XII. A přišel podzim …. Naděj a Beznaděj (jaro a říjen-listopad)

(Text navazuje na povídku „A přišel podzim ….“, která byla na této internetové stránce zveřejněna 5. listopadu 2018)  

 

Ouvertura

 

„Táta začal zase o tom, co ho bolí. A vzpomínal, že jeho táta měl taky bolesti a chtěl umřít, a tak si prej u nich ve vsi lehnul na silnici, kudy jezdíval parní válec, a čekal tam na něj v hodinu, kdy tam ten válec obvykle přijížděl. Chtěl se nechat přejet.

Jenže válec tenkrát zrovna nepřijel.“

(Veronika o svém tatínkovi, 2016) 

 

 

Da capo

(pondělí 5. listopadu 2018)

 

Mám za sebou dušičkovej víkend jak vystřiženej ze žurnálu.

V sobotu kolem poledne sem šel na hřbitov tady u nás Nahoře zapálit svíčku mamině a tatovi (a mamininejm rodičum) a dát jim na společnej hrob kytku. Žlutou a v květináči, jako vždycky.

Koukal sem, že se mi hrob zase vo něco víc rozklížil. Jak je v byť mírnym svahu, přírodní zákonitosti navzdory moderní době pracujou neomylně pořád stejně a hrob mi rozkližujou. Na jaře zajdu na hřbitovní správu a dojednám vopravu, aby mejm předkum netáhlo na záda.

Na svuj twitterovej účet sem pak večer lípnul fotky ze hřbitova, kerý sem pořídil mobilem, a s popiskem: „Mám vzkaz pro pitomce, kteří si nadávají, plivou a šlapou po sobě a přejí si to nejhorší: ‚Vidíte ty fotky? Vězte, že tady skončíme všichni bez ohledu na to, zda jsme to plivání vyhráli, nebo prohráli. Tady si budeme rovni.‘“

 

Cestou ze hřbitova sem sjel tři stanice autobusem na místní oddělení policie v Zakopci, pod kerý jako bydliště spadáme, abych vyzjistil, kde máme starousedlíka Souseda Vrábela. Vod loňskýho léta byl v eLDéeNce, ale vod půlky letošního října sme se mu nikdo nemohli dovolat, což bylo divný.

Na policejní direkci byla hodná slečna příslušnice, kerá mi jako předsedovi eSVéJé v našem baráku potvrdila to, co sem tak ňák podvědomě tušil – Soused Vrábel před třema tejdnama umřel. Stal se třetim sousedem starousedlíkem v naší ulici, kerej letos umřel.

 

Večer sem šel do hospody U točny u nás Nahoře, protože po týhle další morový ráně se ani nic jinýho dělat nedalo. Po cestě sem potkal starousedlici Sousedku Královou z vedlejší bytovky, jak sotva leze vo dvou francouzskejch holích. Ptám se, co je, a vona, že jí vodešly záda – a vypadalo to, že navěky. Tak povidám, že sem nedávno potkal starousedlíka Souseda Hýlu, je mu přes vosumdesát, seděl na zídce plotu na začátku naší ulice, kouřil a vedle něj stála ta pojízdná taška na kolečkách, jak se jí kdysi řikalo eRVéHáPé – nikoli ale po vzoru komunistické Rady vzájemné hospodářské pomoci, nýbrž po vzoru reality Ráno vyjedu – hovno přivezu. Tak se ho taky ptám, co je, a von, že mu ňák definitivně klesly plotýnky nebo co. A ulici už na jeden zátah neujde.

Hm.

 

V hospodě si ke mně přisedla Profesorka, lékařka, a její dvojče, voběma je přes sedumdesát. Kde máte Profesora, ptám se – taky lékaře, manžela Profesorky. A Profesorka, v obličeji přejetá, tak ňák vodevzdaně máchla rukou a že prej Profesor už pátej tejden leží doma s ňákym nachlazenim … a z výrazu jejího vobličeje sem vycejtil obavu, že už možná nikdy nevstane.

Popsal sem Profesorce svoje neduhy a doktory, kerý mě čekaj, a řikám, že du i na kardiologii – jak mě furt pálí, tlačí a svírá cosi v hrudníku tak, že vobčas nemůžu ani popadnout dech.

„To nebude vod srdce,“ povidá zkušeně Profesorka.

„Takže něco horšího,“ nadhodil sem.

„Ale né,“ na to vona, „to bude vod páteře.“

To znám, pomyslel sem si: mamina měla nádor na jícnu.

 

Sobotní kalvárii uzavřelo pět piv.

 

*

 

Včera, v neděli, sme Jakub, Kristýna, Marek, já, tři moje a Veroničiny spolužačky – nevim, jestli sem už řikal, že sme s Veronikou studovali stejnou vejšku – už se mi plete, co kde řikám a neřikám … takže: Jakub, Kristýna, Marek, já, tři moje a Veroničiny spolužačky s rodinama, tři Veroničiny spolupracovnice, Markova maminka, muj spolupracovník Hektor Fábera a pár dalších lidí, celkem nás bylo snad patnáct, tak sme uložili urny s ostatky Veroniky a jejího tatínka – dědy Pantůčka do hrobu v Oubělicích.

Večer sem zaparkoval na tři a půl hodiny U točny, protože sem si definitivně uvědomil to, co sem tušil už předtim: že po uložení obou uren do hrobu sem definitivně zustal sám.

 

Nedělní kalvárii uzavřelo devět piv a dva rumy. 

 

 

Omaggio

 

„Vono je taky k něčemu dobrý žít v blažený nevědomosti a užívat si život plnými doušky. Jako kdyby nic. Dělala jsem to v roce 2013, 2014. Až do konce roku 2015. Dál už to nevyšlo: sorry, rakovina byla diagnostikována. Ale jinak se nic nezměnilo! Toužím po tobě pořád stejně! Jako v roce 2012, 2013, 2014, 2015 …

Byla jsem díky tobě v těch letech našeho namlouvání nádherně pomilovaná ženská s tím nejkrásnějším orgasmem a  těma nejkrásnějc svítícíma očima na celém světě. Užila jsem si to ve věku, kdy baby uvadaj a balej to.

Nechala jsem rozkvést svému zralému ženství.

Která ženská to má?

Nelituju ničeho!“

(Veronika Maxovi, 2016)

 

 

Rondo

(jaro, snad duben 2018)

 

Pro mě nemá smysl chodit mezi lidi a aktivně mezi nima bejt, protože jakmile mezi ně výdu, ty lidi a všechno kolem nich … snad bych řek, že život … mě seřežou jak psa, takže si pak tejden lížu rány … a to neni jenom ta všudypřítomná potřeba všech vo všem konverzovat nebo pořád něco někde řešit, to je i … třeba tuhle: je před devátou ráno a já vyjdu z baráku a na koho ke svý smůle nenarazim jako na starousedlici Sousedku Hýlovou, což je vždycky z její strany dynamická vobličejová mimika korunovaná koulenim vočima a výslechem typu: „Já sem tě dlouho neviděla!!“ A: „Žiješ tady v ulici eště?!?!“

No … díky Bohu sem si tuhle výslechovou část vodbyl už vo tejden dřív, kdy sem Hýlovou shodou okolností potkal taky. A při tomhle prvnim setkání po dlouhý době sem se jí mimo jiný zeptal, jestli náhodou neumřel starousedlík Soused Vávra, kerýho sem tak ňák krátce předtim viděl, jak ho bezvládnýho nakládaj do sanitky.

„Umřel!“ přisvědčila rázně Hýlová. No a dneska k tomu přidala: „A to sem ti, Maxi, zapomněla minule říct, že umřela Klempířová.“

„Tý bylo tak šedesát,“ nadhodil sem, že jako tahle sousedka starousedlice tak stará uplně nebyla.

„Jo! Šedesát,“ přikývla Hýlová.

To je, do prdele, věkově jen šest let přede mnou, pomyslel sem si.

„Měla tu vošklivou nemoc,“ vytrhla mě z přemejšlení Hýlová.

Vošklivá nemoc … jako by se Hýlová bála říct nahlas méno týhle vošklivý nemoci … ale rychle sem pochopil … vim, že Klempířová s rakovinou zápolila snad tři, možná štyry roky … a v duchu sem počítal: před tejdnem mi Hýlová potvrdila, že umřel starousedlík Soused Vávra; dneska mi řekla, že umřela starousedlice Sousedka Klempířová …

„Co mi řeknete, až se potkáme za tejden?“ zeptal sem se Hýlový, která rozhodně opáčila: „Něco veselejšího.“

 

Tomu moc nevěřim …

… no, radši se budu Hýlový, tomu poslovi dobrejch zpráv, zase ňákou dobu vyhejbat … taková prevence …

 

… no a pak sem jel za Kubou a Markem na Přeskopec a jeli sme vyklízet Oubělice, rodnej dům Veroniky, ve kterym její děti Jakub a Kristýna nechtěli žít a rozhodli se ho prodat, pročež sme ho museli novejm majitelum vyklidit … snad vod půl jedenáctý do sedmi do večera sme vynášeli na kontejner další a další věci, kerejch se kdysi dotýkali živí, kerý sou dneska mrtví … a večer pak přijel muj spolužák z mateřský školky Wachsmann s náklaďákem, kontejner naložil a že ho doveze k nim do firmy a druhej den ho s Kubou dovezou vysypat do sběrnýho dvora …

… tak sem se s Wachsmannem vrátil do Prahy jeho náklaďákem a Kuba jel s Markem separátně fábinkou … a po cestě sme s Wachsmannem, kerej je vo pouhej měsíc mladší než já, takže mi rozumí víc, probírali život … von taky žije sám, nikdy se nevoženil a nezplodil děti … a probírali sme, že to máme do důchodu už jen jedenáct let a ňáký drobný … a že ten život hrozně rychle utek … a že von má mezi spolužákama ze základky už tři mrtvý … „Už se kácí v našem lese,“ varoval kdysi … ale Veronika tenkrát oponovala, že já sem v jiný situaci než Wachsmann, protože sem teď už navěky s Veronikou … „Smrt se neblíží – a kdyby, tak jen pomalu,“ řikala Veronika a dodávala: „S neduhy se popereme a dáme aspoň remízu! V lese už se kácí dávno, ale my dva sme teprve začali vysazovat mladé stromky!“ … To byl listopad roku 2015 a za devět měsíců sme šli Veronice na pohřeb …

 

… tak sme si povidali s Wachsmannem, jak je to všechno v prdeli a jak člověk nezná dne ani noci, kdy bude konec … šel sem pak domu a byl uplně v hajzlu … a uvědomil sem si, že jakmile vylezu mezi lidi a začnu se s nima bavit, už se jenom dovídám, kdo zase umřel nebo komu zvoní hrana … mentálně mě ten den totálně vyřídil a utvrdil v přesvědčení, že s lidma a mezi lidma to nemá smysl, protože bejt s lidma a mezi lidma smrdí tak akorát průserem a nejistotou … a zapsal sem si druhej den do deníku: „Sem tak zvláštně vnitřně vyšisovanej, ale hlavně po tom včerejšku smutnej, zdrcenej, vopuštěnej a vydanej tý smrti všanc … a vydanej jí všanc sám … bez někoho vedle sebe …“

 

 

Intermezzo

 

„Hlavní je, aby si člověk tu svou duši na starý kolena nezasral. Víš přece, co práce ti dá jí každej den čistit – a pak by sis jí něčim na poslední chvíli zadělal.“

(Hektor Fábera)

 

 

 

Nejprve Humoreska, potom Glissando

(pátek 12. října 2018)

 

Tak konečně sem se dneska dokopal k mý praktický pani doktorce, abysme si teda ňák řekli, jak si stojíme a co s tim. Když to shrnu, tak loni mě sklátil povrchovej zánět žil, takže sem šel na „onko screening…sono břicha“, jak to stálo napsaný v lékařský zprávě, takže vodběr krve a chcanek, rengen plic a sono břicha – a prošel sem. Pak k tomu obligátní zubař, sono mý haksny a vokolí po trombóze – a taky dobrý … no a letos sem byl na jaře na pravidelný kontrole s vočima a cévama v noze a těle – taky po tý trombóze – a v létě zase u zubaře … jen přihlásit se na kontrolu s břišní aortou, jestli v ní nemám výduť jako tata, chodim vod jara, ale vždycky mi do toho něco vleze, takže tam sem eště nedošel … a taky s tim vysokym tlakem bojuju, s nadváhou a taky mě tak už pár let pálí, bolí a svírá vod krku ke hrudníku … a šukat mě přestalo bavit … už mi vlastně docela drahnou dobu ani pořádně nestojí …

 

Tak sem dneska šel k tý mý pani praktický doktorce, měl sem po ránu čas. Její sestřička někdy před prázdninama povidala, že po prázdninách mám zase nárok na ňákou celkovou prohlídku – tak jo.

 

Tak du k pani mý praktický doktorce. A na schodech do polikliniky, kde má ordinaci, sem potkal Wachsmanna.

„Co tady děláš, Maxi?“ ptá se mě.

„Du k mý praktický pani doktorce: uplynuly dva roky, tak mám nárok na generálku,“ vodpověděl sem. Jako řidiče náklaďáku z povolání Wachsmanna moje formulace rozesmála.

„Co ty?“ ptám se já.

A von mi ukázal zafačovanej palec na pravý ruce.

„Ses dloubal v nose, ne?“ sondoval sem.

„Vole 🙂 !“ vopáčil a vykládal mi, že ten palec strkal někam do náklaďáku a měl štěstí, že vo něj nepřišel. „Ale marodit nejde,“ vodkázal s kyselym výrazem ve tváři na nutnost pracovat – Wachsmann je totiž stejně jako já eště ze starej časů, kde práce byla normální součást života.

Ale to je jedno, protože vo tom sem mluvit nechtěl. Chtěl sem říct, že Wachsmann vzápětí povytáh vobočí a povidá: „Kdy dáme to pivo se Sádrošem?“ Sádroš je náš spolužák z mateřský školky.

 

Malá vodbočka – do tý naší mateřskoškolní party patří eště Okamba Mabute, kerýho sem taky shodou náhod potkal včera. Snad že se rozjel ten novej školní rok, sme se tak ňák náhodou začali ve velkym potkávat i my abiturienti mateřinky.

Okamba Mabute je černoch, vo němž musim napsat, že je černoch, protože politicky korektně ho nemůžu voznačit za AfroAmeričana, neboť má mámu Češku a otce Tanzánce.

Dobře.

Tak včera sem Okambu potkal s plechem Hajnekena v ruce, tak ho kárám: „Co to chlastáš?! To seš vlastenec?!“ A von jako že to střídá ty druhy piv … ale kecálista je to … by si měl znovu přečíst eF. eL. Věka …

 

… no to je ale jedno …

 

… Teď teda máme jít do hospody se Sádrošem a Wachsmann to domluví. Někdy za štrnáct dnů. A Wachsmann šel někam do zdravotnickejch pomůcek shánět ňákej futrál na zdemolovanej palec a já se zdemolovanym celym tělem šel k pani mý praktický doktorce.

 

Tak čekám v čekárně.

Napadlo mě, jak sem tam tak vočima šmejdil kolem, jak sou si tydle zdravotnický čekárny podobný: světlý, plný různejch pokynů, informací, reklamních letáků. A taky leckde vobrázků různejch částí zpravidla vykulenýho lidskýho těla s vodhalenejma vnitřnostma. Jak v masně si tam člověk připadá – znáš to, jak v masnách visej na zdi takový ty vobrázky krávy nebo prasete a jejich těla sou rozporcovaný takovejma těma hraničníma čárama. Mně to vždycky připomíná mapu americkýho jihu s vyznačenejma hranicema Arizony, Novýho Mexika a Texasu – akorát tady v masně je to Zadní kližka, Bok a Krkovička nebo co …

… takhle na mě tam ty vobrázky v těch čekárnách působěj. A automaty na kafe tam leckde maj – asi abys to maso moh rovnou zapít.

Ale to je jedno. Chci říct, že tydlety zdravotnický zařízení a jejich čekárny sou dobrý i jako takový ty Czech POINTY: když chce člověk potkat někoho víc nebo míň známýho, stačí jít k doktorovi do nemocnice nebo do takovýhle polikliniky, nejlíp na něco specializovaný, protože tam je velká šance někoho takovýho známýho potkat …

 

„Další!“ vozvalo se z ordinace a další sem byl já, tak tam vlezu, pozdravim a moje pani praktická doktorka se ptá: „Tak jak je, pane doktore?“ Moje praktická pani doktorka mi neřiká „pane Štróbiku“, ale „pane doktore“, protože sem doktor filozofie.

Dobře.

Takže „jak je?“ ptá se mě praktická moje pani doktorka.

„Ále, eště žiju,“ vopáčil sem.

„Ále děte,“ na to chlácholivě pani moje praktická doktorka.

A já si sednul a dali sme se do práce. A já vyprávěl, jak sem měl v létě v tom horku nohy vod kolen dolu, jako bych na každý táhnul pytel brambor. A motám se vobčas. A vobčas mě pořád tak jako brní a pálí na hrudi.

Pani moje praktická doktorka koukla do svejch lejster – a první dotaz, jestli mám ňáký znamínko.

„Nóóóó … mám,“ povidám a rozepnul sem si košili, poloshrnul nátělník a ukázal: „Pani doktorka kožařka mi kdysi řikala, že by to vypálila, tak sem tam za ní vloni v létě šel. Sem se loni pekelně spálil na sluníčku, takže to u ní vezmu jednim vrzem a vyřešíme všechno. Jenže měla takový ňáký divný ordinační hodiny, tak sem zase vodešel a vod tý doby sem tam podruhý eště nedošel.“

„Měl byste si na to udělat čas,“ na to moje praktická pani doktorka.

„No, ňák sem to nestíhal,“ pokrčil sem provinile rameny a dodal: „Já sem jako ten Kerouac – taky furt na cestě.“

„Tak změříme tlak,“ nadhodila praktická moje pani doktorka.

A měříme.

A spodní tlak na ňáký mezní hranici! Aha! Taky aby ne! Je podzim a média pořád píšou vo tom, jak teď pořád někdo někde umírá. Jen mezi dvaadvacátym zářim a druhym říjnem zemřelo vosum tak ňák obecně známejch lidí a pět dalších, vo kerejch bych řek, že byli taky obecně známý, ale vo něco míň než těch vosum all stars, jak řikaj v eNHáeL. Tak abych já neměl brikule s tlakem, kurva fix!

Dobře.

 

Tak potom došlo na to, že mě moje pani praktická doktorka pošle na tu generálku – krevní testy a takovym tim šťouchátkem píchnu na třech místech do vlastních sraček a sestřička to šťouchátko pak vstrčí do ňáký mašinky a zjistí, jestli je tam krev.

Z tohodle mám vždycky vítr, protože kdyby tam byla červená, to bych pak k těm doktorum musel chodit eště víc než teď … a to by mi ten muj velebenej a uklidňující stereotyp žití rozmlátilo definitivně …

 

… no …

 

… tak šťouchátko mi dala pani moje praktická doktorka s obligátnim vytištěnym návodem na použití. Tenhle návod, to je takovej komiks pro blbý, co a jak s tim šťouchátkem. Je tam vosum vobrázků a mě vždycky zaujme ten sedmej, kerej nabádá, aby si člověk to šťouchátko nestrkal do huby …

 

… taky dobře.

 

Tak sem pak eště nafasoval průvodku na kardiologii (to kvůli tomu dění na hrudi) a k ušaři (to je ta moje postupující hluchota).

K týhle průvodce k ušaři mi pani moje praktická doktorka tak jako mateřsky radila, že na horší sluch se dávaj ty naslouchátka. „Je to dobrý pro kvalitu života,“ pravila starostlivě.

„No, pani doktorko, vono pro kvalitu života je někdy lepší neslyšet,“ vopáčil sem a i se svym chabym sluchem zaznamenal, že sestřička v sousední místnosti smíchy málem spadla se židle.

 

No – sestřičky rozesmávám docela často. Tak povim: někdy v září sem se byl přihlásit na kontrolu k vočařce, tak sme s její sestřičkou hledali vhodnej termín. Měla to ale vočařka nabitý, tak sestřička hledá, hledá, hledá v kalendáři volnej termín a povidá: „To bude prosinec.“

„Ne pro syna – pro mě,“ zareagoval sem hbitě a iniciativně.

Sestřička zprvu nevěřila, v čem se to ocitla, ale pak jí to seplo, zasmála se a více nahlas a pomalu zvopakovala: „TO – BUDE – PROSINEC!“

„Jo aha – to bude prosinec,“ zvopakoval sem já, protože to seplo i mně. A du na kontrolu v prosinci.

 

Fábera mě vobčas nabádá, abych na to ušní nechodil – že přizpůsobit se mi maj ty vokolo. A Elen Hojerová dává k dobru, že její manžel u svýho ušaře tvrdil, že von slyší dobře, akorát Elen Hojerová má moc velkou pusu a mluví s ní tak, že von – manžel – neslyší.

 

Takže co mám vlastně dělat?

 

Dobře.

 

Tak dneska: pani moje praktická doktorka z počítače vyčetla, že mi loni dávala průvodku k nosnímu – že mi krvácelo z nosu. Tady sem se moh pochlubit úspěchem – k nosnímu sem loni došel, ňákou pájkou nebo čim mi cosi v nose svařil a vod tý doby mám relativně pokoj. Z čehož plyne, že uplně blbej nejsem a vobčas vopravdu někam dojdu a má to smysl.

 

Dobře.

 

Tak mi dneska sestřička prdla injekci proti chřipce a dala recepisy na prášky. A nazdar zase příště.

 

Tak sem jel výtahem do třetího patra polikliniky se podivat, kdy sou ty vodběry krve. Výtah sem si do přízemí, kde má moje praktická pani doktorka ordinaci, přivolal čudlíkem, u kerýho bylo velkejma písmenama napsáno: CHCI NAHORU.

„Chci nahoru,“ zvopakoval sem nahlas – jako muj tata! Ten si taky nahlas vopakoval psaný pokyny a informace. A když sem dojel do třetího patra k místnostem, kde pili krev, přečet sem si na vstupních dveřích, že maj každej den vod 6:30.

„Šest třicet,“ pravil sem zase nahlas a zaujal chlapa z místní bezpečnostní agentury, kerej právě procházel kolem na pochůzce a začal pohledem sondovat, nakolik sem nebezpečnej.

No ale já ho přechcal, protože sem šel pryč. Cha! 🙂

 

Mimochodem: pajdal sem po tý poliklinice jako muj tata. Už v ordinaci sem to řikal mojí pani praktický doktorce a sestřičce, že pajdám jako muj tata. Uplně stejně.

 

*

 

Po vyřízení všeho sem šel do lekárny nafasovat předepsaný léky. Pak sem si vedle v nákupnim centru koupil šestnáct tukovejch rohlíků na příští tejden a lučinu na dnešek k večeři. A zašel do kavárny vo kus dál a dal dvojitýho ruma. Potřeboval sem ho jako sůl.

Návštěva pani mý praktický doktorky mě zneklidnila nejasnou perspektivou, co ze všech těch průvodek a vodběrů krve a sondáže mejch sraček vzejde. Ale tenhle novej neklid mě svym způsobem současně uklidnil, protože zahrnoval možnej průser – tedy určitou jistotu. Nakonec – jak mi zase praktická moje pani doktorka připomenula: „Padesát už vám přece jen bylo.“

Její slova sem nerecitoval nahlas, ale jen v duchu. A dal si v kavárně druhýho dvojitýho ruma a svět byl rázem hezčí a příjemnější. A tak ňák jistější. A když sem k tomu všemu navrch koukal výlohou na ty pěkný ženský zadky a stehna, protože byl dneska zase další teplej den a ženský se do podzimního uplně neutěsňovaly … 🙂

 

Těšim se na víkend: nikdo po mně nic nechce, nic nebudu muset, budu mít na starosti Kristýniny a Jakubovy kočky a hlavně: budu jen sám se sebou, nebudu muset s nikym mluvit a popluju a propluju těmi dnama – věřim – bezstarostně.

 

*

 

Když pak rumy přestaly působit, byl svět míň příjemnym místem … a původní neklid transformovanej ve klid se změnil ve vobyčejnej lidskej strach, co bude … protože po tom víkendu, na kerej se těšim, zase příde další novej tejden – ta věčná gilotina nad našima krkama …

… už mě ten víkend ani netěší …

… už mi to zase příde, že mám chodit po doktorech jenom proto, aby mi už konečně něco našli …

 

*

 

Veroničin spolupracovník a muj kamarád Ivan mi nedávno klad na srdce, abych k těm doktorum šel – řikal sem mu předtim vo tom ňák předběžně, že a co mám za potíže … tak mi klad na srdce, abych k těm doktorum šel, protože až to pak nastane, budu na to sám.

Ubezpečoval sem ho, že k doktorum pudu, jen na to musim mít čas. Ale v duchu sem věděl, že na to pak stejně budu sám, jak Ivan varoval … jako ty mí umírající westernoví hrdinové … Jason „Cheyenne“ Robards v Tenkrát na Západě … nebo většina ze Sedmi statečnejch …

 

*

 

Po příchodu do práce sem hlásil Fáberovi a Elen Hojerový, co mě čeká. „To nemůžu stihnout vobejít do konce tejdne – natož do konce života!“ předpověděl sem.

„Ty vždycky přídeš každej rok s těmahle papírama a tim to skončí,“ všimla si Elen Hojerová kupy průvodek, který sem nafasoval u mý praktický pani doktorky.

„Ale nikdo mi nemůže vytknout, že nic nedělám,“ oponoval sem a dodal: „A navíc: uvažuju vo osobní iniciativě – že bych se sám přihlásil eště k psychiatrovi a pak zajdu za vohledavačem mrtvol domluvit si termín, abych pak nečekal ve frontě.“

 

Když Elen Hojerová vodešla domu, povidám nenávistně Fáberovi: „Serou mě ty doktoři, furt někam chodit.“

„Já se těm doktorum snažim vyhejbat,“ vodpověděl  spiklenecky Fábera: „Chci se vyhnout tomu mít doma takhle naskládaný krabice s práškama.“ A rukou před sebou vopsal voblouk naznačující ten kopec naskládanejch prášků.

Ukázal sem palcem trčícim ze sevřený pěsti za sebe na polici – na svou reálně existující kupu prášků a průvodek, kerý sem dneska nafasoval.

 

Kurva – co s tim?

 

 

Opera buffa

„Sem kdysi znal ňákýho snad jedenáctiletýho kluka, kerej se rozhod, že bude literárně tvořit. Tak vymyslel postavu detektiva Poulíčka, kerej vyšetřoval případ, kde mimo jiný kdosi přišel vo vobě ruce. A Poulíček na to, že postiženej by s tim měl jít k lékaři.

‚K lékaři s tím nešel. Myslel si o nich své,‘ pravil kdosi, s nimž vo tom Poulíček mluvil.“

(Hektor Fábera)

 

Requiem

(pondělí 5. listopadu 2018)

 

Vybalenej chystám se v mý a Fáberově kanceláři snídat dva rohlíky, máslo, tavenej sejra a slejvám si První stupeň rakety – prvního denního turka. Venku je na tuhle dobu relativně teplo – ráno snad dokonce v naší ulici zpíval kosák!

 

Pořád myslim na to, že a jak sme včera v Oubělicích vložili do hrobu urny s Veronikou a jejím tatínkem. Urnu s mámou vložil do hrobu Kuba a urnu s dědou Pantůčkem Kristýna, já držel řeč za pozůstalý. Vypích sem, že Veronika a její tatínek už sou jenom v našich srdcích a vzpomínkách, ale vzpomínky sou jediná věc na světě, kerou člověku nikdo nemůže vzít – tu si člověk může vzít leda tak sám. A na víko každý urny sem postavil dvě figurky koček, Veroničinejch a dědovejch nejmilejších zvířat, aby tam dole byli všichni spolu.

 

A tim se definitivně všechno uzavřelo. Tim definitivně všechno skončilo. Nic se mi nechtělo, byl sem absolutně prázdnej, snad už chybělo jen nandat si na záda baťoh a vydat se někam do světa – bez cíle, prostě kam mě nohy donesou, jen jít, jít a jít a nechat všechno – místa, lidi – za sebou a maximálně to přetavit taky ve vzpomínky a jen ty vzpomínky si s sebou nýst. A nevracet se na ty vopouštěný místa, nevotáčet se za nima.

 

Kristýna ani Kuba nechtěli po obřadu někde posedět, ale Kuba si to pak rozmyslel a jel na voběd se mnou a mejma a Veroničinejma spolužačkama a jejich rodinama. A uplně náhodně sme na ten voběd dojeli do Kárštejna a zašli tam do restaurace, kde sme se – a to si pamatuju přesně – patnáctýho června 2016, čili plus mínus dva měsíce před Veroničinou smrtí, zastavili s Veronikou …

 

Náhoda? Nebo snad vopravdu existuje ňáká Vyšší moc? Nakonec takovej, jak já řikám, amatérskej spiritualista Jakub vo mně řiká, že já nejsem žádnej ateista, nýbrž agnostik, protože prej pochybuju, což je pravda, protože v Boha nevěřim, ale věřit budu, když získám důkazy, že existuje, což ale, jak laicky chápu z Kubovejch i Fáberovejch teoretickejch výkladů, možný neni, protože tyhle důkazy nejde reálně a hmatatelně vzít do rukou …

 

… sem to asi popsal blbě, ale tak, jak to chápu já …

 

*

 

… no – nelze to uchopit rukama, ale pak se vocitneme v místě, kde sem byl s Veronikou …

 

… vysvětlit rozumem to neumim …

 

*

 

Po vobědě nás mě, Kubu, svou dceru a rodinnou jezevčici vzala spolužačka Sofie do auta a vodvezla do Ouběliček, vesničky vedle Oubělic, vodkud pochází její rod. A protože tady z kraje pocházeli i předci Veroniky, byly vlastně Sofie a Veronika v ňákym ikstym umocněnym a nevodmocněnym kolenu asi příbuzný …

 

… tak povim: je nás na světě snad sedum nebo vosum nebo kolik miliard a z těch sedmi nebo vosmi nebo kolika miliard mi zbylo jen pár lidí: Kowalski a Fábera, což je takový to ryzí chlapský přátelství, a Sofie, kerá jediná se vo mě sama vod sebe zajímá, stará a nabízí mi pomoc …

… a taky Kristýna a Jakub – takový sirotčí vojsko jako já …

… a Marek a jeho maminka – poutníci taky jako já …

… a snad by možná měl slzy ve vočích, kdyby mě viděl, i muj strejda, tatův mladší brácha, kerej žije v jejich rodný chalupě pod Blaníkem, viděl sem ho naposledy před víc než rokem …

… a Berounka … ta trpělivá, chápavá, vnímavá a věrná milenka …

 

… ale když já mám takovou tu … povahu … samotářskou … jako bych žil někde v pekle pod zemí … sem rád sám … ale vobčas sám mezi lidma … a jediná Veronika mě z tohohle všeho dokázala vytáhnout na světlo Boží … možná jí to, chudinku, stálo i život …

 

… a třeba se to eště někomu povede, že mě přiměje zastavit a sesednout s koně, se kterym to šlapeme tou vopuštěnou krajinou střelců … nebo mě s toho koně rovnou stáhne dolu, až to žuchne, jak dopadnu …

… a nejenom stáhne, ale zase na chvíli narovná tu mou „(?)mizernou(?)“ náturu …

 

… jenže když vona je za tim všim všude ta smrt … na koni i vedle něj … a pro mě ta smrt neni jako třeba pro Hektora nebo Jakuba, pro kerý – a tim je nechci urazit – je smrt něco jako železniční nádraží v Řeporyjích: nádraží, kde sice končí platnost tý pražský pasažérský karty Oupnkárd nebo Lítačky, ale koleje vedou dál a jede se dál.

Pro mě je smrt spíš něco jako konečná na Masaryčce: vlak tam dojede a dál to nejede – dál nevedou koleje.

 

*

 

Abych to ňák uzavřel:

 

Večer sem zaparkoval U točny. Byla podle očekávání natřískaná, protože vzadu to byla liga šipkařskejch mančaftů a vepředu liga fotbalu a navrch Sparty se Slávií … nebo Slávie se Spartou, abych jedny, nebo druhý neurazil … no ale to je jedno … číšnice mě zapasovala mezi štamgasty ve výčepu a já jim všem – číšnici, hospodě a štamgastum – byl vděčnej, že tam pro mě maj fleka, protože ze všeho nejvíc sem potřeboval bejt sám mezi lidma.

Šipkaři házeli šipky a po voku koukali do televize na fotbal a vostatní všichni na ten fotbal koukali voběma vočima a všichni to prožívali hlasitě a do toho vo sebe břinkali pulitrama nebo dnama těch pulitrů bouchali vo stoly, když je na ně pokládali, a vykřikovali a komentovali fotbal a vchodový dveře vrzaly, jak furt někdo lez dovnitř a ven … a jen já, skrytej v tý symfonii rambajzu, sem čuměl doblba a jen někdy do televize, ale nejvíc doblba … a lámal sem do sebe jedno pivo za druhym, protože sem věděl, že teď, přesně teď, právě teď, ne dřív, ale teď teprve sem zustal definitivně sám … protože, mimo jiný: jak už sem doma neměl ty urny s Veronikou a dědou Pantůčkem … a že sem je tam měl dva roky, než se děti rozhodly je uložit do hrobu … tak jak už sem je tam dneska neměl, věděl sem, že až přídu večer z hospody domu, už tam ty urny nebudou, takže teď už se Veroniky, byť schovaný v urně, už nebudu moc dotknout ani fyzicky …

Cejtil sem, jak se mi život a všechno definitivně vyprázdnilo. Teď už mi nezbylo vůbec nic. Cejtil sem tu definitivní vopuštěnost – hmatatelnou definitivní vopuštěnost.

 

Takhle vopuštěnej sem zustal už po tatově smrti … tata umřel šest let po mamině a sourozence nemám.

Jenže přišla tenkrát Veronika a změnila mou beznaděj v Naděj.

Ale teď sem se znovu vocitnul tam, kde po tatově smrti – ovšem s tim rozdílem, že už neni Veronika jako ta Naděj.

 

Už neni Naděj. Už je jen ryzí, autentická Beznaděj.

 

Coda

 

Dneska je to závěr bez závěru.

 

 

 

Konec

 

Poznámka autora

Povídka „A přišel podzim …. Naděj a Beznaděj“ přímo navazuje na text „A přišel podzim“ a je součástí volného cyklu nazvaného Roční doby, jehož první částí je text „Některé krásy světa (publikován 13. srpna 2018) a druhou „A přišel podzim ….“ (publikován 5. listopadu 2018).

Povídka „A přišel podzim …. Naděj a Beznaděj“ záměrně obsahuje ve svém názvu čtyři tečky. Nejedná se o překlep.

 

Vysvětlivky

Ouvertura (předehra)

Da capo (od začátku)

Omaggio (pocta)

Rondo (hudební forma, v níž se jeden díl nejméně třikrát opakuje a mezi jeho návraty jsou vkládány další kontrastní díly – krátká témata, delší celky)

Intermezzo (mezihra)

Humoreska (radostná skladba)

Glissando (plynulé sklouznutí z jednoho tónu na druhý)

Opera buffa (komická opera)

Requiem (mše za zemřelé)

Coda (závěrečná část skladby)

Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_hudebn%C3%ADch_pojm%C5%AF

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rondo

 

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:

 

Krajina střelců (USA 2003)

Sedm statečných (USA, 1960)

Tenkrát na Západě (Itálie/USA 1968)

 

Jack Kerouac, Na cestě

 

Foto: „Veronika a děda Pantůček“ a „Bez Veroniky a dědy Pantůčka“ (Foto: Ch.D.Sobegh).

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce „V Kostomlatech na nádraží“.

1 Comment

  1. Dobrý den,
    Přečetli jsme si Vaše povídání o životě , bylo to velmi emotivní, místy až trošku cynický humor, ale určitě sdělující Váš vnitřní stav duše, o které moc nevíme my bezvěrci,ale rádi bychom mnohdy našli nějakou oporu.Věřící si mohou pomoct , my to máme těžší. Pište dál, místy je to do humoru, třeba s těmi sestřičkami.Nakonec humor prý léčí a pomáhá, i když není do smíchu.Odlehčí tu tíhu života.Otec jedné mé kamarádky před smrtí řekl, že je lepší se vůbec nenarodit. Pak nejsou žádné potíže.Ale když už jednou jsme, musíme si to vychytat se vším všudy.
    Někdy se nedivím, že lidi pijí, myslím alkohol, nic to nevyřeší, ale pomáhá.nachvíli to obalamautit.
    Mějte se … jak to půjde
    a nashledanou Naďa a Pavel K.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

© 2019 Sobegh

Theme by Anders NorenUp ↑