Month: Duben 2017

II. Nejlepší doba pro umírání je podzim (4. dubna)

1.

Dvě minuty před sedmou ranní seděl Max Štróbik za stolem ve své kanceláři vybalený. „Vybalený“ znamenalo, že nahodil stolní počítač a tiskárnu a z aktovky vyndal a na desku stolu položil klíče od bytu (aby je měl pořád pod kontrolou), oba mobily (služební a soukromý) a futrál s brýlemi na čtení. A v pondělí i šrajtofli, protože si v závodní jídelně musel v poledne koupit stravenky na celý týden.

*

Continue reading

Bože milosrdný!!!! Jenom to nám zbylo z restaurace U Bubeníčků?!?!?!?!

Chorche Damián Sobegh

se narodil v roce 1965 v Praze v rodině maminky a tatínka (dnes již zastaralá a překonaná, ale dříve nejčastěji používaná forma soužití lidí). Sobeghův tata byl původně blanický rytíř, ale poté co pochopil, že blaničtí rytíři nikdy nevyjedou, se osamostatnil a celý život se živil jako projektant kotelen. Sobeghova mamina, světice mezi lidmi, byla kreslička. Avšak Sobegh ani po jednom technické nadání nepodědil a vystudoval učitelství. Nikdy se mu však nevěnoval, inklinoval spíše k povoláním, jejichž duchovním předobrazem byl Načeradec, král kibiců.

Continue reading

I. Prostě klasika (1. dubna)

Max Štróbik dopíjel První stupeň rakety, jak říkal prvnímu rannímu turkovi. Bylo mu fajn, byl klidný; přesto cítil, že je to jenom klid na povrchu … že je to jako zrádná hladina tůňky … hladina, která je navenek a na první pohled tichá, rovná, vyžehlená … nepohne se na ní ani vlnka … ale o to větší nebezpečí pod sebou skrývá.

„Přeju pěkné, aprílové ráno. Z ložnice mého bytu. Dobrý den,“ pozdravil se Max a navázal: „Tak kde dneska začít? Jak začít? Odkud začít?“

„Půjdu si slejt Druhej stupeň rakety. Druhýho turka,“ zavelel si a odešel do kuchyně.

*

Continue reading

Rukavice, maska a pivo  – víc člověk k úspěchu v životě nepotřebuje.

Spisovatel Mistr Alois Jirásek zkoumá figuranta při shromažďování podkladů pro sepsání Starých pověstí českých.

Proč nemám rád svátky a jiné dny

Můžete začít na Eigeru, ale počítejte s tím, že skončíte v Pekle. Pokud byste začali v Pekle, můžete propadnout iluzi, že Eiger se dá zdolat. Můžete cokoli. Stejně ale nakonec skončíte v Pekle… Začal bych Eigerem. Člověk pak aspoň ví, do čeho jde.

Kniha s podtitulem Severní stěnou Eigeru je druhou částí dvojknihy a volně navazuje na první díl s názvem Zase o kus blíž Peklu. Hlavní hrdina, autorovo alter ego, se tentokrát rozhodl usilovat o kolegyni Inge. Podaří se mu ji přesvědčit, že on je pro jiný než pracovní vztah ten pravý?

http://www.jine-knihy.cz/kniha/proc-nemam-rad-svatky-a-jine-dny

 

Zase o kus blíž Peklu

Zase o kus blíž Peklu je příběh z dnešních dnů. O lásce, touze, naději, radosti… O tom, že jsou předem odsouzeny k neúspěchu… A současně je to příběh o strachu ze smrti a snaze ho překonat tím, že se člověk se smrtí sblíží… Podlézá jí… A také je to příběh o nervozitě pramenící z čekání na to, až ta neodvratná jistota přijde… Jak to čekání vyplnit?

Podtitul knihy Leporelo o Smrti. A trochu o fotbalu. spojuje zdánlivě nemožné, ale slibuje čtení plné příměrů a podobenství. Tím hlavním, čemu se autor v novele poskládané z volně plynoucích úvah věnuje, je život, ale zejména Smrt, která ho obklopuje, a také láska, v níž (řečeno fotbalovou terminologií) prohrává vysokým skóre.

http://www.jine-knihy.cz/kniha/zase-o-kus-bliz-peklu

 

Japonská zahrada … a taky soutěž

Podle některých názorů japonská zahrada hladí svojí spořádaností a dokonalostí, ale zároveň děsí tím, co se může skrývat pod povrchem. A duše našeho hlavního hrdiny je právě takovou japonskou zahradou. Je vůbec dobře nahlížet pod povrch? 

http://www.freetimepublishing.cz/kniha/japonska-zahrada

 

© 2023 Sobegh

Theme by Anders NorenUp ↑