V lázních (Pravdivý cestopis nejenom místopisný)

 

Motto

 

Lázně… jsou zařízení sloužící k léčbě nebo rehabilitaci lidí zejména formou koupání ve vodě.

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Lázně)

 

Prolog

 

Dámy a pánové! Bratří!

Včera jsem se šel přihlásit ke kontrole na oční. Očařka se přestěhovala do nového baráku, dala mi i adresu, jenže barák je čtyřhranný a dá se do jeho vnitřností vlézt ze všech těch jeho čtyř stran, ovšem to číslo popisné je jen na jedné straně, takže jsem chvíli bloudil kolem, až jsem teda našel ty správné vchodové dveře, ale sestřička mi je musela na dálku otevřít bzučákem, jenže dveře nešly otevřít – povedlo se mi to až na ikstý pokus. Pak jsem uvnitř nemohl najít ordinaci, až našel. No, říkal jsem si: „Dobrá doktorka – dobrá práce s pacienty a léčba a řešení problému: než se k ní probojuješ, umřeš – skoro.“

Ale to hlavní: musím do půlky roku vyčerpat starou dovolenou. Rozhodl jsem se jet do Luhačovic do lázní. Vlak zvaný Slovácký expres mi jede z Prahy až tam. Nikdy jsem tam nebyl, a tak si dám nějaké ty procedůry, bazén, polopenzi, výlety. Taky bary, ženský… prostě takový ty poslední dny života v životě.

 

Mějte se pěkně.

Váš Kolman

 

Kapitola I (neděle)

 

Drazí spoluobčané!

Tak se hlásím z lázní tady v Luhačovicích. Do našeho lázeňského domu jsem dojel a došel před 16:00. Vstupní dveře se mi otevřely samy! Pak ubytování. Začínám dnes večeří. Zítra ráno si jdu k nějaké paní domluvit procedůry – vychází mi to jedna na den, asi si dám hlavně ty klasické, protože mám ztuhlá záda a krk, a asi také nějaké vodní. Do zábalu nepůjdu, protože to bych se pak musel zase mejt.

 

Cesta do Luhačovic – to byla paráda!

Odjížděl jsem od nás z domova autobusem eMHáDé v 09:08. Včera jsem se na cestu nachystal u nás v hospodě U točny sedmi pivy – jak jsme v hokeji porazili Nory 7:2, bylo to jedno pivo – jeden gól; ještěže jsme ty Nory porazili takhle vysoko, protože v posledních letech jsme s odřenýma ušima vyhrávali třeba jen 2:1 a představa, že skončím u dvou piv, byla děsivá – to bych si pak musel vypůjčit ještě tři góly od Němců z jejich vítězství nad Británií.

Ale dneska ráno paráda, tak jsem jel autobusem od nás v 09:08 a na Hlaváku byl snad už po 09:45. Do Luhačovic mi to odjíždělo v 10:58, ale já nepodceňuju přípravu. Tak jsem čekání na vlak využil k lelkování a sledování života na vlakovém nádraží. V jednu chvíli ke mně přistoupily dvě lehce starší dámy. Nejednalo se o posly Svědků Jehovových či jiné party, kteří a která by mi nabízeli ten časopis šachových partií Strážní věž, nýbrž jedna z dam povídá: „Dů jů spík íngliš?“ Musela to odříkat nadvakrát, protože napoprvé jsem nebyl s mýma polohluchýma ušima na příjmu. „Jés, e litl,“ opáčil jsem, když jsem se chytil. A ony anglicky že který že vlak jede do Vídně. Briskně jsem se zorientoval a s pomocí odjezdové tabule provedl orální instruktáž. Dámy se zdály být uspokojené, a tak se se mnou rozloučily, z toho jedna docela pěknou češtinou a slovy „dobrý den“. Zastavil jsem ji a vysvětlil, že „dobrý den“ je na opačném konci dialogu, než na kterém aktuálně stojíme – tam, kde to mají ony na mysli, má být správně „gůd báj“, což se česky řekne „naschledanou“. Obě to po mně opakovaly a jevily se být nadšené.

Dobře.

Tak někdy před půl jedenáctou nám to na odjezdové tabuli v nádražní hale ukázalo, že jedeme z perónu S3, tak jsem tam šel, ale tam to na tamější odjezdové tabuli napsané nebylo, tak jsem chvíli pendloval mezi nádražní halou a tím perónem, až jsem po půl jedenácté šel na blint zpátky na perón S3. Lehkou konverzací s jistou čekající slečnou jsem sondoval, zda to tedy tady pojede do Luhačovic, a ona na to, že doufá, že jo. Pak se ovšem na peróně S3 objevila jako cílová stanice „Bratislava“, zatímco naše „Luhačovice“ byly na opačném konci téhož perónu, který – jako ten opačný konec – se jmenoval J3 a byl docela daleko. Upozornil jsem slečnu, že jedeme odjinud, ale již nejevila tendenci tokat. Mimochodem: honil jsem si celý týden v naší hospodě U točny peří, zejména když jsem Tučkové mamině – to je servírka, Tuček je její manžel a točí u nás U točny pivo a Tučkova mamina nám ho roznáší – takže: líčil jsem Tučkově mamině, že jedu do lázní a na pobyt tam si trénuju. Ptala se, co a jak si trénuju, tak jsem naznačil, že dialogy a jiné situace. A že po návratu budu hospodu U točny informovat, jak jsou v Luhačovicích přítulný ženský.

Dobře.

Tak ten vlak dneska do Luhačovic: teda musím říct, že jsem udělal terno, že jsem si koupil jízdenku s místenkou do 1. třídy. Vlak měl, já nevím, pět šest vagónů, z toho jeden byl 1. třída a zbytek 2. třída. Na peróně se na něj nashromáždilo nevídané kvantum lidí – ale 99,9 procenta z nich od chvíle, kdy vlak ještě ani nezastavil, nýbrž dobržďoval, zahájilo boj o fleky ve 2. třídě, zatímco nás v 1. třídě jelo jako šafránu – snad čtyři jsme byli, z toho jeden podivín – vysoký, čekal velkou vodu a měl sandály a v nich chodidla v ponožkách. Vystupoval pak skoro v každé stanici, kde jsme stáli, a buď počítal, kolik máme vagónů, nebo kontroloval, jestli držíme pohromadě – myslím jako vlak. Pravidelně také procházel naším vagónem sem a tam. Ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde nám měnili lokomotivu, si šel do obchodu na nádraží koupit velkou kolu a snad nějaké sušenky. Když vyšel z obchodu, postavil se na peróně, nohy svisle dolů, trup zaklonil dozadu čili vystrčil panděro a majestátně přehlížel naši soupravu. Asi byl spokojen, protože se pak vrátil do vlaku a vystupoval až v Uherském Brodě.

Dobře.

Tak jak říkám: všichni se mačkali ve 2. třídě a my snad čtyři, možná se pak ještě někdo přidal, si jeli v 1. třídě. Já měl šestičlenné kupé jen sám pro sebe a kdybych býval chtěl, mohl jsem se tam i zamknout a zatáhnout závěs na dveřích. Ale toho jsem nevyužil. Tak jako tak – připadal jsem si jako britský koloniální úředník v Indii ve druhé polovině 19. století – Indové jako vosy oblepili medem namazané vagóny 2. třídy, zatímco bílý sáhib jel nerušen a izolován ve třídě první.

Tak jak vypadá taková jízda v 1. třídě – nepamatuju, kdy jsem jel 1. třídou! Tak ještě jsme se ani nerozjeli z pražského Hlavního nádraží a konduktér nabídl tisk – MFDnes a LN, zvolil jsem LN. Zadarmo. Záhy mi vpadla do kupé stewardka a nechala mi letáčky, co je k jídlu a k pití. Pak, už za jízdy, se dostavila s tím, co si dám, ale já pro začátek cesty že nic.

A jeli jsme, na čas.

Mimochodem: už když jsem čekal v nádražní hale na to, až mi na elektronické tabuli napíšou, kam na perón mám jít do vlaku, viděl jsem, jak je tam na té elektronické ceduli napsaná cílová stanice „Luhačovice“ plus názvy měst, kudy pojedeme. Pro mě, který poslední roky jezdí z Prahy nejdále do Berouna, to byla jména, která mi voněla dálkami a kořením, něco jako Bagdád, Orient, Kara Ben Nemsi Effendi… a také San Bernardino se mi tam vměstnalo… a úplně jsem cítil tu vůni těch míst, bylo to dráždivé mámení, kudy to pojedu, tou exotikou: Kolín, Česká Třebová, Olomouc, Přerov, Uherské Hradiště, Uherský Brod…

Tak jo, jedeme.

Nejvíce se mi to líbilo mezi Chocní a Českou Třebovou a pak před Zábřehem na Moravě – to se jelo údolíma mezi zalesněnejma kopcema. To se mi líbilo, něco jako na Aljašce nebo za Lovosicema nahoru na Ústí. Před Pardubicema jsem šel na záchod a před Českou Třebovou si dal jídlo – kafe, dvě taštičky naplněné špenátem a plzeň v plechu. Plzeň se mi nechtělo pít z plechu, tak jsem si ji jako prase nalil do toho kelímku po kafi. Pivo a kafe.

Hm.

Tak jo.

Někde v Zábřehu na Moravě jsem opožděně pochopil, že jsme přejeli hranice a jsme na Moravě, tak jsem nahlas pozdravil.

Stavěli jsme jen někde, zpravidla nikdo z těch, kteří přistupovali, si naší 1. třídy nevšímal.

Dobře.

Jistý zvrat nastal ve Starém Městě u Uherského Hradiště: ta nóbl trať, po které jsme to řezali z Prahy, pokračovala rovně dolů, zatímco my se měli vydat doleva po jednokolejce. A tam nebyl proud. Tak nám vzali elektrickou lokomotivu a místo ní dali dýzl a nižší rychlost. Ale pořád jsme si říkali rychlík a interně se dělili na 1. a 2. třídu. Akorát že tam na jednokolejce už nic nenabízeli. Hm. Tak jsme to přes Uherské Hradiště a Uherský Brod dovalili do Luhačovic. Na kraji města, když jsme do něj vjížděli, jsem opět pozdravil „dobrý den, Luhačovice“.

Dobře.

Z nádraží jsem to měl natrénované po paměti z mapy.cz a asi po 20 minutách jsem došel do našeho lázeňského domu. Luhačovice mi nejprve připomínaly Starý Smokovec a potom Karlovy Vary. Je tady pod mrakem a chladno, ale lidí je tady jak na Václaváku a žije to tu. Hodně hospod. Skoro každá vila nebo penzion má ženské jméno. Viděl jsem jídelníček v jedné restauraci, již jsem míjel – od 115 do 150 korun, jako u nás U točny. Výběr piv velký.

Dobře.

Jinak teda – za chvíli půjdu na večeři.

Ale nejdříve jsem se po cestě v koupelně na pokoji naložil do vany. Máme tady vanu, která současně funguje jako sprchový kout. Vana je poměrně malá, lze do ní vměstnat buď jen horní, nebo spodní část těla, přičemž v případě spodní části těla musí člověk navrch skrčit nohy a tak tam tu spodní půlku vměstnat. Když tam ponořím horní půlku, musím nohy vztyčit vzhůru a táhnout je svisle nahoru po protější stěně, tedy mimo vodu. Prostředek těla mezi břichem a stehnama, čili to hlavní, se tam ale vejde jak s horní, tak s dolní půlkou těla – a to je hlavní.

Dobře.

Mají tady v koupelně také fén, to doma nemám! Tak jsem se snad po 40 letech vyfénoval a vypadal jako Ajnštajn na takové té slavné fotografii s vyplazeným jazykem – všude to ukazují jako srandu a polidštění vědy. Ještě musím v recepci vyzjistit, jaké je heslo na wifi a číslo trezoru – máme v pokoji trezůrek, protože nám neručí za cennosti.

Dobře.

Tak jsem tohle sepsal před večeří, teď na ni půjdu. Zítra si domluvím ty procedůry. Bohužel, ta pěkná lázeňská kolonáda je v rekonstrukci. Ale i tak – když to shrnu, tak pro mě tady zatím těžká Amerika a to jsem ještě ani nikam pořádně nešel!

*

Tak jsem po večeři: je to tady bufet, dneska jsem si dal výborný vývar, pak šťouchané brambory s cibulkou a nějakou roládu a dvanáctku Lobkowicz. Působím tady zatím vyjeveně, ale rychle se přizpůsobuju. Je vidět, že ostatní už jsou tady znalí věcí, tak od nich odkoukávám alias opisuju. U stolu v jídelně sedím s nějakým panem Krchem, který je tady už tři týdny – takový nějaký lokálně značkový člověk středního věku: má bílou proužkovanou košili s obrázky a nápisy, stříbrné řetízky kolem krku a na zápěstí, snídaně-oběd-večeře. Z jeho pohledu a víceméně mlčení jsem pochopil, že se cítí být lehce dotčen a ponížen, že on, který za to tady dal tak třikrát víc než já, se musí dělit o stůl s perspektivním ztroskotancem a polopenzí snídaně-večeře.

Dobře.

Jinak teda ta večeře: na stole obrovský talíř, k tomu dva příbory a bagr, jak jsme říkali na vojně, neboli mohutná polévková lopata zvaná lžíce. Snažil jsem se v jídelně působit jako Charles Bronson v Sedmi statečných – jak za ním přijdou náboráři Brynner a McQueen a nabízejí mu práci a on u toho pohovoru seká někomu dřevo, evidentně na první pohled za pár šestáků, tře bídu s nouzí, tak mu Brynner říká, že jako prej má bejt – von, Bronson – švorc, tak že by byla prácička… ale Bronson dělá drahoty… „Dělám to, protože sem výstřední milionář,“ odůvodňuje štípání dřeva. Tak se tak snažím působit také, ale zatím vypadám spíše jako skrytá ministerská kontrola, již ovšem nebude těžké oblafnout.

Dobře.

Už mám heslo na wifi. A prozkoumal jsem vizuálně bazén v našem lázeňském domě, ale zajdu až zítra. Blbý je, že tady lidi – jako personál – mluví všichni hrozně moc rychle, takže se na jejich instrukce chytám zhruba ve chvíli, kdy končí s výkladem, takže jsem nucen ty instrukce buď domýšlet, nebo nechávat koňovi.

Ale jó, dobrý, je to tady pěkný.

 

Pokračování příště, mějte se.

Váš Kolman

 

 

 

 

 

 

Kapitola II (pondělí)

 

Drazí občané českých zemí, bratři a sestry!

Tak co je tady nového: rozdělil jsem si dnešní den na dvě poloviny. První z nich jsem tak nějak dojížděl včerejší rozjuchanost, ještě jsem se seznamoval s naším ústavem a terénem a začal ty procedůry. Před nimi byla snídaně – a to je paráda! To je ještě větší Amerika než včera ta večeře! Tak povím: vzal jsem si na snídani barevnou košili a modré poloplátěné kalhoty. Košile svou barevností zcela koresponduje s barevností interiéru našeho lázeňského domu. Košili a kalhoty původně vlastnil a nosil pan prof. JUDr. Vávra, DrSc., manžel zeťákovy tety. Když zemřel, vdova rozdávala věci po manželovi a mně nabídla tohle, že bych to jako mohl mít na svoje špacíry. Tak proč ne – pan prof. JUDr. Vávra, DrSc. byl při těle a já jsem teď také dlouhodobě při těle, tak jsem se do toho vešel. Mohl bych sebevědomě tvrdit, že jsem si košili vzal do Luhačovic záměrně, abych ladil s naším lázeňským domem, ale vám to přiznám, že to byla – jako všechno v mém životě – zase jednou jedna velká náhoda. No a nebudu zazlívat, že jsem se dnes vyfintil i kvůli tomu lokálnímu značkovému panu Krchovi, jak spolu sdílíme stůl v jídelně, aby se za mě nemusel stydět. Ale dnes na snídani nebyl a ani neměl prostřeno. Patrně jedno setkání, řekněme blízké setkání třetího druhu se mnou při včerejší večeři, stačilo. Jemu stačilo.

Dobře.

Tak snídaně švédské stoly – a už to jelo: míchaná vajíčka, dva plátky nějakého lančmítu, plátkový sýr, uzeniny, papriky, okurky… a mohutná konvička a v ní kafe! No, přátelé, projela mi hlavou kalkulačka a kasa zároveň a když jsem si spočítal, kolik jsem tady za ten pobyt dal, pojal jsem snídani ofenzívně a otočil to snad třikrát, takže tři housky, dva rohlíky a to všechno, co jsem popsal. Na snídani jsem spotřeboval rovnou čtyři talíře, na které jsem si všechno naložil a pak vložil do sebe. Teda musím říct, že lázeňská kůra jako bič. A parádu doplňuje to, že když už něco nepotřebuju, chodí a korzují tam pořád číšníci a číšnice a hned mi to odnášejí, takže mám hned volný stůl pro přísun dalšího proviantu. Jak by řekl tchán štamgasta Maxe Štróbika z naší hospody U točny: „No paráda!“ No paráda, opakuju po něm.

Po snídani jsem se odvalil do svého lázeňského pokoje. Teď se půjdu přihlásit na nějaké ty masáže a podle toho, jak je budu mít, stanovím operačně-taktický plán pro dny příští.

 

Jinak teda ještě včera večer po večeři s panem Krchem, která připomínala tichou domácnost, jsem si dal takový malý špacírek do města, do místního centra, což je dlouhatánská lázeňská ulice s kruháčem uprostřed. Skoro všechny hospody byly plné, v Hotelu Vltava dokonce hrála hudba a byla tancovačka. Podle druhu hudby a tančících jsem to situoval k produkci TV Šlágr, což se mi líbilo. Ale chlapů tam byl nedostatek, takže dvě starší paní tančily spolu asi podobně jako regulovčice Rudé armády při oslavách konce druhé světové války, jak to bývá vidět na archivních záběrech. Tak jsem asi hodinu coural stmívajícím se městem a koukal, co kde je – objevil jsem místní divadlo a ve vývěsce rovněž jakýsi najt (od slova night) klub, kde hraje nějaká slovácká krojovaná skupina. Zajímavé, k čemu všemu najt kluby jsou.

 

Jinak je tu i dnes ráno chladněji a pod mrakem. Dneska večer jdu plavat, včera večer jsem si to nacvičil orientačně a dnes okoukl – do bazénu lze jít v tom… prostěradle na sobě… jak se to jmenuje… župan!!! Župan se to jmenuje!!!! Tak v županu můžu jít z pokoje až k bazénu! Přátelé, Amerika bílého muže na vrcholu sil, moci a slávy pokračuje!

 

Pokračování příště. Jdu se přihlásit na ty procedůry.

*

Tak jsem se byl přihlásit na ty procedůry: začínám už za chvíli v 09:30 klasickou masáží. Budu jich mít těch procedůr pět, kromě pátku každý den, z toho tři uhličité koupele a dvě klasické masáže. Tak uvidíme. Tak jako tak: s masážema budu pokaždé hotovej ještě ve včasné dopoledne, takže budu mít čas dát nějaké výlety. Zatím se mi z toho klube v pátek Uherské Hradiště a ve středu Uherský Brod. Zbytek dám tady v Luhačovicích.

 

Takže – co tady zatím dělám pro své zdraví: nechlastám moc (zatím), žeru (za tři lidi), mám naplánované masáže a plánuju špacíry. Mimochodem: paní sestřička, s níž jsem ty procedůry dojednával, také mluvila hrozně rychle. Zatím nejpomaleji tady mluvila paní servírka od ranní snídaně. Mluvila pomalu tím, že mi v jídelně na pozdrav mlčky kývla hlavou, což bylo tempo, rytmus a intonace tak akorát šité na mou míru.

Dobře.

Teď jsem ještě na pokoji. Před chvílí mi sem dveřma nakoukla paní pokojská – jestli mám všechno. Té jsem rozuměl! První osoba, které jsem v reálu rozuměl, protože mluvila pomalu – respektive krátkými dotazy jako krátkými dávkami z nám všem dobře známého samopalu vzor 58, tomu jsem rozuměl, to znám z vojenské katedry vysoké školy a pak z vojenské služby. A doušek navrch: byly to krátké předvídatelné a očekávatelné dotazy typu „máte všechno?“ či „toaletní papír?“ (jako ho doplnit – asi jak jsem metrákovej kus, domnívala se, že mám i tomu odpovídající spotřebu, něco jako Volha, prý 100 litrů na 100 kilometrů…). A usmívala se u toho paní pokojská, to jsem neslyšel, nýbrž viděl. Zdá se, že moje aklimatizace tady pokračuje dobře.

 

Tak za chvíli ta první masáž, klasická. Vzpomínka: to jsme měli s mojí ženou – dej jí pán Bůh věčnou slávu – někdy před dvanácti lety medovou masáž v lázních v Poděbradech, kde jsme byli na takovém tom sranda pobytu na pár dnů. Masáž spočívala v tom, že paní masérka uvařila v kastrůlku na sporáku med, ten na nás prdla a pak to roztírala. Součástí masáže bylo ohánění se po vosách, které se na nás začaly slétat otevřeným oknem. A ještě jedna věc: po pobytu v lázních v Poděbradech před těmi dvanácti roky i tady v Luhačovicích chápu, proč je tady…

 

(… pauza v psaní dopisu – někdo klepe na dveře… aha: paní pokojská na mě teď znovu zaťukala s tím, že si všimla, že mám krátký místní župan, tak mi donesla delší… teda čeho všeho si taková ženská na chlapovi všimne! Když jsem s ní mluvil poprvé, zdálo se mi, že mě vnímá jen od krku nahoru – abych za pět minut zjistil, že to úspěšně vzala i od kolen dolů! Logický dotaz: stihla to i mezi krkem a koleny? To třeba uvidím za chvíli… mají ty ženské fištróna, jsou to holt ženské…)

 

… a ještě teda dopíšu tu přerušenou myšlenku: po pobytu v lázních v Poděbradech před těmi dvanácti roky i po necelém dnu tady v Luhačovicích už chápu, a se tedy nedivím, proč bývá v lázeňských městech tolik restaurací a navrch věčně plných – protože všechny procedůry se odehrají dopoledne a co pak mají ti chudáci lázeňští hosté dělat?! To bylo tehdá v Poděbradech a je to i teď tady v Luhačovicích. Hm, má ten lázeňský život něco do sebe… třeba do toho rychle proniknu a Luhačovice na můj pobyt nikdy nezapomenou a ještě si to zapíší do obecní kroniky! A třeba i na takovou tu místní zeď slávy – to je po cestě do centra, je tam zeď a tam jsou zvěčněná jména všech slavných návštěvníků Luhačovic: prezidenti, umělci… já bych byl něco mezi tím, samostatná kategorie, hvězda parketu, města… a třeba i těch lázeňských ložnic.

Dobře.

 

Tak teď ta procedůra. Jdu si nechat oddělit hlavu od těla.

 

Paní pokojská už nezaťukala. Hm. Mezi krkem a koleny to asi přece jenom nestihla.

Nebo je z toho paf.

*

Tak jsem se právě vrátil z té masáže – no paráda! Byla to přesně ta masáž, jakou jsem kdy chtěl a o jaké jsem kdy snil. Tak povím: asi pět masáží jsem absolvoval po pásovém oparu v obličeji, s nímž jsem vypadal jako opilý Rus. Nevím, proč mi po pásovém oparu dali masáže. Měl mě tehdá v pácu nějaký Standa Bulis, bylo to někdy počátkem roku 2011. Vždycky před masáží jsem zašel do hospody na dvě plzně, abych to pak snáz přežil – no: von Standa Bulis byl střízlík, ale teda v rukách měl sílu jako bejk a dřevorubec v jednom. Tak von – a to bylo to nejhorší – von vyžadoval spoluúčast čili jsem u těch masáží musel nějak i dřepy dělat, břicho současně nafukovat a zatahovat, no strašný. Ale dneska paráda: přišel jsem, lehl si na lůžko na břicho a hlavu vstrčil do takového otvoru, respektive: aby hlava nevisela dolů se stolu, na němž leželo tělo, nebo abych si nemusel ležet na nose nebo na tváři, tak na té posteli je takový nástavec s otvorem a člověk si na tu postel lehne na břicho, na ten nástavec položí hlavu a obličej vsune do toho otvoru s tím, že se čelem zapře o rantl toho nástavce. Vypadá to asi jako u mě doma, když jsem po nějaké náročnější akci U točny a pak doma v noci bliju do hajzlu, tam také strkám hlavu skrze otvor v prkýnku do mísy – a tohle dneska bylo podobné. Akorát teda doma u toho neležím, nýbrž klečím, což je docela nepohodlné, ale zase na druhou stranu si u toho doma cvičím na Oscara za zvukové efekty. Nebo alespoň na dabing. Tady v lázních dneska ale dobrý: ležel jsem na břichu a pak seděl a paní mi masírovala záda, paráda. Na konci mi podala moje brýle – já bych je tam totiž býval zapomněl, odložil jsem si je před akcí. To se mi stává i u holičky: sundám si brýle a když je po stříhání, říkám si až v autobusu, že ten svět kolem je nějaký divný… až zjistím, že jsem u holičky nechal brýle.

Dobře.

Současně jsem dnes cestou na masáž míjel i ten bazén, také paráda – líbí se mi (je to pro mě takové buržoázní), že nemusím opustit barák a všechno tu mám pod nosem: jídlo, pokoj, postel, masážní salóny, bar, výtahy… nemusím odtud vůbec vycházet a můžu se jenom zpoza oken smát tam tomu světu venku.

Jinak teda ještě postřeh tady vůkol od masáží a převlíkárny u bazénu: asi jsem poslední člověk na světě, který nosí klasické trenýrky. Ale vytrvám a dotáhnu svůj život s nimi, protože přesedlávat na ty jinakosti nebudu.

Dobře.

 

Půjdu dneska do města a případně jeho okolí. Cca na 16:00 chci být zpátky a do bazénu. Bazén moc velký není, ale rozhodně je větší než ta moje vana na pokoji.

Dobře.

*

Tak v půl dvanácté jsem vyšel s tím, že si dnes prohlédnu hlavně město a jeho okolí. Tak jsem došel na nádraží a přesvědčil se, že železniční trať tady v Luhačovicích opravdu končí, dál už nevede.

A pak jsem se vydal do sousedního městyse Pozlovice a odtud k jezeru nad Luhačovicemi, ale jen ke kousku. Celé ho chci obejít zítra, nebo ve čtvrtek, nebo v sobotu – to je pro mě to obejítí na celý den (vlastně tady půlden, protože dopoledne mám ty procedůry). Tak jsem dneska po břehu a hrázi vodní plochy prošel jen tak málo a vrátil se zpátky do Luhačovic, bylo před 16:00, a přesunul jsem se do toho našeho bazénu.

Dovětek: díval jsem se doma na pokoji na mapy.cz a ušel jsem dnes 9,5 km…

 

 

 

*

Právě jsem se vrátil z toho bazénu do mého lázeňského pokoje a mám před večeří. V bazénu jsem plaval 20 minut, pak si dal 10 minut vedle ve vířivce a ještě 10 až 15 minut znovu v bazénu, to jsem tam byl většinou sám, pak se to začalo plnit, tak jsem se šel domů na pokoj připravit na večeři. Ten bazén: je u něj bandaska s vodou, takže se člověk může napít.

 

A moje poznatky? Tak odpoledne už se ze mě stal zhruba máza alias mazák. Také jsem si všimnul, že z fyzicky zdrchaných a poničených lázeňských hostů jsem patrně nejmladší (toho mého spolustolovníka pana Krcha nepočítám). A další poznatek: špacírují-li tady spolu chlapi a ženské, jsou ti chlapi v 80 až 90 procentech případů z té dvojice zdrchanější. Pak kdo to má na světě těžší!

Dobře.

 

Tak půjdu na tu večeři. Možná dneska po odběru stravy zajdu někam do města do hospody, abych to poznal nejenom vně tady těch domů ve městě, ale reálně i uvnitř. Když jsem kolem nich šel včera, tak na cedulích před vchody psali, že v jednom podniku dnes hraje Luboš a ve druhém Jožo.

*

Tak musím přiznat, že večeře mě porazila a nikam už nepůjdu, leda na kutě. Teda síly po tom dnešku už nemám žádné. A to bych se mohl pochlubit kapitálním večerním úspěchem. Ale nejprve takové ty provozní věci: pan Krch nedorazil ani na večeři. A to jsem se zase voháknul do toho barevného. Asi, chudák, nevydržel. Nicméně zjevil se u našeho stolu třetí spolustolovník, takový Jürgen Klopp, to je v originále trenér fotbalového Liverpoolu FC, tady v naší jídelně je to takový pražský dynamik. Viděl jsem ho totiž, když jsem to dnes odpoledne valil domů, přijet v bílém Subaru s pražskou espézetkou a ubytovávat se v recepci… jestli oni ho neposlali z ředitelství lázní místo toho pana Krcha, který po včerejšku skončil na kapačkách… prostě na mě nasadili čerstvou krev…

Dobře.

K večeři kyselica (mohla být víc horká za ty prachy tady) a takový ňáký závitky kuřecí a vopečený brambory. A Lobkowicz dvanáctka a dva dortíky.

Dobře.

Tak to je ten provoz.

A nyní ten výrazný úspěch: už jsem psal, jak jsem si včera načechral a ztopořil vlasy tím fénem – a dneska repete, takže včera Ajnštajn a dneska Leoš Janáček… mimochodem: docela mě tady začíná bavit s tím experimentovat… zatím to ale není, jak říká jistý Hektor Fábera, na zvládnutí střihu à la Charta 77: vepředu Kohout a vzadu na Havla. To bych asi fénem a samoobslužně nedal.

Dobře.

A teď to hlavní: včera jsem si vlasy vyhonil před spaním a šel s tím rovnou do postele, jenže dneska jsem to učinil před večeří a ty vlasy nešly dát nazpátek do mé obvyklosti, tak jsem s tím umělecko-uličnicko-avantgardním účesem šel do jídelny na večeři – a to bylo haló! Chlapi číšníci to nějak distinguovaně přešli, ale ženské šílely! To jste měli vidět! Plavčice, která se tam kvůli něčemu ochomejtala na suchu, na mně mohla oči nechat a jedna rekreantka, již jsem předtím potkal u bazénu, doslova přestala jíst a s otevřenou hubou na mě koukala! Když koukala dlouho, až zapomněla na svět, pokrčil jsem rameny, že jako jsem to s tím fénem přehnal, a šel jsem ke svému stolu. Nicméně když rekreantce odešla kamarádka, tak si přesedla a že jako žhaví placatý mobil, ale sedla si tak, aby mě měla přímo v zorném poli.

No paráda!

A to je teprve pondělí!

Dobrý, ne?

 

Jinak teda dneska ráno v koupelně mě při pohledu na sebe sama v zrcadle zaujalo, že mám pravé oko menší než levé. Doteď jsem si toho za 54 let mého života nevšimnul a ani nikdo jiný to nechválil, nebo si nestěžoval. A můj nový župan je fakt asi o deset centimetrů delší než ten původní.

Dobře.

 

Půjdu spát. Dneska 9,5 km chůze, plavání a večeře. A ta práce s vlasy. Já tady mám takový frmol, že nemám čas chodit ani do hospody!

 

Zdraví Kolman

 

 

 

Kapitola III (úterý)

 

Drazí spoluobčané, soudružky a soudruzi!

Dobré ráno z mého pokoje našeho lázeňského domu v Luhačovicích, někdy mu nepěkně říkám hotel. Lehnout jsem si včera večer šel už po sedmé. Zpočátku jsem nemohl zabrat a usnout a zvažoval jsem pustit si v laptopu nahraného načteného Chandlera a jeho Loučení s Lennoxem, ale neudělal jsem to – nějak mi Loučení s Lennoxem a Chandler více sedí k mé osobní pražské uzavřené šedé a tmavé náladě… nakonec se mi podařilo usnout někdy mezi půl devátou a devátou, ale často jsem se budil. Sny jsem měl různé: chvíli jsem v nich pobýval u nás v hospodě U točny, pivo točil Tuček a přišel tam Podhola, v kvádru, tak jako nesměle lezl dovnitř, rozhlížel se nejistě, jako by mu hrozilo, že zase dostane pěstí… to musím vysvětlit: von se Podhola kdysi u nich v práci dostal do řečí, že to pytlíkuje s ňákou vdanou paničkou, von to teda byl omyl, mejlka, ale to se vysvětlilo až pozdějc, jenže ve chvíli, kdy to vypadalo jako reálný zvěsti, přišel jednoho dne k nim do práce ňákej chlápek, ze kterýho se vyklubal manžel dotyčné – a prej „kde bych našel pana Podhoru“… nějak to přeřeknutí nezaregistrovali a poslali ho automaticky do kanceláře k Podholovi a manžel tam vešel a ptá se: „Pan Podhora?“ Dobře naložený Podhola tazatele opravil: „Podhola – la la la.“ Skoro to „la la la“ zazpíval. A koupil takovou, že přelít stůl jak ve filmu a zastavil se až o registračku u zdi. Tak tehdy dozpíval Podhola… la la la…

… no ale zase zpátky k těm mým dnešním snům – také tátu jsem tam potkal. Také jsem byl doma u nás v baráku v Praze, ale dům v tom snu vypadal úplně jinak: byly tam snad tři výtahy, z čehož jeden měl konečnou jen v pátém patře ze sedmi a druhý nezastavoval v tom otvoru pro výtahové dveře, nýbrž mimo ně, a také hrozně moc lidí tam všude bylo a schodiště byla úzká a byly na nich takové ty oranžové označovače jízdenek z městské hromadné dopravy. A také jsem byl v tom snu někde v hospodě (nevím, zda to byla ještě Točna) a moje budoucí žena tam za mnou přišla a pusu jsme si dávali, odněkud se vracela z dáli… a i mámu jsem tam potkal, zase jsme se viděli po čase…

Spal jsem na dnešek snad 10 hodin, ovšem s těma pauzama, jak říkám – jako má zastávky ten rychlík do Luhačovic, tak je mám ve spaní i já. Největší byla v 05:00 a nějakou tu minutu, to bylo něco jako ve Starém Městě u Uherského Hradiště, kde jsme stáli dlouho a měnili nám lokomotivu. Tak tady v 05:00 a nějakou tu delší minutu jsem měl také delší pauzu, čehož jsem využil k tomu, že jsem si vzal prášek na hlavu – to jest na tlak. Pak jsem ještě usnul a v tom pokračování spánku mezi 05:00 a 07:00 se mi již tradičně zdálo, že mě čekají nějaké zkoušky ve škole a nevím, jak se přinutím k tomu se učit… dobře. Pak mi v 07:00 zazvonil přednastavený mobilobudík – tedy budík v mobilu – a kdyby nezazvonil, spal bych dál. Tak jsem se probudil, posadil na posteli a koukal oknem, jež mám proti očím, ven na lázeňský špacírplac.

Dobře.

Sestřih Leoše Janáčka, jímž jsem včera večer bodoval u dámského osazenstva našeho lázeňského domu, mi do rána zmizel… tak jsem se po probuzení oholil, vyčistil si zbylé zuby a učesal do stylu, s nímž jsem se tady zaregistroval a ubytoval, tedy do stylu osobní běžnosti zvané obvyklost.

Dobře.

Pokračují ti studení muži Pankrác, Servác a Bonifác: venku je chladno, pod mrakem, snad i v noci sprchlo. Včera při mém špacíru to bylo podobné, navíc foukal studený vítr.

Dobře.

Procedůru, nějakou tu uhličitou nebo jakou vášeň lázeň, mám dnes až v 09:50, tak nemusím nikam spěchat… jinak řečeno: už jsem se tady nějak nenásilně aklimatizoval. A říkal jsem si včera, že bych z toho mohl udělat další takový cíl – navštěvovat různé lázně – tak už mám za sebou Poděbrady (to byl ten sranda pobyt), Toušeň (zastávka při špacíru) a nyní Luhačovice a ze vzpomínek znám Mariánské Lázně (proválčil jsem tam část vojny) a Karlovy Vary (bydlí tam potomci dědova bratra).

Dobře.

Půjdu na snídani.

*

Tak po snídani jsem zase zpátky na pokoji. Byl jsem u stolu při snídani sám – oba mí spolustolovníci, pánové Krch a Jürgen Klopp, u stolu nebyli a navíc pan Krch neměl ani prostřeno. Ale byl jsem rád, že jsem byl na snídani sám. Tak jsem si zase naložil, ale přece jenom abych tolik neprovokoval, jsem včerejší kvantum dnes umně poskládal nikoli na čtyři, ale na tři talířky, nicméně jsem si to zase užil: snad pět chlebů, dva rohlíky (jeden se drolil a lehce jsem si pod sebou u stolu nastlal), dvě volský voka, sejry, paštičky, žlutou a červenou papriku, vokurku, kafíčko… a pozoroval jsem svoje okolí, pozoroval jsem jídelnu, ty lidi tam. Snad jeden chlap a možná jeho spolustolovník, kteří při snídani cosi řešili a tvářili se u toho vážně, byli možná mí vrstevníci věkem, jinak všechno lidé starší než já, možná od šedesátky vejš. Různé typy… třeba opodál přede mnou – dva klasické páry… přišli všichni a všechny na snídani společně a každý a každá z nich si šel šla separátně nandat jídlo a když se pak nezávisle na sobě trousili a trousily s naloženým zpátky ke stolu, nepočkali a nepočkaly na sebe, až se všichni a všechny čtyři usadí kolem stolu – první z chlapů, který si sednul, začal jíst, aniž by čekal na ostatní. Druhý chlap jakbysmet. A dlabali a dlabali. Ani na ty svý ženský nepočkali… podle mě jsou to živočicháři, ten jeden má takovou chytrou masitou hlavu, to nemůže být rostlinář. Minimálně von teda… dobře. Hned vedle nich u stolu sedí Pan Motorka (starý pán o holi – má malou hlavičku a velké odstávající uši jak řídítka chopperu) a jeho Tyl Enšpígl (formátem i barvou svíčková bába). A vedle nich pán na vozíčku s jednou nohou a pán s paní, které jezdí oči kolem a pozoruje, jak to mají ti druzí u svých stolů a ve svých talířích… Kus za nimi sedí jiné duo chlap a ženská. Ženská se mnou včera plavala v bazénu, taková baronesa, kudrlinky šedobílé má na hlavě, taková nacukrovaná bombardérka to je. On vypadá jako Anthony Quinn v jeho posledních filmech, ani spolu s tou jeho ženskou při snídani skoro nemluvili, on pořád upřeně hleděl před sebe, snad i chvilkama něco mlčky rozkládal rukou k tomu, co si myslel v duchu, ale s tou ženskou se spolu skoro ani nevšímali, jakkoli možná jednou nebo dvakrát mu ta ženská nabízela, jestli něco nechce, jako k jídlu, ale on rukou udělal takové umírněné gesto odevzdanosti, jako že ne… bylo to, jako by imaginární pokličkou imaginárně přiklápěl hrnek a talíř, které měl před sebou. Nic nechtěl. A seděl, koukal na stůl před sebe, jako by tu snídani už chtěl mít za sebou a od té ženské, situace a světa pokoj. Jako by tady oba byli naposledy před nadcházejícím rozvodovým stáním… a další lidé v jídelně…

Dobře.

Jen na vysvětlenou abych nezapomněl: to nejsou moje křížkové lázně tady ty Luhačovice, to je takový ten welness pobyt nebo jak se to jmenuje a píše, takže bez doporučení, finanční podpory pojišťovny nebo koho – jen za svoje do posledního halíře… a teda zase mimochodem: ptal jsem se někdy loni mé praktické paní lékařky, jestli bych tedy už také třeba neměl nárok na lázně, ale povídala, že ještě nejsem zdevastovaný natolik, abych měl… proto tady v jídelně možná patřím k nejmladším… až zestárnu, moje šance se zvýší.

Dobře.

Ještě doušek: ti strejcové a tety tady v jídelně (a bývá to i jinde) si nelámou hlavu tím, jestli mají mít ubrousek na klíně a kafe nalejvat z týdle strany a rohlík kousat takhle a mít pět talířků… prostě žerou, jak jsou zvyklí z domova, protože vědí nebo tuší nebo vůbec neřeší, že jim personál nic neřekne, protože si to nemůže dovolit… já ovšem tyto věci řeším, aby náhodou někde neřekli, že neumím jíst… aby o mně neříkali, že ten tlustej balík vod stolu číslo to a to je prase…

Dobře.

Tak to byla dneska taková vážnější nota… také jsem dneska hned po ránu kapánek unavenější… pravda, spal jsem, ale často se budil, také včera jsem si dal pořádně do těla, dneska mám tu lázeň od 09:50… je to fofr… nebo naopak? Že bych pomalu začal pronikat tady do té ležérní lázeňské flákárny?

Kdo se v tom má vyznat.

*

Tak něco lepšího: první a jedinou procedůru jsem dneska měl až v těch 09:50. Měl jsem ji u fešné paní a byla to nějaká uhličitá lázeň – prostě jsem se nahý naložil do chromované vany, do níž jsem se tentokrát vešel celý, a 15 minut si v tom rochnil a lebedil. Voda měla teplotu 37 stupňů, fešná paní to nabízela ochladit, ale já bych klidně hodil poleno pod kotel a přidal. Jako obvykle se mi v tom chtělo a začalo usínat, ale za 15 minut jsem usnout nestihl, a tak mě fešná paní zabalila do prostěradla a do deky a já ještě asi 5-10 minut ležel v sousední místnosti. Tam bylo chladněji, což od spánku odhánělo tak nějak samo.

No, s procedůrou jsem byl hotov snad v 10:19… a venku nevlídně, tady ten Pankrác, Servác a Bonifác fakt udeřili: v neděli podmračeno, včera foukalo a dneska prší. A já byl po tom včerejšku nějak líný, ale zase na pokoji se mi být nechtělo, jít plavat takhle brzy také ne, tak, jak říkal nebožtík jistý kdysi známý politik, bylo mnou provedeno zamyšlení a zvolena cesta do Zlína. Jelo mi to z autobusového nádraží, jež je v sousedství nádraží vlakového, což je pro mě na druhém konci města. Pro upřesnění: tady je půlka města hlavní ulice s lázeňskými a jinými domy a hotely a poštou a restauracemi a druhá půlka, ta moje domácí, je ta (pro mě) echtovně lázeňská – promenáda, špacírplac a také lázeňské domy, také restaurace, také říčka Šťávnice a já na to koukám.

Fajn, tak pojedu do Zlína.

*

Fajn, tak jdu na autobus do Zlína.

Cestou z pokoje k recepci našeho lázeňského domu jsem potkal tu rekreantku, již jsem včera svým Janáčkovským účesem ohromil u večeře, tak jsme se pozdravili (jednou) a usmáli se na sebe (dvakrát). Ale musím se držet zpátky – jednak musím vyjít se silami do neděle (a dnes je teprve úterý) a jednak přece jenom musím dbát na svou pověst a neudělat tady zbytku příbuzenstva ostudu, kdyby se to nějak vymklo z rukou…

Dobře.

Malá odbočka: cestou na autobus jsem míjel restauraci nebo bar nebo co a tam prodávali Lázeňského šviháka za 149,- Kč. Jen jsem ještě nezjistil, co to je.

Dobře.

Tak autobusem do Zlína je to odsud, pokud si dobře pamatuju, něco přes 30 kilometrů. Dalo by se to jít i pěšky, to je ke 20 kilometrům… to jsem ale nešel.

Tak dobře.

Pršelo.

Někdy mezi 12:30 a 12:45 jsem dojel na hlavní autobusové nádraží ve Zlíně. Ve Zlíně jsem byl poprvé a naposledy snad před 10 nebo 11 lety autem – jeli jsme tam s mou paní na výlet z jihomoravských Tvrdonic, na otočku. Tehdá jsme prošli hlavně centrum kolem radnice a dali si v Mekáči jídlo. Byl tenkrát víkend a míň lidí. A také pamatuju, jak tam byl kdosi v červeném Ferrari, jímž pořád jezdil z jednoho konce hlavní ulice na druhou a zase nazpátek a zase nazpátek. Samozřejmě rychle, to u těhle volů ani jinak nejde.

Dobře.

Dneska je teda úterý a město praskalo ve švech, to bylo velkoměsto. A pršelo a já měl na prohlídku tak dvě hodiny. Tak jsem zašel do Infocentra a koupil si turistické známky a pohledy a když paní prodavačky viděly, co to kupuju, a tedy usoudily, že jsem turista, hned mi vrzly pod nos dotazník spokojenosti návštěvníka kraje. Patrně protože jsem z Prahy, dostal jsem dotazník s barevným nápisem, o co jde. Kdybych nebyl z Prahy, dostal bych asi obyčejný černobílý. Dotazník jsem poctivě a navýsost kladně vyplnil a paním oznámil, že až si tohle přečte místní hejtman Čunek, udělí mi čestné občanství. Paní nasadily rezervovaný, ale upřímný smích, protože pochopitelně nevěděly, odkud vane vítr.

Dobře.

Obešel jsem hlavní místa a vyfotil si radnici, kostel, známé hranaté okrovo-bílé budovy, pomník druhé světové války, sochu TGM a sochy obou Báťů. My jsme doma vždycky říkali u Báti, ne u Bati: kde si dáme spicha? U Báti. To bylo v Praze na rohu Zborovské a Lidické ulice, tam byla za socialismu prodejna obuvi a každý místní tam neřekl jinak než u Bati… u Báti – snad že tam ten Baťa předtím byl… jako obchod… Báťa a Baťa: my jsme to doma s těma čárkama a písmenkama měli všelijak – furt jsme říkali Bráník, ne Braník, Braník říkám až v posledních tak třech čtyřech letech, protože mi to přijde hezčí. Také jsme místo Tuháček říkali Tucháček – to byl soused u nás na chatě.

Tak různě jsme to měli u nás doma. Ale bylo veselo.

Dobře.

A také ten místní zlínský slavný mrakodrap jsem si vyfotil…

… a bylo půl třetí, já si ani nestačil dát kafe a zase zpátky na autobus, aby mi to neujelo. Jinak teda Zlín je krásné město a cesta lesy k němu také, ale jak jsem byl ve Zlíně ve městě, to zase byla hned civilizace: pod nosem mi profrčel bavorák z druhé ruky bez filtru a s jihočeskou espézetkou, na konci podchodu pod hlavní ulicí šumařila parta bezdomovců, řidič náklaďáku řval uprostřed řevu křižovatky skrze stažené okénko na osobák před sebou, který se nějak coural či co, a také asijská bistra byla přítomna… vítejte v civilizaci. Byl jsem rád, že jsem to hlavní obešel, a šup na autobus a hurá do Luhačovic.

Malá odbočka (a přídavek k té civilizaci): musím teda říct, že tady je hodně volební agitace KDU-ČSL – Šojdrová, Zdechovský, Svoboda, to je všude. A ve městech také Okamura s někým a občas komunisté. Ale ti lidovci – ti mají reklamu i na nádražích z Prahy až do Luhačovic!

Tak to byla místní a částečně i celostátní politika.

Dobře.

 

 

Tak jsem autobusem dojel k nám do Luhačovic v 15:40 (již píši „k nám“, protože již jsem zde zdomácněl) a tady u nás studeno a nevlídno, tak jsem šel rychle k nám domů a už v 16:10 se cachtal v bazénu.

Jinak teda největší haló po cestě autobusem ze Zlína do Luhačovic jsem jako obvykle způsobil já. To bylo tak: někde na okraji Zlína nastoupili čtyři chlapi a vystupovali na začátku Luhačovic. Já celou cestu koukal na hezkou krajinu za oknem, a tak jsem jen zbytkem sluchu zaregistroval jakousi plechově-kovově-plastovou dutou ránu, když ti čtyři vystupovali z autobusu. A nějaké žbrblání, jako by si vysvětlovali, co se stalo. Bylo to všechno za mým pravým ramenem, nevěnoval jsem tomu pozornost. Pak o stanici dál vystupoval pán, který špatně viděl, ale i v jeho případě se za mým pravým ramenem ozvala rána připomínající bouchnutí. Zase jsem se přes rameno neohlížel, jen jsem si v duchu říkal cosi ve smyslu „co tam čim za mnou furt řachtaj?“. Jenže poloslepý pán se najednou začal uličkou vracet zpoza mých zad směrem k řidiči dopředu – a v ruce drží můj deštník! „To je moje! To je moje!“ volal jsem v rachotu motoru autobusu poloslepému pánovi do zad. Až snad nějaká paní pána upozornila, že jsem vstoupil do děje. No – co se stalo: asi jak to kvarteto vystupovalo, jeden mi o ten deštník zavadil – já ho totiž nosím v báglu v takové postranní kapse a jak už ta látka té kapsy něco pamatuje, on se – jako ten deštník – vyklání bokem. V Praze to používám na lidi, kteří se mi neuhnou na chodníku – prostě se o ten můj deštník majznou, když se míjíme, ale já dělám blbého, že jsem hluchý a nic jsem neviděl. Tak tady na okraji Luhačovic asi někdo z toho kvarteta o ten můj deštník s klením zavadil a nechtěně mi ho vyhodil z báglu usazeného na mém sousedním sedadle směrem do uličky – já seděl u okénka k okénku mírně natočený, abych lépe viděl ven… takže: asi někdo z toho kvarteta o ten můj deštník s klením zavadil a nechtěně mi ho vyhodil z báglu a ten poloslepý pán do něj asi kopnul, protože ho v uličce mezi sedadly neviděl, tak ho sebral a nesl šoférovi. Tak mi ho pak po upozornění vrátil a já jsem nejbližšímu okolí v autobusu – aby se nějak nezneklidňovalo – sdělil, že „jó, cestovat se mnou, to je kovbojka“. Usmály se dvě dámy a tím to zhaslo.

Dobře.

Zbytek jízdy již byl klidný.

 

Po cestě z autobusového nádraží v Luhačovicích jsem si přečetl na informační tabuli, že v Hotelu Vltava dnes opět hraje Jožo, asi tam zajdu. Když jsem kolem Vltavy procházel, miliskovala se číšnice s tím svým před vltavskou hospodou. Dávala k tomu páva a byl to přesně ten typ servírky, k níž nepochybně pasuje hospoda, již v tomto hotelu očekávám a se na ni upřímně těším. Jinak ty lidi tady… dneska nastupovali do autobusu v zastávce Luhačovice-pošta starší pán a paní a ten pán byl asi hodný, protože paní ho před nastoupením láskyplně pohladila po tváři. Pak jsem ještě viděl dva milence ve Zlíně, to byli študáci. A pak tady tu miliskující se servírku. No, pozoruju tady všechno.

Dobře.

Nyní jsem ve svém pokoji v našem lázeňském domě poté, co jsem asi 45-50 minut plaval v našem bazénu. Bohužel do vířivky jsem se dnes nedostal, protože mi ji obsadily nějaké – jak by řekl blahé paměti můj táta – čtyři báby pochcané, které postupovaly fikaně tak, že sice také chodily plavat, ale nejméně jedna vždycky jako kvočna v té vířivce zůstala a hlídala… a nepohnul s nimi ani čas večeře v 17:00.

Večeři tady máme, co si pamatuju, od pěti snad do půl osmé. Já půjdu dnes na večeři v šest a večer poprvé navštívím nějaký místní vyhlášený podnik, abych si dal pivo. Ale zítra vstávám brzy! Masáž mám v krutých 08:50, což znamená, že předtím musím zvládnout ještě se zprovoznit a nasnídat.

 

Mějte se

 Kolman

 

 

Kapitola IV (středa)

 

Drazí spoluobčané, soudruzi a soudružky, sestry a bratři!

Dobré ráno z mého pokoje našeho lázeňského domu v Luhačovicích. Už jsem po snídani, dnešní ráno je totiž velmi dynamické až hektické – dnešní procedůru, což je klasická masáž, mám totiž už od 08:50, což je na moje místní poměry hodně brzo. Naštěstí se jedná o tu klasickou masáž, při níž si (snad) lehnu na břicho, vstrčím hlavu a obličej do toho záchodového prkýnka a aniž bych musel cokoli dělat a jakkoli být nápomocen, nechám se sebou dělat cokoli, patrně tou samou paní jako předevčírem. A jestli to tedy bude repete, proležím tři čtvrtiny masáže na břiše někam na cestě ke spánku, akorát na poslední čtvrtinu se budu muset posadit a budu u toho sedět. Ó jaké štěstí, že mě dnes nemá v práci masér Standa Bulis. Chtít po mně po dnešní snídani tu jeho mou spoluúčast spočívající v tom, že bych si musel sednout do dřepu a současně hubou pumpovat vzduch do břicha, tudíž ho roztahovat, a to břicho současně zatahovat (čili protipohyb a protitlak), byly by to poslední vteřiny našeho lázeňského domu, neb by šel po plynové detonaci k zemi. Útěchou by mi snad bylo jenom to, že by mě ukazovali v televizi u soudu a psali o mně v novinách, že mi napařili terorismus, který jsem podnikl pomocí chemické, eventuelně bakteriologické zbraně. A z našeho luhačovického lázeňského domu bych se přesunul do lázní Mírov nebo Bory. Lázně jako lázně. Tam ani tam se nemusí pracovat, stát má povinnost mi zajistit jídlo, vodu a teplo a vůbec se celkově o mě postarat. A na kroužky bych měl čas… a snad jsou v rámci humanizace povolené i dámské návštěvy… suma sumárum: chybělo by mi tam na zbytek života něco?

Dobře.

Tak ta dnešní snídaně: opět jsem ji absolvoval se třemi talířky a jednou miskou. V prvním kole jsem si z pekáče naložil poměrně velký flák smažených vajíček a k tomu tři kolečka sekané, dále dva kousky paštiky ve špeku, po dvou kouscích salámu (z čehož jeden druh byl něco jako čabajka), dva kousky másla, po dvou kouscích dvou druhů sýra a po dvou kolečkách nějaké šunky a rolády. K tomu dva rohlíky a dva chleby a do misky jsem si naložil žluté papriky a zelené okurky. A kávička byla – ale měli dnes po ránu nějaký frmol, takže mi kávičku přinesli až někde ve druhé polovině snídaně, což pro mě byl impuls jít si dát nášup, a tak jsem vstal a naložil si další dva kousky paštiky ve špeku, dvě kolečka pečínky a po dvou kusech od plátkových sýrů. A k tomu dva chleby a jeden rohlík. Ale jen tak tak mi to vyšlo, ke konci snídaně jsem musel s kávičkou šetřit, aby bylo čím zapíjet. Ale jsem praktik a prostě jsem improvizoval a plnil si na 139 procent, když už kulak a feudál plní na 140 procent. Hyjé, Natašo. No a po snídani to po mně sklidili a já se odvalil na pokoj.

Nějak mimoděk jsem si vzpomněl, že tady po našem domově zvaném lázeňský dům se pohybuji jako náš pan prezident, tedy tím pomalým klátivým krokem s lehce nepřítomným pohledem. Snad kdyby mě někdo potkal a chtěl se se mnou seznámit, udělal bych to jako pan prezident: dlaní bych si přejel obličej od čela po bradu, po cestě ruky po obličeji do ní přibalil nudli z nosu a pak zájemci podal ruku. Popelníček by nebyl?

Dobře.

Spal jsem na dnešek docela dobře, spát jsem včera šel docela pozdě, až snad v půl jedenácté. Snad do půl desáté jsem pobýval (od cca půl osmé) v sále zdejšího Hotelu Vltava, což je tak pět až deset minut chůze od mého aktuálního domova (časová vzdálenost je podle toho, v jakém stavu člověk cestu absolvuje – já o sobě věděl cestou tam i zpátky, snad jen cestou zpět, to už byla tma, jsem si v setmělé áleji doktora Pavola Blaho polohlasně pozpěvoval pod dojmem večera stráveného v sále Hotelu Vltava).

Jak už jsem psal včera, od 19:00 hrál v sále Hotelu Vltava k poslechu a zejména tanci Jožo, což je pán odhadem tak někde mezi 50 a 60 lety, spíše k té padesátce, který představuje konferenciéra, muzikanta, zpěváka, dramaturga, produkčního a manažera v jedné osobě. Hraje na klávesy, kytaru a saxofon a k tomu zpívá. Další hudbu, tu kapelu, mu hraje technika, nějak to tam má nastavené v těch přístrojích před sebou. Ale všiml jsem si, že je té technice podřízen. Nějak to má nastavené tak, že to hraje ta technika a on k tomu dodá vlastní zpěv a tu kytaru, saxík, nebo klávesy – ale v jednu chvíli jsem viděl na vlastní oči, že dokončil jednu píseň a rychle musel odložit kytaru a navléci na sebe saxofon, aby stihl začátek další skladby znějící z přístrojů. Ale stihl to, je to pašák – prostě profík. Repertoár byly písničky tak nějak od pravěku do 80. let minulého století, i když jsem poznal i takovou tu jednu snad od Kabátů, že když na to dojde, pereme se tu nožem a sekerou. Jinak to bylo Besame můčo, Škoda lásky, Chlapci z Ritakáda a dvakrát jsem poznal Elvise Presleyho. Do tance jsem se aktivně nezapojil, byť z účastníků tak ani ne z poloviny zaplněného sálu Hotelu Vltava jsem byl formálně asi nejmladší, tedy jediný, kdo tam – nepočítám-li dvě číšnice – byl pod šedesát. Ale musím říci, že bych těm kolem nestačil. Dámy při těle a pánové s vlasy šedivými nebo i s jejich zbytky (jeden připomínal toho otce z dílu Studna z Majora Zemana, toho, jak o něm říká jeho syn snad cosi ve smyslu „otec byl toho dne neklidný“, ale teda tady ten luhačovický na place divoch!)… takže: dámy při těle a pánové s vlasy šedivými nebo i s jejich zbytky to tam váleli a kroutili spolu i sami se sebou, až se mi oči motaly do zavázané tkaničky až uzlu. Teda přiznám: taneční mistrovství jsem po mém otci nepodědil, a to nejen techniku, nýbrž i navazující choreografii. O mém otci šly v naší rodině zvěsti, že přišel-li jako mladý muž na venkovskou tancovačku, rozrazil dveře tanečního sálu, vešel a rozhlížel se po parketu… a ženské pohledy jihly a otec si vybíral… a když vybral, valil to s partnerkou po tanečním parketu a kdo neuhnul, měl smůlu, protože práci s lokty při tanci a prorážení cesty měl prý otec pověstnou… no, mohl si to dovolit: jednak tančit uměl a jednak měl strašnou sílu v rukách… zde vzpomínka: jednou v Praze v autobusu městské hromadné dopravy se otec dostal do sporu s nějakým chlápkem, který mu překážel při vystupování – a navrch se chlápek pokusil při tom vystupování otci nastavit nohu, aby otec hodil šipku… no: nejdřív letěl z autobusu chlápek a za ním to ostatní, co po něm v autobusu zbylo. Chlápek měl štěstí, že jakási stěna domu byla relativně hned naproti dveřím autobusu, takže neletěl vzduchem dlouho a o zeď se rozpleskl poměrně záhy. Chlápka ve finále zachránilo jenom to, že přítomná maminka se do toho vložila a rozjetého otce rukama i vlastním tělem vybržďovala, jinak by z chlápka zbyly jen cáry… a protože jsem se v tomto a tamtom i jiném dalším nepotatil, dal jsem včera v Hotelu Vltava před tancem raději přednost pivu, měli Staropramen desítku. Tak jsem to tam valil do sebe mimo parket, nicméně někde v půlce pátého piva jsem se připojil ke zpěvu a docela mohutně podupával nohou, tou mou pravou, která je trombaticky na odpis. Snad jsem i dvakrát nesměle zatleskal.

Dobře.

K tomu jsem v kulisách hudby, zpěvu a tance vyplňoval haldy pohledů pro rodinu, známé a kamarády a kamarádky, čímž jsem, podle očekávání, zaujal jednu z číšnic, protože něco takového v takovém kvantu asi dlouho neviděla. Známý jsem tím zejména od nás z hospody U točny v Praze: zaberu si tam stůl sám pro sebe a vyložím na něj svou kancelář – papíry, tužky, brejle na čtení, vedle toho to pivo… a začnu úřadovat – to jest psát a zapisovat si, co mi přijde na mysl.

Číšnici v sále Hotelu Vltava, která se včera o mé psavé konání živě zajímala, jsem popravdě sdělil, že mám tady v lázních takový frmol, že vůbec nestíhám přes den ty pohledy vyplňovat, jen je kupuju, a tedy až včera v sále Hotelu Vltava jsem ten čas našel. Mně se vůbec cokoli píše nejlíp v hospodě – pohledy, ty moje pokusy o poezii… takže paráda. Jednou jsem u nás U točny štamgastům říkal, že nejlépe se mi píše po druhém pivu. „To se ti totiž teprve rozšířej zorničky,“ pravil štamgast Mušketýr a dodal: „Jako kocourovi, když ho kopneš do prdele.“ Max Štróbik, ten štamgast také od nás z U točny, tam jednou takhle tužkou na papír cosi mastil a šla kolem něj servírka, brigádnice, nebyla tam dlouho, a také ji zaujalo, že si někdo něco v hospodě píše na papír – tak se u Maxe zastavila, chvíli nad ním stála, koukala na něj a pak povídá: „Já píšu rukou jenom milýmu do vězení.“ A šla k jiným hostům.

Dobře.

Jinak se mi včera uvnitř sálu Hotelu Vltava potvrdilo to, co jsem někdy v neděli, nebo v pondělí viděl oknem zvenku – ženských výrazně víc než chlapů. No jo. Tak paráda.

No a domů jsem pak včera došel v pohodě a rovnou s sebou prásknul do postele a usnul. I na dnešek jsem měl sny a po probuzení si je ještě pamatoval. Nevím proč, ale potkal jsem se tam v tom snu s bývalým prezidentem Klausem, má pěkný barák a na půdě zvony. Nechápu, kde se mi ty sny berou… minulý týden se mi doma zdálo, že jedu odkudsi od jihovýchodu vlakem do Mariánských Lázní a když jsem tam dojel, paní u přepážky na nádraží mi sdělila, že z Mariánek nikam nic nejezdí, protože u Mělníka je nějaká porucha… mimochodem: byla to ta samá paní, která mi snad o den dřív  v recepci pražského mnohahvězdičkového nákupního centra vysvětlovala, kam přestěhovali čistírnu prádla… a minulý měsíc se mi zdálo, že sedím ještě s kýmsi v pracovně ministra financí Kalouska a že jako pohovoříme – a on měl ten Kalousek na stole telefon, pevnou linku, což byla skleněná krabice se sluchátkem nahoře a kabel z toho vedl dole a uvnitř té skleněné krabice byla voda a ta bublala, když mu někdo volal… mám zvláštní sny, ale vykládat si je u Baudyše nenechám – pro sichr, raději nevědět. No, alespoň mě v těch snech nehoní nějací podivní lidé – teda až na ty indiány, ale ti nejsou podivní, to je normálka život. Ale o tom až někdy příště.

Dobře.

Tak se pomalu začnu chystat na tu masáž. Musím sejít dvě patra do přízemí, pak doleva, doprava, projdu šatnou, dojdu k bazénu a okolo bazénu jsou místnosti, kam chodíme na ty masáže a procedůry. Z pokoje do masérny jdu rovnou v županu – neboli, jak říkala paní, která mi předevčírem ty procedůry organizovala a rozepisovala, půjdu „jenom v župánku“. Ještě by to chtělo takové ty žvýkačky na takové to domácí žvýkání, jak předváděl v reklamě Polášek… tak hodím své chlupaté tělo ve tvaru hrušky do župánku a v půl půjdu.

Ještě informace: s vlasama, vlnama a přelivama od včerejška neexperimentuju čili to mám jako postaru s takovým tím zvednutým chocholem vepředu. Kdyby žila moje nebožka babička, pravila by, že mi to tam vepředu „stojí jak Frantovi vo posvícení“. Vono víc s tim neudělám a nenadělám. Můj vlasový potenciál je relativně omezený – to je ta čupřina vepředu, pak nic překryté zbytkem chlupů zvaných vlasy a na závěr zbytek vlasů, které zemskou přitažlivostí visí dolů, takže přiznávám, že divočinu jsem vyčerpal v neděli a v pondělí a teď leda můžu měnit barvu. Jak jsem občas říkal mé kadeřnici paní Kratochvílové, když jsem přišel do holičství: „Tak že bysme dneska dali tu zelenou? Travičku?“ Schválně jsem nadhazoval barvu, již v kadeřnictví mezi vzorky na jakémsi velkém tablu neměli, ale paní Kratochvílová varovala, že jednou si ji nachystá… a co pak? A trochu jsem ji začal podezřívat, že si ji fakt nachystá… a co já pak? Abych neztratil glanc a nebyl jen mluvka, musel bych do toho hrdinsky jít… bych ovšem pak vypadal jako blbec, tak jsem raději přestal provokovat. Prostě bábovka.

Dobře.

Tak voháknu se do toho župánku na takové to domácí žvýkání a půjdu si lehnout na oltář masáže. Pokračování za chvíli.

*

„Pěkný! Pěkný!“ popsal bych svoje první pocity po masáži a návratu do pokoje našeho lázeňského domu. Tak povím: masáž dnes byla mírně jiná než v pondělí. Odehrála se v jiné místnosti a s jinou paní. Formálně to bylo totéž: dobrý den, lehněte si na břicho, hlavu a obličej vstrčte do záchodového prkýnka… ale pak tam byly odlišnosti: paní měla v masérně zapálenou vonnou svíčku, takže to tam vonělo a chvílemi připomínalo jamajské wůdů. Dále: paní dnes použila méně olejíčku než paní v pondělí, takže to chvilkama drhlo na sucho, ale nechtěl jsem do toho kecat, protože v Rusku jsem sice byl (a dokonce dvakrát), ale šedesát mi ještě nebylo… tady vysvětlivka pro mladou gardu: to se za nás vytýkavě říkalo, když někdo pindal, aniž byl tázán, tak se mu sdělilo: „Nekecej do toho – šedesát ti nebylo a v Rusku si nebyl.“ Takže to dneska na sucho mírně dřelo – jako občas u holky bez gelu, ale říkal jsem si, že to k tomu asi patří, nějaký druh masáže… a úplně mi to venkoncem nevadilo.

Dobře.

Další změna oproti pondělku byla, že paní se dnes asi šestkrát masérsky věnovala i mému zadku – neříkám, že přímo, ale šestkrát k němu zabrousila a asi čtyřikrát ho přece jenom počechrala. To ta paní v pondělí ne, jakkoli ta pondělní stejně jako ta dnešní mi stáhla trenýrky na půl žerdi alias do půlky zadku, ale do následné akce šla jen ta dnešní. Vzpomněl jsem si, že jsem jednou někde v nějakém návodném článku četl, že ženské hodnotí chlapy mimo jiné podle zadku – jak je velký, stavěný a tak. Když velký a bytelný, tak dobrý, perspektivní – a obráceně – mimochodem: v mé bývalé práci opravdu dělali úspěšnou kariéru většinou právě chlapi s velkejma zadkama, takže na tom asi něco je. Hm. Těžko říct, zda a jak jsem dneska prošel. Tak jako tak – paní se mi dneska zdála, že šla v tom masírování do podrobností, hlavně záda a krk, až mi jednou příjemně šumělo a mravenčilo až do nohou. Říkal jsem jí to a ona mi vysvětlila, že je nějaký sval u lopatky a ten je nějak propojený s něčím a je to znát až dolů. Hm. Popravdě musím říct, že dnešní masáž se mi tak líbila, že jsem dospěl k momentálnímu závěru vytrženému z kontextu, že taková příjemná masáž je mnohem lepší než sex po domluvě jednou za měsíc za 1000,- korun bez DPH. A jeden postřeh: jak jsem měl hlavu vstrčenou do toho prkýnka od WC a koukal na zem, protože tam se ani jinam koukat nedalo, paní mi v jednu chvíli stála nad hlavou a masírovala odsud. Měla velmi pěkný baculatý a malý palec na pravé noze. Správně bych měl říci „paleček“, protože tady se ty zdrobněliny používají často. To je ten „župánek“… a dneska jsem také při té masáži měl něco udělat s nějakou zdrobnělinou, nepamatuju se – posadit se, nebo hlavu nějak dát a mělo to být nějak zdrobněle do zdrobněliny… tak to byly ty zdrobněliny.

Dobře.

Po návratu na pokoj se konečně daly do pohybu dnešní snídaně, včerejší večeře, včerejší snídaně, pondělní večeře a pondělní snídaně a já musel na trůn. Zpíval jsem si u toho Happy Together v podání Leningradský kovbojů a Alexandrovců, dá se to najít na youtube.com. A vzpomněl jsem si na slova mého spolužáka z mateřské školky Tondy Benýška, že takováhle zejména ranní chvíle na trůnu, když se fakt povede, stojí hodně, hodně, hodně vysoko nad jinými prožitky. Má ten Tonda pravdu, je to hlava pomazaná.

Dobře.

Tak jsem na pokoji, procedůry mám pro dnešek odbyté, další mám zase až zítra někdy po deváté hodině, tak nějak něčím vyplním a zmenežuju ten náročný lázeňský program, který tady mám. Tak povím: venku neprší, ale je pod mrakem. Asi je tam chladno, protože těch pár lidí, jež prošlo lázeňským špacírplacem před mými okny, se většinou halilo do bund, přičemž ženské měly límce vykasané vysoko až pod uši a chlapi měli čepice. Ale neprší. Tak povím: najel jsem někdy včera na takový program, že teda ráno vstanu, snídaně, procedůra a pak volný čas, jak by řekl Fábera – ÁÓVé neboli aktívne osobné volno vojaka. S tím ovšem – dodávám já – že tak po 16:00 už se chci cachtat v bazénu, v 17:00 sepsat tyhle moje denní postřehy alias poslat do rotaček nové číslo tohoto lázeňského zpravodaje či lázeňské svodky a po 18:00 večeře. Pak nevím: v pondělí mě skolila totální únava a šel jsem brzy spát; včera jsem měl chuť jít juchat do města, což se mi povedlo. Dneska nevím. Sice jsem si v neděli nebo v pondělí dělal rozvrh na celý týden – já musím mít všechno dopředu naplánované do detailu a plánu se držet, ale nakonec jsem to tady pojal jako soudruzi poručík Troník a vojín Kefalín:

„Jo, Kefalín! Já sem se od soudruhů doslechl, že prej mě umíte výborně improvizovat… Nechcete mi to předvést, vy šmejde, co?“

„Ale ne, to bude určitě nějakej omyl, soudruhu poručíku…“

„Já ti dám omyl, až ti bude kožich malej, ty… no nic. Pokračujte!“

Tak já také improvizuju a fakticky se o čekajícím dnu rozhoduju až po té snídani a procedůře. Tak jsem dal v pondělí – a já myslim, soudruzi, že hodnotný – špacír a včera jsem jel do Zlína, místa kapitalistů Tomáše Bati a Jana Antonína Bati a také soudruha Milouše Jakeše, který se tady učil… jo mimochodem – a to sou ty paradoxy, jak řikal prostřednictvím svých dramatických figur náš dramatik a Pan president Obnovitel – to sou ty paradoxy: Tomáše a Jana Antonína Baťovi jsem samozřejmě nikdy v životě neviděl, ale potkal jsem se s tím Tomášem Baťou juniorem, jak jsme ho tady vítali a slavili po roce 1989 jako velikána velikánů z našich řad. To jsem se jako novinář někdy v roce 1994 plus mínus doharcoval do kanadského Toronta a pak nás, delegaci politiků a novináře, vzali kamsi za město a my tam seděli u takových několika velkých kulatých stolů, jak tam kolem každého posadí třeba šest sedm lidí dokola a dlabanec grátys a volná zábava jakbysmet. A mě (a také jednoho komunistického poslance, který si tam nasypal popel na hlavu, protože to patřilo k bontonu návštěvy u Báti a přítomných emigrantů a jejich potomků)… takže mě prdli ke stolu s Tomášem Baťou – starým bělovlasým velice vitálním juniorem, čímž Osud rozšířil portfólio slavných a známých lidí, tak zvaných celebrit, které měly to štěstí v životě mě potkat. Takže tady Báťa někde za Torontem, tam u nás v Praze na Smíchově Báťa na rohu Zborovský a Lidický… a já měl doma škrpály vod Báti. Švec pro celý svět.

Dobře.

Tak chci dát dneska spíš špacír tady po okolí Luhačovic, mělo by to být 10 kilometrů, takový okruh. Půjdu pomalu a uvidím. V 16:00 mám plavání, v 17:00 psaní a v 18:00 pak večeři. Skoro nic tady nestíhám. Třeba včera jsem propásnul v TV Šlágr Pesničky z kasína, ale to bylo vědomě, přednost dostal Hotel Vltava. Jinak tady prodávají mimo jiné oplatky a na nich je Duo Jamaha aneb otěc Alojz Kotvan a jeho syn inženýr Marián Kotvan alias dohromady to Duo Jamaha… a také slovenská kapela Progres, to jsou všechno hvězdy TV Šlágru. A když jsem si TV Šlágr někdy předevčírem v televizi pustil, zpívala Veselá trojka píseň s textem, zapamatoval jsem si snad správně „v lázních Františkových… léčí artrózu i sklerózu“. Přesně to bych počeboval (to není překlep, tak jsem to prej jako malý dítě říkal, když jsem něco dostal jako dárek – vážně a zarputile jsem prý pravil: „Přesně to sem počeboval.“).

Dobře.

 

Dneska ráno jsem šel kvůli té časné procedůře na snídani dřív, už v 07:15. A už byl u stolu pan Krch – hele! Žije! Pan Jürgen Klopp ne. A pan Krch dnes představil vlídnou tvář – popřál mi dobrou chuť a i se se mnou loučil, když odcházel. Asi už mě povýšil mezi mazáky.

Dobře.

*

Je 17:04 a právě jsem se vrátil nikoli z Hradu od pana prezidenta, který by moje návrhy stejně nepřijal, nýbrž z bazénu, v němž jsem se nakládal od 15:10 do cca 16:50. V bazénu a jeho okolí jsem byl dnes jako první, paní plavčici jsem povídal, že to musím dnes odplavat i za ostatní, ale paní zkušeně predikovala, že však oni dojdou.

Dobře.

Začal jsem tím, že jsem si vlezl do vířivky, protože včerejší kvočny nebyly v dohledu. Ale po pěti minutách jsem z vířivky vylezl – jak tam nebyly ty konkurentky, neměl jsem s kým soupeřit a poměřovat se. Tedy jsem v 15:15 vlezl do bazénu a začal plavat. Cca v 15:25 došel pán tak mezi 60 a 70 lety. Pozdravili jsme se, říkám si: „Chlap – ten dialog vyžadovat nebude.“ Ovšem ouha! Krátce poté, co jsme se pozdravili, projevil zájem o konverzaci, ovšem tím stylem, že vedl monolog. Zpočátku jsem přikyvoval. Zaznamenal jsem, že pán říká „klóby“, „měřijó“ a tak. Vzpomněl jsem si na výuku českého jazyka na fakultě, zejména pak příklad, snad o včelách, „a včil bžondajó a bžondajó“… Svoji touhu konverzovat, respektive mít někoho, ke komu může mluvit, aniž by potřeboval zpětnou vazbu (asi byl doma v pozici přijímače, vysílačem byla jeho manželka, tak si to tady chtěl užít naruby)… tedy: svoji touhu konverzovat, respektive mít někoho, ke komu může mluvit, aniž by potřeboval zpětnou vazbu, umocnil pán tím, že vždycky přeplaval bazén a tam na konci si dal odpočinek – což v praxi znamenalo, že tam čekal a když jsem tam doplaval já, spustil. Tak jsem se s přestávkami dověděl, že do Luhačovic jezdí s manželkou ob rok. Také jezdí ještě kamsi, což jsem ale pro šplouchnutí vody přeslechl kam, ale tam je to prý obsazené Němci a těmi, jak pravil, „z Emirátů“, ti tam prý obsadí třeba celé patro a personál si na ně stěžuje, že jako jsou… no, mají takový svůj přístup… prostě asi poroučej, mými slovy řečeno – sekýrujou… a personál je tam prý zvyklý brát úplatky na přilepšenou, jinak se moc nepřetrhne. V další zastávce mi pán objasnil strukturu lázeňských podniků v naší zemi, kdo kam patří, také který lázeňský dům kam patří a co z toho plyne. V další zastávce jsem se dozvěděl, že jeho syn má doma bazén se střechou, ale ta chemie ve vodě v bazénu mu – jako synovi – nedělá dobře, tak to syn nějak změnil, nějaké potůčky tam má, voda není úplně ideální, ale dobrá. Také nějaké speciální vodní mouchy se na to chytají, tomu jsem moc nerozuměl. V další zastávce jsem se dozvěděl, že tam u nich ve škole mají bazén, ale hodně lidí – tomu jsem také moc nerozuměl. Také jsem se dozvěděl, že pán má doma paní a to je docela dobrá věc i na tyhle cesty do lázní, že si jako má s kým popovídat. Asi jsem mu tedy v tu chvíli nahrazoval manželku. Jeho produkci jsem přerušil asi po půl hodině s tím, že potřebuju plavat souvisle, tedy bez těch zastávek na konečné. Tak jsem se dozvěděl, že pán teda si panáčka někdy dá, na takové to rozproudění.

Hm, tak to by bylo.

Tak pak jsem od 16:00 do 16:45 plaval v jednom kuse. Tři došlé dámy patrně nebyly spokojené s tím, že jsem si jednu plaveckou dráhu, samozřejmě tu nejlepší, zabral na tak dlouho pro sebe a snažily se mi na konečné ingerovat do mého sociálního prostoru, ale stačilo správně vybrané „nechtěné“ tempo a rozmach rukama, při němž voda odběhla stranou a ve velkém a zrovna k nim – takové řízené tsunami to bylo – a byl pokoj.

Také plavala a časopis Policista si na břehu četla slečna, která předevčírem mimicky ocenila mou trávu na hlavě. Už se na dálku zdravíme. Má tady ještě kamarádku, menší a kulatou, takovou „pumpičku“, jak by řekl táta Maxe Štróbika od nás z hospody U točny. Té kdybych vrazil obličej mezi půlky nebo prsa, už bych se nikdy nenašel, ale patrně bych jako druhý na světě objevil tu mezigalaktickou bránu jako ti borci ve Star Treku nebo kdo. Konečně začínám chápat, k čemu všemu jsou ty lázně dobré. Jen moje vrozená skromnost a – řekněme – i plachost a neochota podstupovat dobrodružství mě drží na uzdě.

Dobře.

Monologista z bazénu mezitím odešel od bazénu, ale v šatně při převlékání jsem narazil na nového kamaráda. Nevěděl, jak se vypíná sušička na plavky, do níž ty svoje vložil. (Mimochodem: já to také původně nevěděl, jak se to vypíná a k čemu to vůbec je, tak jsem tam ty plavky prostě nestrkal a sušil je na pokoji.) V problému nového kamaráda jsem se nijak neangažoval – nicméně protože šatna je relativně malá, bylo mi trapné úplně mlčet, když už jsme se pozdravili – jenže to jsem si naběhl na vidle, protože nastala konverzace. Nějak jsem zmínil, že to počasí venku je špatné. Nový kamarád lapidárně pravil, že cosi je na hovno, a celkem fatálně nadhodil, že co my s tim zmůžem. Asi také skeptik. A překvapeně hleděl, že ze šatny odcházím rovnou v županu, zatímco on se po vyřešení technického plavkového problému chystal převléknout do obvyklého oblečení kalhoty-tričko.

Dobře.

Tak to byl bazén.

 

Dneska před bazénem jsem podnikl špacír, ale musím říct, že ne tak, jak jsem si předsevzal. Můj plán byl takový, že půjdu po Jurkovičově stezce nebo trase nebo jak se to jmenuje, to je tady v okolí Luhačovic, amatérsky jsem si spočítal, že to bude tak 13 km. Pak jsem zjistil, že je to až 15,5 km – jde se skrze vilovou čtvrť nad město (protože město se rozprostírá v údolí) a pak nádherným lesem se dojde k té vodní nádrži nad Luhačovicemi – a pak bych šel domů. Ovšem tak povím: vlezl jsem do toho lesa, ale nevěděl, co a kde tam je a kudy a jak. Také jsem si vzpomněl, že v novinách pořád píšou o tom, že tady na Zlínsku odborníci honí v terénu nějakého medvěda. Sice jsem v první fázi uvažoval, jaké by to asi bylo honit se s medvědem a jak by reagoval, kdybych třeba za běhu měnil směr jako ta křídlatá raketa, ale zase na druhou stranu jsem si řekl, že to mám do důchodu už jen necelých 11 let a dá-li Bůh, docela bych to chtěl do toho důchodu dožít, což by medvěd mohl zhatit. Tak jsem se vrátil do Luhačovic, prošel minipark u místního zámku a za ním byl další park před bytovkami, kam si podle všeho právě šla studující mládež dát čvaňháka. A došel jsem do centra města. Jo mimochodem: dneska byl v Luhačovicích sekací den – všude sekačky, asi údržba města, sekány byly veřejné trávníky. U nádraží dokonce měli robota, což byla mohutná sekačka, kterou maník řídil džoystykem.

Dobře.

V zasklené nástěnce místní organizace KSČM jsem si přečetl, že Luhačovice byly osvobozeny 2. května 1945 Rudou armádou, respektive Rumunskou armádou bojující po boku Rudé armády, nějakým snad 8. jezdeckým oddílem nebo čím těch Rumunů. V kopcích se hodně střílelo z kulometů. Panečku! Rumuni v Luhačovicích! Zde vzpomínka: Max Štróbik, ten štamgast z naší pražské hospody U točny, jednou vzpomínal, že u nich v ulici bydlel za socialismu nějaký Rumun, pracoval tady snad pro Dacii nebo pro koho a měl v jedné vilce pronajaté přízemí. A docela často si tam vodil na noc cizí ženské, což ovšem nemohly skousnout naše místní ženské s trvalým bydlištěm v té ulici, které to pečlivě sledovaly zpoza záclon a Rumuna pomlouvaly. I jako dítě z toho prý Max vycítil, že v tom byla nemalá špetka ženské závisti – Rumun byl kudrnatý černovlasý a tím a i velkýma očima s bělmem jasně viditelným i v noci, natož ve dne, vypadal tak trochu jako ďábel, což ty naše místní ženské patrně dost rajcovalo – ale nemohly za ním, měly doma vlastní chlapy a dostaly by se do řečí… tak to nahradily pomluvama. Po letech s nabytými vlastními zkušenostmi si pak Max domyslel, že Rumunovi tehdy nepochybně záviděli i chlapi od těch našich místních ženských, ovšem na rozdíl od ženských mlčeli, aby měli doma klid. Tak to byla převyprávěná Maxova vzpomínka na život ze života a teď zase zpátky sem do Luhačovic – tak naposledy jsme byli u války, takže: za okupace prý tady ty lázeňské domy zrekvírovali Němci. Pomník osvobození je poblíž již citovaného centrálního kruháče a před Městským úřadem na náměstí 28. října. Z něho jsem to vzal nahoru k plavečáku a pak do Bílé čtvrti a k pramenu Aloiska, který tam teče. Cedule nabádala, aby to s ohledem na složení minerální vody lidé nečepovali do bandasek a dlouho neskladovali. Ale přijel jakýsi starší borec snad s desetilitrovým kanystrem a načepoval si a než mu to do toho kanystru nateklo, ještě se tam za pramenem vychcal do trávy. Pak nemá mít ta minerální voda divoké složení!

Dobře.

 

 

Tak strání a lesem jsem to vzal zpátky do města. Opět jsem míjel ptačí budky – tady totiž ta lázeňská část obsahuje mraky ptačích budek, které může vytvořit kdekdo. Asi největší pecka byla ptačí budka vyrobená ze semaforu pro chodce ve městě, akorát teda ten vlez do ní mi přišel tak úzký, že tam z ptáků vleze leda tak akorát užovka. A teď pozor: po téhle trase špacíru jsem narazil na bombu – kámen a na něm chátrající nápis: „KÚPELE DAL PRACUJÚCIM R.1948“. A nad tím pěticípá hvězda. Tak povím: já tady v lázních politiku moc nesleduju – vetřela se mi do těla jen tou volební agitací na vlakových nádražích a ve Zlíně a dneska tou nástěnkou, kromě toho si čtu jen hlavní zprávy na internetu, ale televizi pouštím jen kvůli hokeji, fotbalu, TV Šlágru a časovému údaji (jako kolik je hodin), který je na obrazovce v jejím rohu. Aktuální státně-politickou realitu odhaduju jen z dění kolem sebe, přičemž teda kromě zmíněného ojedinělého šutru nemám dojem, že by se už zase nějak změnily politické poměry ve státě a už zase bychom si místo „pane“ říkali například „soudruhu“ – myslím, že vše je při starém. A ten šutr je tu jenom proto, že je bokem pozornosti, tudyma policejní auto (protože oni příslušníci dneska už pěšky nechodí, oni všude jen jezdí auty)… tak tudyma policejní auto snad nikdy nejelo a nepojede, takže si toho kamene všimnou leda tak všímálci, jako jsem já. Prostě bdělý občan. Ale Čtenářce Policisty to u bazénu hlásit nebudu, ještě by mě tady někde kvůli svědectví popotahovali a narušovali mi můj lázeňský pobyt. Politicky, musím myslet politicky.

Dobře.

Takže k tomu dnešku: foukal studený vítr, začalo pak i pršet, to na protahování špacíru nebylo, v tom se nedalo. Když jsem třeba fotil, tak mě zábly ruce jak v zimě. Tak jsem to odpískal a šel k nám domů do lázeňského domu, že se naložím do bazénu. Na pokoj jsem došel někdy v půl třetí, spočítal jsem si, že jsem dneska ušel 6-7 km, což je lepší než drátem do voka.

Dobře.

Po 18:00 půjdu na večeři – to se zase nadlábnu jako buržuj a pak uvidím. Do města se mi dnes večer moc nechce, na pivo moc chuť nemám, zase ale flákat se na ubikaci se mi také moc nechce. Nechám to koňovi alias na momentálním rozpoložení – rozhodne večeře: buď mě dorazí a porazí, protože předpokládám, že se zase nažeru k prasknutí, nebo budu akční.

Dobře.

Zítra mám koupel v té vaně a pak bych chtěl jet do Valašských Klobouků. To pojedu autobusem tady za námi snad do Dolní Lhoty a tam přestoupím. Teda fakt musím ocenit, že tahle veřejná doprava tady funguje parádně. Všechna čest.

A ještě jedné věci jsem si tady v Luhačovicích a i po cestě včera do Zlína i ve Zlíně všimnul: není tady takový bordel jako u nás v Praze – nepovalují se tady petky, papíry, igelitky a nevím co. Takže dobrý. A když už jsem zmínil ten pořádek, ještě dodám: dneska mi na pokoji vyměnili ručníky, to jsem se divil. Máme tady totiž v koupelně na pokoji takový napsaný morální apel, abychom si jako uvědomili, co takové vyprání ručníku obnáší a jak to znečišťuje vodu. Jinými slovy řečeno: sofistikovaně nás nabádají, abychom ručník použili vícekrát, ne jenom jednou. A je tam i obrázek: pověsíme-li ručník na věšák, znamená to, že ho používáme a nechceme ho vyměnit; vhodíme-li ho do koše, říkáme tím, že ho chceme vyměnit. Já jsem dosud poctivě ručníky věšel na ten hřebík v dlaždičce, ale paní uklízečka mi to dneska vyměnila. Asi tady mám další favoritku. Tři dny a tři a půl favoritky, protože ta Pumpička mi dneska ráno v jídelně také vrtěla zadkem přímo před nosem, když kolem mě sedícího snídajícího plula éterem. A jedna paní (sice už v letech, ale to nevadí) se mnou při čekání před masážní cimrou jako nadhazovala, že hledá, kam má jít do devítky (místnosti) na procedůru její aktuálně nepřítomný manžel – tak jsem ukázal rukou, kde je devítka, a paní bez aktuálně nepřítomného manžela hned jevila zájem tokat obšírněji.

Teda přiznám: bejt bejk, tak tady z těch cizích ložnic nevyjdu!

 

Tím pro dnešek končím a jdu se chystat na tu večeři, jak říkám: mám tady docela frmol – nevím co dřív: jestli jíst, nebo spát, nebo někde trajdat, nebo okukovat ty ženské… z toho jsou pak ty mozkové příhody… a toho důchodu se chci přece jenom dožít…

 

Moc Vás všechny zdraví

Kolman

 

P.S.

Dneska se mi to láme – čas pobytu tady v lázních: dneska v noci vyjdu na vrchol a pak už pojedu s kopce dolů – lapidárně řečeno: skončí mi první půlka pobytu a začne druhá.

 

 

Kapitola V (čtvrtek)

 

Drazí občané, soudruzi a soudružky, přátelé!

Dobré ráno z mého pokoje v našem lázeňském domě v Luhačovicích. Probudil jsem se dnes brzy – po půl šesté po snad devítihodinovém spánku. Spát jsem včera šel, respektive usnul jsem, kolem půl deváté. Večer po večeři jsem do města nikam juchat nešel – venku pršelo, což rozhodlo, a bylo dobře, že jsem nešel – zalezl jsem do postele, koukal v televizi na závěr hokeje USA-Británie, pak se to chystalo k hokeji Rusko-Itálie a Slovensko-Německo, ale nějak se mi koukat nechtělo, pomalu přicházela únava a ještě než přišla tma a noc, vypnul jsem to a usnul. A myslím, že to byla nejlepší ze čtyř nocí prospaných tady v našem lázeňském domě – také s občasnýma pauzama, ale nebylo jich tentokrát moc, takže mohu s čistým svědomím říci, že jsem dal noc a spánek (skoro) na jeden zátah. A cítím se fajn. Sen jsem měl snad jenom jeden. Trávil jsem ho pochůzkami s někým, kdo je mi známý minimálně z předchozích snů neboli česky řečeno: už se mi o něm zdálo. Vlastně to byla ženská a dokonce bych řekl, že i chvílemi se mi zdálo, že je to pokladní z naší sámošky… nějak se v tom snu podílela na distribuci drog a pak za to dostávala balík peněz na přilepšenou. Něco jako Pašerák s Clintem Eastwoodem, ovšem s tím rozdílem, že jsem měl dojem, že už jednou jsme se ve snu s tou ženskou potkali a nějak furt někam chodíme a mluvíme o životě a ona snad mimoděk mezitím vždycky někde nafasuje tu obálku s penězi za svou distribuční a špeditérskou činnost.

Dobře.

Pomalé, klidné tempo spánku (ve snu žádné honičky, čas si tam pěkně plynul, jednotlivé děje na sebe plynule navazovaly)… tedy: pomalé, klidné tempo spánku tak nějak odráží mou situaci v úvodu druhého poločasu mého lázeňského pobytu, který nastal úderem dnešní půlnoci, tedy té půlnoci ze včera na dnešek. A snad se to odráží i tady v tomto mém ranním tempu psaní. Pravda, říkal jsem si, když jsem se ráno hrabal z postele, že program je tady opravdu náročný, až občas člověk neví, co dřív: vstát včas, snídaně, jedna procedůra v délce 15-20 minut, pak celý den volno, večeře a něco po večeři – buď někam do města, nebo spát. A tohle zběsilé tempo člověka docela vyčerpá – vymyslet, jak vyplnit volný čas (špacíry, obchody), kam večer (hospoda, nebo postel), stihnout snídani a večeři… no a kdyby byl člověk už zkušený lázeňský host, tak by se tam vměstnal ještě nějaký ten románek nebo i románky dva. Anebo i více. Tady je totiž tolik volného času, že záleží jen na invenci, silách, pružnosti… a pořádně nadité šrajtofli. Protože jak cituje již nejednou zmiňovaný Hektor Fábera: „Pak už to, schoudruzi, pchracuje samo.“ To teď nejsou překlepy, nýbrž to takhle říkal ten, koho Fábera cituje. Akorát ten někdo nemluvil o lázních, nýbrž o vojně – byl to nějaký Fáberův velitel na vojně a popisoval, co pěkného udělá kumulativní náboj, když projde skrz pancíř a začne dělat rotyku uvnitř bojového vozidla pěchoty. Ještě u toho ten velitel, když to říkal, tak jako cvrlikal všema prstama, jako když drbe těma prstama psa nebo kočku… nebo jako když se něčeho dotýká a jde do něj elektrický proud.

Dobře.

Protože jsem tedy dneska vstal brzy a pěkně a dobře vyspalý a je teprve 06:27, ještě snídani nemáme. Ta je až od 07:00, ale nechci se tam hnát jako hladový hned na sedmou a přešlapovat přede dveřma jídelny jako šílenec, kdy už mi otevřou.

Dobře.

Tak bude ta snídaně, jedna procedůra – dneska lezu do té vany, kam se vejdu celý, nějaká ta uhličitá lázeň, to tam zas budu mít náběh spát. A pak teda bych dneska chtěl jet do Valašských Klobouků. Možná by se dal podniknout tady v Luhačovicích venku i špacír, ale je tam šedivo, pod mrakem, mokro, asi po tom večerním dešti. Ale mnohé už jsem tady prošel, to počasí moc na špacír není, navíc závěrečný špacír plánuju na sobotu.

Tak dneska ty Valašské Klobouky.

Zopakuju si to: procedůru mám v 09:10. V 10:25 mi jede přímý autobusový spoj a cesta trvá hodinu, takže bych ve Valašských Kloboukách byl v 11:30. Nazpátek mi to jede buď ve dvě, nebo v půl třetí.

Dobře.

Bezprostřední dojmy? Tak – jak už jsem zmínil – začíná mi dnes (nepočítám-li neděli – den příjezdu) v našem lázeňském domě a lázních a Luhačovicích čtvrtý lázeňský den. A jsem klidný, cítím se fajn, ale zároveň jsem dnes asi nejvíce zasmušilý ze všech těch dnů. Snad že už se vše opakuje, už jsem tady zdomácněl, už jsem najel na místní tempo a časové pásmo a rytmus… možná dnes zase půjdu rozproudit náladu a krev do Hotelu Vltava, ale to až večer…

Dobře.

Obleču se a půjdu na tu snídani.

*

Po snídani jsem zpátky v mém pokoji našeho lázeňského domu. Snídani jsem si dnes opět užil a to se vším všudy. Pokud jde o obsah snídaně, nebudu se opakovat, protože kopíroval snídaně předchozích dnů – snad jenom s tím rozdílem, že chleby jsem dnes snědl čtyři a rohlíky tři a navíc jsem si dal plátek červené té… jak se to jmenuje… hergot… to je ta skleróza a Františkovy Lázně… papriky! Už jsem si vzpomněl! Papriky!! Červené papriky!!! A také půlplátek sýrové rolády. Obzvláště jsem se dnes těšil na kávičku. Včerejší kávička byla spíše takovým vyprošťovákem a stabilizátorem po úterní večerní návštěvě Hotelu Vltava, dnes mě kávička ladila do dne a se dnem. Takové první druhé napití ranní kávičky, to je snad ještě lepší než ta masáž.

Dobře.

A zase nám ke snídani hrála hudba a i já hluchoň dnes slyšel, že v jednu chvíli to byl Lujs Ármstrong a samozřejmě Vandrful vord. Opravdu to dnes byl vandrful vord, možná spíš vandrful lajf. Ke snídani se dnes dostavil i můj spolustolovník pan Krch, přišel až po mně, tričko, tepláky, obličej stejný, on má tenčí fous a světlejší obličej, myslím, že on by s tím ksichtem moc experimentovat nemohl a kdyby ano, nebylo by to vidět. Já mám vlasy tmavé a obličej bílý, u mě je to přece jenom lépe vidět – ty vlasové variace, holení a tak.

Dobře.

U stolů v jídelně už Jůžuely saspekt neboli Obvyklí podezřelí – paní s pánem, který ke mně a panu Krchovi včera večer přistoupil u večeře ke stolu, ale neřekl „okrem tanca muožem všetko“, nýbrž jestli někdo nemáme počítač Lenovo, protože on má Lenovo a zapomněl si doma nabíječku. S panem Krchem jsme odvětili záporně a pán se s poděkováním odporoučel. Já samozřejmě počítač Lenovo mám, ale jak říká komisař Mourek funebrákovi Emanu Wurmovi ve Fešákovi Hubertovi: „Já sem dobrááák! Ale SVINĚ!!!! Wurm.“ Ženy, dýmky a počítače cizím pánům nepůjčuju. Navíc: kdybych přiznal vlastnictví počítače Lenovo, pán by se se mnou kamarádil ještě víc než včera ten v bazénu a stál by mi za dveřmi každých pět minut, že chce půjčit nabíječku… a já jsem dobrák, ale svině. Tak jo. Tak snídaně. Paní od toho pána, všiml jsem si, pořád mění tvar vlasů – včera ráno měla drdol, pak k večeři vlasy rozpuštěné snad volně kolem hlavy a dnes rozpuštěné, ale zasunuté za uši. Hektor Fábera říká, že ženské jsou na ty vlasy kách. A jistý Hála od nás z hospody U točny vzpomínal, že když dělal novináře (my jsme byli chvíli parťáci v jedné redakci),… tak když dělal novináře,  pamatoval fotografa, který si přivydělával focením politiků na zakázku – a pak ho vyhodili, protože Velké medvědici, jak říkal jisté obecně známé političce, se krutě znelíbilo, jak ji vyfotil a hlavně jak vyfotil její hlavu a na té hlavě vlasy. No – on vyfotil jenom to, co viděl každý, ale Velká medvědice přičítala úroveň svých vlasů na fotografii jeho objektivu, fotoaparátu a tím i jemu – a neskončila jen u varování Miloše Kopeckého „abych z vás neudělal nezaměstnaného“ snad z filmu Pane, vy jste vdova!. Zde u Velké medvědice to bylo rovnou „nejslabší – máte padáka“. A fotograf melouchář letěl – jak by řekl opět Fábera – jako dvojka máslo.

Dobře.

Jinak teda ještě k panu Krchovi: nakonec jsem moc rád, že nemluví – že nevyvolává konverzaci. Já ji také nevyvolávám. Nafasovat ke stolu toho pána ze včera z bazénu, to by bylo peklo. Tady s panem Krchem to omezujeme na „dobrý den“, „dobrou chuť“ a „pěkný den“ nebo „pěkný večer“ podle denní doby a pak vždycky jednotně „naschledanou“. Snad nejvíce jsme se zatím oba rozšoupli včera u večeře, kde jsme kromě těch zmíněných povinných či obvyklých cviků pronesli každý jednu větu navíc: já o tom, jaké je špatné počasí, a pan Krch si posteskl, že on je v tom tady už tři týdny. Myslím, že tím jsme si naše soužití odkecali na celou dobu.

Dobře.

My s panem Krchem a absentujícím panem Jürgenem Kloppem máme stůl hned u vchodu vedle do báru, což úplně blbé místo není a leckde v hospodě by patřilo k významným štamgastským stolům. Čtenářka Policisty a Pumpička mají druhý stůl hned za vchodem do jídelny (první stůl je prázdný), takže obě – pokud jsou od policejního sboru – plní nejen funkci strávníka, ale i dozorčího u vchodu, protože na ně upře zrak každý, kdo do jídelny leze, a ony na něj. Využívám toho při vstupu do jídelny k okysličování očního kontaktu zejména se Čtenářkou Policisty (ale oko přitom hodím i po Pumpičce)… ale já bych tam na tom jejich místě sedět nechtěl, protože to je blbý stůl – skoro hned u vchodu…hm. Pak druhý takový blbý stůl je uhlopříčně přes jídelnu v opačném rohu naproti vchodu – sedí tam pán s holí a paní. Je to hned vedle dlouhého stolu, kde si nakládáme menáž, takže pánovi, paní a jeho holi se pořád někdo motá v zorném poli. Podobně blbý je i stůl za mými zády, který je hned vedle stolu s polévkou, rohlíky, chleby a talířky. Nakonec bych nechtěl sedět ani u některého stolu vprostřed jídelny…

Dobře.

Včera se měnil personál jídelny – nafasovali jsme potetovaného kuchtíka, česky hovoriaceho evidentně slovenského čašníka vedle na báru, kde nám točí pivo, a trochu obměnili i číšníky přímo v jídelně, ale ty ne moc. Za změnu točiče piva jsem celkem vděčný, protože ten jeho předchůdce mi moc neseděl. Podezříval jsem ho, že mě považuje za skladníka Josefa Kemra ze šroubárny, který se sice zajímá, zda i jemu bude k něčemu v práci dobrá četba Vergilia nebo koho v originále, ale ve skutečnosti o to zájem nemá a jen předstírá, že patří k horním deseti (alespoň tisícům)… ale třeba se mýlím.

Dobře.

Jakkoli byla dnešní snídaně Jůžuely saspekt, vyznamenal jsem se tam: jednak jsem dostal nějakou trochu jinou konvičku s kafíčkem a pobryndal jim ubrus a jednak jsem v závěru provedl dvojkýchnutí a po pauze jedno kýchnutí. Naštěstí to nebyla ta moje série třeba sedmi osmi kýchů, jako to mám někdy doma nebo cestou z hospody U točny. To jdu setmělou ulicí a vždycky se každých deset metrů zastavím a jeden ten kých po druhém si pěkně a nahlas užiju na celý prostor. Lidé si sice říkají „hele, starej Kolman se valí z hospody“, ale mně je to šumafuk. Max Štróbik od nás z hospody U točny vyprávěl, že si občas takhle doma kýchal se sousedem, který než umřel, bydlel nad ním – on ten soused prý také míval osm devět kousků v řadě, jako kýchů. Zpravidla po čtvrtém se od něj shora prý ozvalo poctivé, fortelné „kurva!“ a někdy to znělo i po osmém kýchu. Jednou to pronesl i mimo kýchačku – asi myl nádobí a upadl mu na podlahu kastrol. To to prý u Štróbika v bytě jen zadunělo a navrch se od souseda shůry ozvalo „kurva!“. Jednou se jim prý povedlo, že ty kýchy synchronizovali jak akvabely: tak soused nahoře kých – a Štróbik totéž po chvíli dole u sebe. A podruhé a potřetí… a po tom čtvrtém kýchu soused pravil: „Kurva!“ Tak prý Štróbik, aby sousedovi udělal radost, po svém čtvrtém také zvolal: „Kurva!“ Ale prý soused vyhrál, protože Štróbik končil osmým kýchem a dál to nedal, zatímco soused měl čárek devět. Bylo to prý o prsa korejské ženy, ale na vítězné pásce byl prý soused jasně první. Ale už je soused ve věčných lovištích, a tak si prý Štróbik kýchá i za něj. I s tím „kurva“ po čtvrtém kýchu.

Dobře.

Je to asi měsíc dva, kdy to na mě takhle přišlo u nás v hlavním vnitřním sále hospody U točny. Chodívá tam takový mladík, také furt sám a také si furt čte knížku nebo něco píše jako já. Toho jsem tou svou sérií kýchů lehce znervózněl a i se přes rameno ohlížel, co to má za sebou za vola. Provinile jsem pokrčil rameny a snad polohlasně pronesl „si přece nebudu dělat násilí“ a za chvíli jsem rovněž polohlasně dodal: „Mi to pak pude na srdce a co pak…“ A být tam ta moje nebožka babička, pravila by: „Lepší jeden prd než deset doktorů.“ Babička byla totiž zvyklá, že kých a prd šly ruku v ruce.

Dobře.

Tak se jdu nachystat na tu procedůru do té vany, kapánek tam u toho dospím. Hlavně si nesmím zapomenout vzít u vchodu prostěradlo, minule jsem si ho nevzal, protože jsem to nevěděl, a paní přes vanu (teda sice fešanda, měla šortky a tmavé kalhotky, to jsem zaznamenal i ve svém stavu lázeňského pacienta)… takže: paní přes vanu mi tam minule dala nějaké školení, že si to mám brát, jako to prostěradlo. No jo, sakra, každý nějak začíná. Takový Miloslav Hořava když začínal v reprezentaci jako hokejový obránce, tam také měl chyby – jak se dnes ovšem říká „minely“ – a pak to byl obránce pár exceláns! Tak já také začínám s tím lázeňským životem – sice pozdě, ale jak byl ten film – lepší pozdějc než jindy. Vlastně nikdy. Hlavně aby voda ve vaně byla náležitě horká. Teda mimochodem: včera večer jim to v tom bazénu chvíli trvalo, než to rozehřáli… jak vidět, stává se ze mě náročný lázeňský host, jakkoli ty buržoázně-velkopanské manýry ještě nemám zcela naučené. Tam teprve začínám…

Dobře.

Tak si sundám trenýrečky a ponožtičky, nasadím župánek a půjdu do vaničky s vodičkou se naložit a zacachtat si. Jo mimochodem: cestou ze snídaně jsem potkal Pumpičku, bydlí se mnou na patře, hm, neměl bych to daleko… ona je to holka fajn a příjemná… mohl bych tam k ní dobíhat klidně i bosou nohou… a klidně a bez obav bych se v tom moři její postavy úplně utopil – třebaže bych se měl čeho chytit… hm… jo, jo… Čtenářku Policisty jsem ještě neviděl. Ale jiné dámičky ano. Teda: já být celebrita, tak hned poté, co mediálně vyřídí Delona, že je nepřijatelně macho, jak psali v novinách, bych přišel na paškál já. Ale mně by to nevadilo, kdyby po mě ti pisálci šli – já bych to nevzdal po prvním novinářském plivanci a náležitě bych si to užil. Negativní reklama také reklama – skoro nejlepší reklama. A těch pět minut slávy by za to stálo.

*

Tak jsem v mém pokoji našeho lázeňského domu po uhličité koupeli. Cachtání mi dneska dalo zabrat v tom smyslu, že po naložení se do vany s uhličitou vodou, která měla teplotu nejprve přes 33 a pak přes 36 stupňů, na mě podle očekávání začal přicházet spánek, který pak skoro přišel ve druhé fázi procedůry spočívající v tom, že po opuštění vany jsem se zase zabalil do toho prostěradla a šel si lehnout do vedlejší cimry. Byl jsem zabalený v prostěradle a ještě jakési froté přikrývce. A tam pocit spánku zesílil. Bohužel to celé vana plus odpočinek trvalo jen půl hodiny, takže ke spánku nedošlo. Ale paráda. Paní, která mě opečovávala, mi při odchodu připomněla, abych si s sebou nezapomněl odnést ten písemný seznam mých procedůr, v kolik a kam mám chodit, pravila „nezapomeňte si lísteček“, tak jsem si na sebe oblékl župánek, vzal jsem si lísteček a šel jsem na pokojíček, kde jsem teď. Paní byla ta samá, co předevčírem – milá, přívětivá, v šortkách, s tmavými kalhotkami… ach jo, ty procedůry mi dávají zabrat.

Jinak teda je to opět náročný den: vstal jsem, snídaně, procedůra, teď je 09:47 a celý den přede mnou, v pět (dobrovolně) bazén a v šest (dobrovolně) večeře a pak, jak to vidím, dám zase městu vale a půjdu spát.

Ještě dovětek: byl jsem dnes ve vaně v jiné místnosti, za bazénem, úplně na konci tmavší chodby vedoucí od bazénu… patrně se pomalu sunu k místnímu šmajchl kabinetu. No ale teď se pokusím dojet do Valašských Klobouků a pak nazpátek. Za pokus to stojí.

*

Přeji vám všem pěkný čtvrteční večer tady z našeho lázeňského domu v Luhačovicích. Už jsem po večeři, nikam dnes nepůjdu, leda tak na kutě. Tak povím: měl jsem ráno pocit, že mám takový divný, unylý, líný den – že se nemohu nějak nastartovat. Nějak vejít do dne. Jako by peloton dojel do kopců a mně najednou ztěžkly nohy. Ale nakonec se z toho vyvrbilo celkem zajímavé odpoledne – pravda, kapánek jsem pozměnil harmonogram dění a dějů, ale to si vyžádala situace.

Už jsem to psal, že jsem si na dnešek naplánoval výlet autobusem do Valašských Klobouků. Je to asi hodinu jízdy autobusem tady z Luhačovic. Počasí bylo ráno a dopoledne pod mrakem, ale přestal foukat ten protivný studený vítr a přestalo pršet a začalo to leckde vysychat. Bylo by to příjemné počasí na pěší špacír, ale já dnes jel do Valašských Klobouků. Autobusem v 10:25 tady z Luhačovic. Cesta byla… tak povím: do Slavičína paráda, hlavně ty strmé kopce a lesy kolem. Vyškrábali jsme se s autobusem na vrcholky kopců a po obou stranách silnice se před námi a u kol našeho autobusu a našich nohou rozprostřela hluboká a obrovská údolí, vlastně jsme jeli až na úrovni mraků. Za Slavičínem to pak bylo horší, tam už bylo více civilizace, ruchu, (obecně řečeno) takového toho bordelu, jak dělají lidé, když někde žijí a fungují. Tam za Slavičínem už to nebylo takové romantické jako tady za Luhačovicemi nebo z Luhačovic do Zlína. Moc lidí, moc aut, také nějaké stavební činnosti. Navíc jsme ve Slavičíně museli přesednout do jiného autobusu, protože tomu našemu se něco stalo, šofér musel zatáhnout – ale všechna čest – když jsme do Slavičína dojeli, už tam na nás čekal náhradní autobus, tak jsme jen přestoupili a jeli dál. Byl to přímý autobus Luhačovice-Valašské Klobouky, jinak se přestupuje v Dolní Lhotě tady za námi, nebo se dá jet vlakem, ale to je šílenou oklikou.

Dobře.

Do Valašských Klobouků – tady říkají Klobůky – jsme dojeli na čas někdy v 11:35, přímo na čtvercové náměstí, v jehož středu stálo muzeum a ještě něco a hlavně: náměstí sloužilo jako jedno obrovské parkoviště. A okolní ulice také. Tam se moc věci nedaly fotit bez toho, že k tomu na snímku asistují auta. Ale ruku na srdce – to je u nás skoro všude: na pražském Václaváku, v Rakovníku, v Berouně, v Klatovech, ve Vlašimi… hlavní náměstí měst a parkoviště jsou synonyma… to je ta civilizace a její pokrok.

No dobře.

Hned po příjezdu do Klobůků jsem se sháněl po Infocentru, abych si koupil dřevěnou turistickou známku a pohledy. Odněkud, nevím odkud, jsem si pamatoval, že tam někde Infocentrum je, ale nevěděl jsem kde. Tak jsem šel na místní městský úřad to vyzjistit. Tak tam študuju ceduli, kde a jak vydávají občanky, a tak akorát – asi na oběd – vychází z úřadu pán s placatým mobilem, v němž cosi študoval, a tři paní – a jestli mi můžou pomoci. Tak jo – hledám Infocentrum. Ano, musíte nahoru na náměstí, tam to je. Pán dokonce radil, že budu muset běžet, protože za deset minut v Infocentru zavírají. Tak jo, hekám tam – abych se tam dověděl, že zrovna a právě dneska je městské informační centrum zavřené. Začal jsem nahlas prskat a i to sděloval chodcům, kteří se motali kolem – poprvé za 54 let svého života přijedu do Valašských Klobůků a Infocentrum zavřené! Svět zhořkl. Tak že si aspoň koupím v trafice pohledy, tak narazím na první trafiku – a na ní nalepený papírek: „Jsem u lékaře.“ No paráda. Svět zkysnul. Tak jsem obešel náměstí, udělal pár fotek a zkusil zajít do muzea. Podle cedule měli mít otevřeno, ale měli zavřeno. No paráda, tady už normálka. Ale slyším za sebou hlas, jestli jsem zkoušel zvonit – a hele! On ten pán, kterého jsem předtím s těmi paními viděl vycházet z národního výboru. Tak spustím kolovrátek: po čtyřiapadesáti letech svého života přijedu do Valašských Klobůků – a Infocentrum zavřené. Tak pán odemknul dveře do muzea a povídá, že tam v muzeu je nějaká cestovní kancelář zaměřená na zahraničí – a tam by turistické známky mohli mít – tak to odemknul tu kancelář cestovky (měl klíč, aha) – a známky měli! Kolik prý za to dávám, ptá se mě, a já říkám, že ty známky obvykle kupuju za 35-40 korun, tak jo, povídá pán a že si ode mě ty peníze vezme a nechá je v té kanceláři na pultu a dobrý. On nějak – nevím proč – zopakoval, že je to cestovka zaměřená na zahraničí, tak já, že to jsem já, a on – nevím proč – jestli jsem ze Slovenska, a já že ne – že z Prahy. A on že abych to tady moc neříkal – že bych mohl (mými slovy, on to řekl jadrně) dostat jako Pražák na bendžo. Aha, řekl jsem si v duchu a popravdě řečeno, docela mě to překvapilo… ale nahlas jsem hrdinsky opáčil, že se nestydím za to, že jsem z Prahy, a že kdyby mi ji tady ubalili, třeba by se mi pro zbytek života v hlavě rozsvítilo. Zasmáli jsme se, zkyslé a zhořklé přešlo ve sladké a já si šel do druhé trafiky koupit ty pohledy. Neměl jsem drobné, tak se ženské v prodejním okénku omlouvám, že nemám drobné, jen mám v portmonce knoflík od pyžama, který přišívám už dva roky – ženská se smála a já dodal, že další tři roky šít budu, protože nepodceňuju přípravu. Malá odbočka: trafikantce jsem neřekl, že jsem něco podobného nedávno říkal Tučkově mamině, té servírce od nás z hospody U točny. Tučkově mamině jsem tehdy popravdě sdělil i to, že mi upadly už i dva knoflíky od svetru a dva od košile – jeden na břichu a druhý na rukávu, tak Tučkova mamina povídala, že mi to přijde zašít, na což jsem opáčil jako že jo – a Tuček mi přijde nabančit – pamatujete: Podhora? Podhola – la la la – a už jí dostal… ale Tučkova mamina se smála. Tak dobrý, to byla taková odbočka, tak zpátky do Klobůků: koupil jsem si tři pohledy, přešel ulici a na lavičce pod Mariánským sloupem si to schovávám do báglu. A najednou se u mě zjeví chlápek, sotva stojí na nohou, táhne to z něj na sto honů a ptá se: „Auto na Zječ?“ „Kam?“ ptám se. „Na Zječ,“ zopakoval. „To neznám,“ pravil jsem popravdě a dodal: „Já nejsem místní, já sem ze zámoří.“ On celou mou odpověď a vysvětlení nevydržel a odpochodoval pryč. Pak jsem ho tam motat se viděl ještě jednou, ale asi si zapamatoval, že jsem ze zámoří, a tak už se neptal. Později mi seplo, že asi hledal autobus někam, ale byl schopný se ve slově „autobus“ dostat jen k půlce slova a co bylo to druhé, věděl jen on sám.

Dobře.

Bylo něco kolem 12:00 a já už neměl ve Valašských Klobůkách co pohledávat. Tak jsem si řekl, že si dám pěší špacír směrem k Luhačovicím… tak 5-6 km to mělo být do Brumova-Bylnice, to bych mohl ujít za hodinu a v Brumově-Bylnici nasednu pro zbytek špacíru na autobus… ale nedošel jsem ani na konec Klobůků – cesta pěšmo dál se mi zdála nejistá… navíc jsem si pamatoval, že někdy snad před jednou jede autobus z Klobůků, tak jsem se vrátil do Klobůků, což zaujalo jakéhosi psa za plotem, který mě skoro nevěřícně sledoval, proč jdu nejprve tam a pak zase zpátky.

A také jsem zjistil, že jsem jen 13 km od čáry, ale Péesáci nikde…

Dobře.

Tak jsem došel zase zpátky na náměstí v Klobůkách, opilec se tam zase motal a pak mi jel autobus, řídila řidička a já jel do Brumova-Bylnice a dojel tam někdy lehce po 13:00. A zjistil jsem, že je tam i hrad! Tak že půjdu na hrad… ale nedošel jsem k němu, protože byl daleko, tak zpátky na náměstí a do papírnictví, kde místní děti měly nějakou akci a kupovaly kde co, tak já mezi nimi že prosím místní pohledy a mají-li, tak i dřevěnou turistickou známku… nemáme, povídají, ale v muzeu, nebo na hradě mají a muzeum že je při cestě na hrad, tak mažu do muzea, známku měli a i jiné věci, tak jo… a ve 14:02 mi měl jet autobus do Luhačovic. To už bych na hrad nedal, protože podle internetu sice měl jet autobus skoro každou půlhodinu, ale podle rozpisu na zastávce to bylo ve 14:02 a pak až v půl šesté. Jestli jsem to s tou chválou místní dopravy v kraji nepřecenil…

Dobře.

Tak jdu na zastávku, což byl takový improvizovaný prostor, snad bývalé parkoviště. Tam totiž opravovali křižovatku a autobusům udělali zastávku bokem, prostě ty autobusy na té křižovatce musely sjet z hlavní silnice na to parkoviště mimo hlavní silnici a tam vysadit a nabrat lidi…, jenže: na tom parkovišti byly tři zastávky a navrch všechno tam bylo tak na těsno, že každý autobus tam vjel, jen tak tak se tam otočil a ve výsledku pořádně nezastavil ani u jedné z těch zastávek, takže každý tam vjel, otočil se a zaparkoval vprostřed toho všeho, pročež mnozí čekající lidé se pak ptali šoférů, jestli jedou tam, kam oni potřebují. Jedna starší paní už dokonce do jednoho autobusu vlezla, aby zase vylezla, protože nastoupila špatně.

Tak tam také stála a čekala taková elegantní dáma – bílé vlasy, takový pěkný nějaký prošívaný kabátek nebo bundu na sobě měla, vypadala nóbl, tak se jí ptám, jestli opravdu to tady jede na Luhačovice. Dáma pravila, že je v tom zmatek a chaos – občas autobus zastaví naproti přes ulici, občas tady nám pod nosem… při popisu reality jednou pravila „do prdele“, jednou pravila „prdel“ a jednou doslovně přiznala, že tam stojí jako blbá a nic. Prý brumovský starosta, než ta oprava začala, povídal, že to bude v pohodě a na křižovatce budou policajti a budou to tam řídit, ale… mávla rukou… teď jsou tam prý fronty a řidiči na sebe tróbijó, pravila… a já dodám: hlas lidu – hlas Boží, no paráda.

Dobře.

Tak autobus, díky Bohu, přijel na čas a já odjel do Luhačovic. No a před 15:00 jsme byli v Luhačovicích, tak jsem si zašel na poštu koupit známky na pohledy a všimnul jsem si, že na poště ještě mají, byť už dnes snad nepoužívané, takové ty telefonní kabinky, z nichž se kdysi volalo meziměsto – to jsem naposledy absolvoval před třiceti roky na poště v Táboře, kde jsem kroutil vojnu. Jak tam člověk vešel, povídá u přepážky, že chce Prahu a číslo to a to a paní pošťačky se optaly, zda na účet volaného, ano, tak počkejte, pak to spojily a zvolaly „ta Praha – kabinka dvě!“ a já šel do kabinky číslo 2 a volal s manželkou nebo rodiči v Praze. Tady v Luhačovicích jsou ty kabinky už zavřené, už je nepoužívají, ale… staré dobré časy.

No, pak jsem se zastavil v Hotelu Vltava, dnes od 19:00 nehraje Jožo, ale snad Honza, dal jsem si tři Smíchovy, servírka si mě ještě pamatovala z úterý, pravil jsem, že mám zase další várku pohledů a jdu je vyplnit. Byl jsem tam asi hodinu a půl, pak jsem došel k nám do lázeňského domu, hned na sebe hodil župánek a plavečky a šel do bazénku. Bylo pět a nikdo tam nebyl, tak jsem si dal chvíli vířivku a pak šup do bazénku. Někdy za deset minut došla Čtenářka Policisty… dnes měla růžové dvoudílné plavky, včera měla černé jednodílné, dnes dvoudílné růžové… já kdybych si vzal dvoudílné a navrch růžové, nedopadlo by to dobře, nemám na to figuru… tak jsme se pozdravili a culili se na sebe… ovšem tak povím: situaci nabádající k činu čeřily tu uklízečka, tu plavčice, které se tam motaly… a pak dvě klasické dvojice, které se nám tam nastěhovaly a koncepci, atmosféru a náladu potenciálního činu definitivně rozbouraly.

Dobře.

Plaval jsem v kuse 60 minut a pak šel na večeři. U šaten u bazénu jsme se se Čtenářkou Policisty potkali, tak aby řeč nestála, povídám, že „teď na večeři“ – jako že nás čeká večeře – a ona tak jako nachově „ano, ano“…

… a mohlo být kolem půl sedmé, když jsem zaparkoval v jídelně. Pan Krch akorát dojídal, takže jsme si dali jen „dobrý den“ a „dobrou chuť“ a „pěkný večer“ a „naschledanou“. Tak jsem dal dobrou kmínku a dva karboše s domácím bramborovým salátem a dva dortíky a pivo. Čtenářka Policisty mezitím také došla na večeři a vystřídala se u stolu s Pumpičkou… a já pak dojedl a šel na pokoj.

Dobře.

Po personálu se nám dneska částečně obměnili i rekreanti. Už ráno jsem viděl, že Anthony Quinn s tou svou Bé-Padesátdvojkou balí a pryč…

Tak dobře.

Jsem dnes unavený. Moc jsem toho nenachodil, byly dvě hodinovky v autobusu, jako ta cesta do Klobůků a zpět s tím intermezzem v Brumově-Bylnici, dneska to moc sranda není – ale zajímavý den ano. A také jsem to moje dnešní psaní odbyl, ale omlouvám se, jsem dnes nějak grogy.

Zítra jedu trasu Uherské Hradiště-Uherský Brod. Frmol pokračuje.

 

Pěkný večer

Kolman

 

 

Kapitola VI (pátek)

 

Drazí spoluobčané, milí přátelé!

Dobré ráno z mého pokoje našeho lázeňského domu v Luhačovicích. Jsem vzhůru něco přes půl hodiny, poprvé jsem se podíval na hodiny v rohu obrazovky televize po jejím zapnutí v 05:44. Do té doby jsem parádně spal, dnes snad osm hodin a byl to opět spánek pěkný, posilující, občas přerušený otočením se v posteli, ale jinak éňo ňéňo. Byly opět sny, ale pamatuju si z nich jenom nějaké železniční koleje a to je všechno.

Tak povím: mám jednolůžkový pokoj, ale postel je patrně pro dvě osoby – je akorát tak velká, aby se ty dvě osoby k sobě mohly tulit. Nemohou spát tak nějak na dyštanc od sebe, na to ta postel až tak stavěná není. K této posteli mám dva polštáře – jeden velký a jeden o něco menší, ale není to takový ten klasický malý polštářek, který si člověk dává pod hlavu, tenhle je jen o něco málo menší než ten větší. A k tomu mám peřinu, což ovšem není taková ta klasická peřina, jako mám doma – čili na dvou stranách krátká a na dvou dlouhá. Tady ta je čtvercová, takže mám občas večer problém najít její jednotlivé strany a která je která – nicméně poslední dvě noci jsem v tom již získal jistou bravuru a už mi to, mohu říci, nedělá problém. Hlavní je, abych neměl pod nosem tu otevřenou část, kterou se do povlaku strká to vlastní tělo peřiny – tuhle část všech peřin odjakživa přiděluju nohám a mít ji pod nosem mi nevoní. Zase na druhou stranu – tahle čtvercová peřina, která by pohodlně sloužila pro zakrytí těch dvou tulících se těl, má výhodu – popíšu: jak mám ty dva polštáře, tak spím nejčastěji v pravé půlce postele a pod hlavou mám ten menší, zatímco ten větší jsem dal na tu levou půlku postele. V neděli, když jsem přijel z Prahy do Luhačovic a spal tady poprvé, jsem si zkoušel dát oba polštáře na sebe, ale to bylo moc pod hlavou. Tak jsem ten větší dal na levou a ten menší na pravou půlku postele – a výsledek? Když se v noci vprostřed spánku probudím, abych se přetočil z boku na bok, zjišťuju po probuzení, že spím-li na pravém boku v pravé půlce postele, najdu hlavu na tom větším polštáři vlevo, zatímco probudím-li se v noci nebo k ránu na boku levém, ležím spíše v levé půlce postele a hlavu nacházím na menším polštáři vpravo. Až jsem pak záhy začal do postele občas uléhat rovnou od začátku tak nějak spíše uhlopříčně – tělo vpravo/hlava vlevo, abych se pak v běhu spánku snáze uhlopříčně probouzel tělo vlevo/hlava vpravo. Když už mám postel, jakou mám, tak si ji užiju celou. A pro tuto rozmáchlost a variabilitu spaní je zmíněná čtvercová peřina ta nejlepší, jaká může být – řekl bych: naprosto ideální, protože díky čtyřem stejným stranám nemusím v tom polospánkovém obracení se hledat a šmátrat ten kratší konec peřiny, který bych si strčil pod bradu… akorát teda u těch čtyř stejných stran peřiny dohlédnu při tom otáčení se jen na to, abych si pod nos nestrčil tu otevřenou část určenou pro nohy… ale to je detail.

Pochopeno? To je jedno. Berte to jako postelovou scénu a tu netřeba rozpitvávat.

Dobře.

Dneska ráno jsem vstal a musel hned na záchod, oholil jsem se tam u toho, pak jsem si vyčistil zuby a ani nevím proč, začal jsem si zpívat písničku JoJoBandu „Kladno – to je to město… a ingoty do noci vábivě zvoněj“. To je také zajímavá věc: na záchodě a v koupelně si buď zpívám „Happy Together“, nebo „Kladno – to je to město“. A „ingoty do noci vábivě zvoněj“.

Také prášek na hlavu jsem si dnes ráno vzal – na ten můj tlak. Včera ráno jsem si v tom fofru tady zapomněl vzít jiný prášek – na cévy, tak jsem si ho pak vzal večer po pivu. K tomu technicky: já už těch prášků mám tolik, že si je občas nestíhám brát – buď jsem líný si je vzít, nebo zapomenu… a po pivu, když těch piv vypiju víc, si je neberu záměrně, vysadím, aby ta kombinace pivo-prášky ve mně neudělala rotyku. Jenže náš pan třídní profesor mi nedávno při našem gymnaziálním třídním srazu říkal, že to dělám špatně: ty léky prý brát musím, protože když vysadím, to je teprve ta šlamastyka. A piva se bát nemusím, povídal – sám svých jedenáct léků občas zapíjí dvanáctkou a dobrý, žádný problém, ten by ale nastal, kdyby si je nevzal vůbec. No, člověk se pořád učí…

Dobře.

Mám tady dneska v Luhačovicích první den bez procedůry. Ještě jsem si to ověřil očima v takovém tom jízdním řádu, který jsem nafasoval v pondělí a v němž mám rozepsaných těch mých pět procedůr – jak tomu ta paní, která mě tady nakládá do té uhličité vany, říká „lísteček“ – tak jsem se podíval do toho lístečku a opravdu: župánek si dnes nevezmu a procedůrovat nikam nepůjdu. Na snídani ovšem ano, tu nevynechám, vyrazím na půl osmou, předtím musím synovcovi zkontrolovat seminární práci, poslal mi ji včera večer mailem, něco o jaderném odstrašení. To my tady v Luhačovicích neznáme, tady jen v Klobůkách hrozilo, že bych mohl dostat v rámci odstrašení čudku na budku, že jsem z Prahy. Ale včera večer, když jsem šel do bazénu, jsem se v šatně potkal s kopií Jánoše Martónyiho, toho maďarského politika, snad ministra zahraničí, tak jsme dali řeč, já si mu stýskal na klobůcké nebezpečí čudky na budku, ale on povídal, že to je blbost – a hned využil kecacího okamžiku, aby mi vyprávěl, že je tady snad podruhé nebo potřetí, no, trochu dražší, povídal, ale personál a prostředí pěkné… také u Příbrami prý je to pěkné, povídal…, ale podle toho jeho „-jó“ na konci každého slovesa asi úplně od daleka dalekého nebyl – a od Příbrami určitě ne… mimochodem: jak tak mluvil a povídal, říkal jsem si, že tady v našem lázeňském domě jsou dva typy lidí: ti, kteří (zaplať Pánbu) mlčí jako pan Krch u našeho stolu, a pak ti druzí, kteří na potkání a počkání vedou monolog o tom, jak to vidí oni. A i když jim spolubesedník také něco řekne, zpravidla ne vždy navazují, nýbrž jedou si svou jak černá vynilová nebo vinylová deska z Gramofonky Loděnice. To si vždycky vzpomenu na tu zde již zmiňovanou zeťákovu tetu, která říkala, že osudem všech holek v kraji kolem Kárštejna bylo skončit v Gramofonce v Loděnici.

Nebo jiný poznatek z bazénu: tak do bazénu jdu plavat, ale leckteré skupiny ženských (až trojčlenné) nebo klasické dvojice vlezou do bazénu, tam si stoupnou a rozprávějí. Maximálně jednou za čas popoplavou o kousek dál a zase se zastaví a zase debatují. Někdy předevčírem ty ženské ani neplavaly – to pomalu šly po dně bazénu a u toho si vyprávěly. Nebo včera: přišly do bazénu nezávisle na sobě dvě klasické dvojice – a ta jedna spolu mluvila tak jako decentně, tam chápu, že si asi sdělovali dojmy, tomu rozumím, ale ta druhá a hlavně její ženská složka, to bylo peklo. Tahle druhá dvojice vždycky doplavala na konec bazénu a ta ženská tam spustila a mlela pantem a za něco tomu svému dávala sodu – vypadalo to, že někdo se má líp než oni a může za to právě a jen a pouze ten její chlap. To nevypadalo, že by si tady po třech dnech lázní začali lézt na nervy a ventilovali to v bazénu – ti řešili cosi, co si sem dovezli už z domova.

Pak se nedivte, že já tam působím v tomhle prostředí jako animozita, když tam jenom plavu a s nikým nemluvím, maximálně po sobě jukáme se Čtenářkou Policisty.

Dobře.

Ještě jsem se neučesal.

 

Včera jsem se u snídaně nažral k prasknutí, jako pumpa jsem byl plný, fakticky jsem z toho žil ještě odpoledne a rozchodil to pak až podvečerním hodinovým plaváním a procvičováním zraku, jak jsem pořád koukal po Čtenářce Policisty v růžových dvoudílných plavkách… když lezla z bazénu, lezla trochu jako ta Uršula Andress z moře v té Bondovce… to je legendární číslo… mimochodem, to je také zvláštní – zjistil jsem, že do lázní se asi jezdí ne s jedněma, ale několikerejma plavkama, míním tedy hlavně ženské, protože chlapy v tomhle nepozoruju. U chlapů jsem si tady akorát tak všimnul, že mají třeba různá trička a tak. Já jsem přijel se dvěma košilema, dvojíma kalhotama, jedním tričkem, třema trenýrkama a pro sichr s dvojíma botama – ale to (pokud jde o ty boty) jen proto, že se mi jedny rozpadají, tak kdyby se rozpadly definitivně, abych tady měl v čem chodit náhradním.

Vidím, že budu muset na tom oblečení zapracovat.

Také jedna vzpomínka: někdy počátkem první dekády tohoto století jsme tátu poslali do lázní v Třeboni, to už nežila máma, tak táta se nechal přemluvit a jel do Třeboně a po návratu nám líčil, že byl na pokoji s nějakým Vasilem, příslušníkem Svobodovy armády. Vasil jako veterán měl nárok na lázně snad jednou za rok grátys. A táta nám pak doma s vykulenejma očima vyprávěl, že ten Vasil každý ráno vstal a cvičil a pak večer se každej den voháknul do jinýho – košili měl každej večer jinou, kravatu… vobleků měl plnou skříň… a chodil někam tam do těch podniků… no, táta na to Vasilovo počínání koukal jako já, my voba žádný lvi salónů nikdy nebyli… no a tátovi už bylo ňákejch 74 nebo 75 let, tak se jednou ptá: „Á, Vasile, kolik ti je?“ Táta myslel, že Vasil řekne míň, než kolik je tátovi, a táta bude tím pádem jako spokojenej, že je king a má navrch… a je tudíž z titulu svého věku velitelem jejich lázeňské světnice… a Vasil tudíž pojede Sahara-bufet… „Devadesát dva,“ odvětil Vasil a Saharu-bufet jel táta.

No, tak to bylo něco ze života záložek.

Dobře (tedy jak pro koho).

 

Kouknu se synovcovi na tu seminárku a pak půjdu na snídani. Jak jsem říkal, dneska neuvidím prdelku v šortkách, protože do vany se nenakládám, ale uvidím Uherské Hradiště a Uherský Brod, kam dnes cestuju na výlet. Do Uherského Hradiště pojedu tím rychlíkem Slovácký expres, který mě sem v neděli přivezl – dnes ale pojedu ve 2. třídě, abych poznal její melodii.

Tak jo.

*

Po snídani jsem opět v mém pokoji našeho lázeňského domu. Dnes jsem snídani věnoval snad 40 minut a opět si ji náležitě užil. K obsahu snídaně by celkem nemělo smysl se nějak obšírněji vyjadřovat, to je již obehraná písnička, mantra, nicméně pro ty, kteří přišli později nebo snad zapomněli, připomenu, že moje snídaně dnes opět byly tři talířky, jedna mistička, jeden větší hrníček a jedna konvička s kávičkou a jedna malá konvička s mlíčkem. Pěkné bylo, že můj spolustolovník pan Krch už měl svoje místo sklizené, takže už byl po snídani a nepřekážel mi u stolu, a tak jsem se s tím vším mým mohl rozcábnout i na jeho místo vlevo ode mě (vyhovuje mi expandovat doleva, doprava se mi to nelíbí; expandovat doleva totiž znamená, že pak odebírám věci odleva doprava, což je jako čtení nebo psaní – tak asi tak). Zvláštností mé dnešní snídaně bylo, že jsem věnoval větší pozornost uspořádání předmětů na stole. Nakonec jsem to seřadil zleva doprava v pořadí: talířek s chlebíčkem a rohlíčky, druhý talířek se vším tím možným od sýrečků přes čabajčičku a moravské až po paštičku, blaťáček a máslíčko, mistička se žlutou a červenou papričkou a zelenou okůrčičkou a hrníček a konvička s kávičkou. Za hrníčkem stála konvička s mlíčkem a vprostřed toho všeho, přímo přede mnou, byl třetí talířek s tím, co jsem aktuálně bužíroval. To byla v prvním chodu dvě volská vočíčka upečená do tvarů jakýchsi malých hokejových puků a tři nebo čtyři plátečky lančmítečku s hořčičičkou. Jedl jsem pomalu, sousta prokládal upíjením kávičky, přičemž jsem si před každým ločkem otíral pusinku ubrouskem. V jednu chvíli jsem do pravé ruky uchopil hrníček s kávičkou a do levé papírový ubrousek, přičemž levou ruku s ubrouskem jsem lehce ležérně vyklonil mírně doleva stranou, jako bych chtěl vycentrovat pravou ruku s hrníčkem s kávičkou a jeho přibližování k pusince, nabrání ločku kafíčka a zase oddálení hrníčku od pusinky.

Bylo to pěkné.

Ještě k organizaci mých snídaní: já si toho vždycky na ty talířky a do mističky fakt naložím jako nenažranej – jako bych se bál, že ve druhém a třetím kole už na mě nic nezbude. Mohl bych si klidně vzít málo a pak si chodit přidávat, ale to já nemám rád – já mám rád, když to mám před sebou na stole pohromadě od začátku a pak už jen ďobu a už nikam nechodím, maximálně – a to mi nevadí – si jdu přidat chleba a rohlík, ale jen pečivo, nic jiného, pak jsem spokojený, vnořím se do toho, zavřu se ve svém světě a mlčky jím a pozoruju dění kolem sebe… třeba Pumpičku – ta mi pořád, když si jde v jídelně kolem mého stolu pro jídlo, strká pod nos ta svoje pohoří na horách i v dolinách, až začínají být chvíle, kdy skutečně upřímně lituju, že životním tempem a praxí nepatřím ke kancům.

Dobře.

A zase nám dnes k jídlu hrála tichá hudba – a opět symbolická: včera to byl zmíněný Vandrful vord lajf v podání Lujse Ármstronga, dnes ve chvíli, kdy jsem strkal hlavu do hromady nákladu na mém druhém talířku, zněla z reproduktorů orchestrální verze titulní sklady z filmu Dobytí ráje. A já v tom všem dobývání jedl pomalu, chvílemi odpočíval a rozhlížel se kolem… a snad jsem i jednou dvakrát decentně pokýval spokojeně hlavou a jednou polohlasně řekl „paráda“.

Dobře.

Po snídani jsem se jako obvykle (a rád to zopakuju) odebral do pokoje pomalým houpavým krokem našeho pana presidenta včetně jeho klácení se ze strany na stranu a hlavy mírně nakloněné bokem a pohledu odvátého kamsi do nepřítomna… a musím říci, že jsem si tu presidentskou chůzi náležitě vychutnal.

Ten popelníček by fakt nebyl?

Musím ještě upřesnit: já tady nahoru a dolů chodím zásadně pěšky po schodech – tedy z pokoje ve druhém patře do jídelny v přízemí a taktéž tamtéž k bazénu a do těch masážních salónů a zase nahoru. Výtahem jsem jel snad jenom v neděli po příjezdu a pak po snídani včera. Tady jsou výtahy dva, hned vedle sebe: jeden je malý pro čtyři osoby, ale sotva se tam se svým břichem vejdu já. Druhý je dvojnásobně větší pro osm lidí a tam, pravda, kdybych jel s báglem na zádech, by se ještě někdo mohl krčit při zadní stěně, ale tím by byl prostor vyčerpán.

Dobře.

Tak co jsem chtěl ještě napsat? Že je venku pod mrakem, ale neprší. A nezdá se tam být zima, mám totiž otevřené okno – kdyby venku zima byla, nechal bych ho zavřené. Včera tady v kraji poprvé za dobu, co jsem tady, svítilo sluníčko. Zastihlo mě v Klobůkách… ale upřímně řečeno: skoro se mi stýskalo po tom dešti a nevlídném počasí, nějak jsme si na sebe s tím špatným počasím zvykli a já nerad přepřahám… tak uvidíme dnes.

Suma sumárum: odešlu synovcovi opravenou seminární práci, kouknu se na internet, co nového starého ve světě, a půjdu na ten vlak do Uherského Hradiště.

Dobře.

 

Na závěr ještě něco ze světa celebrit: když jsem šel včera od bazénu, zase jsem byl rozcuchaný jak Omnimor. Tak té plavčici, která mě s tím mým experimentálním účesem viděla v pondělí a smála se, včera povídám: „Dneska du za čerta.“ „Každej to máme nějak,“ pravila, čímž mi dala možnost si tu její odpověď vykládat jakkoli.

Trocha nejistoty, ale jinak paráda.

*

Pěkné odpoledne alias večer (tady v lázních, jak máme ten frmol, se ten čas tak rychle posunuje, až splývá). Jak už jsem psal, naplánoval jsem si na dnešek výlet do vnitrozemí. Včera jsem jel k čáře do Klobůků, dnes jsem se vydal opačným směrem – do vnitrozemí: projel jsem Uherským Brodem do Uherského Hradiště, které jsem si prošel, a pak to vzal nazpátek do Uherského Brodu, který jsem si prošel, a z něj do Luhačovic.

Dobře.

Tak jsem se někdy před 10:00 vypravil na luhačovické vlakové nádraží, protože Slovácký expres alias rychlík měl jet v 10:31 a měl mě dovézt do Uherského Hradiště, tam jsme měli být v 11:26. Tak jdu na nádraží, mám to z domova asi 1,3 až 1,4 km. Tak jsem na nádraží vlakové, které je hned v sousedství nádraží autobusového, přišel v 10:16. Já všude chodím dřív, mimochodem – vzpomínka: když mi bylo tak do deseti let, čekávali jsme s tátou na mámu v Praze na Karláku, spich byl ve čtyři, ale běžné bylo, že máma jezdila z práce až v pět nebo v půl šesté. Ptával jsem se táty, proč rovnou nechodíme na tu pátou nebo půl šestou, ale táta cosi mumlal… a hrál to do autu… a já jsem to, samozřejmě, pochopil až se zráním – každá správná ženská má chodit pozdě a nechat na sebe čekat, protože ten její se pak o to víc těší…

Dobře.

Tak já přišel dneska na místní luhačovické vlakové nádraží v 10:16 s tím, že nám to pojede v 10:31. A čekal jsem, že vlak už tam bude stát, až přijdu – dýzl v čele a pak vagóny. Těšil jsem se na ten uklidňující pohled, že mohutná mašina je na malém nádraží nachystaná a pojedeme – ale vlak dneska nikde. Hm… asi přijede a hned odjedeme… tak si jdu do čekárny k pokladně koupit jízdenku. U okýnka čtyři ženské a chlap mezi nima evidentně v podřadném postavení. Ženské a chlap byli hotovi překvapivě rychle, jakkoli samozřejmě ženské měly doplňující dotazy k vyřízenému, což byla koupě jízdenky. Pak jsem přišel na řadu já. Paní v pokladně jsem poprosil o jízdenku slovy „tady na ten rychlík do Uherského Hradiště“ (a ukázal jsem doleva ke kolejišti k nepřítomnému vlaku). Paní v pokladně ale pravila, že dnes je výluka a místo vlaku jezdí náhradní autobusová doprava „tady“ (a ukázala zcela opačným směrem než já, tedy do ulice). Dobře, přijal jsem to stoicky, protože dnešní den jsem od počátku považoval za lehce dobrodružný. „Tak to si sednu hned vedle řidiče,“ sdělil jsem paní po koupi lístku a šel hledat autobus. Stály tam dva, myslím autobusy, už docela obsazené, lidé asi odjížděli z lázní. Vlezl jsem do prvního z nich a oproti plánu si sedl spíše do jeho druhé poloviny – ani nevím proč, nějaká intuice snad, možná sichr pro případ dalších komplikací… celkově ale přiznám, že situace mě nezaskočila: náhradní autobusovou dopravu znám z předloňska, kdy opravovali koleje na berounském nádraží, takže mezi Kárštejnem a Berounem nejezdily vlaky, nýbrž náhradní autobusová doprava. A druhá věc: vzpomněl jsem si na Karla Maye a jeho knihu Divokým Kurdistánem… takže když dobrodružství, tak dobrodružství All Inclusive.

Dobře.

Tak jsme vyjeli. Jeli jsme po silnici, prohlížel jsem si okolí a kraj. Vedle mě přes uličku seděla mladá žena a četla si papír s nadpisem „Poučení pacienta po extrakci zubu“. Paní byla lehce bledá. Vzpomněl jsem si, že také musím k zubaři – někde mi upadl kus zubu vlevo nahoře skoro hned na začátku.

Dobře.

Jeli jsme. Někde záhy za Luhačovicemi, na konci obce, jejíž jméno jsem opakovaně zapomněl, stál u krajnice u stojícího osobního auta jeho řidič a dokončoval chcaní neboli rukou mrskal pinďourem, aby ho vysušil, jako já když si po bazénu suším a čechrám vlasy fénem, akorát že tady stál starší chlap u hlavní silnice spojující Uherský Brod a Luhačovice. „Vyklep ho pořádně, strejdo,“ poradil jsem chlapovi skrze okno autobusu. Za chvíli jsme míjeli starší cyklistku, stála s kolem na silnici, helmu na hlavě, zmatená. „Babi, nemáš jezdit na kole,“ poradil jsem jí skrze okno autobusu.

Dobře.

Na okraji Uherského Brodu nás mimo jiné přivítal mohutný místní pivovar. „To sem eště nepil,“ pokýval jsem uznale hlavou a mlsně hleděl za budovou pivovaru mizející za námi.

Už když jsme přijížděli na uherskobrodské autobusové nádraží, všiml jsem si, že jedna z mnoha jeho zastávek je obzvláště nabitá lidmi. „Ty snad pojedou s náma,“ procedil jsem skrze zuby – a opravdu jeli.

Tak jo.

Skoro přesně na čas jsme dojeli před vlakové nádraží v Uherském Hradišti. Hned po vystoupení z autobusu jsem narazil na menší paní s červenou brigadýrkou na hlavě, tak hned dvě kontrolní otázky: optal jsem se, zda v neděli (kdy pojedu z Luhačovic domů do Prahy) už vlak pojede – tedy se nebudeme harcovat náhradní autobusovou dopravou. Vlak už pojede, pravila náčelnice vlakové stanice. Druhá otázka: kde je tady autobusové nádraží – z něj totiž budu pokračovat zpátky do Uherského Brodu a pak do Luhačovic. Támhle – a tam už se doptáte, ukázala velitelka kamsi do domů.

Děkuji.

Tak jsem šel do města. Cestu jsem měl naučenou z mapy.cz: hned kousek od nádraží bylo náměstí, tam Infocentrum, tak jsem si koupil turistické známky a pohledy a vzal si mapu města. Na náměstí, jež bylo automobilovým parkovištěm jen částečně (jde to, když se chce), bylo pódium pro nějaké vystoupení, tři kluci ze základní školy na něm mastili placaté mobily, tak povídám, kluci, prosim vás, kde je tady autobusový nádraží. Jeden, jak z Macha a Šebestové, hned vyskočil na nohy a prej támhle tou ulicí a tam to je, tak já že děkuju. Tak jsem obešel město, náhodně natrefil na nádherný Mariánský sloup, náhodně natrefil na bývalou synagogu a náhodně natrefil na vězení, kde otec jistého známého soudruha poslance mlátil z lidí jejich myšlenky s tím, že jim do vymláceného vloží svoje. To je také paradox: jako novinář jsem se s tím poslancem potkával 30 let a objektivně musím říct, že jako jeden z mála za tu dobu nezpychnul a zdravil. A tady teda úřadoval jeho táta, jak o tom psali v novinách – a já na to narazím úplně náhodně… a hned vedle autobusového nádraží.

Dobře.

Autobus do Uherského Brodu jel ve 12:55. Byl to rychlík na trase Brno-Klobůky. Očekával jsem, že bude plný, ale také to, že to bude velký autobus, když je to rychlík – a jede včil z Brna. Narvaný opravdu přijel, ovšem velikostí jakýsi tříčtvrteční. Takže jsem celou cestu stál, ale nevadilo, cesta trvala ani ne půl hodiny. Dovětek: při výjezdu z města jsme hrozně dlouho čekali na semaforu na zelenou. „Tady snad zelenou ani nemají,“ pravil jsem polohlasně, ovšem bez valného efektu.

Dobře.

V Uherském Brodě jsem vystoupil někdy kolem půl druhé. Předpokládal jsem, že v další cestě budu pokračovat v 15:15 do Luhačovic. Tak jsem se vydal na náměstí a prošel jeho okolí. Z Uherského Brodu jsem byl nadšený – podobně jako předtím v Uherském Hradišti (a také u nás doma v Luhačovicích) i tady pěkné vlakové nádraží, nádherný kostel na náměstí a další opodál, „schody slávy“ s vytesanými jmény významných osobností města… a v parčíku před školou se v nevelkém keři připomínajícím zakrslý domestikovaný baobab tísnilo a schovávalo pět nebo šest žáků, kteří dílem mastili nějaké hry na jakési malé placaté obrazovce nebo na čem a dílem lelkovali a odpočívali po náročné školní šichtě… Také jsem narazil na dům, na němž bylo napsáno, že tady se možná narodil Jan Amos Komenský. Klasik Fábera – něbuděm ho menovať, on vie, ktorý to je – říká, že Komenského by spíše než za vzor a inspiraci měli považovat za vlastizrádce: prý Švédům vykorendal a snad i namaloval, co kde na Moravě je, takže Švédům se pak o to snáze Morava plenila.

Dobře.

 

Prošel jsem tedy město a vše si vyfotil a bylo 14:35 a autobus měl jet v 15:15 a já si z cesty z Uherského Hradiště pamatoval, že někde na počátku Brodu je pomník mrtvým v první světové válce – takže si ho vyfotím. Od autobusového nádraží to tam byl odhadem dobrý kilometr. Navíc: už když jsem dopoledne opouštěl Luhačovice, začal se klubat skutečně první autenticky sluníčkový den mého pobytu zde v kraji, v Uherském Hradišti to zesílilo a tady v Brodu už bylo teplo, takže jsem sundal bundu, smotanou ji vložil do báglu, vyhrnul rukávy a hurá za pomníkem.

Dobře.

Takže mažu k pomníku obětí Velké války, došel jsem tam, vyfotil ho a vyrazil nazpátek, jenže mi nějak nedošlo, že nazpátek je to mírně do kopce a navrch že značnou porci sil jsem již vyčerpal v průběhu dne… takže jsem dokvapil nazpátek na nádraží a už z dálky viděl, jak můj autobus v 15:15 opouští stanoviště číslo 8. Abych pravdu řekl, ani jsem – vysílením – neklel. A tak jsem šel ke stánku hned na hranici autobusového nádraží a koupil si kofolu. Jen do mě zasyčela na tři tahy. Prodavačce jsem stručně popsal svůj osud, ale pravila, že před chvílí stála u výdejního okénka jejího krámku její švagrová a ta čeká na ten náhradní spoj za nejezdící vlak, který jede od Hradiště. A prý má tenhle supl zpoždění, protože stojá na tý křižovatce na semaforu v Hradišti, kde nemají tu zelenou. Ha! Seplo mi to: já se totiž chvíli předtím ptal velitele uherskobrodského vlakového nádraží (také měl červenou brigadýrku), které sousedí s tím autobusovým, jak ty náhradní autobusy jedou. On cosi nekonkrétně nevrle zavrčel, že autobus, o který mám zájem, přijede, ale více než já ho zaměstnávala vysílačka v ruce, s jejíž pomocí, jak jsem pochopil, komunikoval s Hradištěm stylem „tady Sokol, tady Sokol, Orle – slyšíš mě?“, jestli už to z Hradiště jede.

Dobře.

Tak jsem si běžel do vlakové nádražní budovy kópit jízdenku. U prodejního okénka zdržoval nějaký chlap, střídavě hledal občanku a nic v peněžence, až odešel, aniž by si něco koupil. Já si koupil jízdenku a dofuněl zpátky na autobusové nádraží a dřepl si na první lavičku, která se mi postavila do cesty – usadil jsem se jako můj táta: ruce jsem zapřel o kolena, zaťal zuby a mlčky sledoval okolí. Náhradní autobusy byly dva a přijely asi za deset minut. Krátký odpočinek na lavičce mi dodal trocha sil, já vlezl do druhého z dvojice autobusů, sedl jsem si vedle paní na pravé přední kolo – tedy poblíž řidiče, paní jsem krátce popsal svou dnešní story (raději pak začala študovat svůj poloplacatý mobil) a já se rukama chytil madla před sebou a jako malý kluk jsem s vytřeštěnýma očima sledoval jízdu… a vrátil jsem se přitom duchem a světem o nějakých pětačtyřicet let zpátky… někam do poloviny 70. let minulého století, kdy jsme s klukama kamarádama spolužákama ze třídy takhle jezdili autobusem pražské městské hromadné dopravy do základní školy… jako ty poděbradské medové vosy jsme oblepili a obklopili kabinu řidiče a koukali mu do práce – jak mačká čudlíky pro otevírání a zavírání dveří… jak mačká čudlíky automatické spojky… jak dává páčkou blinkr… jak točí volantem… jak kouká do zpětného zrcátka, co za ním… jak kouká na cestu před sebe… a bývali ti řidiči mnohdy titíž, takže jsme se už znali navzájem… tak nám i vyprávěli ti řídiči, co a jak… co znamená – jakou vozovnu – číslo pod kulatým znakem Prahy na karosérii autobusu… a my si to pak zapisovali do notýsku spolu se čtyřmístnými jakýmisi evidenčními čísly, jež měl každý autobus svoje… a jezdili jsme takhle do školy podle toho, kde jsme kdo bydleli – tři čtyři pět šest stanic… a druhý den znovu… a další den znovu… a chtěli jsme se stát řidiči autobusu… a tady z Uherského Brodu do Luhačovic to bylo totéž: šofér to rozjížděl a kroutil a zatáčel a brzdil pomalu a plynule, do zatáček točil volantem zkušeně jen jednou rukou a zdravil se s každým protijedoucím autobusákem a já to sledoval jako já o těch nikdy už nevratných pětačtyřicet let dřív… prostě paráda.

Do Luhačovic jsme dojeli asi v 15:50 a to chtělo pivo. Myslel jsem na Hotel Vltava, ale sedl si do podniku Elektra, kde také hrají každý den a je tam dýza a měli uherskobrodského Patriota jedenáctku, tak jsem tam sedl a vyplnil devět pohledů. Samozřejmě jsem jako tradičně vzbudil pozornost místní číšnice, tedy jsem vysvětlil a bylo to. U stolu vedle mě seděl starej chlap a ženská. Ženská v jednu chvíli někam mobilovala. „Áááá… telefonní ústředna,“ citoval jsem polohlasně jiného pana presidenta, toho obecně považovaného za vzor všeho. Ženská komusi radila do mobilu – samozřejmě poloplacatého – „to si poznačte“ a že má ten někdo na druhé straně absentujícího drátu cosi objednat papírového. „Neřvi!“ procedil jsem skrze zuby. Bez odezvy. Číšnice se optala „eště jedno pivečko?“… a jéje, zase zdrobněliny… a já že jo. A pak ještě jedno… a odcházel jsem pak ve výborné náladě v 17:20, mašíroval domů na pokoj, převlékl se do plaveček, hodil na sebe župánek, vzal si ručníček a mazal do bazénku. U bazénku byly tři starší ženské, akorát z něj lezly ven. Pozdravil jsem, dvě odpověděly a třetí se optala: „Vy ste byl už na večeři?“ Její zájem mě zaskočil, ale jen krátce. Opáčil jsem, že ne, protože po večeři bych nemohl jít plavat. Ženská nic neřekla a zalezla do převlíkárny. Zbylé dvě se šly rochnit do vířivky. Paráda – bazének jsem měl sám pro sebe: plaval jsem 40 minut a pak – to už obě ženské odešly – se šel naložit na 15 minut do vířivky. Musím říct, že po třech jedenáctkách na lačno se mi plavalo naprosto báječně, protože žádný problém tohoto světa neexistoval. Patrně jsem byl ve stavu, v jakém je uživatel trávy po osmi džointech nebo lepší sorta společnosti po šňupu koksu.

Dobře.

A spát se mi v té vířivce chtělo… ale v 18:35 jsem bazén a vířivku opustil, šel se převléct a hurá na večeři. V jídelně už večeřely zbytky rekreantů – také Pumpička. Předtím jsem ji spatřil, když jsem seděl v Elektře, jak jde kolem a vše si fotí. Kdyby si mě bývala všimla, pokynul bych jí po té dávce piv, aby přisedla, že podrobněji probereme okamžik. Ale tady v jídelně byla netykavka. Ale za chvíli došla Čtenářka Policisty a hned – pokaždé když kolem mě procházela – prý „dobrou chuť“ a úsměv sem a úsměv tam a hlavu otočila a „pěkný večer“ ona a „pěkný večer“ já… no – dobře tady proudíme…

 

Technicky a sebekriticky: dneska byla chvíle, kdy bylo třeba přejít od slov k činům, ale šel jsem zdemolován dnem brzy spát – takže po večeři jsem tady na pokoji.

Dovětek: večeře – dneska jsem měl hlad, tak jsem si dal předkrm, tudíž jsem poprvé za svůj lázeňský pobyt užil i druhý z příborů, jež mám k dispozici na stole – mám dva příbory a bagr.

Hlad jsem dnes měl jako vlk.

 

Dobrou noc.

Kolman

 

P.S.

Už mám 13 dřevěných turistických známek! A pohledy Vám všem píšu, že už jsem tady tím ve městě známý. Jako je Costner alias Ten, který tančí s vlky, já jsem Kolman alias Ten, který píše po hospodách čumkarty.

Tak asi tak. Jdu spát.

 

 

Kapitola VII (sobota)

 

Drazí spoluobčané, vážené soudružky a soudruzi!

Dobré ráno z mého pokoje našeho luhačovického lázeňského domu. Mám dnes předposlední ráno tady v lázních, ale mám pocit, že je poslední, protože to zítřejší skutečné poslední se mi moc počítat nechce jako regulérní lázeňské.

Dobře.

Už jsem vzhůru, je 06:37. Měl jsem na dnešek špatnou noc – několikrát jsem se probudil, z toho dvakrát jsem skoro chvíli nevěděl, kde jsem – poprvé se mi zdálo, že někde v obrovské krabici a že okno v pokoji mám nějak blízko hlavě. Pak jsem škvírou mezi staženou látkovou pruhovanou roletou a rámem okna uviděl, že je snad úplněk – aha, to choděj vlkodlaci… a fakt jsem měl chvíli pocit, že mi někdo leze do pokoje… aspoň naštěstí, že se mě nikdo nepokoušel v těch snech nesnech zabít – to se mi stalo snad dvakrát, že mě chtěli ve snu zabít, z toho jednou indiáni, honili mě někde po prérii a ten jeden po mně hodil kopí a já přežil jenom proto, že jsem se těsně před zapíchnutím se toho kopí do mě vzbudil. Ve druhém snu jsem podobné štěstí neměl – v něm mě opravdu zabili, protože to byla poprava injekční stříkačkou do paže, a tak jsem umřel, ale já se jim druhý den ráno probudil živý, tak to ti kati vzali jako holý fakt a pomáhali mi se z toho dostat a zase se dostat do kondice.

Dobře.

 Na snídani půjdu na půl osmou, zase si toho naložím, až se dna talířků budou prohýbat. V 09:10 mám poslední procedůru – rochnění se ve vaně s uhličitou koupelí. A pak se možná začnu balit na zítřejší cestu domů do Prahy, takové ty první, už nepotřebné věci si nachystám. Nebo vyrazím na špacír – po Luhačovicích a okolí. A večer dám naposledy bazén a večeři a možná zajdu do Hotelu Vltava rozloučit se s městem nějakým sobotním pivním nářezem… ale třeba to dnes nebudu přehánět… třeba ani nikam nepůjdu.

Dobře.

Dnes je sobota, ale ráno jsem o tom lehce pochyboval a chvílemi si myslel, že je pátek, ale pak jsem si (ani nevím podle čeho) sdělil, že je fakt sobota, takže je sobota. Nechápu, po čem a čím jsem dneska po ránu tak zblblej – určitě ne hvizdem policejních píšťalek, jak by pravil Hektor Fábera, ale čím jiným, to nevím. Měl jsem včera jen tři jedenáctky Patriot a jednu dvanáctku Lobkowicz. Pravda, po tom včerejším celodenním trmácení se částí zdejšího kraje jsem bažil (jak by řekl Kchoudy Vobořil) a chtěl si dát panáka, nejlépe dvojitého, ale byl jsem líný si to objednat na baru vedle naší jídelny a camrat to tam na barové stoličce… tak jsem si vzpomněl, že součástí výbavy ledničky v mém pokoji jsou čtyři lahvičky s různým alkoholem, takové ty malé na jedno kopnutí do sebe, spíš na ochutnání než na spásu to je… a také malá láhev šampaňského tam je… takže něco k ruce, srdci a duchu by bylo… jenže nasadit tohle do hry jsem po zralé úvaze odmítl, protože jakkoli jsou to lahvičky první pomoci a poslední záchrany, přijde mi eklhaft právě jimi hasit smutek, zalívat sentiment, hledat světlo na konci tunelu či eventuálně stavět vzdušné zámky… nakonec mi z toho nicméně přece jenom vychází, že příčinou mé dnešní ranní zblblosti může být opravdu a jen a pouze včerejší neukojené bažení. Takže ponaučení: přijde-li dnes sobotní bažení, zajdu do Hotelu Vltava.

Dobře.

Venku to vypadá na pěkný sluníčkový den, ale mně se přece jenom stýská po tom špatném počasí z počátku týdne – to už jsem psal, já vím, jen doplním, že tenhle nástup sluníčka jako by se týkal už těch nových rekreantů, kteří začali najíždět ve čtvrtek a najíždět budou dál.

*

Dobrý večer z mého pokoje v našem lázeňském domě v Luhačovicích. Jsem po večeři a napouštím si tu malou vanu, abych do ní vnořil své mohutné tělo – vlastně s ohledem na malost vany jen jeho jednu, nebo druhou polovinu, ta druhá, nebo první bude muset čekat venku, až na ni dojde řada.

Dobře.

Připomenu: nepočítám-li zítřek, kdy se vracím do Prahy, strávil jsem dnes v Luhačovicích svůj poslední lázeňský den. Ráno jsem už popsal – jen bych doplnil, že při dopolední poslední procedůře mě v uhličité lázni měla na triku jiná paní než minule. Dnešní jiná paní mi napustila vodu o deset stupňů chladnější čili jen nějakých 30 stupňů, víc dát nechtěla, já chtěl 50… marně… ale nevadí – jak říkal Ruda Bajer při našem rekreačním volejbalu Jarušce Vondrouškové, když mu na druhé straně saka zase nezablokovala smeč: „Madam, nevadí, znova se nasadí.“ Tak jsme si aspoň s dnešní jinou paní popovídali o místní veřejné dopravě, jak to kam jezdí – a paní potvrdila moje vlastní zjištění: hlavně nahoru na Zlín a doleva na Uherské Brod a Hradiště vzorově.

Dobře.

Dnešek jsem zasvětil rozlučkovému špacíru po Luhačovicích a jejich okolí. Z našeho lázeňského domu jsem vyšel někdy kolem půl dvanácté a šel nejprve na poštu vhodit tam do schránky devět pohledů. Pak jsem to vzal na sever k vodnímu dílu nad Luhačovicemi. Mně se pojmenování „vodní dílo“ nelíbí, tak dál budu psát jezero. Na jeho břehu jsem objevil restauraci Vyhlídka, dal si tam kofolu a řeč s pánem, k němuž jsem přisedl – pil turka. Byl čtyři roky vdovec. Povídám, že jsem také vdovec – tři roky. Shodli jsme se, že bez ženských to stojí za hovno – zůstane-li ženská sama, snad že je matka, dře to, ale jde jí to líp; zůstane-li sám chlap, je úplně v prdeli.

Dobře.

 

Pán měl někde poblíž dceru a někde také poblíž v domově důchodců pětadevadesátiletou maminku. Ptal se, odkud su. Tož pověděl jsem – z Prahy. Neměl s tím problém. V Praze nikdy nebyl a snad nejvíce se k ní blížívá, když jezdívá do Kutné Hory – má tam, jak pravil, strýca.

Tak pěkný den, popřáli jsme si a rozloučili se.

Obešel jsem jezero a naproti v restauraci Zátoka si dal zase kofolu – nejlepší restaurace Zlínska roku 2017, psali tam. Darovali mi dva pivní tácky, které ještě nemám.

Pokračoval jsem na hráz jezera, což bylo skoro tam, kde jsem okružní chůzi začal. Potkal jsem tam Pumpičku, mobilovala, minuli jsme se a pantomimicky se přitom pozdravili a Pumpička si šla něco koupit do Vyhlídky. Měla letní tenké plandavé hnědé šaty, které se po ní tak jako různě vlnily… a tak jako různě se převalovaly po tom jejím baculatém těle a tu se přisály tady a tu odvály tam… a končily někde pod zadkem… a pak už pokračovala jen ta její macatá stehna a pevná lýtka… a šla do Vyhlídky s mobilem na uchu a k tomu všemu vlály ty šaty jako záclony v průvanu… jsem si vzpomněl na scénu z filmu Nelítostný souboj, Al Pacino coby policajt tam probírá situaci s idiotem, který si zalaškoval se ženskou, z čehož mu vyplynuly policejní opletačky, a Pacino mu s průběžně vykulenejma očima říká: „Asi měla velkej zadek a tys do něj zahučel až po kolena…“

Tak asi tak.

Dobře.

Fyzicky letmým a psychologicky hlubokým setkáním s Pumpičkou jsem dokončil obejítí jezera a vrátil se tam, kde jsem začal – k Vyhlídce, u níž byl teploměr, který ukazoval 22 stupňů ve stínu… a já se vydal zpátky k našemu lázeňskému domu a na prostranství před ním přišel někdy v půl páté, naproti před společenským domem zpíval smíšený pěvecký sbor Janáček… bylo hodně diváků, mnozí zpívali a tleskali vstoje a byl přídavek, protože (jak pravila konferenciérka) jeli potlesk diváků delší než šest vteřin, následuje přídavek.

Dobře.

Pak jsem přece jenom ještě nezaplul do našeho lázeňského domu, jak jsem původně zamýšlel, nýbrž fotil si různé prameny v jeho blízkém i vzdálenějším okolí – také Ottovku, která ovšem nešla alias netekla, nějaká technická porucha, hlásila cedule u suchého výtoku. Jenže pak se objevil pán, šel někam za ten výtok, asi padesát metrů za něj, byla tam mříž ve skále a on tu mříž odemknul a vlezl do jeskyně za ní a hned jsme tam za ním vlezli zvídavý tatínek, dvě jeho děti a já a tam jsem to viděl na vlastní oči a za chvíli jsem to hlásil dvěma milencům sedícím na lavičce u toho nefungujícího výtoku pramene: „Konečně vim, jak vyvěrá pramen: přijde pán a otočí kohoutkem.“ Milenci se zasmáli, ale byla to pravda: za tou mříží v jeskyni bylo totiž několik rour a kohoutků a ten pán jeden z nich pustil, Ottovka se rozjela a cedule, že je technická závada, zmizela.

Dobře.

Takže až po tomto nevšedním zážitku jsem se vrátil do našeho lázeňského domu a už v 17:45 plaval v bazénu – 20 minut plavání a 15 minut ve vířivce. Leže v ní, nahlas jsem si chrochtal: „To je balada, to je balada, to je balada…“ A v 18:20 hurá na pokoj a obratem do jídelny na večeři. A pak opět hurá na pokoj a začal jsem si napouštět tu vanu pro půl těla… a kamkoli do města jít aktivně trávit večer jsem odpískal, prostě se mi nechtělo… jakkoli před každou delší cestou kamkoli to dělávám, že si jdu do hospody vymlasknout kebuli… ale dneska se mi nechce… jsem bez jiskry, unavený, líný… naložím se do vany a půjdu si lehnout… vlak domů mi zítra jede v 10:31, v Praze bychom měli být někdy kolem čtvrt, nebo půl čtvrté. Snad dojedeme bez problémů, snad si nějaká nejistá či rozvibrovaná nátura nebude chtít řešit své osobní problémy o čelo naší lokomotivy…

*

Všude, kudy jsem dnes chodil, jsem se loučil s městem a krajem a děkoval jim za to, jak mě přijaly a jak jsem se tu měl jako prase v žitě. Říkal jsem „děkuju“ a „naschledanou“ a snad jsem občas i rukou zamával. Jo, ten sentiment tam byl a snad mě i zaskočil…

… a dovětek za materiálno: končím bez lázeňského románku, té třešničky na dortu… třeba být tady v lázních o týden déle, ledy by se pohnuly… třeba… tak povím: kdybych byl spisovatel a tyhle dopisy donesl vydavateli, jestli by nestály za publicitu, a on by seznal, že je to z lázní, ovšem bez románku a romance… bez čtenářsky očekávaného… to se neprodá… a vana pro půl těla, vlasové experimenty a každodenní žranice to nezachrání…

Dobrou noc.

Kolman, šílenec života

 

P.S.

Bordel v mém pokoji se zvětšuje úměrně délce mého pobytu. Tak ještě vyvětrám v okně trenýrky a ponožky, aby mě zítra nevyhodili z vlaku. Sbalím se ráno.

A mimochodem: na našem jídelním stole už nemá jmenovku pan Krch, takže už je i po něm.

Adios, amigo…

 

 

Kapitola VIII (neděle)

 

Milí spoluobčané,

jsem po snídani, vlak do Prahy mi jede v 10:31, na nádraží půjdu po půl desáté. Klidný budu, až v dáli na malém luhačovickém nádraží uvidím stát mohutný dýzl s vagóny – ten můj Slovácký Orient express. Třeba se v 1. třídě potkám s Herculem Poirotem, kapitánem Hastingsem, slečnou Lemonovou a vrchním inspektorem Jappem.

Dobře.

Vydám se na cestu na skoro druhý konec republiky. A jestli tam dojedu, dojdu tam domů a to už budou jiné lázně: procedůry v hospodě U točny – masáž i uhličitá lázeň desítka gambáč – a staří známí rekreanti v čele s Tučkem a jeho maminou… a zítra půjdu do práce a v práci si odemknu skříňku a najdu tam rozdělanou Jihlavanku standard, tak si ji nasypu do hrníčku, ve varné konvici si uvařím vodu, v lednici v kuchyňce možná najdu tavený sýr, dva 10-14 dnů staré rohlíky a načaté máslo, tak si to všechno přinesu k pracovnímu stolu, který se mi stane jídelním, sám si to nachystám, sám si to sním, nůž umyju v hrníčku se zbylým turkem a případně olíznu a vymydlím papírovým kapesníkem… a někdy odpoledne si vzpomenu, že bych si zbytek másla měl zase donést do ledničky a hrníček s lógrem umýt… tam už to po mně nikdo sklízet a mýt nebude. Zase se stanu proletářem, námezdním pracujícím a gastarbajtrem ve vlastním životě.

Dobře.

 

Otevřeným oknem mi do mého pokoje v našem lázeňském domě v Luhačovicích právě vlétl čmelák. Asi nový lázeňský host a podle všeho nový obyvatel mého pokoje. Je na čase vydat se na cestu.

 

Naschledanou, Luhačovice, a děkuji.

Kolman

 

P.S.

Dobré pozdní odpoledne, někdo by možná řekl podvečer, z obývacího pokoje mého bytu v Praze. Tak jsem se vrátil z Luhačovic. Z mého pokoje v našem luhačovickém lázeňském domě jsem vyšel baj voko v 09:20-09:30. V recepci jsem odevzdal klíč od pokoje a zaplatit, co jsem ještě nedoplatil. Bylo toho snad osm položek, tak mi to vytiskli na papír formátu A4. Všechno, co jsem administroval a vezl do Luhačovic a z Luhačovic, mělo formát A4: jízdenky na vlak, voučr, závěrečný účet… dalo by se říci, že můj pobyt v lázních měl á-čtyřkový formát.

Dobře.

Po půl desáté jsem se vydal na nádraží a z dálky vyhlížel ten dýzl… v pohledu mi nejprve bránily keře, ale pak se v nich zjevila díra a v díře… stál tam   Stál tam…  Vagóny, ty jsem viděl první, a vpředu pak dýzl. Uklidnilo mě to. Hned jsem si to všechno vyfotil, až se tomu nějaké ženské, které mě míjely, smály.

Dobře.

Tak první věc se podařila – Slovácký Orient express v čele s dýzlem a za ním čtyři vagóny stály na koleji… a našel jsem své kupé v 1. třídě a uvelebil se.

Mon ami Poirot nejel, évidemment…

Dobře.

Rozjeli jsme se na čas. Ze svého místa číslo 66 u okénka jsem mával Luhačovicím mizejícím za mými zády a znovu jsem se s nimi loučil… snad čtyřikrát jsem nahlas řekl „děkuju“… dobře… a pak to šlo podle plánu: Uherský Brod… a Staré Město u Uherského Hradiště (zde jsme, jak jsem cítil z jemného cuknutí vagónu, měnili lokomotivu – vzali nám dýzl a dali elektriku)… dobře… a Otrokovice, kde si ke mně přisedli dva mladí muži… a v Otrokovicích se vlak vůbec hodně zaplnil… a někteří lidé tam přišli k vlaku vyprovodit ty, kteří odjížděli… a vzpomněl jsem si na fotografii pověšenou na uherskobrodském nádraží – je na ní vlak z roku 1914 a popiska: „Vlak odvážející z uherskobrodského nádraží 30.7.1914 první mobilizované muže do války“… dobře… a my jsme o 105 let později a také už jedeme… a upřeně hledím oknem ven… a Hulín… a v Hulíně se poprvé a naposledy po cestě ozval v kupé ženský hlas z reproduktoru, který po úvodu „dámy a pánové“ oznámil, že příští stanice bude Přerov a snad ve 12:13… a Přerov… a za Přerovem jsem začal usínat… a Olomouc… a vlak notně zrychlil, konečně tempo… a další davy se nám vecpaly do vlaku v Ústí nad Orlicí… a v 15:30 jsme zastavili v Přelouči… a pak Běchovice – tam byla podél trati louka a na ní stál nahý starší chlap, úplně nahý, ukazoval nám nahý zadek s liposukcí, ale nebylo to primárně určeno nám – na cosi koukal dopředu před sebe, ovšem na exhibicionistu to nevypadalo… nestály před ním žádné vykulené ani nevykulené ženské… dobře… a když jsme vjížděli do Prahy a já spatřil Vysočany, vzpomněl jsem si na Libušino proroctví a v duchu si říkal „vidím město převeliké, jehož sláva dotýká se hvězd“… a začal jsem se chystat k vystoupení… a Libeň. „Tady sem vystupoval na vojně, abych se vyhnul lítačce na Hlaváku,“ řekl jsem si v duchu… a dojeli jsme na Hlavák. „Tak zas někdy,“ rozloučil jsem se s oběma spolucestujícími, kteří se zasmáli.

Dobře.

Tak jsem v Praze. Zase v tom byl takový lehký sentiment… a i vzpomínka, že právě odsud jsem před týdnem vyrážel opačným směrem…

A na záchod se mi teď chtělo, na malou.

A vzpomněl jsem si, že z Hlaváku jede courák na Beroun a ten jede přes Smícháč. Tak povím: na Smícháč jel i ten náš Slovácký Orient express, takže jsem si mohl u průvodčího dokoupit ten kus Hlavák-Smícháč a dojet to tím rychlíkem, ale nechtěl jsem v tom dělat hokej a šachovat – vytahovat peněženku, dokupovat to a tak, dohadovat se s někým… měl jsem jízdenku na Hlavák, tak jedu na Hlavák a basta fidli…

Tak Hlavák-Smícháč-Beroun to jede v 15:50, to je cca za 15 minut, tak se půjdu vychcat. Tak přijdu na Hlaváku na WC. Už minulou neděli jsem to tam pozoroval, že je tam na záchody zatarasený vstup, jakýsi turniket, který se otevře, když člověk vhodí do kamsi peníze, 20 korun. Vylovil jsem z portmonky pětku a dva bůry a ptám se jakési uvaděčky, která tam u těch turniketů stála, kam se to hodí a jestli lze použít tyhle mince. Nelze, jen od pětky nahoru. No ale já mám 20 korun, akorát ve formě jedný pětky a dvou bůrů. Ženská ovšem vstřícností neoplývala. Zaklel jsem tudíž, vhodil mince zpátky do peněženky a šel na ešus do Berouna. Když jsem na něj čekal na peróně, tak jsem tu portmonku vytáhnul znovu, že si nachystám mince na záchod na Smíchově, tam je to ještě postaru. A koukám, že v té portmonce fakt mám ne jednu, ale dvě pětky! No paráda! Ale vracet už se mi nechtělo. Tak jo: za chvíli dojel ešus, já si sedl hned za dveře a jedeme. Před Smícháčem reproduktor ve vlaku ohlásil: „Smíchovské nádraží.“ Vstal jsem ze sedadla a nahlas pravil: „Smíchov – tady jsem doma.“ Řekl jsem to malebně a skoro s dojetím. A vystoupil na Smícháči a šel na hajzl – a paráda, protože Smíchovské nádraží modernisti ještě nedojebali, takže je to tam postaru čili je v tom smysl a pořádek: ženské vlevo, chlapi vpravo. A klasická hajzlbába po trase. A za vychcání bůra! A na hajzlu zážitek: tam byly snad tři mušle pro dospělé chlapi a jedna dětská, ta byla níž k podlaze a byl nad ní nápis DĚTSKÝ PISOÁR a pod tím latinkou REBJATA. To jsem si hned vyfotil a ujistil se, že jsem doma.

Dobře.

Tak povím: poprvé jsem pocit domova získal při vjezdu do Vysočan, pak jsem viděl na dálku Karlín a dorazil na Hlavák… tady něco ze života: když jsem byl ještě na Hlaváku a už seděl v tom ešusu a čekal, až se rozjedeme na Smícháč, vočumoval jsem vůkol, jak je mým dobrým zvykem, a vidím u parkoviště vedle nádraží stát relativně mohutnýho chlapa tak nějak ze čtvrtiny vod přírody a ze tří čtvrtin z vlastní iniciativy plešatýho a vedle něj ženská – vod tý bych teda přes držku dostat nechtěl, protože by ze mě zbyl jen mastnej flek… a koukám, jak ten chlap stojí, kouří cigáro a má mírně skloněnou hlavu a ta ženská mu vrzne svůj malíček do jeho pravýho ucha a začne se mu v něm šťourat. Po chvíli malíček vyndá a vrzne mu tam ukazováček – a znova průzkum. Pak poodešla asi krok dva stranou a žmoulala a prohlížela mezi prsty to, co chlapovi vylovila z uší. A zahodila to. A začala kouřit taky. Chlap po celou dobu nic nedělal a trpělivě a bez remcání držel. Bylo to jak v těch přírodopisnejch filmech ze života opic, jak se opice vzájemně hrabou v srstích a jednotěj. Tak tohle nebylo ve filmu, nýbrž na parkovišti u Hlavního nádraží v Praze – a to jsem věděl a pochopil na beton, že jsem doma a ve svym a autenticky. Ty REBJATA pak byly už jen razítko to vše stvrzující.

Dobře, tak to byly vzpomínky na Afriku.

 

No a ze Smícháče pak už další paráda: metrem a pak autobusem domů. A metro jelo hned a autobus jel také hned – jako by si myslely, že jsem na ně zanevřel, když jsem jima týden nejel, a tak si mě chtěly předejít a udobřit.

Dobře.

A došel jsem domů, vybalil si nahrubo věci a šel do hospody U točny, taková moje dnešní první lázeňská kůra to byla: pivo, tlačenka… a čuměl jsem kolem sebe a aklimatizoval se. A večer si pak doma před spaním po více než týdnu poslechnul z laptopu nahraného načteného Chandlera, Marlowa, také je sám, také kouká často na dno sklenky, protože nic jiného nemá.

Dobře.

 

Zapomněl jsem napsat, že do Prahy jsme přijeli nikoli se čtyřmi, ale se sedmi vagóny, naše 1. třída byla předposlední a docela praskala ve švech. A vyměnili nám po cestě i průvodčího.

To je zajímavé, ne?

Kolman

 

Epilog a Post Festum v jednom 

 

Vážení a milí spoluobčané, vážení hosté, moji blízcí a rodino,

        to by asi tak bylo všechno. Jak jsme říkali u nás doma: „Tím končím, Tvá Máňa.“ A jak říkám já spolupracovníkům v práci: „Přátelé – a tím jsem se pro dnešek vykecal a do konce dne ode mě bude pokoj.“

Dobrý den vážení spoluobčané,

váš Kolman

 

 

 

Konec

 

 *

 

Poznámka autora:

Text vznikl v roce 2019, k vydání byl připraven v letech 2022 a 2023. Byl inspirován skutečnými událostmi a mnohé dialogy jsou autentické. Oslovení v úvodu každého dopisu (kapitoly) pochází z projevů československých a českých prezidentů – protože ale prezidentů je více než dopisů/kapitol, jsou poslední oslovení jejich kombinací.

Předem se omlouvám, zda jsem někoho opomněl uvést jako zdroj citátu. Není to úmysl, ale edituju si text sám a síly pořád docházejí, teď už o něco rychleji.

*

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, televizní a jiné pořady knihy, hudební skladby a webové stránky:

 

Hercule Poirot, seriál Velká Británie 1989–2013

Kara Ben Nemsi Effendi, Západní Německo 1973, seriál

Mach a Šebestová, seriál Československo 1976–1983

30 případů majora Zeman, díl Studna, seriál Československo 1974–1979

 

Blízká setkání třetího druhu, USA 1977

Černí baroni, Československo 1992

1492: Dobytí ráje, Francie/Španělsko/USA 1992

Dr. No, Velká Británie 1962

Fešák Hubert, Československo 1984

Hrátky s čertem, Československo 1956

Lepší pozdě nežli později, USA 2003

„Marečku, podejte mi pero!“, Československo 1976

Nelítostný souboj, USA 1995

Obvyklí podezřelí, USA/Německo 1995

„Pane, vy jste vdova!“, Československo 1970

Pašerák, USA 2018

Sedm statečných, USA 1960

Star Trek – americká mediální řada a fikční svět sci-fi televizních seriálů, celovečerních filmů, románů, komiksů i videoher

Synové Velké medvědice, Východní Německo/Jugoslávie 1966

Tanec s vlky, USA/Velká Británie 1990

Vzpomínky na Afriku, USA 1985

 

Nejslabší! Máte padáka!, Česko 2002

Reklama s Josefem Poláškem na žvýkačky Orbit

 

Divokým Kurdistánem, Karel May

Loučení s Lennoxem, Raymond Chandler

 

Happy Together, Garry Bonner, Alan Gordon, The Turtles

Kladno, Yo Yo Band

Pohoda, Kabát

What A Wonderful World, Louis Armstrong

 

Projev prezidenta republiky T. G. Masaryka, Stenografický záznam schůze Národního shromáždění 21. prosince 1918, https://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/013schuz/s013002.htm

Projev prezidenta Edvarda Beneše 1937, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1937-benes

Projev státního prezidenta Emila Háchy 1940, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1940-hacha

Projev prezidenta Klementa Gottwalda 1951, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1951-gottwald

Projev prezidenta Antonína Zápotockého 1957, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1957-zapotocky

Projev prezidenta Antonína Novotného 1964, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1964-novotny

Projev prezidenta Ludvíka Svobody 1972, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1972-svoboda

Projev prezidenta Gustáva Husáka 1987, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1987-husak

Projev prezidenta Václava Havla 1990, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#1990-havel

Projev prezidenta Václava Klause 2004,

http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#2004-klaus

Projev prezidenta Miloše Zemana 2014, http://interaktivni.rozhlas.cz.s3-website.eu-central-1.amazonaws.com/prezidentske-projevy-2017/www/#2014-zeman

Projev prezidenta Petra Pavla, společná schůze Poslanecké sněmovny a Senátu 9. března 2023, https://www.psp.cz/eknih/2021ps/psse/stenprot/001schuz/s001001.htm#r2

 

Foto: Autorem všech fotografií použitých v tomto textu je Ch. D. Sobegh.