Burnett: „Právě tyhle názory světu moc nepomůžou.“
John Rambo: „Seru na svět.“
(Rambo: Do pekla a zpět, USA/Německo 2008)
Prolog
„Hm,“ zamručel Hála, když na nádraží vystoupil z vlaku. A odploužil se ulicemi domů.
Kapitola I.
1.
Ploužit ulicemi se Hála začal ve větší míře na podzim dvacátého roku, když ho výzkumný institut, v němž na zakázku klientů dumali o čemkoli, poslal v rámci opatření proti koronovírusu podruhé v tom roce na home office. V zimě pak jeho ploužení zesílilo – jako by na zádech nesl panel a za každou nohou táhnul tunovou kouli.
*
Po smrti své ženy trávil Hála volný čas očistnými vyčerpávajícími a sebezničujícími špacíry a fotografováním navštívených míst. Obvykle došel na nádraží a nasedl do vlaku, který právě někam odjížděl – jedno kam. A tam to valil krajem jako ti jeho oblíbení osamělí bezejmenní střelci spoléhající se výhradně sami na sebe.
„Já sem takovej domestikovanej hobo,“ vysvětloval.
Ale po každém takovém špacíru ho zaskočil smutek, který velmi rychle přešel ve stud a pocit prázdnoty. Obvykle to rozředil a zlomil mohutnou porcí piv.
„Utíkat, pořád utíkat a hledat tam někde vepředu v dáli ten muj starej dobrej svět, kerej tak důvěrně znám – ty kulisy, mluvu, vobyčeje, grify, náladu,“ popisoval Hála: „Ale základ všeho je pořád utíkat. Vobčas se zastavit, ale ne na dlouho, zasunout ty zastavení do sebe, ale moc se k nim nevracet, a zase pořád utíkat dopředu. Taková specifická nekončící osobní křížová cesta. Když takhle furt utíkám a moc se nezastavuju, mám pocit, že utíkám všemu. Hlavně smrti, ale i lidem a jejich bytí, protože lidi mě serou maximálně. Bejt s lidma patří k tomu nejhoršímu, co může člověka potkat.“
„Až tě všichni začnou srát, znamená to, že seš starej,“ sečetl starej Šulc.
V posledním půlroce ale ježdění kamkoli přestávalo Hálu bavit, a tak toho postupně nechával. Zůstala mu jen každodenní důvěrně známá a tím uklidňující trasa domov-práce (-hospoda, než ji zavřel koronovírus). Pokud byl nucen cestovat mimo tuto rutinní lajnu, šoural se nezúčastněně a bez zájmu o sebe a okolí. A míval pocit, že se vlastní chůze aktivně vlastně vůbec ani neúčastní.
Od přelomu roku se šoural, tuhnul a zpomaloval už i cestou do práce a domů.
„Když sem vás minule viděla vodcházet, řikala sem si: ‚Ten chlap zestárnul za tři měsíce vo dvacet let‘,“ konstatuje paní Karin.
„To je na parte,“ konstatuje hostinský.
„Hm,“ konstatuje Hála, pokrčí rameny a odšourá se.
2.
Hálu už dlouho zneklidňovalo ledacos: denní světlo, do něhož se ráno probouzel; vyzvánění mobilu; neočekávané maily, dopisy, esemesky, telefonáty a návštěvy kohokoli; tlak lidí, aby s nimi konverzoval, jejich elán, nadšení… a jiné věci.
Hálu frustrovalo, jak svět, který si osahal, zrychlil tempo svého vypařování; jak věci mizely z míst, kde stály, ležely nebo visely odjakživa a kam pro ně sahal automaticky a po paměti a vždycky je tam nahmatal; jak snadno se z událostí a novinek, které kdysi měly teprve spatřit světlo světa, stala hluboká a občas obtížně vybavitelná historie.
„Já pamatuju doby, kdy se ty dnešní bárbršopy a vlasový studia a nehtový studia a kuchyňský studia a jiný studia menovaly ‚holič‘, ‚kadeřník‘, ‚pedikúra‘, ‚prodejna kuchyní‘,“ vyjmenovával: „A třeba taková oficína s čekajícíma adeptama na holení a stříhání, zapnutym dráťákem, tištěnejma novinama na hromádce a konverzacema vo prožitym, jsoucim a vočekávanym, takovej ten bazar informací zdarma – to byl takovej předchůdce dnešního internetu… (Chvíli mlčení) A pamatuju, když se v kosmu spojily Sojuz a Apollo – ten pohybující se svítící bod sme s tátou večer hledali mezi mrakama hvězd na černý vobloze… A pamatuju, když letěl první americkej raketoplán – ‚Kchlambija‘ hlásila snad Marína nebo kdo na Hlasu Ameriky… A pamatuju, když se vobjevila Tatra 613, v níž se, jak řikal u nás na univerzitě soudruh docent při hodině vědeckýho komunismu, vozili pracující prostřednictvím svých volených zástupců… A Škoda Favorit vyjela – muj velitel na vojně tomu řikal ‚strkobrko‘ – v tom ty pracující už mohli jezdit osobně… (Chvíli mlčení) – akorát teda leckoho z nich zaskočila vysoká cena toho bouráku, kerou nečekali, když to mělo bejt lidový auto… A další novoty pamatuju: kazeťáky – těm podlouhlejm s rádiem a na dvě kazety se snad řikalo ‚jezevčík‘… a taky mrkváče, digitálky, videa… A taky AIDS – štrejchneš si a místo tak ňák důvěrně známý a vošahaný kapavky nebo syfilisu zhebneš… (Chvíli mlčení) A pamatuju Kanadskej pohár 76 – první turnaj v historii, kde se utkaly nejlepší národní hokejový mančafty světa… a bělehradský finále s Panenkovym vršovickym dloubákem pamatuju… a taky ty wimbledonský bitvy Borga s McEnroem… a pamatuju jezdit eště Laudu – vohořelýho i nevohořelýho… a pamatuju v plný síle Reagana, Gorbačova, Kohla, Mitterranda, Thatcherovou… a polskou Solidaritu… a ty naše vod koryta a z disentu, jak si to pak v proudu času ty role prohodili… a Helsinskou konferenci pamatuju – táta, pamětník poslední světový války, na to koukal v televizi, když to podepisovali, a povidal ‚už nebude válka‘… a pamatuju, jak lidi v devětavosumdesátym zvonili na náměstích klíčema a dveřma ven směrem tam někam na východ vykopávali ten leninsko-trockistickej bolševismus… (Chvíli mlčení) – aniž by někoho z nich napadlo, že se jim tenhle bolševismus bude za třicet let cpát zpátky voknem – ovšem vod západu! (Chvíli mlčení) Snad v mezičase vobešel zeměkouli a vracel se domu zocelenej z vandru.“
„Ty vole! Von se necpe voknem! Von už vešel dveřma a dejchá ti do držky! Von už ty votěže má zase už v pazourách!“ upřesnil starej Šulc.
„Hele, Šulci, já ti něco povim: tendle bolševismus – samozřejmě v modernim pestrobarevnym vobalu, ale v jádru pořád ten samej starej dobrej známej nenávistnej bolševismus – je možná jediná konstanta, kerá zbyla, protože to všechno vostatní, na co sem si vzpomněl a vymenoval, je dneska dílem veteš, harampádí, dílem veteráni, zapomenutý věci, muzejní exponáty, řádek v učebnici dějepisu, vobyčejný číslo v historický statistice. A dílem možná tu a tam časově vomezený módní retro. (Chvíli mlčení) A ty původně živý? Skoro všichni mrtví. A ty zatim přeživší už nebere nikdo vážně, snad jen jejich fankluby.“
„Dřív účelný krámy sou v hajzlu a máš jen nepotřebný,“ pravil starej Šulc.
„Vesmír směřuje k entropii a projevuje se to i ve společenský rovině – je chaos,“ pravil Hála a uzavřel: „To je na hovno.“
*
Hálu rovněž znepokojovalo, jak stále častěji umírali lidé, mezi něž se narodil a byl na ně zvyklý. „S nima vodchází svět, kerej znám a ve kterym to mám naučený,“ hořekoval.
A lidem známým i neznámým se začal vyhýbat, protože se aspoň nedovídal (nebo až s bezpečným odstupem), kdo zase zmizel a s ním i další dílek Hálovy duše.
Á propos lidi…
„Mně nevadí bejt MEZI lidma, mně vadí bejt S nima,“ objasňoval Hála: „Mně totiž lidi až moc připomínaj život. Já sem byl na lidi celej život hodnej, vstřícnej k nim, pomáhal sem každýmu i na úkor sebe sama – to sem podědil po mámě a po tátovi, nejvíc po mámě. A taky sem k nim – jako k lidem – byl důvěřivej a při jednání s nima měl svědomí. Jenže mnohý z nich se mi pak – stejně jako mámě a tátovi – za vodměnu vysmáli, případně se mnou vyjebali. Nebo nade mnou mávli rukou, když sem něco dělal nebo řikal nebo navrhoval. Nebo mě ani nenechali domluvit, přerušovali mě a že to jako neni tak, jak sem ani nedořek. Nebo vůbec nevnímali, že něco řikám. A když to přece jenom registrovali, vopravovali, co sem řek, nebo si ověřovali u jinejch, že samozřejmě to, co řikám, je blbost. Vobčas mě rovnou zesměšňovali a vobyčejně lidsky ponižovali, shazovali před druhejma, cvičili si na mě třeba před nadřízenejma svuj rádoby ostrovtip. Třeba sem něco řek a jedna šajba mi povidá: ‚Ty seš taky blbej.‘ A její pravá ruka pro paranormální jevy si přisadila: ‚Máš hloupý názory.‘ Taky mě běžně vytlačovali z hovorů: prostě sem s někym mluvil, přišel někdo třetí, vůbec mě neregistroval, že tam sem a mluvim, a začal mluvit současně se mnou a ten první mě přestal vnímat a plynule přešel do debaty s tim nově příchozim – a vůbec jim to nepřišlo divný. A chlapi – a to mě sralo nebetyčně: snad tři štvrtiny chlapů mě zásadně voslovovali zdrobnělinou mýho křestního ména! To sem nikdy nevydejchal.“
„Proč sis to nechal líbit? Tak jim to hodim na hlavu a du pryč…“
(Chvíli mlčení) „Já sem tydle věci nikdy neřešil čelní srážkou, já je vždycky mlčky, jak se řiká, vyseděl. Do čelní srážky sem s plnou parádou šel až ve chvíli, kdy sem přesně na milimetr a na vteřinu věděl, jak to bude po ní: až to všechno a všechny pobije a zničí a já to smetu a pudu dál. (Chvíli mlčení) Dneska to dělám vopačně: AŽ dneska to dělám vopačně – řežu do toho a do všech, rozbíjim všechno rovnou, bez čekání a votálení. Čas se krátí a už nemá smysl a cenu taktizovat a něco vodkládat. (Chvíli mlčení) Tak povim: bejvaly chvíle i v tom vodkládání čelní srážky a vysedění toho problému, kdy sem se vzepřel, ale to mě ty druhý přebili, protože vynášet a přebíjet uměli líp. A to sem pak měl vždycky ex post blbej pocit, že sem se proti svý vůli nechal zatáhnout do ňákýho sporu nebo polemiky, v čemž nejsem honěnej, takže sem to nikdy nemoh vyhrát. A mimochodem: když sem těma loktama přece jenom přitlačil, vokřikli mě, abych jim nekomplikoval práci. Nebo mě vodpálkovali radou ‚dělej si, co chceš‘, eventuálně pohlavkem ‚nebuď drzej‘. (Chvíli mlčení) To je moje zkušenost s lidma. (Chvíli mlčení) Bohužel: nikdy sem se nenaučil bejt na lidi kurva, čimž nechci to potřebný řemeslo dehonestovat, jen chci říct, že sem se nikdy nenaučil bejt na lidi potřebně zlej a krutej, což je přesně to, čemu lidi nejlíp rozuměj – lidi sekaj latinu, jen když je držíš pod krkem, jinak ani omylem. A protože sem se to nikdy nenaučil, vyřešil sem to svoje dilema tim, že sem vod nich vodešel, abych jim nedával šanci si na mně trénovat. A učil sem se – pravda, ne moc úspěšně – mlčet a nechat je rozbíjet se vo to moje ticho a apatii, ironii, sarkasmus a hlavně: vo to moje ryzí a nefalšovaný antyhumán-no, bezcitnost, chlad a nenávist k nim, hajzlum. To je muj erb: beze špetky slitování a bez milosti. Bůh odpouští, já ne. (Chvíli mlčení) Pravda ovšem je, že mnohý z nich si mýho vodchodu ani nevšimli a některý se i urazili, co sem si to vůbec dovolil vodejít.
(Chvíli mlčení)
Kurvy.“
„Hele, ty si nikdy pořádně neviděl Tři chlapy v chalupě, viď?“ zeptal se starej Šulc.
„Proč?“ nechápal Hála.
„Dávej bacha,“ začal starej Šulc šmejdit myší po obrazovce počítače, až našel jakousi ikonu, kliknul na ni a z připojených reproduktorů se ozval dialog:
„…hele, právě tak jako nesmíš připustit, aby si někdo myslel, že ty něčemu nerozumíš. Ty seš hlava obce, ergo kladívko – musíš rozumět všemu.“
„No to přece nemůžu.“
„Ale no to vim taky, že nemůžeš, ale nesmíš to dát na sobě najevo. Hele – jediný, co dovopravdy musíš vědět, je to, že na každýho musíš něco vědět. Ale musíš bejt ostražitej. Hlavně pozor na ty, co tomu rozuměj.“
„Tatínku, kde ste tohle sebral?“
„A – a na ty přitroublý na ty buď bodrej. Nedej na sobě znát, že to, co řiká von, je uplná pitomost – jeho tim nepřesvědčíš a sám sobě ublížíš. Protože jak nemáš na svý straně ukřivděný, ublížený a neschopný, tak to dlouho nepovedeš, to si piš.“
„To je Lipský s Trojanem, ne?“ sondoval Hála.
„To nech plavat,“ mávnul rukou starej Šulc, „hlavní je, co řikaj a jaks to měl dělat celej život ty. Ale neni všem dnum konec – ňákej rok máš eště před sebou, tak aspoň něco málo z toho můžeš eště uplatnit. Vyser se na detaily a řeš to globálně, vole.“
„Hm.“
3.
Poprvé si Hála přestal rozumět se světem těsně před padesátkou. A s každým dalším novým přídělem let za ní zjišťoval, že se ocitá v úplně jiném souhvězdí, kde to nezná.
„Za celej život sem se nehnul z fleku, a přesto sem se vocitnul uplně někde jinde,“ dštil síru.
Snad už byl blízko tomu vystrčit nad zákop bílý prapor a zamávat jím ze strany na stranu – ale přece jenom: iluze zjevení se zázračné zbraně, jak věřili ke konci zatím poslední světové války nakonec poražení, a iluze obratu z něj ještě úplně nevyšuměly.
*
Asi takhle:
Z pozic dvacátníka neúprosně stoupajícího nahoru a třicátníka a čtyřicátníka nahoře se zuby nehty držícího se Hála přesunul do kolonky padesátníka (a skoro šedesátníka), pro něhož není v životě místo. Třebaže analytik, všimnul si tohoto postupného přerodu pozdě, takže ho posun do vyšších věkových pater a všeho s nimi spjatého zaskočil.
O to více si vybavoval, jak ho coby dvacátníka padesátníci, šedesátníci a starší mlčky, klidně, shovívavě a skepticky (v tomto pořadí) poslouchali a pozorovali, když jim nadšeně líčil, co bude a jak bude odteď jinak (a nechápal, že tomu ti starší nerozumí a nevěří). A jako třicátník utíkal kupředu a svět padesátníků, šedesátníků a starších mu byl šuma fuk. A jako čtyřicátník měl pro padesátníky, šedesátníky a starší pochopení, protože smrt začala ukazovat na jeho blízké a Hála tušil, že řada přichází na něj, nicméně všechny souvislosti mu docházely pomalu a postupně, takže byl rozkročený a jednou nohou stál ještě v minulosti a druhou už našlapoval kamsi do nejasné budoucnosti.
No a teď sám padesátník (a skoro šedesátník) mlčky, skepticky, odevzdaně a občas shovívavě (v tomto pořadí) poslouchal a pozoroval dvacátníky, jak mu nadšeně líčí, co bude a jak bude odteď jinak (a nechápou, že tomu Hála nerozumí a nevěří). A jeho svět byl šuma fuk třicátníkům utíkajícím kupředu. A čtyřicátníkům docházely všechny souvislosti pomalu a postupně, takže byli rozkročeni a jednou nohou stáli ještě v minulosti a druhou už našlapovali kamsi do nejasné budoucnosti… a Hálu registrovali spíše jako účetní jednotku než jako člověka…
„Život sestává z omezenýho počtu modelovejch situací,“ říkal starej Šulc: „Někdo spočítal, že existuje čtyřiadvacet typů argumentů. Modelovejch situací je eště míň.“
„Ale minimálně jedna změna tady je,“ namítnul Hála: „Pamatuješ: my sme žili v iluzi, že budujeme novej svět – ovšem nevědomky metodama a technikama našich předků, až sme spadli do toho světa našich předků jako do výkopu. Ale tyhle dnešní pořád kupředu spěchající mladý těma placatejma mobilama, sociálníma sítěma a nevim, čim všim, získali navrch a ovládli ty starý – vodstavili je z cesty. To za nás nebylo.“
„Všechno je to řízený s cílem znemožnit těm starejm, aby vystupovali jako jednolitá silná sociální a ekonomická skupina se všim, co k tomu patří – včetně politickýho rozhodování ve volbách třeba,“ piklil (od slova pikle) starej Šulc.
Hála o tom pochyboval, nicméně připouštěl, že na každém šprochu pravdy trochu. Nahlas jen neutrálně konstatoval: „Mně spíš příde, že sme se gerontologicky jednoduše vocitnuli ve věkový kategorii sloganů typu ‚to za nás nebylo‘ a ‚k čemu by nám tyhle novoty byly – na to už sme starý‘, což teda mimochodem ty před náma řikali taky.“
„Dyť povidám: život sestává z vomezenýho počtu modelovejch situací,“ přikývnul starej Šulc a poučil: „Proč myslíš, že ti Pánbu dal jen dvě ruce s pěti prstama na každý? Protože ti to na počítání bohatě stačí, vole.“
*
„Uvažuju vo tom, že si koupim hausbót – takovej muj poslední sen,“ prohlásil Hála.
„Jak se vo něj budete starat?“ zeptala se paní Karin.
„Tak – měli sme chatu, natíral sem jí každý léto a i leccos jednoduššího tam vopravil, takže něco umim. A na složitý věci bych si někoho najal.“
„A vyzvedávání a tak?“ pídil se starej Šulc.
„To příde i čtyřikrát do roka velká voda a preventivně vyzvedáváme. Nebo na zimu – před mrazem,“ přidávala se paní Karin.
„Heleďte,“ odpovídal Hála oběma: „Mám to na dvacet let. Jestli sem po mámě, tak na deset, jestli po tátovi, tak na dvacet. Kdybych měl dobrou kartu po babičce, tak na pětadvacet. Taky to, samozřejmě, může bejt míň, to je jasný a u nás v rodech častý. Ale já tak ňák pracuju s těma dvaceti rokama plus mínus. (Chvíli mlčení) Muj táta jednou na Novej rok povidal, že cejtí, že to bude tenkrát jeho poslední rok. Seknul se jen vo půl roku, protože to přišlo až za rok a půl. A já takhle technicky pracuju s těma dvaceti rokama. A protože sem doteďka proplouval životem tak ňák se štěstim a náhodou, sázim na to štěstí a náhodu i teď, že ta loď – ten hausbót – to tak ňák silou vůle a třeba i s pomocí náhody těch dvacet let vydrží taky. A eště povim: takovej starej pán, se kterym a jeho psíkem se potkáváme u nás v hospodě – voni už maj taky jenom sami sebe a nikoho jinýho… tak pán – táhne mu na pětavosumdesát – mi jednou povidá: ‚Po tý pětasedumdesátce tam už člověk na tom životě tak nelpí.‘ Nevim, neumim posoudit, určitě bude někdo nesouhlasit. Řeknu, až tam – jestli – dojdu, ale vopakuju: u mě a za mě těch dvacet let a finýto.“
„Vidim, že máš stejnou filozofii jako já,“ povytáhnul obočí starej Šulc: „Taky počítám s dvaceti rokama. Myslim, že někdy kolem roku 2035 se tenhle svět sesune a dýl než pět dalších let se na to potom Pán Bůh nebude moct dívat: přestanou jezdit auta, protože zakážou motory a ty nový pohony nebude čim pohánět…“
„… takovej pěknej tvít sem nedávno čet,“ vsunul se do monologu starýho Šulce Hála: „Psalo se v něm – zhruba převyprávim: ‚Budoucnost pro Evropu bez benzínu? Šlechtění koní nějakou dobu trvá, ustájení nějaké místo zabere. Poslední tažní koně, pokud vím, z Rumunska se v ňáký hypermárketový jídelně transformovali do masových kuliček.‘“
„Dobře, tak dál,“ převzal štafetu starej Šulc: „Přestane se svítit, protože ten proud nebude z čeho a kde vyrábět, když pozavíraj všechny elektrárny – Zelenej úděl se tomu tak pěkně řiká. A místo normálního jídla budou sušený brouci. A lidi v zájmu vochrany životního prostředí přestanou plodit potomky…“
„Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se kdy dožiju časů, kdy budu v přímym přenosu sledovat zánik svý vlastní civilizace,“ volně navázal Hála: „A nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že třicet let po pádu Berlínský zdi a třicet let po Sametový revoluci uvidim na vlastní voči to, vo čem sem jenom slyšel, když někdo vykládal vo vosumaštyrycátym a následujících letech – svazáky se svítícíma vočima, jak už zase dou s tou svou bolševickou zavilostí, zaťatostí a vůlí coby jedinym akceptovatelnym a povolenym, protože správnym názorem, rozorávat meze a přemalovávat a překopávat dějiny a život, protože jen tak už, kurva, konečně vybudujeme tu krásnou, zářivou a ničim neposkvrněnou budoucnost.“
„A takhle vodchází svět a přicházej netvoři,“ dumal starej Šulc: „Logika dějin stojí za dveřma a vyvaluje psí voči.“
„Já sem si i po Sametový revoluci pořád zuřivě kupoval knížky,“ pokračoval Hála: „Leckdo namítal, proč to dělám a utrácim za to, když všecky ty knížky včetně těch původně zakázanejch sou svobodně přístupný v knihkupectvích a veřejnejch knihovnách – už žádný libri prohibiti. Tak sem v nadsázce vodpovídal, že historie mě naučila, že v dějinách se to vždycky zvrtne, takže počítám s tim, že se to zase jednou zvrtne – myslim jako ty nový, polistopadový poměry. A zase budou libri prohibiti, jenže (Hála se lišácky usměje) já je budu mít doma v knihovně po ruce a jenom pro ně takle šáhnu do regálu (Hála šmátrá rukou ve vzduchoprázdnu, jako že loví v polici knihovny). No a po třiceti letech svobody zjišťuju, že sem tenkrát nebyl až tak moc daleko vod pravdy, protože ta moje tehdejší nadsázka začíná nabírat reálný kontury.“
„Svět je dostatečně malej na to, abys potkal to, cos už jednou potkal,“ připomněl starej Šulc.
„Teď sou na forhontu ty nesprávný názory a nesprávný sochy, jak je všude ty kádrováci mažou, strhávaj a vodstraňujou,“ přihazoval Hála: „A jak nás, soudruzi, naučil život, je jen otázkou času, kdy to začne prorůstat dál a dojde na nesprávný filmy – a vlastně tady už aktivy bdělejch občanů pročišťovat začaly a co si takhle rychle vybavim, došlo na Sever proti Jihu, Othella a Sněhurku se Šmudlou, Kejchalem a vostatníma trpaslíkama… (Chvíli mlčení) Dobře… předpokládám, že po názorech, sochách a filmech přídou na řadu nesprávný vobrazy, nesprávná muzika a opět i nesprávný knížky, nakonec Huckleber-ry Fin (Hála vyslovuje, jak se to píše) už to pocejtil na vlastní kůži… (Chvíli mlčení) I nad těma mejma ikonickejma Vinetůem a Ould Šetrhendem a taky milovanym Mikešem z Hrusic už se zatáhly černý mraky… (Chvíli mlčení) A pozor! Supernovinka! Supernovinka: čet sem, že nikoli nacisti, nýbrž demokratičtí američtí soudruzi kdesi ve škole v Tennesse zkádrovali holokaust – ten voceňovanej komiks vo holokaustu, Maus se to menuje, prej nahý ženský a sprostý slova – fuj! (Chvíli mlčení) Rubikon překročen… (Hála rozpačitě pokrčí rameny) Kdo bude na řadě další? (Chvíli mlčení) Dobře… to sem uhnul… tak… kde sem to skončil…“
„Za Rubikonem, ale eště před muzikou,“ napověděl starej Šulc.
„Jo, před muzikou, dík. Takže muzika – takže tý muzice už hrana zvoní taky: psali v novinách, že Rolling Stones preventivně přestali hrát jakousi kritickou písničku vo votroctví, aby neměli průser. Rolling Stones! (Hála zvedne obočí) Ty někdejší rebelové a raubíři!! (Hála vztyčí ukazováček) Ty někdejší rebelové a raubíři maj bobky!!! (A Hála klidněji dodá:) Nakonec jistej kdysi vlivnej a známej slovenskej politik a právník tomu svýho času řikal moc pěkně a hlavně trefně ‚samoregulácija‘ (Hála se potutelně usměje, že jako ‚sme doma‘. A chvíli mlčí.)
„Třeba ty Rolling Stones… sou to milí kluci… no ale když voni vydělávaj ty miliony každej rok,“ parafrázoval starej Šulc památný projev komunistického potentáta z konce osmdesátých let.
„Nebo ta cancel culture (Hála vyslovuje, jak se to píše, chvíli mlčí a pak lehce pochybovačně opakuje:) cancel culture… cancel culture… no ale, kurva, dyť to známe ze socialismu! Pamatuješ: utek Jára Kohout – tak ho vystříhali z Kristiána a všichni ho pamatovali, že tam hrál, a teď dělali, že tam nikdy nebyl. Nebo Matuška: utek a místo jeho zpěvu v Chalupářích zbyla jen melodie – všichni pamatovali, jak to zpíval: ‚Když mááááš v chalupě orchestrióóóón…‘ (Hála to zazpíval) – a teď se všichni tvářili, že tam ten Walda nikdy nebyl… (Chvíli mlčení) Taky Nedomanský, Farda… a Kubišová, Landovský, Tříska… kolik spisovatelů… Havel, Vaculík – byli, a nově nebyli… (Chvíli mlčení) Tenkrát si republiku rozvracet nedáme – dneska cancel culture (Hála opět vyslovuje, jak se píše).“
„Republiku si pozvracet nedáme,“ replikoval starej Šulc a hodil do hry komunistické úderky proti nepříteli vyšperkované vlastní muzikální vzpomínkou: „Co chtějí ztroskotanci a samozvanci? Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru – ovšem nas nedogoňat. Nas nikdy nedogoňat, protože nová vlna se starym obsahem.“
„Si vždycky vzpomenu na tchána – když umřel, našli sme po něm doma brožury z ňákejch politickejch školení v padesátejch letech. Pochopili sme se ženou, že vždycky, když ňákýho soudruha voznačili ty vostatní soudruzi za pomýlenýho, tak si tchán to jeho méno v tý brožurce začernil tužkou, vobyčejnou tužkou, a s vostatníma soudruhama dělali, že ten pomýlenej bejvalej soudruh nikdy nebyl. (Chvíli mlčení) Kam zmizel mlíkař, se ptám?“
„Mlíkař?“ nechytal se starej Šulc.
Hála na něj pohlédl a odrecitoval profesora filosofie Vlastimila Brodského: „Já se ptám, ne kam zmizela morálka, ale kam zmizel mlíkař, se ptám?“
A Šulcův obličej se rozzářil a jeho hlas odrecitoval funkcionáře Rudolfa Hrušínského: „Ale následky si přičti sám.“
„A pak prej, že pravda vítězí.“
„Pravda vyděsí,“ upřesnil starej Šulc: „Jo a mimochodem – dneska by byl soudruh pan tchán za rasistu.“
„Jak to?“
„No protože ty závadový soudruhy začerňoval.“
Hála a starej Šulc se upřímně zasmáli. A byl to dobrý důvod si v průběhu hry přiťuknout a požádat hostinskou o přísun další zlatavé munice.
„Možná se eště dožiju toho,“ zasnil se zase už vážně Hála: „Možná se eště dožiju toho – a upřimně: svym způsobem se na to i těšim jako na takový symbolický završení mýho plodnýho života a takovej ten poslední očistec za všechny moje hříchy a to, jak sem žil. (Chvíli mlčení) Těšim se na to, že skončim v ňákym převýchovnym zařízení jako nebezpečnej pamětník dřívějších časů – ale hlavně jako člověk schopnej porovnávat ty časy dřívější a dnešní a efektivně nabádat a hlavně učit ty dnešní mladý a vostatní, jak tim současnem proplout a jak to současno přežít se zdravym rozumem.“
„Svět de do prdele, protože lidi už několik generací nedodržujou základní morálku. Přitom je to prostý a jednoduchý: stačí, když je člověk jen trochu střízlivej, kouká se kolem sebe a má to v hlavě tak ňák srovnaný – jinak řečeno: stačí bejt normální,“ ledobořil (od činnosti ledoborce) starej Šulc: „Jenže mně příde, že se tak ňák obecně ani se žádnou budoucností nepočítá. Prostě ty mátohy v Bruselu dostaly rozkaz zrušit civilizaci, tak jí rušej.“
„Tady u nás ale žije naštěstí eště dost lidí schopnejch normálně, to jest reálně, myslet, ale fakt je, že ubejvaj – vymíraj. Věřim, že těch dvacet let jich eště dost pár vydrží,“ odhadoval Hála.
„Dvacet let… dvacet let… za dvacet let bude konec,“ pološeptal starej Šulc a hlasitěji dodal: „Taková jako uklidňující jistota je to vědomí těch dvaceti let, takovej danej jízdní řád.“
„A vosvobozuje to,“ usmál se Hála: „Vědomí tý byť teoretický a hypotetický, ale nalajnovaný časový vomezenosti vosvobozuje: je ňáká meta, nedlouhá, a tak už člověk nemusí brát vohledy na život, na ty posraný lidi kolem, na ňáký cíle, plánování, vobavy, nemusí se na nic těšit a tomu těšení všechno podřizovat. Dokonce se už ani nemusí ničeho bát. Člověk už může jenom svobodně žít, svobodně konat a nezabejvat se tim, co to způsobí.“
*
Svého času slyšel Hála úvahu o tom, že velmi staří lidé mívají ve své zahořklosti tendenci zmáčknout osudový knoflík a nechat svět vyletět do luftu jenom proto, že se dramaticky liší od toho, co kdysi žili.
Poslední dobou se tu a tam přistihoval při myšlence, že by mu celkem nevadilo, kdyby nevyhnutelná světová válka (s ohledem na charakter zbraní podle všeho poslední v dějinách lidské civilizace) začala co nejdřív.
*
„Zapomněli, že taky byli mladý. Svět se mění,“ řekne mladý tatínek své ratolesti, když (asi po nějaké předchozí neblahé zkušenosti) nastupují ruku v ruce do tramvaje.
4.
Pravda je, že spekulativní počet budoucích let se po jeho čtyřicítce a ještě silněji padesátce stal Hálovou noční můrou. Pochopil, že zbývající roky jeho života utečou stejně rychle jako odžité, což znamená, že dosavadní laické pokusy zbrzďovat perspektivu smrti nepřinesly efekt. Pro Hálu to bylo zdrcující zjištění, jež v něm posílilo averzi a nenávist k lidem, ke světu a k životu. A upevnilo vědomí, že nic nemá smysl a snažit se o cokoli už vůbec ne.
„Muj tatínek řikal, že po pětasedumdesátce se jaro, léto, podzim a zima vystřídaji pokaždý za deset minut,“ potvrdila Hálovu rezignaci paní Karin.
„Vy vo všem moc přemejšlíte,“ vytýkal Hálovi gynekolog doktor Šmeral, s nímž a jeho manželkou se potkával v hospodě.
„Žabáčku, ty si vobčas vykládáš věci jinak, než sou,“ upozorňovala Hálu jeho nebožka žena.
„S tebou je to vobčas dost těžký, vole,“ řekl starej Šulc.
„Seš starej, nervózní, hluchej… a vůbec,“ vypočítal Hálův šéf.
„To bylo náhodně vybraný pořadí, nebo podle důležitosti?“ zajímal se Hála.
„Cha cha cha… Kolik ti vlastně přesně je? Pětapadesát?“
„Přidej!! Padesát šest a (počítal Hála nahlas a s pomocí pěti prstů na ruce) leden, únor, březen, duben – a čtyři měsíce.“
*
Pro Hálovo okolí byla nejviditelnějším handicapem jeho prohlubující se nedoslýchavost. Naslouchadla odmítal nosit jako symbol odepsanosti. Vrylo se mu do paměti vyprávění mladýho Pakosty, jehož otec ty zvukové berle v uších nosil a jakmile se někde jako pojišťovák objevil, byl odpočítán ve chvíli, kdy nakoukl do dveří a pozdravil; a Hálův otec s těmito vestavěnými marshally nadával: „Já slyšim, jak na konci ulice najede auto na kanál, ale hovno slyšim, co řikaj v televizi dva metry přede mnou.“
Hálovo okolí tudíž úpělo a pracovní porady v institutu končívaly obecným dotazem nadřízeného „má k tomu někdo něco?“ a specifickým „slyšels, co sme řikali?“. Postupem času navíc Hálovi kolegové už ani nevěřili, že vůbec něco slyší, takže dával-li najevo verbálně „hm, hm, hm“, že je opravdu ve hře, předák ho pokáral: „Nedělej ‚hm, hm, hm‘, když neslyšíš, co řikáme!“
„Vy mě tady nemít, tak byste si mě museli koupit někde na trhu. Nebo v bazaru,“ hájil se Hála a nabízel: „Já tady plnim roli vola – mohli byste na mě uplatnit třeba ňákou daňovou slevu.“
„Já se rozkládám tak ňák celkově,“ přiznával v soukromí: „Nejhůř je na tom hlava, následujou haksny po trombóze a trup. Tak hlava – tam je ten hluch a taky: mně to nemyslí a zapomínám a nevzpomínám si, což se mi ale zatim daří tak ňák kamuflovat. Paní Karin mě utěšuje, že to nevadí – aspoň si prej furt máme vo čem povídat… tak jo, dobrý. Tak dál máme mrtvou levou líci po pásovym voparu a dva mrtvý zuby v hubě, z čehož jeden je navrch uplně rozpadlej a je tam místo něj porcelánovej. Thun? Dubí? ‚Jakej je?‘ ptal se mě zubař, když mi ho tam nacpal. ‚Čistší než ty vostatní,‘ vodpověděl sem při pohledu do zrcátka. Zubař se zasmál. Tak dobrý. Dál mám nově jakejsi škvarek na hlavě pod vlasama vpravo. Nic s tim nedělám. A vlasy řídnou – s tim nenadělám tuplem nic. (Chvíli mlčení) Tuhle mi paní Karin řikala, jak se mi tam vzadu nahoře za tu dobu koronáče zvětšilo to náměstíčko… prej uplnej rynek… (Chvíli mlčení) Seru na to… (Hála defétisticky mávne rukou) Mimochodem: taky sem si toho na fotkách všimnul… jako toho kruháče… a u zrcadla taky toho, že po stranách to mám víc šedivý… (Hála pokrčí rameny) Hlava… ta je na hovno i uvnitř… (Chvíli mlčení) Tak ty haksny: tak koleno mě začalo poslední dobou pobolívat a hlavně jako by hořet, v noci mě to probouzí a vyšlehuje to horko, ten plamen voběma směrama – do stehna jednim a do holeně a lejtka druhym. (Hála rozpačitě až omluvně pokrčí rameny – jako že co může dělat) A píchlo mě v levý kyčli a já se nemoh štyry noci votočit v posteli. Povolilo to pak samo vod sebe – tak dobrý. A před pár dny mě v noci ta levá kyčle rozbolela znovu a pak hned ráno cestou do práce se přidalo levý bolavý koleno – taky dobrý. Nebo: vobčas vstanu v tramvaji nebo v autobusu ze sedadla a mám tuhý nohy, chvíli nejdou – ale ňák to rozejdu, protože vidina těch dvaceti let a toho pelhřimovskýho krematoria pobízí k aktivitě… (Chvíli mlčení) A abych nezapomněl: na vobou haksnách musim nosit stahovací punčochy a nejsem blbej a vnímám ty nedůvěřivý, vopovržlivý a štítivý pohledy druhejch, když v tom mezi ně přídu v létě v kraťasech… si připadám jak poloblázen… (Chvíli mlčení) ‚No dyť seš,‘ řek mi tuhle v práci šéf… jako ten poloblázen… (Chvíli mlčení. Pak Hála mávne odevzdaně rukou a pokračuje:) Tak to byly nohy – zbejvá ten střed: tam to zatim vodnes nejvíc žlučník. Skolil mě, tak ho vyndali – i se šutrem… a doktoři povidali, že prej kamínek pěknej – kropenatej… a žlučník prej byl celej na sračky… snad to smetli na lopatku a hodili psum, nebo prasatum, nebo komu – co já vim… tak dobrý… (Chvíli mlčení… dlouhé mlčení… hodně dlouhé mlčení…) No – a co to nepřiznat: už docela dlouho mi i blbě stojí. (Další hodně dlouhé mlčení…) No a pak už pár drobků – třeba hledám brejle, a mám je na vočích. Dobrý. Jenže v mezičase zapomenu, proč sem je hledal. (Chvíli mlčení) Začínám mít pocit, že ty cesty po doktorech začínaj bejt hlavní náplní mýho života. (Hála rozpaží:) Jakej tohle má smysl?“
*
„To je psaný tak drobnym písmem, že to nepřečtu!!!!“ láteří Hála.
„Co kdybyste si vzal brejle?“ radí mu paní Karin.
(Hála zaskočeně:) „Dřív sem to přečet bez brejlí…“
(Paní Karin klidně:) „To já taky.“
Kapitola II.
1.
Když v březnu dvacátého roku zavítal do země koronovírus a Hálu a další výzkumníky poprvé poslali na home office, užíval si ho. Sedm týdnů práce z domova, do institutu fyzicky docházel jen ve středu vyřídit věci, které z domova vyřídit nešly.
A když pak otevřeli předtím zavřené hospody, nic mu nescházelo. Skoro mu home office připomínal dovolenou. Však také kdosi predikoval, že ti nahoře jednou změní zákoník práce, zruší dovolenou a bude jenom home office.
Návrat do práce a jakás takás normalizace chodu světa koncem jara byly pro Hálu jistým zklamáním, protože pohřbily sedm týdnů prázdnin. Když ale četl prognózy, že na podzim přijde druhá vlna viru, upřímně se těšil.
„Ty seš jako moje žena, ta by taky byla nejradějc, kdybych byl pořád doma,“ přitakával starej Šulc.
„Mně na tom houmlesu nejvíc vyhovuje, že mě ráno netahá z postele břinkot mobilobudíku, nýbrž vstávám v těch mejch šest sedum sám vod sebe,“ lebedil si Hála: „Nejít do dne burcovanej břinkotem toho posranýho krámu je pro mě předpoklad pěknýho dne. Řek bych kvalitního dne. A navíc: nejsem nejenom S lidma, ale ani MEZI nima – nejsem jima přesycenej. A bombónek: nepotkávám nadřízený a báječný spolupracovníky a spolupracovnice. Když se s nima potkáš jen písemně přes esemesky, mail a vocap alias vozembouch, má to na duši podstatně míň devastující účinek než přímej kontakt.“
„A co když ti zavolaj?“
„Nezavolaj – vědi přece, že sem hluchej,“ usmál se vítězoslavně Hála.
*
Houmles byl pojem, kterým Hála označoval home office. A taky říkal homicide (Vyslovoval, jak se píše), slovo, které si pamatoval z anglo-americko-australských filmových detektivek, v nichž bylo obvykle napsané na skleněné výplni vstupních dveří do policejního oddělení vražd.
„Von ten houmofis je vlastně takovej úvod do houmlesu, na kterej pak u leckoho plynule navazuje sebehomicide (Vyslovuje, jak se píše),“ uvažoval vycházeje ze sociologických zjištění a vlastní zkušenosti, že home office oslabuje sociální vazby a vede člověka do samoty a uzavřenosti.
*
Dostavil se vysněný podzim a Hála byl spokojený: koronovírusová čísla utěšeně narůstala a tma zabírala čím dál větší část dne. Ve všudypřítomné tmě se Hála mohl skrýt před lidmi, životem, světem, problémy – a před vlastní minulostí a hlavně budoucností. A budoucnost neměl rád, neboť po smrti ženy ztratila smysl.
„Neni čas se začít těšit na smrt? Aby si člověk usnadnil to trýznivé čekání na její nevyhnutelnost. Nebyl by potom ten svět veselejší, klidnější a tak ňák snesitelnější?“ špekuloval.
Pak ale v říjnu znovu zavřeli hospody a nebylo kde aktivně trávit večery.
A ulice byly v době, kdy jimi procházel do a z práce, téměř pusté.
A druhý houmles k tomu jako bonus.
Jenže hospoda, ulice a institut byla jediná místa, kde Hála fungoval MEZI lidmi…
Tak se stalo, že byl od lidí definitivně odejít objektivně.
A subjektivně?
Příbuzných a přátel se začal stranit ještě víc než předtím. Být s nimi bylo riskantní, znamenalo to připomínat si plynutí a uplynutí času, minulost, to hezké, co se už nikdy nevrátí. Stranit se jich skýtalo bezpečí, jistotu a klid.
„A taky: bral sem těm šmejdum šanci dělat si ze mě fackovacího panáka,“ dodával.
2.
Hálův soukromý a profesní život byl jednoduchý, jednotvárný a fádní. Po základní škole a gymnáziu absolvoval univerzitu, obor učitelství, kombinaci český jazyk-dějepis. A složil rigorózní zkoušku, stal se doktorem filozofie a mohl učit na jakémkoli stupni školy.
Začal na základní škole a vydržel dva roky. Hned po vojně se totiž oženil se spolužačkou, záhy přišlo první a po pěti letech druhé dítě a rodinu bylo třeba uživit, což z učitelského platu nešlo.
Tudíž se dal na radu spolužáka z gymnázia na novinařinu – více peněz, zajímavá práce, ale současně nekonečný zápřah trvající 365 dnů v roce, sedm dnů v týdnu, 24 hodin denně, každou minutu a každou vteřinu. Zápřah zabíjející soukromí.
Bylo s podivem, že to s ním žena vydržela. Však ji také vděčně velebil jako světici.
Díky kontaktům, jež si jako dělník informačního pole (jak říkal kolega-žurnalista) vybudoval, přešel po dvaceti letech pisálkování do institutu zkoumajícího cokoli pro kohokoli za slušnou cenu. Nadřízení oceňovali, že Hála umí vybruslit z každé šlamastyky, číst mezi řádky, předvídat, analyzovat a vidět věci v souvislostech, takže opít ho rohlíkem bylo v podstatě nemožné.
Ale tato nadhodnota trvala jen do okamžiku, než papírového a analogového Hálu předjely, přejely, vytlačily do škarpy a vymazaly mladší bezdotykové digitální generace rychle a klipovitě mluvících lidí bydlících v mobilních telefonech a vyzbrojených odlišnými algoritmy myšlení.
Hála na ně původně hleděl blahosklonně a snad i s jistým despektem, jenže byl jako Vyčítalův děda, který z automobilky potajmu vynášel jednotlivé díly motoru a karosérie „a v kůlně hned u baráku tam kutil na tom auťáku, co z něho jednou bude cadillac“. Jenže „uběhlo pár zim i pár jar, karoserie mění tvar, dědovi mýmu tohle ušlo ňák“.
„Něco se změnilo. Až zjistim co, tak ti to řeknu,“ poznamenal sarkasticky starej Šulc: „Hálo, ty si zavostal i za Happy Manem.“
„Za kym?“
„Za Happy Manem.“
„Kdo to je?“
„To je takovej vodhadem štyryceti, možná pětaštyrycetiletej našinec, kerýho s chlapama vídáme postávat tam u nás tu u sámošky, tu na křižovatce, tu u vodpadkovýho koše, tu na stanici autobusu, tu jinde – ale pokaždý se spokojenym výrazem ve tváři. Stojí, čoudící cigáro sevřený mezi prstama pendluje mezi hubou a nehubou a nazpátek, voči koukaj klidně kolem – a vobličej má věčně vysmátej, spokojenej, nic mu nechybí. Začali sme mu s chlapama řikat Happy Man. Von přesně vystihuje současnost, protože von zosobňuje šťastný rozloučení se starym světem: přezdívku má už anglickou, ale postavička je eště echtovně česká.“
*
„Muj život charakterizujou autentický věty jinejch. A mínění druhejch bejvá obvykle objektivnější než vlastní,“ vykládal Hála.
Začalo to na základní škole. Vešel do školní jídelny a jedna z bab vydávajících dětem obědy mu se smíchem povídá: „Tebe, když vidíme, tak si vždycky řikáme: ‚Hele, pantáta Bezoušek de.‘“ Hála byl tenkrát tlusťoch a jak sám přiznával „takovej jako usedlej na první pohled“.
Počátkem 90. let mu (třicátníkovi) nadřízená v zaměstnání vytkla, že je „debatér s vlastními názory“. O patnáct let později o něm (čtyřicátníkovi) napsala jiná nadřízená do pracovního hodnocení: „Nepoužívá vlastní rozum.“ A spolužák ho při třídním srazu vyslechl a Hálovo mínění o tématu zhodnotil slovy: „To sou divný názory.“ A se spolužačkou, pro niž bylo nepochopitelné, že Hála nevlastní chytrý telefon, nýbrž starý tlačítkový, si raději poodsedli, jako by byl malomocný.
Hálu padesátníka aktuální nadřízený poučil: „Vnímáš věci buď špatně, nebo polovičatě.“ A aby měl aktuální nadřízený jistotu, ptával se konkrétně Hály na konci každé druhé pracovní porady po rozdělení úkolů: „Myslíš, že to zvládneš?“
Mimochodem: i na náměstí v Kašperských Horách se členka party turistek optala kamarádek: „Myslíte, že s tim umí zacházet?“ Mínila Hálu, jemuž předtím půjčila svůj tuctový fotoaparát, aby je zvěčnil. Pokud možno s kostelem za zády.
Suma sumárum: nadřízená nadřízené od verdiktu „nepoužívá vlastní rozum“ v pohovoru s Hálou vyvodila: „Vy se můžete pohybovat jenom po horizontální rovině.“ A majitel penzionu, kam roky jezdil, dával o Hálovi ve společnosti k dobru: „Nemá lokty.“
*
„Já sem si vobčas připadal jako číšník u nás v hospodě, voni ho tam taky měli za rohožku. Sem jednou vodcházel z hospody dřív než obvykle a von na mě: ‚Pane Hálo, dneska ňák brzy…‘
‚Protože ti smrdí prdel,‘ vodpověděl mu za mě výčepák.
A pingl stáhnul vocas a mlčky vodešel vobsluhovat venkovní zahradu hospody, jako by se ho to celý vůbec netýkalo. Dobrej teflon.“
*
Shovívavější byli k Hálovi blízcí a přátelé.
„Žabáčku, ty říkáš věci, na základě kterejch si vo tobě lidi dělaj názory, jakej ty vůbec nejseš,“ tvrdívala Hálova žena.
„Proč řikáš takový věci? Proč se shazuješ?“ ptávala se paní Sofie.
„Toho si na tobě, Hálo, vážim, že sme s tebou dělali a tys to nikdy nehrál na sebe, vždycky ses s náma dělil jako rovnej s rovnejma,“ oceňoval po letech parťák.
„Ste zlatej člověk,“ poděkoval Hálovi manžel zeťákovy sestřenice za to, že jí bez řečí s čímsi důležitým pomohl a nic za to nechtěl, neboť – jak Hála vysvětlil – „je to přece v rodině“.
„Ty seš pro mě jako muj táta,“ vysekl Hálovi poklonu o deset let mladší chlap od rodiny, s nímž se potkával v hospodě.
*
„Jakej sem?“ ptával se Hála a odpovídal: „Moh bych se na každym rohu prsit, že sem zblízka poznal všechny tři polistopadový prezidenty tohodle státu a dva slovenský. A na vlastní voči viděl hrát Pepiho Bicana a Wayna Gretzkýho. A cestoval sem těma starejma dřevěnejma tramvajema ne jako turista, nýbrž jako běžnej pasažér městský hromadný dopravy. A telefonoval sem z dřevěnejch prosklenejch telefonních budek na ulici, snad za padesátník, nebo korunu, to už si přesně nepamatuju – a když sem u toho padesátníku: pamatuju ceny v halířích a placení v těch desetníkách, dvacetníkách, padesátníkách. A bruslit sem se učil na Nudli na Štvanici. A i tu strženou dřevěnou Štvanici sem si vlastnoručně vohmatal. A zažil sem porcelánový podtácky v hospodách jako běžnou věc, ne jako zvláštnost a atrakci – a slyšel sem to specifický křachnutí dosedajícího půlitru do jejich lůna. A s prstem na jejich tepu sem zažil dva zatim poslední zlomový okamžiky v dějinách tohodle státu – devětavosumdesátej a dvaadevadesátej rok…“
„Du postavit na kafe – dáš si taky?“ přerušil Hálu starej Šulc.
„Hm,“ přisvědčil Hála, „ale ne turka. Jak mi vzali žlučník, vodboural sem ho.“
„Ty seš vrtošivej jak baletka. To nejde škrtnout ustálenej zvyk.“
„No vidiš – a přece se točí… tak dál:
Jakej sem… palice dubová, ješitnej, náladovej, urážlivej, protivnej, někdy zlej, mnohdy těžkopádně chápající. Nebylo a neni snadný se mnou vyjít. A neuměl sem nikdy prodat svou práci – myslel sem si, že si jí vostatní všimnou a voceněj.“
„Nemůžeš čekat na ideální podmínky, ty nikdy nenastanou,“ upozornil starej Šulc: „Musíš jít a ten kus si urvat. Ty musíš do tý vody skočit – jinak by ses nikdy nedočkal.“
„Nikdy sem se neuměl cpát dopředu a bejt splachovací,“ pokračoval Hála, jakoby starýho Šulce nevnímal: „A bejval sem čestnej, pravdomluvnej a poctivej, čehož se ale zbavuju, protože sou to vlastnosti vynikající a obdivuhodný v akademický debatě, ale nepraktický v životě. Nicméně přesto pokračuju aspoň v tom, na čem sem si zakládal celej život: nikdy sem nikoho nezradil a držim slovo podepsaný pouhym podánim ruky. A už se nezměnim ani v tom, že sem byl celej život samotář a solitér a z principu sem vždycky musel dělat všechno vopačně než vostatní, abych se vodlišil. Ale v jednom sem se přece jenom změnil: vodjakživa mi nejlíp sedělo bejt buď vůdce smečky, nebo bezejmennej pěšák, nic mezitim, žádný taktizování, žádný přetvářky, žádný uhejbání, vohejbání, předklony, úkroky stranou, úhořovitost. (Chvíli mlčení) Pro mě vodjakživa existovala jen černá a bílá. Dobro, nebo zlo. Byl sem jen nadmíru hodnej, nebo nadmíru zlej. Nic mezitim. (Chvíli mlčení) A v tom sem se změnil: už nechci bejt vůdce smečky, protože to nemá smysl. Dělat cokoli pro jiný lidi nemá smysl. Jak řiká český přísloví: ‚Nevděk světu vládne.‘ A jak řiká paní Karin: ‚Za vstřícnost budete náležitě potrestán.‘ Dneska už pomáhám jenom rodině a mimo rodinu starejm lidem, protože na ty se každej akorát tak vysere. (Chvíli mlčení) A abych to uzavřel definitivně: u mě to bylo a je nejenom vo vobsahu, ale i vo formě, takže po smrti ženy sem vo sebe přestal dbát, protože v mejch vočích to ztratilo smysl. Takže sem nazouval boty s dírou navrchu, protože jinak byly dobrý. A na zimu sem voblíkal svetr se třema upadlejma knoflíkama. A navlíkal mančestráky prasklý v rozkroku a díru látal kancelářskou sešívačkou, až sekretářka náměstka ředitele našeho institutu upozorňovala v závodní jídelně mýho kolegu, aby mi decentně řek, že mám kalhoty prdlý v rozkroku. A vrátnej v údivu hulákal: ‚Áááááááá! Havajská košile!‘ A dodával: ‚Tu sem naposled viděl před dvaceti rokama!‘ ‚Ale mně se v tom dobře chodí,‘ pokrčil sem rameny… A mladej Pakosta mi v hospodě povidal, že dřív sem chodil tak ňák jako že šik… voháknutej… a teď jako že… nedbale… no… dva tři roky sem v práci chodil v jednom a pořád tom samym saku – mimochodem i proto, že sem se spravil a tohleto sako bylo jediný větší a vešel sem se do něj. Pak sem si teda jednou vzal jiný a ženský u nás v práci byly hned na větvi a s vočima navrch hlavy jako že: ‚Hálo, ty máš šatník!‘ A: ‚Hálo, ty si dneska elegantní!‘ … A k holičce sem přestal chodit každej měsíc, místo toho sem zašel jednou za štyry měsíce, až mi jednou povidala, že sem jako… zpustnul… nebo řekla, že sem zanedbanej? Už si to pořádně nepamatuju… (Chvílí mlčení). Mně to bylo fuk, co si vo mně ty kolem myslej… vostatní šatník měnili, já ho větral… vobčas. A zase mimochodem: vodpuzoval sem tim lidi, takže mě nechali na pokoji, protože vode mě nic nečekali – byl sem jim divnej, vodepsanej už na první pohled… ale pro mě zákon přežití: nevotravovali, nic vode mě nečekali a nechtěli. (Hála pokrčí lhostejně rameny) Měl sem vod nich pokoj vod šmejdů.“
„Muj táta řikal, že jediný, co se nemá mejt, je gril. Toho se držim,“ vložil se do mluvy starej Šulc.
„Gril – a já. Teď už sme dva,“ opravil ho Hála a dodal: „Abych to dokončil: jak se ten svět kolem mě začal měnit a modernizovat a sral mě čim dál tim víc, začal sem se čim dál tim víc nořit do svýho padesát let starýho slovníku, myšlení, gest a fungování vůbec. A začal sem se čim dál tim víc nořit a zavírat do svejch vzpomínek, protože v nich mě, na rozdíl vod přítomnosti a hlavně budoucnosti, už nemohlo nic překvapit. A jestli něco bytostně nesnášim, tak překvapení jakýhokoli druhu a ty přináší specielně jenom budoucnost. Vodjakživa totiž rád vim, do čeho du, tudíž neriskuju, když nemusim, a hraju to na jistotu.“
*
„A víš ty, co je největší paradox tvýho života?“ zeptal se Hály šéf a sám si odpověděl: „Že přitom všem, jakej seš, ses jako ten Mr. Bean narodil i ve stejnej den jako von.“
„To seš snad pátej nebo šestej, kdo řiká, že sem jako von… a sem jako von obsahově, nebo formou?“
„Všechno! Akorát máš teď jinak vlasy.“
„Protože už vod podzimu chodim k holičce, ale eště sem tam nedošel. Takže už mám zase háro, kerý ovšem doporučuje vosum z deseti žen. Původně jich bylo devět, ale řídnou jak ty moje vlasy,“ ušklíbnul se Hála a nahodil jednu z Beanových grimas.
Šéf obrátil oči v sloup a odešel.
*
„‚Dělej blbýho – a číhej,‘ řikával prej Teng Siao-pching. Tak dělat blbýho mi vcelku nikdy nedělalo problém – stačilo se chovat přirozeně,“ pravil Hála: „V ‚býti blbem‘ sem viděl nejlepší obranu před lidma a úskalíma života a nakonec i jistou pracovně-právní jistotu, protože nadřízený a spolupracovníci ve mně nebudou vidět konkurenci, tudíž nebezpečí, a budou mě přecházet bez povšimnutí, tudíž mě nechaj dejchat – nepudou po mně. A eště povim: já sem blba hrál tak dlouho a tak dokonale, až sem se blbem vopravdu stal. Ale je pravda, že nemít ňáký osobní předpoklady, nebyl bych v tom tak dobrej – jako herecký bardi, kerý nepotřebujou studovat herecký akademie, prostě to maj v krvi, vod Pána Boha a hrajou ty svoje figury tak přirozeně, že jim to každej uvěří. V tomhle smyslu sem možná autentickej blb.“
„‚Dávejte si pozor, co předstíráte, neboť se tím časem stanete‘ – Hemingway,“ ozval se starej Šulc: „Nebo taky Cicero: ‚Povaha člověka je jeho osudem.‘“
„Takže asi tak ňák,“ uzavřel Hála: „Já myslim, že sem to shrnul tak ňák polopatystycky… snad bych jen dodal, že některý lidi tim svym přístupem fakt upřímně seru. Ale zase na druhou stranu: jednou za čas někoho pořádně nasrat má nesmírně sebeočišťující účinek.“
*
„Někdy si řikám, jak si ta moje světice mohla vzít takovýho vola.“
„Ukecals jí.“
„Ále prd, ta dobrá duše se slitovala.“
„Kecáš, ta ženská tě fakt žensky milovala. Takovou už nepotkáš.“
„Moje pani to se mnou uměla. Nakonec – kdosi kdysi kdesi řek, že ženská sukně musí bejt natolik široká, aby schovala uplně všechno. (Chvílí mlčení) Máš recht: mou pani už nikdy v životě nepotkám.“
Kapitola III.
1.
Na podzim devatenáctého roku využil Hála možnosti nastěhovat se na čas do zeťákova kompletně zařízeného bytu po jeho babičce – jen za nájem a obvyklé provozní poplatky a do doby, než ho zeťák s Hálovou dcerou prodají, aby pokryli navýšení hypotéky a mohli pokročit ve stavbě vlastního domu.
Změna podnebí měla trvat šest měsíců, ale protáhla se na rok a půl. Skončí teď, v půlce května, kdy se Hála vrátí do svého, odkud utekl, aby se nezbláznil.
*
Má to svou historii – jako všechno má svou historii:
Rok po smrti manželky namontovali do Hálova bytu plynový kotel, který ohříval užitkovou vodu a topil. Rozhodlo o tom Sdružení vlastníků jednotek jejich bytového domu v době, kdy ještě ani neoschla hlína na hrobu Hálovy ženy. Hála a slaměný vdovec bydlící nad ním se kotlíkářskému potlachu snažili zabránit: Hála kvůli živé osobní tragédii a že -jak říkal – „sem vodjakživa zvyklej votočit kohoutkem a teče to a topí to a nestarám se vo to, kdo to vohřívá“.
Odpor slaměného vdovce měl prapůvod v tom, že každý majitel bytu si měl na nový přírůstek do rodiny připlatit, jenže slaměný vdovec byl permanentně švorc.
Ale protože ostatní majitelé bytů hlasovali pro kotel a byla jich mnohonásobná přesila, Hála a slaměný vdovec to projeli a do kuchyně každého bytu dva plus jedna o ploše jednapadesáti metrů čtverečních přibyl mohutný kotel, který monotónně hučel a při přihřívání chladnoucí vody duněl.
„Gagárin startuje,“ skřípal zuby Hála, když kotel přidal, a soptil: „Já chápu, že teď nikdo nemusí doplácet ňáký ztráty teplárnám a vodárnám a nevim komu všemu a dohadovat se s nima, ale tim, že mi ten kotel, to něco cizího, dali do bytu, kde padesát let nic takovýho nebylo, a že mi ten byt kvůli montáži a rozvodu trubek do všech radiátorů rozbombardovali a že sem to pak teda musel rekonstruovat, tim mi ten byt vzali. Vzali mi domov. Vzali mi doupě, kam sem po práci zaplul, zamknul za sebou a zašil se před světem.
Kurvy.“
Za další rok si sousedi pronajali u eSVéJé sušárnu pod Hálovým obývacím pokojem a částí ložnice a přebudovali ji na posilovnu.
„Takový ty bouchací a kovově břinkací stroje tam dali a když v tom hlomozej, čemuž řikaj cvičení, tak si k tomu eště pouštěj takovou kvílivou muziku, kerá vůbec nejde s tim rachotem do rytmu,“ vztekal se: „A když tam začali chodit i jiný sousedi, prokecaj u toho majlant. To nepochopim: voni u toho cvičení kecaj! Jednou dokonce začali cvičit v neděli ráno ve štvrt na vosum, což už sem tam vlítnul a poslal je do prdele. Skoro se divili – prej ‚my sme ranní ptáčata‘. A pikoška na závěr: jeden posilovač tam vo půlnoci přived kamarády, aby se jim v plný parádě pochlubil, co perfektního tam maji.
Kurvy.
A já to s nima všechno prožívám v tom mym vlastnim bytě. Vobčas mám pocit, že mi cvičej rovnou u postele.
Kurvy.
*
Mimochodem: první, kdo v tom bytě bydlel, byl muj děda s babičkou, kerý ho dostali ve třiapadesátym vod Fabriky, kde dělali. To bylo tak – protože to sem patří: děda a babička měli původně dostat byt nahoře v patře, jenže než se nastěhovali, přišla Fabrika a prej: ‚Soudruhu dědo, musíš ten pěknej byt přenechat soudruhu reprezentantu sportovci za zásluhy.‘ A soudruh děda a babička dostali náhradou kvartýr ve zvýšenym přízemí. Děda proti Fabrice neprotestoval a babička neprotestovala proti dědovi – děda pocházel z chudejch a babička z nuznejch poměrů a tady jim grátys dávali Ameriku: byt se splachovacim hajzlem, vanou, kuchyní se sporákem a dvěma pokojema! A telefon – paralelku, kdyby Fabrika volala ke šturmu.
Byl to nejhorší byt v celym baráku, protože pod nim byla ta sušárna a taky prádelna a mandlovna pro náš a dva sousední baráky a některý soudružky manželky chodily ždímat zásadně v deset večer. Mimochodem: i poloviční nepřítel státu, ňákej Šubrt, dostal kvartýr taky ve zvýšenym přízemí, ale jen nad dvojgaráží, kde to hlomozilo jen v sobotu ráno a v neděli večer, když auta jela někam a nazpátek.
No a já ten byt po dědovi a po babičce podědil, žili sme tam potom se ženou a dětma. No a já pod nim mám teďka tu tělocvičnu.
(Chvílí mlčení)
Kdybych se voptal, kerej že jedinej – a skutečně jedinej – z bytů v tom našem baráku byl za skoro sedumdesát let jeho existence vykradenej, nebyl by problém vodpovědět.
(Chvílí mlčení)
Se mi vždycky vybaví zfilmovanej Maigret a noc na křižovatce, kde inspektor Grandjean řiká Maigretovi a jeho prostřednictvim snad i jeho nepřítomnýmu kolegovi, to si nepamatuju přesně… to je jedno, prostě jim řiká: ‚Ste jenom párek moulů: můžete žít v mrňavém bytečku, zatímco ostatní si mastí kapsy.‘
Hm.
Kurvy.“
*
V sedmnáctém až devatenáctém roce postavil developer za Hálovou a sousední bytovkou dva rozlehlé několikapatrové činžáky, čímž Hálovi odepřel pro podzim a zimu slunce. Náhražkou za to mu v noci a jindy za tmy a za šera věnoval světlo, jež se rozsvěcovalo ve společných chodbách novostaveb pokaždé, když někdo z jejich obyvatel někam šel nebo odněkud přicházel.
„A tři metry za voknama vobejváků a ložnic nás ve zvýšenym přízemí natáhli drátěnej plot a všude tam kolem nasázeli takový ty dneska voblíbený cedule s nápisem ‚Soukromý majetek, vstup zakázán‘. A sestěhovali se tam vodevšad ty vystajlovaný kočující námezdní pracanti, kerý na nás, co tam bydlíme padesát šedesát let a jedinci i dýl, koukaj jako na něco divnýho a nepatřičnýho, co jim tam kazí to jejich nádherný hypotékový bydlení a operativní lízingy.
Kurvy dojebaný! Tejden kdyby se nevysraly, bych jim přál!“
*
Zbývaly poslední části Hálova bytu – kuchyň, koupelna spojená se záchodem a špajz.
„Kuchyni, hajzl s koupelnou a špajz mám situovaný na sever a tam je v zimě taková zima, že máslo v tom špajzu je tvrdý jak v lednici,“ líčil Hála: „Na jednom konci bytu sem v zimě bez slunce a na druhym mám klendru. (Chvílí mlčení) A dovětek: našli se sousedi ze sousední bytovky – ani ne z našeho baráku – kerý projevili aktivní zájem a snahu piknikovat mi přímo pod bočnim voknem do vobejváku! (Chvíli mlčení) S těma už sem se nesral – poslal sem je do prdele, až se jim prášilo vod zadků.
Kurvy.“
*
Kotel v bytě, posilovna pod ním, cizí baráky a plot za okny, holomráz v kusu kvartýru a prázdnota v něm celém, venkovní realita zvaná svět…
„Vocitnul sem se uprostřed nepřátelskýho území a pod hustou palbou,“ hleděl Hála nepřítomně před sebe: „Tak sem ráno vodcházel do práce hned po probuzení a domu se vracel po zavíračce v hospodě, kerá se mi stala domovem. Slaměnej vdovec nade mnou radši předčasně umřel. To se mi nechtělo, ale pravda je, že se mi začalo zhoršovat zdraví: povrchovej zánět žil, vysokej tlak, puls zrychlující i ve spánku. Bytněla ta vodtažitost vod lidí, vyřazoval sem se z jejich společenství, protože chvílema už nemělo smysl bejt ani MEZI nima…
Kurvy.
Jako Boží smilování přišla ta možnost bydlet v zeťákově kvartýru. Pro mě luxus, zlepšilo se mi zdraví – fyzický i mentální. Přenes sem si tam jenom pár kusů voblečení a to bylo všechno, vostatní tam bylo – postel, peřiny, lednička, televize, pračka, vana. Hospodu tam vidim voknem na dálku, jestli je volnej flek, to je ideál. (Chvíli mlčení) Návrat domu po těhle lázních pro mě bude návrat někam do minulosti. Neumim říct, jestli vo pět, deset, dvacet, třicet, štyrycet nebo kolik let zpátky. Ale podvědomě cejtim, že to bude návrat někam do minulosti, kerá ale nebude tou minulostí, kde už sem byl – teda kromě kotle v kuchyni, tělocvičny pod nohama, novejch baráků za náma a plotu za voknama… (Chvíli mlčení) Kdyby mi bylo vo deset patnáct let míň, prodal bych tendle svuj vlastní byt a vodstěhoval se jinam.“
„Vezmu si to na starost, znám výbornou partů stěhováků,“ dodávala mu odvahu paní Karin.
„Už nechci,“ odmítnul Hála rezolutně: „Sem starej pes zvyklej na svuj řád, tempo a rytmus žití. Představa, co všechno by s hledánim novýho bytu, jeho případnou rekonstrukcí a tim stěhovánim bylo spojený, je pro mě natolik strašná, že to radši dožiju v bytě, kde to chvílema upřímně nenávidim.“
„Ale měl byste pak jednou provždycky pokoj.“
„To souhlasim. Ale tu cestu k tý spokojenosti už podstupovat nechci.“
„Vy vole.“
*
„Až se vrátim do svýho bytu a tam všude vůkol, potkám všechny ty moje blízký i cizí, kerý už vodešli na onen svět. Budou tam, a nebudou. A všude tam budu zakopávat vo svoje vzpomínky,“ přemítal Hála v hospodě před štamgasty: „Vrátim se mezi ty dneska už zmizelý lidi, zmizelou náladu baráku a ulice, do toho mýho dneska už zmizelýho světa. Uvidim tam všude ty vohmataný kliky, vošlapaný chodníky a všudypřítomný stíny minulejch událostí, kerý vidim už jenom já a pár zbylejch domorodců. (Chvíli mlčení) Hele, já sem tam byl kdysi podle věku poslední v řadě, v ňáký, řekněme, štvrtý řadě. A dneska sem na pěknym druhym místě – už na bedně. Mezi kandidátama na smrt sem na pěknym druhym místě. A zlatá je skoro na dohled.“
„No vidiš, jak to ubejvá,“ povzbudil Hálu Tyburec.
„De vo to, jestli vo todle první místo stát.“
3.
První roky po smrti ženy věnoval Hála veškeré síly rodinám dětí, aby jim pomohl. Rodiny mu to oplácely stejným. Pak mu ale jednoho dne došly síly a nebylo moci ani pomoci, která by ho zvedla a postavila na nohy.
„První ženský, se kterou sem po smrti manželky šel – za peníze, klasická provozní údržba – sem řikal, že nepotřebuju vůbec nic jinýho než se jen někoho chytit rukou a držet. Pak mě vopustilo i tohle. A pak mě – mimo jiný – vopustila i ta vobyčejná živočišná potřeba mít ženskou, zašukat si, (Chvíli mlčení) … zasunout…, upustit páru, zpevnit základy, srovnat řady… (Chvíli mlčení) Pak mě vopustilo uplně všechno,“ říkal Hála: „Dřív sem se pyšnil tim, že i když sem padnul a řezali mě jak psa, dokázal sem se zvednout a jít. Čim víc řezali, tim víc sem se zabejčil. Dneska? Nemám motivaci, nemám chuť, nemám nic. Jen ležim napůl v prachu a napůl v blátě a maximálně se vobčas, když to začne tlačit, převalim z boku na bok.“
*
Hála nikdy nebyl šíbr a štika v rybníce a nevyužil mnohé příležitosti, jež mu život nadělil na zlatém podnosu, nicméně po boku manželky měl křídla a občas udělal zázrak… a byl i lepší chlap… a byl i lepší člověk.
Ale s manželčiným odchodem tohle zmizelo.
A když navíc jednoho dne zjistil, že svět kolem něj se diametrálně změnil, všechno odpískal a odešel.
„Když se stane takle něco tragickýho, chlap to zabalí, ženská ne,“ vypozoroval za svůj život starej Šulc.
Držet nad vodou se Hálu snažila paní Karin a rodiny obou dětí, které ale bydlely dál, než bylo třeba, a měly své vlastní životy.
A hlavně – Hála byl „svůj“.
A k tomu všemu se co nevidět vrátí do svého bytu a do pocitu, že teprve teď všechno definitivně skončí. A už nebude kam jít. Už nebude důvod někam jít.
4.
„Von nemá rád lidi,“ řekne o Hálovi jeho šéf.
„To je slabý slovo – já je nenávidim,“ potvrdí Hála syrovým studeným tónem, který nepřipustí sebemenší snahu s ním polemizovat.
„Jestli ty nevobviňuješ jiný lidi z toho, jakej seš a za co si můžeš sám.“
„Jestli já nevobviňuju jiný lidi z toho, jakej sem a za co si můžu sám…,“ opakuje si Hála v duchu.
„A moc pičuješ, a málo mlčíš. Všimni si: mlčení Boha ukazuje jeho dokonalost.“
„A moc pičuju, a málo mlčim…,“ opakuje si Hála v duchu.
(Chvíli mlčení)
„Život je svym způsobem hezkej – jen ty zkurvený lidi kdyby mi tam nepřekáželi,“ shrne Hála nahlas.
Kapitola IV.
Takže podruhé poslali Hálu na houmles na podzim dvacátého roku – koronovírusová čísla utěšeně narůstala a institut reagoval. Jenže oproti jarní premiéře to teď bylo cik cak – den pracoval Hála z domova a následující šel do práce. A pořád dokola cik cak cik cak cik cak. Nejhorší, co ho mohlo potkat.
Celý Hálův život byl založený na železné pravidelnosti a každá sebemenší odchylka pro něj byla fatální: od pondělí do pátku práce zahrnující i těšení se na volný víkend, pak uvolněný páteční večer, slavnostní sobota a v neděli zesilující děs z nadcházejícího pracovního týdne. A od pondělí repete. Ale byla v tom pravidelnost, mělo to jízdní řád – a tak to měl Hála rád a od toho se odvozoval i klid, nebo neklid v jeho žití.
„Já musim mít i bordel srovnanej do pravýho úhlu, jinak mě to rozhodí,“ souhlasil s lidmi, kteří si všimli, že jeho nepořádek má formálně podobu pořádku – úhledné komínky špinavého prádla či neumytého nádobí ve dřezu…
A teď to bylo cik cak, až se mu v tom cik cak dny rozplizly v nejasnou časovou hmotu – v sobotu si myslel, že je pondělí, ve středu dopoledne byl v úterý a ve středu odpoledne prožíval čtvrtek a v pondělí pátek… Hála přestal správně přepínat dny a teď v dubnu už i měsíce, neboť hned dvakrát se při plánování dalších povinností přistihnul, že už je v květnu.
„S křížkem po funuse sem si uvědomil, že ten houmles, na kterej sem se tak těšil, nejenže setřel rozdíly mezi dnama a pravidelnejma činnostma, ale uplně mě vymazal,“ říkal Hála: „A navíc: jak vomezili ten pohyb po městě a po republice a zavřeli hotely a penziony, já neměl kam jezdit na delší špacíry. A hlavně: zavřeli hospody a já neměl kam chodit do těch kulis pozorovat ten život kolem sebe, poslouchat ty furt stejný kecy chlapů tam, koukat na ten fotbal a hokej v televizi a číst si tam nebo psát, co mi přišlo na rozum… suma sumárum: zaseknul sem se, ztratil tempo a přestal bejt schopnej dělat elementární a jednoduchý věci. Uplně fyzicky sem cejtil, jak mizim a jak sem zmizel.
(Chvíli mlčení)
A vodříznul sem se vod lidí eště víc.“
Kapitola V.
Jarní noc jednadvacátého roku byla v plném proudu, venku tma jak v pytli, na kuchyňských hodinách půl jedné a nebýt bzučících ledničky a Hálových myšlenek, bylo by úplné ticho.
„Je noc jako každá jiná, to jenom muž tváří k zemi pad,“ zazpíval Hálovi v hlavě Pavel Bobek svou Dálniční hlídku.
*
Hála seděl v křesle v rohu kuchyně zeťákova bytu, měl to tak rád. Naproti na židli tloukl špačky František, desetiletý kocour, jehož mu v únoru dohodila paní Karin. Kocour se občas probral, přimhouřil oči, ujistil se, že Hála nikam neodešel, pořád čumí do blba a tu a tam usrkne z panáka vodky, a tak zase zavřel oči a vrátil se ke kocouří meditaci.
Za dva měsíce si na sebe Hála a František zvykli, měli jenom jeden druhého, byli na sebe odkázaní, spřízněni osudem – zbyli si v celém širém světě jen oni dva. Přítomnost Františka v Hálově životě byla natolik grandiózní, že paní doktorka lékařka považovala za nezbytné zapsat do zdravotního záznamu o výsledku kontroly Hálových cév: „Subj.: DK vcelku bez obtíží, otok nebyl, křeče nejsou, má kočku.“ Protože Hála byl na takový zápis hrdý, nepřel se, že František není kočka, nýbrž kocour.
„Víte, že je mu už deset let,“ varovala paní Karin: „Už to má jen na pět šest let, tihle kocouři se moc víc nedožívají.“
Hála mlčel, protože pochopil, že za pět šest let zase něco skončí. Pořád něco končí. V jednom kuse pořád něco končí…
„Nemá smysl něco plánovat na dlouho dopředu,“ přemýšlela nahlas paní Karin: „To je jeden den dobře, a pak hned druhej den blbě. Snad má smysl myslet jen na příští den, dál ne. Jak říkala moje maminka: ‚Pokud chceš rozesmát Pána Boha, vyprávěj mu, co plánuješ.‘“
„Takhle ze dne na den, takovejma těma klasickejma vojenskejma přískokama, žiju už hodně dlouho a mám pocit, že jinak to ani nejde,“ přisvědčil Hála: „Spát chodim s pocitem radosti, že je tma a já se do ní a do spánku schovám. A s modlitbou, abych aspoň eště to příští ráno votevřel voči. Nic víc – nic míň.“
*
„Eštěže lidi vymysleli českou hospodu,“ pochvaloval si Hála vprostřed noci po dalším napití: „Řikám každýmu: ‚Ty přídeš domu a čeká tě tam žena; mě doma nečeká nikdo – jen ticho a prázdno. A takovej ten chlad z toho plynoucí – i v horku. Tak, kurva, co?‘ Tak po cestě domu zaparkuju v hospodě, v kolektivu, a plnim Odznak Fučíka. Tak každej – a uznávám, že logicky – namítne: ‚Tak si někoho najdi.‘ Tak dobře: neřikám, že sem po smrti ženy zustal nepopsanej list papíru, ale moje zkušenost byla, že jo, ta ženská byla taky ráda, že někoho má, ale když došlo na lámání chleba, tak za prvý: některý ty ženský mě coby zrcadlo braly moc zpříma, jenže já potřebuju, aby mě to zrcadlo bralo kapku z boku, zešikma… zkresleně… na mě holt platí trochu jemnější zacházení, taková ta hodinářská práce – pak sem lepší člověk. (Hála omluvně pokrčí rameny) A za druhý: u tý ženský byly vždycky na prvnim místě ty její děti z toho předchozího vztahu – na což, mimochodem, žehrá nemálo chlapů, že i po narození jeho vlastních dětí se v očích tý svý ženský a jejich matky vocitá tak ňák na vedlejší koleji… Jenomže já potřebuju bejt pro tu ženskou jednička, jednička – nebo nic, to mezitim mi nejde. Potřebuju bejt jednička, i kdyby to měla bejt iluze. Ano – je to možná pitomej přístup, ale tak to mám a jinak to neumim. Věřim tomu, že když ta ženská pečuje vo svýho chlapa, motivuje ho tim k nadmužskejm výkonum, takže von pečuje vo ní a snáší jí modrý s nebe. I jejím dětem, kerý vyžení a nesežere jako cizí lev lvíčata svý nový družky. Ale musim bejt ta jednička – nebo nic.“
„Všichni muži chtějí něco znamenat, to máte všichni společné,“ řekne Else Andersonová komisaři Maigretovi ve filmovém zpracování příběhu Maigret a noc na křižovatce.
„Hele, pantáta Bezoušek de.“
„Debatér s vlastními názory.“
„Nepoužívá vlastní rozum.“
„Vy se můžete pohybovat jenom po horizontální rovině.“
„Myslíš, že s tim umí zacházet?“
„Nemá lokty.“
„To sou divný názory.“
„Ty seš taky blbej…“
„Máš hloupý názory.“
„Seš starej, nervózní, hluchej… a vůbec.“
„A moc pičuješ, a málo mlčíš.“
„A víš ty, co je největší paradox tvýho života?“
„Poloblázen.“
„Když ste blbej, tak si z vás každej dělá srandu; když ste chytrej, tak vás každej fackuje,“ sdělí host hostu v hospodě.
„A taky,“ dodal Hála, „s někym si něco začínat zase znamená vědět, že to dřív nebo pozdějc skončí. A roky přibejvaj a já už vim, že každej konec v lidskym životě je tragickej, a tudíž smutnej. Vyhneš se tomu jenom tim, že nic začínat nebudeš. Nevěřim, že štěstí a radost skutečně existujou a maj smysl. I když dostaneš kapičku štěstí a radosti, okamžitě to vyváží cisterna neštěstí a smutku. Podstatou života je smutek, neštěstí a zklamání – cokoli jinýho je mámení. A já sem nerad kdykoli zaskočenej, takže se každou vteřinu, minutu a chvíli snažim bejt nachystanej na to neštěstí a smutek – sem vostražitej. Líp se to pak snáší.
(Chvíli mlčení)
A taky už chci mít svuj klid.“
*
Je noc jako každá jiná.
Půl třetí.
*
„Co k tomu životu člověk potřebuje?“ zeptá se Hála a odpoví: „Aby se ráno probudil, v krámu mu prodali kus flákoty a jako bonus prožil něco hezkýho. A aby mu přálo štěstí a nevocitnul se ve špatnou chvíli na špatnym místě. Aby se dožil večera.“
„To neni tak málo,“ praví paní Karin.
„No vidíte, jak je to jednoduchý. Ale když lidi nemaj co kloudnýho na práci, dělaj si to složitý, aby měli co dělat.“
„Takovejch lidí jako vy sou desetitisíce.“
„Já vim, ale já chtěl bejt vyjímka.“
„To voni taky.“
*
Hála do sebe kopnul zbytek vodky a šel si lehnout. Třeba usne. Pokud ano, ráno snad vstane. A pokud vstane, vydá se zase do světa. A jeho svět už navěky bude jen práce, špacíry, hospoda, samota, útěky do vzpomínek a na pět šest let František.
Kéž by aspoň těch pět šest let zůstal Františkovi i Hála.
Kapitola VI.
1.
V půlce května se Hála přestěhoval zpátky do svého bytu.
Definitivně.
Navěky.
„První den sem v tom bytě stál a chvíli reálně uvažoval vo tom sbalit si základní věci a Františka, škrtnout sirkou a než voheň chytne lauf, vodejít bez votočení. (Chvíli mlčení) Neudělal sem to,“ přiznal Hála: „Tak sem za pár dnů uvažoval vo tom skočit pod autobus – bez Františka, samozřejmě. (Chvíli mlčení) To sem taky neudělal.“
„Poslední dárek sebevraha: boule na čele cestujících,“ zhodnotil starej Šulc.
*
Po tříměsíčním soužití s Františkem Hála seznal, že jsou jako dvojčata z jednoho vrhu: podobně jako kocour se i Hála ocitnul v neznámém poloznámém prostředí, a tak se ve svém vlastním bytě schoval, číhal, lapal zvuky a pachy a čekal. A vylezl až po dvou dnech a začal oňuchávat terén, kde to je, co to tam je a kdo to tam s ním zbyl a kdo přibyl.
„Tady je to všude tak zahuštěný těma barákama, autama a věcma, že ten pocit stísněnosti až hmatatelně fyzicky dusí,“ lamentoval Hála.
„Tady bylo všude místo, protože se to tady budovalo podle sovětskýho vzoru – vsjo balšóje. Tak se teď, holt, zahušťuje,“ vysvětloval mu inženýr architekt Zíbrt bydlící v sousední ulici.
„Na to jim seru na to zahušťování! Tady byl vždycky plac!“ vykřiknul Hála: „Tady dneska když se chcete aspoň trochu nadechnout, rozpažit a udělat víc než dva kroky, tak tady na to máte jen dvě místa: hřbitov a hospodu.“
„Hřbitov přejal funkci parku,“ doplnil starej Šulc, jemuž si Hála stěžoval taky.
„A hospoda funkci místního komunitního centra, jak řiká její inventář Max Štróbik,“ navázal plynule Hála: „Já když přijedu někam jinam, tak tam maj obvykle velkej park, kde se můžou procházet, posedět, project na kole – to u nás vůbec neni. Tady sou jen baráky, lidi, auta, ulice, asfalt… a jediná možnost, jak to vopustit, je jít na stanici autobusu a vodject s nim po hlavní ulici, nebo tou hlavní ulicí vodject v autě. (Chvíli mlčení) Já si tam připadám jako taková ta vědecká krysa, kerou ty vědátoři uvězněj v bludišti a nechaj jí zmateně lítat těma chodbičkama a hledat únik.“
Možná to tak bylo už před rokem a půl, kdy odsud Hála utekl, ale až rok a půl trvající odstup tyto věci odhalil v plné nahotě.
Možná to před rokem a půl nebylo tak fatální jako teď.
Možná opravdu přituhlo až v posledním roce a půl.
Možná to bylo od každého něco, od všeho všechno a od ničeho nic.
Možná…
Možný je uplně všechno.
2.
Zbourali dvoutřídku, kam Hála před padesáti roky chodil do první a druhé třídy. Místo ní vyroste bytovka zvaná „rezidence“ pro další várku neurotických, vytuněných a jistě fajn nových sousedů dohodářů, kteří budou Hálovi svítit do bytu.
Sousedka Kozlíková už chodí jen s chodítkem.
Soused Vrána už se zastavuje v čase – něco říká, zasekne se a nepřítomně zakouká do nikam. Prý stařecká demence.
Soused Cigánek se už jen šourá krok sun krok o holi.
Soused Profesor už je jenom ležák.
Sousedovi Edovi ubyly vepředu zuby, sousedovi Rosťovi přibyla plandavá kůže v obličeji a celkově jeví ve tváři známky větší vyjevenosti. A souseda Jardu s nosem zmuchlaným jako zástrčka už drží pohromadě jen síla vůle.
Hostinská a hostinský už potřebují k přečtení čehokoli brýle, už to bez nich nedají. „Poslední sundá brejle všem vostatnim a zatlačí voči,“ poznamenal starej Šulc.
Jednomu z hospodských karbaníků už se třese pravá ruka, ta, kterou vynáší. Dřív to neměl.
Krátkej šedivej vlas už do hospody skoro nechodí – kvůli koronovírusu mu odložili operaci kyčlů a se svými vlastními už dojde jen na záchod a do postele, případně s odbočkou do kuchyně.
Honza Krámek možná už nepřijde nikdy: v létě mu amputovali nohu, snad kvůli cukrovce. Je z toho duševně na šrot.
Sparťanské hnízdo v zadním rohu hospody? Dvě třetiny chlapů se doplazí už jen o holi a zbytek vůbec (a pak prý „železná Sparta“).
Úplně z hospody zmizeli Bratři Grimmové, Zombí, Velkej a Malej Hranáč, Mladej Smrťák… a další dva umřeli. „Včetně takovýho plavovlasýho plejboje, kerej mi jednou sám vod sebe, aniž bych se ho ptal, před pípou ve výčepu fakt vážně vysvětloval, že když rolexky, tak zásadně z Pařížský,“ tahal z paměti Hála a dodal: „Prej umřel na nicnedělání.“
Původně černovlasí chlapi prokvetli stříbrem a původně zešedivělí zbělali. Ženské to zakrývají barvou a přidávají vrstvy make upu, ale větší váčky pod očima a zkrabatělé hřbety rukou je zrazují. A děti povyrostly: v obou Zbojníkových dcerách ještě zní dětství, ale v pózách a gestech už nabraly nach ženskosti. A teenager Vošáhlo, fyziognomicky (a nejvíc chůzí a prdelí) celý fotr, už taky zvěstuje první chlapské rysy.
*
„Já tady devadesát procent lidí vůbec neznám,“ šeptal Hála hostinské, když poprvé po návratu domů zavítal do hospody: „Tady sou cizí lidi a já jen vobčas jako jehlu v kupce sena mezi nima náhodně vobjevim ňákýho domorodce vykulenýho stejně jako já, kde se to vocitnul. A v těch vočích mu čtu stejnou bezradnost a ztracenost.“
„To sou všechno ty z těch novejch baráků tady kolem,“ rovněž zašeptala hostinská.
„Ta hospoda, ten mikrosvět, kerej mi filozoficky nejvíc evokoval ten muj starej dobrej svět a časy, má jinou melodii – respektive: druh hudby je stejnej, jen orchestr zní jinak,“ uvažoval Hála: „Něco jako kdyby Mou vlast nehrála Česká filharmonie, nýbrž Greenhorni nebo Moravanka. Pořád by to byla Vltava, Blaník a Z českých luhů a hájů, ale… takový jiný.“
„Najít si novou hospodu, co?“ zasmál se hořce mladej Pakosta – ale obratem dodal: „Hálo, ty vole, tys bydlel v zeťákově bytě, že jo. A takys tam u nich jako přivandrovalec chodil do místní hospody. Jak tam na tebe místní koukali – co myslíš?“
„Zkoumali mě, kerej von je. A pak sem se tam s pár chlapama i skamarádil. Bylo to jako všude,“ přiznal Hála: „Ale vždycky sem respektoval, že sem tam novej, a vždycky sem dbal jejich tradice a vobyčeje. Vždycky sem se tam choval jako host vodjinud. To tady ty u nás ne – ty si myslej, že sou tady doma a já cizí. (Chvíle mlčení) Voni ty noví většinou vůbec netušej, kde sou. Znaj ten svuj byt, vjezd do garáže toho jejich baráku, nákupní centrum a výpadovku z města a příjezd do něj. Ale vůbec neznaj, kde sou, kde žijou – jakou to tady má historii, tu melodii… a ani se vo to nezajímaj. Znaj jen ‚soukromý pozemek‘ a ‚vstup zakázán‘. A ‚nerušit‘. (Chvíli mlčení) Hotel je to pro ně, nic víc. (Chvíli mlčení) Moje město je pro ně jen hotel, dojná kráva a děvka. (Chvíli mlčení)
Kurvy.
(Chvíli mlčení)
Kurvy.“
*
„Co všecko a jak moc a nenávratně se změní za pouhopouhej rok a půl lidskýho života,“ dumal Hála, když v noci nemohl spát.
Ale dobře, něco zdrchalo míň a třeba jedinci zůstali beze změny: Hluboké hrdlo, Fantomas, Místní Fantomasův muž, Voskovej Džek, Čert, Brouk Pytlík I a Brouk Pytlík II, Hrobník, Nicholsonův úsměv Jokera, Frankenstein (jenom vyměnil manželku), Stařík a jeho psík, Fidel Castro Ruz… nakonec sečteno – podtrženo: na tu objemnost života a bytí to zase není až tak málo.
*
Na předposledním volném plácku na konci ulice začnou co nevidět stavět novou bytovku zvanou „rezidence“ pro další várku neurotických, vytuněných a jistě fajn nových sousedů dohodářů, kteří budou Hálovi svítit do bytu.
Parcely na posledním volném plácku na konci ulice už jsou rozprodané, říkal doktor, viděl to v katastru. Bezpochyby tam začnou co nevidět stavět…
Kurvy.
3.
„Jak stárnu, myslel sem si, že se do mě zase dostaví silnej teritoriální cit. Kdysi sem ho měl, pak vodumřel. Teď se teda nedostavil. Možná zatim se nedostavil,“ přemýšlel Hála.
Uvědomil si, že jemu známý a ohmataný vesmír neskončil s příchodem koronovírusu, nýbrž dávno před ním. Koronovírus a Hálův exil v zeťákově bytě jen rozbily tenkou skořápku, která tento fakt zakrývala. A svět, do něhož se Hála vracel po opadnutí druhé vlny koronáče, byl úplně jiný – jako by se po mnohaletém pobytu ve válce, na niž si zvykl a přijal za svou, vrátil do míru, v němž to kdysi znal, ale nyní nepoznával: jiný rytmus a tempo hudby, jiný taneční krokosled.
Mosty k minulosti a jejím dějům byly strženy. Bylo třeba za sebou spálit ještě ty, které zbývaly, aby se po nich nebylo kam a ke komu vrátit. Koneckonců – stejně se staly přeludem a kdyby stály dál, praskly by, rozdrolily se a přeměnily v sůl sypanou do Hálových otevřených ran.
4.
Tři týdny po Hálově návratu domů definitivně přestaly fungovat nástěnné hodiny v kuchyni jeho bytu. Občas se zastavovaly již dříve, ale po čase se samy od sebe zase rozcházely – teď už nepomohla ani výměna baterie.
Snad symbolika…
Epilog
„Snad jedinou světlejší chvilku sem v tyhle dny zažil, ale vona pak taky vyšuměla – jako obvykle,“ vyprávěl Hála: „Na JůTůbu sem náhodou natrefil na ňákej snad šest let starej koncert skupiny Vidiek. Pamatuju, jak někdy ve druhý polovině vosumdesátejch let šli do fóra. A teď tady koncert z Košic a první písnička je Keď je seděm ráno, zapněm rádio… a zpěvák Ján Kuric tak jako po staru rukou šmátrá a naznačuje – snad mimoděk, podle mě to neni uměle nacvičenej pohyb, to je věkem a vodžitou dobou podmíněnej reflex – tak teda jako rukou šátrá a naznačuje, jak někde na polici na zdi pod stropem zapíná knoflíkem dráťák, jako votáčí tim startovacim knoflíkem. A jako že keď je seděm ráno, zapněm rádio… a zazpievam si ádio… a vidieť vylieť bažanta mi moje srdce opantá a všetky starosti a komplexy sú preč… A to ti mě, člověče, chytlo za srdce, protože sem se díval na internet a von je ten Kuric jen vo dva roky starší než já, takže vlastně vrstevník. No a von s úsměvem, radostí a v rauši zpívá vo jistym průvodnim konání chlapa v jistym konkrétnim věku, kam se teda sunu i já – že jako vylejt bažanta mi moje srdce opantá a komplexe sú preč. Nevim, co je česky ‚opantá‘, ale z kontextu sem pochopil, že něco jako pohlazení po duši – ‚vidieť vylieť bažanta mi moje srdce opantá a všetky problémy a komplexy sú prrrreč‘. Tak sem si pak ten text hledal na internetu celej a samozřejmě našel – a zjistil, že to neni ‚vylieť bažanta‘, ale ‚vyletieť bažanta‘ – ‚vidieť vyletieť bažanta mi moje srdce opantá, zahodím starosti a komplexy sú preč‘. To ti bylo ta pravda takový zklamání pro mě… docela mě to vzalo a pořádně zdrblo, že je to jinak.
Do prdele, kurva.“
Post festum
Třebaže sobota, Hála se probudil s ranním rozbřeskem. Pokusil se dospat, ale nešlo to. Tak vstal, obstaral Františka, zprovoznil sebe a nasnídal se. A pak pohlédl na brášku, pohladil ho po hlavičce a pravil: „Tak co, Františku, pudeme…“
Hála vložil Františka do přepravky a vydali se na vlakové nádraží.
Někam to pojede.
*
„Nikam nepudeš. Neni tu nikdo, kdo by nechtěl bejt někde jinde, ale timhle se živíme – tohle sme. Žít nadarmo – nebo pro něco zemřít. Tak si vyber,“ připomněl Hálovi John Rambo.
Hála na něj mlčky pohlédl a po chvíli řekl: „Někdy je lepší si to vyřídit sám se sebou, nenechávat to na jinejch.“
Konec
Poznámka autora
Příběh je prvním dílem volného cyklu nazvaného „Svědek umírajícího času 2“. Obsahuje autentické výroky. Za mnohé z nich děkuji klasikovi Fáberovi a paní Karin.
Děkuji Vanně za souhlas s použitím fotografie jejího obrazu, který, jak říká Vanna, „žádné specifické jméno nemá“.
Předem se omlouvám, zda jsem někoho opomněl uvést jako zdroj citátu. Není to úmysl, ale edituju si text sám a síly pořád docházejí, teď už o něco rychleji.
*
V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:
Chalupáři, Československo 1975
Tři chlapi v chalupě, Československo 1961-1963 in: „Životopisy Jaroslav Dietl: autor legendárních televizních seriálů (3/5)“, https://www.mujrozhlas.cz/zivotopisy/jaroslav-dietl-autor-legendarnich-televiznich-serialu-2
Bůh odpouští, já ne! Itálie/Španělsko 1967
Maigret a noc na křižovatce, Velká Británie 2017
Pantáta Bezoušek, Protektorát Čechy a Morava 1941
Rambo: Do pekla a zpět, USA/Německo 2008
Skřivánci na niti, Československo 1969
Svědek umírajícího času, Československo 1990
Vesničko má středisková, Československo 1985
Co chtějí? (Rudé právo, 29.7.1989)
„Nová“ vlna se starým obsahem (Tribuna 12/1983)
Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru – tzv. Anticharta (https://cs.wikipedia.org/wiki/Anticharta)
Ztroskotanci a samozvanci (Rudé právo, 12.1.1977)
Cadillac, Greenhorns, Jan Vyčítal
Dálniční hlídka, Pavel Bobek
Keď je 7 ráno zapnem rádio, Vidiek, Ján Kuric
Má vlast, Bedřich Smetana
Nas ne dogonyat, t.A.T.u.
https://citaty.net/citaty/15337-marcus-tullius-cicero-povaha-cloveka-je-jeho-osudem/
https://citaty.net/citaty/5631-ernest-hemingway-davejte-si-pozor-co-predstirate-nebot-se-tim-case/
Projev generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloše Jakeše na schůzi stranických funkcionářů v kulturním domě v Červeném Hrádku, který je součástí Plzně, 17. července 1989
Foto: Obraz „žádné specifické jméno nemá“ od Vanny a klávesy Vannina syntetizátoru (foto: Ch.D.Sobegh)
Napsat komentář