Docela všední, obyčejný den

k večeru o půl šesté,

ulice hoří do tmy neonem

v tom starém pohádkovém městě.

Docela všední, docela všední den,

víc kouzla má než krásný sen.

(Docela všední obyčejný den, V. Průchová, J. Hammer, J. Hořec)

 

 

1.

 

Osm minut po šesté se Max Štróbik vybaloval ve své a Fáberově kanceláři. A o čtvrthodinu později už se chystal u svého psacího stolu snídat – jako každé ráno dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety, prvního denního turka.

„Třeba se týhle snídaňový sestavě bude jednou řikat ‚Maxovo požehnání‘,“ pomyslel si: „Jako je ‚Vršovickej dloubák‘ nebo ‚Trojitej rittberger‘, bude jednou možná i ‚Maxovo požehnání‘.“

 

Max byl zatím v místnosti sám, její druhý podnájemník Hektor Fábera přicházel až před osmou. A tak si chtěl Max užít samoty a klidu, jenže nebyl zcela ve své kůži, což pro ranní oťukávání se s rodícím se novým dnem nebyla ideální konstelace.

Maxe především tlačily oči, hlavně pravé – jako by při odchodu z domova chvatně sáhl po náhradním, které mu přesně nepasovalo do důlku. A tak byl svět před jeho zraky kapánek rozmazaný.

„Včerejších šest piv v hospodě U točny,“ popsal si v duchu důvod problému. A jen doufal, že je to těch šest piv a nikoli ta ošklivá nemoc, již se mnozí bojí i pojmenovat a opisují ji tímhle slovním spojením.

 

Rakovina. Té se Max bál. V jeho okolí kosila s obzvláštní chutí.

 

Max se občas i motal, přičemž jeho spolupracovnice Elen Hojerová říkala, že se kdysi taky takhle motala – a pak z toho byl nádor na mozku, naštěstí nezhoubný.

 

Určitě to bude po těch šesti pivech v hospodě U točny.

 

*

 

Při snídani se Max jako obvykle zahleděl do monitoru počítače: otevřel pracovní mailovou poštu, zprovoznil stránku s webkamerou šumavského penzionu, kam kdysi jezdíval se svým tatou a stáhl a uložil si její momentální pohled do kompu, přihlásil se ke svému soukromému mailu, nahodil svůj twitterový účet a …

 

… a dál nedošel, protože na obrazovce spatřil fotografii s jakousi rohožkou, dekou, nebo koberečkem položeným na podlaze v uličce mezi řadami sedadel ve vlaku. Záhy zjistil, že fotka je na twitterovém účtu „Strojvedoucí“, který patřil k Maxovým nejoblíbenějším. Jeho majitelem byl skutečný fíra, který ze své kuchyně v čele Bobiny pořizoval nádherné snímky krajin, jimiž to valil. Max mu přezdíval Casey Jones – mašinfírů král a každý den se těšil, co nového zvěční a vyčapí.

No a dneska Max vidí fotografii prázdného vlaku, mezi jehož sedadly leží na zemi nějaká ta rohožka, deka, nebo kobereček. A u toho nápis „DÁT SI DO OKA“.

 

Aha.

 

A četl dál: „DÁT SI DO OKA – neznamená, že si něco do něho vložím. Označujeme tím spánek. Mnoho nočních máme přerušených, pro příklad:

začátek v 18:00

konec 1:30

přerušení

začátek ve 3:00

definitivní konec v 7:00

A mezi 1:30 a 3:00, kdy jsme nepotřební a máme přerušení, si dáváme do oka.“

 

„Tý jo!“ hvízdnul Max a v mozku se mu rozdrnčela Greenhornů melodie kolejí a pražců:

 

Pojďte ke mně vy, co máte po práci,
strojvůdci, výhybkáři, nádražáci,
poslechněte si vo srdci jako bronz,
který nosil ve svý hrudi Casey Jones. (1)

 

 

        DÁT SI DO OKA …

       Maxe tlačilo oko …

      „To je den vočařů dneska,“ usmál se Max.

 

*

 

Kousek před sedmou Max dosnídal, dopil První stupeň rakety a hořce si sám v sobě podtrhnul, že skončila nejkrásnější část dne.

Venku se klubal sluníčkový den. Slunce ale zatím olizovalo jen necelou třetinu střechy protější budovy, do Maxovy a Fáberovy kanceláře oknem naplno vletí až po třetí hodině odpoledne.

 

Max objevil další poučný tweet, tentokrát na účtu Jakuba Wehrenberga: „Když smrdíte potem jak pes, chytněte se oběma rukama v metru tyče nad hlavou, jen tak dostanete své pižmo přímo před můj obličej. Poznámka: Ano, ten nátělník byl taky dobrý nápad.“

 

Kdysi kdosi Maxovi vykládal, jak si kdysi kdosi jiný podobným způsobem vynucoval v metru uvolnění místa k sezení: dotyčný se postavil nad vyhlédnutou oběť, mírně se nad ní sklonil a oběma rukama se chytil držadla nad hlavou. A z nosu pomalu začal spouštět masivní hustou nudli – a popustil ji a se šustotem vtáhnul nazpátek. Ve druhém kole ji spustil o něco níž – a zase se šustotem zatáhl. A ve třetím kole sjela ještě o víc níž – a zase nazpátek do garáže.

V průměru stačilo trojí spuštění a zatažení a místo k sezení se uvolnilo.

 

Tak to bylo něco z praktického života.

 

 

2.

 

Vypráví Max:

„Vodešel sem včera z práce po půl třetí, protože sem jel do Radotína za kamarádem Tondou Bekem, abych si u něj vyzved jeho auto. Pučí mi ho na příštích štrnáct dnů na dovolenou. Vlastní káru nemám – prodal sem jí po tatově smrti, protože mě přestalo bavit jezdit v tý ruletě smrti na českejch silnicích. A jezdim všude radši vlakem. A kam koleje nevedou, tak autobusem, ale to vyjimečně. A jednou za rok, když se harcuju někam dál, mi Tonda, majitel autoservisu, pučí svuj starej nafťák, abych dojel tam a nazpátek.

 

A včera taky: dojel sem tramvají na křižovatku se třema ulicema, pak metrem na Smíchovský nádraží a vocať Ešusem do Radotína.

Třeba ho kočíroval Pan Strojvedoucí, ale já se nestih podivat.

 

Při vodchodu z práce sem špekuloval, že vlak jede buď kolem celý, nebo před půl. Snad ňák z mejch pravidelnejch vejletních cest do Berouna, kam tenhle vlak jezdí přes Radotín, mám vod někdy zafixovaný, že to jezdí takhle. Ale jak to tak bejvá reálně, jelo to včera mezi voběma těma krajnostma: vodjezdová cedule hlásala, že v 15:14. Takže sem měl po dojezdu na nádraží rezervu deset minut.

No, spíš devět minut.

 

Tak sem dofuněl, jak sem tlustej, na perón a čekám tam. Nejprve přijel plzeňskej rychlík a po něm náš Ešus. Při nastupování do tý patrový krabice sem se soustředil na zjištění, jakou barvu kalhotek má skrytou pod letníma květovanejma a lehce průhlednejma šatama fešanda středního věku, která se v našem balíku cestujících chystala taky vejít dovnitř.

 

Musim vysvětlit, že tyhle věci bedlivě sleduju všude a vždycky, kde je sebemenší příležitost. Vedu si totiž dlouhodobou statistiku, jak to ty ženský maji – jaký barvy a proč v jaký dny a při jakejch příležitostech nosej a co z toho lze vyvodit.

Dokud žila moje Veronika, s výzkumem mi pomáhala, neboť jako ženská byla odborník na slovo vzatej. Měli sme dokonce v plánu sepsat na tohle téma společnou disertační práci.

Bohužel, Veronika mi umřela, a tak sem na tenhle náročnej úkol zustal sám. Ale kvůli Veronice to nechci vzdát a chci to dotáhnout do konce. Zatim sem v půlce cesty – sbírám podklady a mám za sebou jeden laboratorní test.

 

Laboratorní test – to bylo tak:

 

Jednou sme se s Veronikou milovali tak vášnivě, že sem na ní ty její kalhotky roztrhal. Byl tenkrát slyšet praskot trhaný látky a Veroničin údiv: ‚Sou krajkový!!‘

 

Abych odčinil škodu z vášně, rozhod sem se, že Veronice koupim nový. Tak sem šel do obchodu s dámskym spodnim prádlem a povidám, že chci mý pani koupit krajkový kalhotky.

‚Jakou velikost?‘ optala se pani prodavačka, na což sem ale nebyl připravenej, ňák sem tuhle věc nedomyslel. Ale vybavil sem si vzpomínku mý maminy na událost z hlubokýho údobí ještě hlubší totality. Mamina vyprávěla, jak předseda základní organizace Komunistické strany Československa v podniku, ve kterym pracovala, jel služebně dělat ňáký kšefty do Egypta. A v ňákym tamějšim kvelbu pro cizince chtěl koupit manželce podprsenku západní provenience, patrně – byť soudruh – nebyl spokojen s domácim sortimentem vocejchovanym sloganem ‚do práce a do školy v podprsence z Trioly‘. A tak že koupí v rozvojovym Egyptě západní produkt pro socialistickou soudružku manželku, ale prodavač ho zaskočil stejnou votázkou: ‚Jakou velikost?‘

Soudruh předseda chvíli tápal, ale docela rychle se zorientoval a vystavil prodavači před vobličej vobě svý dlaně na stojáka a s roztaženejma prstama, který v konečkách mírně vohnul – připomínalo to tlapy šelmy. A povidá anglicky: ‚Takhle do rukou.‘ A prodavač vodhad a prodal.

Tak já taky: když ze mě pani prodavačka shovívavě páčila velikost, strčil sem jí pod nos vobě svý dlaně – voproti soudruhu předsedovi však nikoli do polohy na stojáka, nýbrž jako bych těma dlaněma svíral Veroničiny boky.

‚Asi takhle,‘ pravil sem.

‚To bude M. Nebo L. Spíš L,‘ spočítala zkušeně pani prodavačka.

 

Jistěže to bylo L! Veronika měla krásné pěkné sladké L!! Žádnou pecku vod švestky na svislo nebo almaru!!!

 

*

 

Chápu, že lidi se na moje Dojmy a Rozmary dívaji všelijak. A za svejch třiapadesát a půl roku života sem si už zvyknul na to, že v nich vyvolávám různý asociace – nejčastějc na ně působim jako poručík Colombo, o němž kdosi jménem Gimli na webu napsal – to sem si dobře zapamatoval: „… na první pohled polodebilní bezdomovec v pomačkaném baloňáku a s kouřícím doutníkem …“ (2)

Ale někdy překvapim – a právě tady se musim s chutí sobě vlastní pochlubit něčim, co u nás ví jen málokdo: že patřim mezi těch několik málo našinců – držitelů filmovýho Oscara!

 

Stalo se tak:

 

Na přelomu ledna a února roku 1995 sem v rámci novinářský stáže – živil sem se tenkrát jako pisálek – navštívil Los Angeles. Hostitelé nás tam vzali i do ulice, kde sou v betonu v chodníku votisky dlaní mýho ikonickýho Humphreyho Bogarta a dalších hollywoodskejch hvězd.

A byl tam mezi jinejma v tý ulici i vobchod se suvenýrama, tak sem do něj vlez a první, co mě bouchlo do vočí, byla soška Oscara. Samozřejmě sem pak po návratu do Evropy nikde neřikal, že je to replika – taky kdo by to tady poznal, že jo, ale to je jedno – prostě sem si tenkrát toho Oscara koupil, protože to bylo už tenkrát běžný, že si lidi kupovali všechno možný – šlechtický tituly, dobrou pověst, spravedlnost. A jiný věci.

Dobře.

Tak sem si tenkrát toho Oscara koupil, jenže prodavačky, dvě holky, prej: ‚ Jakej nápis na to chcete?‘

Aha, toho sem si nevšim, že sou k tomu různý cedulky, ze kerejch si může zákazník vybrat a holky mu tu vybranou pak nalepěj na sokl toho Oscara. Tak koukám, prohlížim … ale tápal sem … a tak holky rozhodly za mě: změřily si mě pohledem a vybraly tu s nápisem ‚BEST LOVER‘.

 

Všechny škarohlídy a posměváčky odkazuju na slova našeho bejvalýho pana premiéra pana Paroubka: ‚Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?‘ (3)

 

*

 

Tak to bylo pár dalších vodbočnejch – jako vod slova vodbočit – vzpomínek, ale musim eště dopovědět to včerejší nádraží, než to zapomenu. Jak sem teda už řek: chystám se na Smícháči nastoupit do Ešusu a vědecko-výzkumně sonduju, jaký kalhotky má ta pani přede mnou. Jenže vodkudsi zezadu se na poslední chvíli přihnala ňáká jiná ženská a typicky česky se skrze náš chumel budoucích pasažérů hned cpala dopředu – čimž mi ovšem zakryla výhled na objekt výzkumu a bylo po všem.

 

No ale vona žádná cesta k vědeckýmu úspěchu neni přímá – navopak, je dlážděná neúspěchama, takže včera žádnej fatální výzkumnej průser.

 

*

 

Do Radotína sem dojel po půl čtvrtý. Tonda Bek pulíroval před dílnou jakousi oktávku, snad uvnitř vypolstrovanou kůží. Řikal sem si v duchu: ‚Hm, hm, dostanu letos bourák.‘

Ale nebyla pro mě.

Tonda mi nachystal stejný auto jako loni – oktávku starej nafťák. Vždycky řiká, že je to poslední typ oktávky, kerej vopraví eště vobyčejnym šroubovákem, v těch následujících už se vrtá jen přes počítač.

Ale jó, v pohodě, sem na tuhle kočku zvyklej a vona na mě. Tonda mi jí pučil už dvakrát, vždycky v pohodě, tak snad mě ze sedla nevyhodí a nevyšplouchne ani teď. A vydržíme voba pohromadě.

 

Když sem k ní přistoupil, pozdravil sem jí a poplácal po zadní části kastle jako koně, jako toho starýho dobrýho pivovarskýho bracha, se kerym to zase chvíli potáhneme spolu. Snad sem i zaslech, jak si spokojeně vodfrk, že ho zase vosedlám já a ne jinej idiot.

 

Zdalipak se Pan Strojvedoucí taky takhle laská s mašinou, než spolu vyjedou na trať?

 

Tonda Bek mi zvopakoval, co kde a jak: kde je v autě schovanej techničák, jak se votvírá nádrž na benzín zvanej nafta, kde je rezerva. A taky má novinku: má v autě knihu jízd, do kerý musim zapsat, vod kolika do kolika kilometrů a kdy budu jezdit. Prej to auto pučuje i jinejm lidem a stává se, že mu jako majiteli choděj po třech měsících výzvy k zaplacení pokut. A Tonda si nemůže vzpomenout, kdo měl auto pučený v době přestupku.

‚Taky už stárneš, ty vole, a hovno si pamatuješ. Jako já,‘ informoval sem Tondu. Kejvnul na souhlas. Sobecky mě potěšilo, ale současně i uklidnilo, že v tom marasmu žití nejsem sám.

 

Zdržel sem se u Tondy asi dvacet minut. Pokecali sme – teda: mně se kecat nechtělo, chtěl sem už jet domu, já to mám v poslední době tak, že mě jakýkoli kecání s kymkoli a tuplem eště víc pouhý poslouchání kohokoli unavuje – rozuměj: totálně vodrovnává. Ale Tonda Bek – asi jak je v autodílně vod rána do večera sám – si evidentně potřeboval s někym aspoň chvíli pokecat a přišel sem mu do rány já. A témata byly takový, jaký v našem věku – von je Tonda jen kousek za mnou – už začínaj bejt tak ňák konstantou: Tonda povidal, že už sou to dva roky, co mu umřela máma. ‚A pořád se ti s tim nemůžu srovnat, pořád na tu mámu myslim,‘ řek smutně.

‚Já se ti taky nemůžu pořád srovnat s tim, že mi umřela Veronika. Sou to už taky dva roky, ale furt se z toho nemůžu dostat,‘ řek sem já.

‚Tohle eště neznám,‘ replikoval Tonda – jako že eště nezná smrt vlastní ženy.

‚Tvuj táta umřel před pěti rokama, že jo?‘ zeptal sem se.

‚Hm,‘ potvrdil.

‚Rok po mym tatovi,‘ připomněl sem. A v hlavě se mi votevřel trezor a vobnažil svoje útroby: před dvanácti rokama mi umřela mamina, před šesti tata a přede dvěma Veronika.

‚Mně už nejbližší jenom umíraj,‘ shrnul sem nahlas a v duchu dopověděl: ‚To se potom na životě dost vobtížně hledá něco hezkýho.‘

 

Tonda mlčel. Kdybych si vod něj nepotřeboval vodvýzt auto, bylo tohle na panáka a pak eště jednoho do druhý nohy, aby se člověk po cestě nenakláněl a neupad.

 

*

 

Vodjel sem vod Tondy Beka po štvrtý hodině a snad bez porušení předpisů dojel po půl pátý k nám domu Nahoru a zaparkoval před naší bytovkou. Sousedi se zase budou pídit, jaký cizí auto se nám to nakvartýrovalo do ulice. Snad mi nikdo nepropíchne kolo jako dceři souseda Vančury, když si pořídila káru a ňákou dobu v ulici stávala.

‚Lidi sou kurvy,‘ tvrdíval muj tata a měl recht.

 

Po příchodu do bytu sem vodlifroval Jakubovi esemesku, že sem doma. Měl mi totiž poslat mailem k editaci závěr svý bakalářský práce. Pomáhám mu dotáhnout do konce to, co nestihla Veronika, jeho máma. Kubův biologický otec, s nimž se Veronika rozvedla, na todle neni … ale umí prej se dřevem, to zas moc neumim já … navíc studovat s Kubou alias pomáhat mu se školou sem začal už za Veroničina života, tak přece nevodejdu v půli práce …

 

Kuba píše v bakalářce vo peripetiích americko-severokorejskejch vztahů v prvnim roce Trumpikova prezidentování. Je to něco jako kompilace Knoflíkový války a MASHe 4077. Kus bakalářky sem mu vopravoval už dneska přes den v práci; byla to část 4.3 vo tom, jak si Donald Trump a Kim Čong-un poměřujou, kdo má většího pinďoura, a je tudíž vůdcem party. Závěr práce by to měl ňák naznačit.

 

*

 

Jakub mi někdy před pátou vodepsal, že závěr eště nemá hotovej a že mi ho pošle v sedum, spíš v osum. Čekání sem se rozhod si zkrátit v hospodě U točny u nás Nahoře. Šel sem tam, protože v prázdnym bytě se mi bejt nechtělo, křičelo to tam na mě: ‚Uteč! Uteč!! Uteč!!!‘

 

Uteč z prázdnýho bytu.

 

Tak sem šel do hospody – kam taky jinam jít. A nesed sem si tentokrát dovnitř, ale do její zahradní části. Uvelebil sem se pod kaštanama, javorama, vořechama, břízama a vobjednal si k pivu grilovanou krkovičku s hořčicí, kečupem, křenem, zeleninou, papričkou, vokurkou a chlebem. A seděl sem tam a díval se kolem sebe. A kochal se uplně stejně jako pan doktor Skružný, ten Bohem políbenej pán, vod kerýho bysme se měli všichni učit žít.

 

A tak sem tam seděl a kochal se. A střídavě sem přepínal voči z korun stromů na barák, v jehož přízemí se hospoda nachází, a doleva na náměstíčko před sámoškou a s pouličníma hodinama na sloupu veřejnýho osvětlení a prokládal sem to pohledama na hosty restaurace kolem mě. A na ženský zadky sem koukal … a na ty pěkný číšnice …

 

… a vybavilo se mi, jak sem koncem zimy našel na youtube.com díl ‚Hovorů H ještě po dvaceti letech‘ věnovanej Janu Pivcovi, tomu nezapomenutelnýmu bardovi, kerýho tam v tom pořadu tak nádherně imituje Bohumil Bezouška. A mně najednou napadlo, že kdyby tady s náma v hospodě Jan Pivec seděl, taky by mu ty vočka klukovsky těkaly sem a tam a taky by si určitě řikal tim svym typicky protahovanym: ‚Jééžiši Kriste, Jendo, Jendóó, kam to koukááš?! Kam to koukááááš?! No koukáám! Koukáááám! Mě ty zadničky a ty prsíčka vyvedly z MÍÍRY!‘

 

… 🙂  …

 

Sloužila včera ta malá baculatá číšnice, mladá holčina s velkejma kulatejma vočima, velkou kulatou pusou a velkejma kulatejma prsama, za kerý se nestydí, protože vždycky ráda tim svym hlubokym vejstřihem doprovází půlitry, ty bombardéry přistávající v jejich rukách na stolech – ranvejích. A chlapi – dispečéři spíš než dosedajícim letadlum věnujou pozornost tý dlouuuuhýýýý nekonečnýýýý omamnýýýý lákajíííícíííí štěrbině mezi těma jejíma korunovačníma klenotama … štěrbině, kerá mizí kdesi v tajemnu za hranicí vejstřihu.

A když holka udělá čelem vzad a zamíří dovnitř do hospody pro další várku munice, to se ty chlapi za ní i votáčej, protože holka těm jejich pohledum nabídne ten svuj kulatej přesně akorát zadek, do kerýho se jí zařezávaj šortky. Skoro ty chlapi zapomínaj to pivo pít, protože nevěděj, kam dřív koukat a čeho a čim se dřív chopit – jestli rukama, nebo vočima.

Tuhle, chudák, donesla k jednomu stolu snad pět pulitrů najednou a když je šikovala, do jednoho nechtěně strčila rukou, až z něj pivo vystříklo na desku stolu. A vona strachem znachovatěla, co to vyvedla, ale chlapi se jen blahosklonně usmáli a snad i zjihli, protože se zblízka topili v těch dvou velkejch oceánech a tom Marianskym příkopu tektonickýho původu mezi nima … a pivo jim bylo šumafuk.

 

A když se baculka ztrácí chlapskejm vočim z dosahu, protože zajde dovnitř do hospody, vstupuje na scénu její parťačka, taky slečna, zrzka; baculka je brunetka. A zrzka vejstřih nezvěstuje, ale vo co víc schovává pod tílkem, v kalhotách a za zástěrou, vo to víc vzbuzuje fantazii, protože nic neni vidět, ale tílko a kalhoty sou tak přilejhavý, že s tim jejim vysportovanym tělem splývaji, kopírujou ho a představujou všechno stejně plasticky jako vodhalený hledí baculky.

 

Zrzka nosí brejle a vypadá přísně, ale známe tyhle přísné paní učitelky :-)))))))). Brunetka se zase častějc líčí, mnohdy použije červenou rtěnku.

 

Vzpomněl sem si pozdějc na film Tenkrát na Západě, na jednu ze závěrečnejch scén, ve který – pokud si to dobře pamatuju – pokládaji mraky dělníků v pustý krajině železniční koleje. Až se s tim svym dílem přiblížej k baráku, kerej patří Claudii ‚Jill‘ Cardinaleový a kerej je široko daleko jedinym místem, kde je voda. A Jason ‚Cheyenne‘ Robards to pozoruje a říká Jill – to sem se dokonce naučil nazpaměť v orignále, snad to vodrecituju dobře:

 

‚You know what? If I was you, I’d go down there and give those boys a drink. Can’t imagine how happy it makes a man to see a woman like you, just to look at her. And if one of them should, uh, pat your behind, just make believe it’s nothing. They earned it.‘ (4)

 

*

 

U nás v hospodě U točny je to tak trochu jako u toho baráku Jill McBainový, jak zní celý její méno: sice kolem vede hlavní silnice, po kerý jezděj auta a autobusy a choděj lidi, ale ve svý podstatě je ta naše hospoda taky takovym vopuštěnym barákem uprostřed vyprahlý pouště. A ty chlapi, co tam choděj, tam taky dovedli tu svou imaginární železniční trať a zapíchli to tam. A ta hospoda je široko daleko ten jedinej vopuštěnej barák, kde můžou dostat napít.

 

Just make believe it’s nothing. They earned it.

 

Díky Bohu je tam u nás v hospodě eště všechno normální. Je to tam eště pořád ten starej dobrej svět tak pěkně definovanej vo pár kilometrů dál v nápisu na dřevěný cedulce ve tvaru ženskejch prsou v Hurdálkově chýši jedový v Hlubočepích: ‚Tady v chýši je svět ještě v pořádku‘.

U nás U točny je svět, díky Bohu, zatim taky eště v pořádku.

 

*

 

Před vosmou mi volal Kuba, že mi vyexpedoval do majlu ten závěr bakalářky, tak sem se sbalil, zaplatil a šel to domu skouknout. Bylo to krátký, skoro vobratem sem mu to returnoval nazpátek s pár gramatickejma vopravama a navrch mu zavolal, že hotovo. Bylo mi z jeho slovní reakce jasný, že toho boje s Trumpem a Kimem už má taky plný zuby.

Ráno to pošle kantorum.

A šel sem spát.

 

Mimochodem: závěr nic nenaznačil – Trump a Kim se poplácali po ramenou s tim, že za náčelníka party se považujou voba společně a skoro dohromady.

 

 

3.

 

 

Sluníčko mělo ve své moci už celou střechu protější budovy, obloha byla vymetená a zářila průzračně modrou barvou. A pozůstatky šesti včerejších piv odpluly z Maxova vědomí, mozku a očí – už je neměl tolik unavené a mohl si s čistým svědomím říct, že se vzmátožil.

„Tak ňák vejdu do dne,“ vyzval se Max polohlasně. Chtěl dodělat resty, aby na dovolenou, která mu začínala po víkendu, odešel s čistým stolem.

 

        Za pět minut osm vešel do kanceláře Fábera. Hned ve dveřích hlaholil: „Áááááá – bigoš!“

„A hele! Bigoš!“ opětoval mu Max zpoza svého psacího stolu.

„Bigoš polní – vzduchem chlazený a trávou živený,“ shrnul nahlas Fábera.

„A den je v prdeli,“ shrnul si v duchu Max.

 

Po snídani a definitivně s Fáberovým příchodem se kamsi do minulosti odebraly ranní ticho a klid, ty majáky bezpečí, a začal se rozjíždět obvyklý pracovní den – to perpetuum mobile, které minimálně Maxe už nemohlo ničím zaujmout, překvapit a obšťastnit. Aspoň že už je pátek, povzbudil se Max s vědomím, že pátek – jak říkají chlapi v hospodě U točny a nejenom tam – to je vlastně malá sobota.

 

Fábera si sedl za svůj stůl, nahodil počítač a chystal se zasloužit si mzdu.

„Hele, Hektore, poď se na něco podivat,“ vyzval ho Max.

Fábera vstal, přistoupil k Maxovu kchompjůtru a upřel pohled na „DÁT SI DO OKA“. „Označujeme tím spánek,“ četl polohlasně. A když dočetl, chopil se Maxovy myši, řekl „ukaž“ a začal si prohlížet starší twitterové příspěvky Pana Strojvedoucího.

„Ten chlap by neměl ten svuj účet nazývat ‚Strojvedoucí, ale ‚Pan Strojvedoucí‘, protože to je boží člověk,“ stočil Max pohled na Fáberu: „Píše poetický texty pod eště poetičtější fotky.“

„Hele – to je pěkný,“ zaujal Fáberu snímek Berounky v ranním rozbřesku. A vrátil se ke svému stolu a svému počítači, nastartoval vlastní twitter a přidal si Pana Strojvedoucího mezi sledované.

„Divim se, že si stele na podlaze – že si nelehne na ty sedadla. Nebo ve svý kabině,“ dumal Max, když se vrátil k fotce „DÁT SI DO OKA“.

„By se mu na těch sedadlech blbě spalo,“ pravil Fábera a snímek z legrace okomentoval citací termínusu technicusu z jeho a Maxovy vojenské základní služby: „Á-Ó-Vé – aktívne osobne volno.“ A pohlédl na Maxe, zvážněl a sentimentálně navázal: „Představ si: tak ti předevčírem stojim u nás na nádraží a čekám na vlak a de kolem ňáká pani a prej: ‚Prosim vás, už jel Lounečák?‘ … Lounečák … Lounečák … neřekla Louňák nebo Lounskej, ale Lounečák.“ Slovo Lounečák se mu líbilo, znělo mu hrozně libozvučně. „Lounečák … Lounečák … Lounečák,“ opakoval v opojení a bez rozpaků se s tím slovem mazlil, laskal, převaloval ho v ústech a jazykem na něm olizoval každičké písmenko a slabiku … Lounečák … a obličej mu u toho zářil … „To tam někde taženej tim Velkym legem brázdí ten vlak krajinu,“ dodal zasněně a prstem ve vzduchu před sebou opisoval jakousi klikatinu značící, jak tam ten vláček někde tu krajinu brázdí.

 

„Tak taky vyjedem, máme čas,“ vyzval Max Fáberu.

„No jo,“ přitakal Fábera a oba se dali do práce.

 

*

 

„Vždycky takhle ráno s Fáberou pokecáme a probereme všechno možný – život, politiku, taky soukromí. A zvopakujeme si ty věkem prověřený a neměnný pravdy,“ zapsal si Max do deníku a uzavřel: „Všecky krásy světa popsal Jaroslav Seifert. A jinejma slovama i jiný velikáni a nevelikáni. Tak já si laicky sám pro sebe taky popsal ňáký z nich – ale abych řek pravdu, ani nevim proč …

 

(… protože, jak zpívají Tři sestry: „Život je takovej a jinej nebude, nežli mý tělo platnosti pozbude.“) 

 

   

Konec

 

Poznámka autora

Děkuji upřímně twitteristům panu Strojvedoucímu a panu Janu Wehrenbergovi za souhlas s užitím příspěvků z jejich twitterových účtů.

Děkuji upřímně twitteristovi panu Strojvedoucímu za souhlas s použitím jeho fotografie „Dát si do oka“.

Děkuji upřímně panu Lou Fanánkovi Hagenovi za souhlas s použitím části písně skupiny Tři sestry Život je takovej.

O stejný souhlas jsem chtěl požádat i skupinu Greenhorns a pana Jana Vyčítala v případě skladby Casey Jones, ale nepodařilo se mi na ně najít kontakt. Snad se na mě autoři a interpreti nebudou zlobit, že jsem jejich skladbu přesto využil – s odkazem na to, že se jedná o jejich tvorbu.

V povídce jsem využil a pro její potřeby upravil vyprávění pana Bohumila Bezoušky, který v „Osmých Hovorech H ještě po dvaceti letech“ imitoval pana Jana Pivce.

Omlouvám se komukoli dalšímu, jestli jsem zde zapomněl někoho zmínit, ale není to zlý ani jiný úmysl – ale matlám si to všechno sám a síly, pozornost a soustředění docházejí … To není výmluva, jen holý fakt.

Povídka je upravenou verzí textu, k jehož zveřejnění v původní podobě ještě nenazrál čas.

 

Foto: „Soška Oscara v kategorii Best Lover“ (Foto: Ch.D.Sobegh) a „DÁT SI DO OKA“ (Foto: twitterový účet Strojvedoucí‏ @michalkoptar).

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:

Columbo (seriál USA, 1971-2003; https://bit.ly/2MrTpeY (2))

M*A*S*H (seriál USA, 1972-1983)

Osmé Hovory H ještě po dvaceti letech, Československá televize Praha 1990 (https://bit.ly/2OOsFXx)

 

Knoflíková válka (Francie 1962)

Tenkrát na Západě (Itálie/USA 1968; https://imdb.to/2ALtAVu (4))

Vesničko má středisková (Československo 1985)

 

Dojmy a rozmary, Jaroslav Vrchlický

Všecky krásy světa, Jaroslav Seifert

 

Casey Jones, Greenhorns (https://bit.ly/2M0uhPt) (1)

Docela všední obyčejný den, Vlasta Průchová, Jan Hammer, Jaromír Hořec

Život je takovej, Tři sestry

 

Twitterové účty Strojvedoucí‏ @michalkoptar a Jakub Wehrenberg‏ @jakubhamleti

 

https://bit.ly/2LTbw13 (3)

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v pokračování povídky/novely  „Rok změn“ – v části navazující na Prolog (publikován 8. července 2018) a nazvané Ráhna Franklinových lodí.