(Text navazuje na povídku „A přišel podzim ….“, která byla na této internetové stránce zveřejněna 5. listopadu 2018)  

 

Ouvertura

 

„Táta začal zase o tom, co ho bolí. A vzpomínal, že jeho táta měl taky bolesti a chtěl umřít, a tak si prej u nich ve vsi lehnul na silnici, kudy jezdíval parní válec, a čekal tam na něj v hodinu, kdy tam ten válec obvykle přijížděl. Chtěl se nechat přejet.

Jenže válec tenkrát zrovna nepřijel.“

(Veronika o svém tatínkovi, 2016) 

 

Continue reading

„Život je krátkej a většinu ho člověku umořej věci, kerý ho nezajímaj. Má si teda eště ten jeho zbytek ztrpčovat něčim dalšim blbym a nesmyslnym?“ (Hektor Fábera)

 

 

I.

(neděle 23. září)

 

A přišel podzim …

Jeho první den se pomalu chýlil ke konci.

 

Jakub, Kristýna, Marek a Max odjeli z Benešova u Prahy čtyři minuty po čtvrt na devět večer. Auto řídil Kuba, Max seděl vedle něj a Kristýna s Markem obsadili místa vzadu.

Vše kolem tonulo ve tmě. Jakubův, Kristýnin, Markův a Maxův společný život i jejich individuální osudy se vtěsnaly dovnitř vozu.

Světlomety automobilu čistily cestu.

Vpravo, částečně skryt za mraky, zářil na nebi velký měsíc.

 

Continue reading

Docela všední, obyčejný den

k večeru o půl šesté,

ulice hoří do tmy neonem

v tom starém pohádkovém městě.

Docela všední, docela všední den,

víc kouzla má než krásný sen.

(Docela všední obyčejný den, V. Průchová, J. Hammer, J. Hořec)

 

 

1.

 

Osm minut po šesté se Max Štróbik vybaloval ve své a Fáberově kanceláři. A o čtvrthodinu později už se chystal u svého psacího stolu snídat – jako každé ráno dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety, prvního denního turka.

„Třeba se týhle snídaňový sestavě bude jednou řikat ‚Maxovo požehnání‘,“ pomyslel si: „Jako je ‚Vršovickej dloubák‘ nebo ‚Trojitej rittberger‘, bude jednou možná i ‚Maxovo požehnání‘.“

 

Max byl zatím v místnosti sám, její druhý podnájemník Hektor Fábera přicházel až před osmou. A tak si chtěl Max užít samoty a klidu, jenže nebyl zcela ve své kůži, což pro ranní oťukávání se s rodícím se novým dnem nebyla ideální konstelace.

Maxe především tlačily oči, hlavně pravé – jako by při odchodu z domova chvatně sáhl po náhradním, které mu přesně nepasovalo do důlku. A tak byl svět před jeho zraky kapánek rozmazaný.

„Včerejších šest piv v hospodě U točny,“ popsal si v duchu důvod problému. A jen doufal, že je to těch šest piv a nikoli ta ošklivá nemoc, již se mnozí bojí i pojmenovat a opisují ji tímhle slovním spojením.

 

Continue reading