Author: Sobegh (page 2 of 3)
Jsou dny
kdy marně bušíš
do kostelních vrat
Natálie Paterová, I Bůh má své dny (1)
1.
Deset minut po sedmé seděl Max Štróbik vybalený za psacím stolem ve své kanceláři a chystal se snídat dva rohlíky, máslo a tavený sýr. A zaléval si První stupeň rakety, prvního ranního turka.
Jpeg
Zalévání jakéhokoli turka byl v Maxově pojetí obřad: nejprve nasypal na dno čajového hrnku dvě lžičky kávy, jež pak na sedmkrát zalil vroucí vodou ze Stálina neboli plechové varné konvice s červenou kontrolkou. Maxův známý, číšník, tvrdil, že nejlepší je zalít na pětkrát, avšak Maxův spolupracovník z předchozího zaměstnání Petr Brázda ho naučil zalévat na sedmkrát.
„Petr Brázda řikal na sedumkrát, tak to zalejvám na sedumkrát. Řikám tomu Brázdovo zalití,“ vysvětloval Max spolupracovníkovi Hektoru Fáberovi, který býval těmto rituálům občas přítomen.
Město v této povídce, lidé a místa – všechno je fiktivní. Jen chování postav se zakládá na zavedené technice žití.
(Parafráze výroku spisovatele Eda McBaina) (1)
Úvod
Krátce po tři čtvrtě na sedm se Max Štróbik vybaloval ve své kanceláři a lamentoval, že venku je zima jako v morně. Teploměr umístěný za kuchyňským oknem Maxova bytu ukazoval těsně před šestou -2 stupně Celsia. A to byla už druhá polovina dubna!
„Kosa nostra,“ potvrdil by Maxův spolupracovník Hektor Fábera, kdyby už byl také v práci. Jenže chodíval až na osmou, takže Max si lebedil, že jej v úvodu dne nikdo neruší snahou o konverzaci, šramotem ani obyčejnou fyzickou přítomností.
Dobu mezi vlastním probuzením a příchodem kohokoli jiného do jeho kanceláře (což byla jedna až dvě hodiny podle toho, kdy dorazil do práce) považoval Max za nejhezčí část dne – nota bene, když to bylo na podzim a v zimě a v tu dobu ještě vládla tma.
Prolog
„V roce 1964 John Ford režíroval westernový příběh – Podzim Čejenů, podle skutečné události, která se přihodila v jedné oklahomské rezervaci v roce 1878. Tehdy jen něco málo okolo tří set příslušníků kmene Čejenů podniklo téměř 3 000 km dlouhou cestu na místa svého narození ve Wyomingu – Yellowston. Je to neuvěřitelně těžká cesta, plná utrpení i bolesti nejen mužů, ale i jejich žen a dětí, starých lidí, kteří doufají, že ještě uvidí místa, která tolik milovali.“
Autor: clara.bow (1)
Příběh první – Hořejšek (2. dubna)
1.
Max Štróbik vylezl toho rána z postele kolem osmé, avšak vzhůru byl možná už tak patnáct, dvacet minut. Po probuzení se ale převaloval na lůžku ze strany na stranu a zvažoval, zda ho 
má opustit, protože opustit ho znamenalo v Maxově případě definitivně vstát.
1.
Max Štróbik měl dnes nóbl snídani – „na vidličku“, jak se říkalo ve starých dobrých časech a znamenalo to mít snídani „hóch“, „extra“, ne jako obyčejně.
Obyčejně míval Max dva rohlíky, máslo a tavený smetanový sýr, což krájel a vzájemně spojoval klasickým kuchyňským nožem z oceli, a První stupeň rakety neboli turka v čajo
vém hrnku.
Dnes snídal kompletním plastovým příborem v rychlém občerstvení na dohled velké křižovatky, v níž se stýkaly tři rušné ulice.
*
Když slunko zapadá za vrchy Pálavy, na mládí vzpomínám, jak prchlo do dáli. Teď jedno přání mám – když Moravu rád mám, v té zemi krásné, chtěl bych spát. Morava je jistě krásná zem,
osázená vinohradem. Ta jižní Morava je jistě krásná zem osázená vinohradem.
Motto
Svět je ironie a jeden velkej paradox.
1.
Pan G vyšel z restaurace a zastavil se na chodníku. Ze zvyku se rozhlédl kolem sebe. Husovo náměstí, centrum Berouna, ovládala ospalá nálada. Jen několik osamělých jedinců, dva milenci a dvě rodinky s kočárky a dětmi čeřili jinak poklidnou atmosféru.
Radniční hodiny i ciferník na Plzeňské bráně ukazovaly půl třetí. Nápis na bráně připomínal: „Všeho do času, Pán Bůh navěky“.
Ani ne za minutu zabočil Pan G dvakrát doleva, vešel do uličky vedoucí pod okny hotelových pokojů a vydal se na vlakové a autobusové nádraží.
1.
Dvě minuty před sedmou ranní seděl Max Štróbik za stolem ve své kanceláři vybalený. „Vybalený“ znamenalo, že nahodil stolní počítač a tiskárnu a z aktovky vyndal a na desku stolu položi
l klíče od bytu (aby je měl pořád pod kontrolou), oba mobily (služební a soukromý) a futrál s brýlemi na čtení. A v pondělí i šrajtofli, protože si v závodní jídelně musel v poledne koupit stravenky na celý týden.
*
se narodil v roce 1965 v Praze. „Do šuplíku“ si průběžně píše celý život, systematičtěji začal tvořit po roce 2005. Nemá žádný literární ani spisovatelský vzor a vědomě se nesnaží nikoho napodobovat. Píše tak, jak si myslí, že nejlépe vyjádří to, co vyjádřit chce. Cílem jeho psaní je zachytit dobu, již prožil, a mizející současnost.
Více o jeho psaní prozrazuje rozhovor, který s Ch. D. Sobeghem vedla facebooková skupina „Čteme české autory“
https://www.ctemeceskeautory.cz/2017/08/rozhovor-s-chorche-damianem-sobeghem.html
Ch. D. Sobegh dosud vydal e-novelu Japonská zahrada … a taky soutěž (2011), e-dvojknihu Zase o kus blíž Peklu a Proč nemám rád svátky a jiné dny (2014) a texty (většinou povídky) zveřejněné na této webové stránce.
Ch. D. Sobegh také fotografuje – jeho snímky lze vidět na účtech twitterovém „CHDSobegh-Druhá stovka – @sobegh4“ a facebookovém „Sobegh.cz.“ Všechny texty a fotografie jsou – pokud není uvedeno jinak – dílem Ch. D. Sobegha. Autor nemá výhrady k tomu, aby z nich kdokoli citoval či je využil, jen prosí, aby každý, kdo tak učiní, odkázal na zdroj. Autor tímto děkuje za vstřícnost.
© 2025 Sobegh
Theme by Anders Noren — Up ↑
Nejnovější komentáře