se mnou je …

 

… a když je nejhůř a všem těmhle kontaktum civilizace přece jen neuniknu, vobrnim se, zavřu brány a zvednu padací mosty za zdí kolem mě, sklopim hlavu, zabodnu voči kamsi někam a nechám ty slova a věty druhejch vo sebe rozbíjet jak vo mořskej útes … a jen se modlim, aby ty jejich kecy a jiný projevy vobčanský pospolitosti skončily co nejdřív … jen vobčas tohle porušim – zpravidla tehdy, když se mi povede nashromáždit ňáký duševní síly … něco jako když dobiju akumulátor … pak se vobčas do ňáký debaty pustim taky … ale rychle vodpadám … a navrch z toho mám pak blbej pocit, že sem se vlastní blbostí nechal strhnout k jakejmsi pseudoprojevum lidství …

 

*

 

… poslední měsíc, měsíc a půl sem hotovej … hodně unavenej … definitivně sem fyzicky a hlavně mentálně vodpad před štrnácti dny vo Velikonocích, když sme taky vyklízeli Oubělice … vod tý doby se nemůžu sebrat …

 

… Elen Hojerová se diví, proč Jakubovi, Kristýně a Markovi se všim tak pomáhám … „Si to moc bereš, nech to na nich,“ přidal se Fábera … a že bych si měl urvat víc pro sebe, radil … ne prachy, samozřejmě, ale prostoru, života … jenže já přece nenechám ty děti padnout … to bych ti, Žabičko, nemoh udělat … Kuba mi nedávno řek: „Když dojde natvrdo, tak na tebe se můžu stoprocentně spolehnout. Děkuju ti za to.“

 

Fakt ale je, že mám poslední tejdny pocit, že ty děti nechávám ve štychu … a v hodně velkym štychu … speciálně vod těch Velikonoc …

 

… jasně, že sem se na ně nevykašlal! … A nenechal je napospas světu! … A snažim se nad nima pořád bdít … aspoň jednim vokem, ale mnohdy spíš voběma … dohlížim na fungování všech těch našich bytů, ve kerejch bydlíme já, Kuba a Kristýna s Markem, aby nám něco někde neuteklo … placení a tak … a taky Oubělice tak ňák kontroluju a samozřejmě ty pole, kerý po tobě děti podědily … daně, nájmy, elektrika, pojistky a tak … ale už si to musim psát, co toho je na hlídání … a k tomu právní a daňová a jiná administrativa a všechno další spojený s prodejem Oubělic a jejich fyzický vyklízení … a k tomu administrativní a logistická příprava rekonstrukce toho mýho kvartýru po mamině ve Starejch lánech, aby se tam mohla z Brna přestěhovat Markova maminka … a s Kubou študuju … pomáhám mu, aby neupad v půli cesty a dotáh to do konce … vopravuju mu seminárky, bakalářku, pomáhám vymejšlet tétama školních prací … shánět studijní literaturu, kontakty … navádět ho jako Tučkovu dceru … a taky se snažim pomáhat Kristýně a Markovi, když chtěj a potřebujou a já na to eště mám fyzickou a mentální kapacitu …

 

…. jenže už prostě nemůžu … už prostě v tom všem a po tom všem nemám sílu se zvednout ze země a jít dál … cejtim se jak boxovací pytel, do kerýho si každej akorát bouchne … v práci, mimo práci, všude … a mám subjektivní pocit, že do mě každej jenom řeže a čeká, že nebudu vodmlouvat … a klad sem si poslední tejdny častějc otázku: „Mám já tohle zapotřebí?“ … Mám já tohle fakt zapotřebí? … Visí u nás v práci na chodbě parte, ňáká ženská, štyryasedumdesát let … propánajána! To mi bude za dvacet let! To mi bude za POUHOPOUHEJCH dvacet let! … Mám já to zapotřebí? … Dyť i mojí mamině zbejvalo v mym věku POUHOPOUHEJCH dvanáct let života! …

 

… Mám já to zapotřebí? …

 

… Takový pochybnosti teďka mívám … dyť já nemám vůbec čas ani hlavně klid se na to ňák nachystat, připravit se, že to i u mě může přijít za těch dvacet let … i dřív … zapsal sem si včera do deníku: „Ňák teprve až teď i na mě dopadaj důsledky a následky všech těch bitev v poslednim roce a půl … a všechny ty rány ňák víc cejtim, jak bolej … a jako bych neměl už sílu v těch bitvách pokračovat … jako bych čuměl do černý neprostupný zdi, skrz kerou se nedá projít.“ … A sumíroval sem si ty bitvy: tvoje smrt … smrt tvýho tatínka … záchrana Kristýny a Jakuba po tom všem … nutnost udržet je nad vodou … mentálně, materiálně, jakkoli … zachránit jim střechy nad hlavou … zabezpečit je do budoucna … dohlídnout na to, aby je ty kolem nevobrali … a že se už supi začali slítávat! … Taky moje loňský půlroční zdravotní potíže … ten muj povrchovej zánět žil … a s tim spojený, jak napsala doktorka do papíru, ‚onko screening…sono břicha‘ … naštěstí sem prošel … ZATIM sem prošel … a k tomu teď … ty změny a proměny kolem mě … a mizení mý samoty a její nahrazování NIČÍM, kerý drtí zaživa eště silnějc než ta samota a neumožňuje vůbec žádnej únik …“

 

… moje uzoufání vprostřed moře života a lidí nemá konce … je to nekonečnej oceán utrpení … rouhám se, vim … rouhám se, protože nic lepšího ani horšího než vobyčejnej lidskej život člověk k dispozici nemá … ale snad po tisící si vopakuju: řežou mě ze všech stran … ze všech stran … kam to povede?

 

*

 

Kdybys, Žabičko, žila, tak bych ti to povídal a ty bys měla řešení … aspoň bys mě vyslechla a neměla ze mě srandu … nakopla bys mě už jenom tim, že bysme byli spolu … to bych pak hory přenášel … ale takhle si připadám jako v tom pověstnym stalingradskym kotli a cejtim, jak se ta smyčka stahuje …

 

… ještě jedno kafe bych si dal,
ještě jedno kafe, krucinál – než pojedu dál … (1)

 

*

 

Rok změn bude pokračovat částí nazvanou

Ráhna Franklinových lodí (2)

 

 

Poznámka autora

V Prologu jsem použil pasáž z písně Roberta Křesťana a Druhé trávy Ještě jedno kafe (1) a název písně skupiny Taxmeni Ráhna Franklinových lodí (2).

Děkuji upřímně panu Jaroslavu Čvančarovi ze skupiny Taxmeni za souhlas s využitím názvu skladby Ráhna Franklinových lodí.

O stejný souhlas jsem požádal i skupinu Druhá tráva v případě skladby Ještě jedno kafe, ale na můj mail mi nikdo neodpověděl. Snad se na mě autoři a interpreti nebudou zlobit, že jsem jejich skladbu přesto využil – s odkazem na to, že se jedná o jejich tvorbu.

Omlouvám se komukoli dalšímu, jestli jsem zde zapomněl někoho zmínit, ale není to zlý ani jiný úmysl – ale matlám si to všechno sám a síly, pozornost a soustředění docházejí … To není výmluva, jen holý fakt.

Prolog je upravenou verzí textu, k jehož zveřejnění v původní podobě ještě nenazrál čas.

 

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:

Drsná planina (Československo 1979)

Václav Havel, Audience, 1975

Robert Křesťan, Druhá tráva, Ještě jedno kafe (1)

Jiří George Fallada (text), Jindřich Vrbenský (hudba), Taxmeni, Ráhna Franklinových lodí (2)

Kristýnin blog

 

 

Foto: „Oubělické hodiny“ a „V Berouně na nádraží“ (Foto: Ch.D.Sobegh).

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce „Některé krásy světa“.