Život je krátkej a většinu ho člověku umořej věci, kerý ho nezajímaj. Má si teda eště ten jeho zbytek ztrpčovat něčim dalšim blbym a nesmyslnym?“ (Hektor Fábera)

 

 

I.

(neděle 23. září)

 

A přišel podzim …

Jeho první den se pomalu chýlil ke konci.

 

Jakub, Kristýna, Marek a Max odjeli z Benešova u Prahy čtyři minuty po čtvrt na devět večer. Auto řídil Kuba, Max seděl vedle něj a Kristýna s Markem obsadili místa vzadu.

Vše kolem tonulo ve tmě. Jakubův, Kristýnin, Markův a Maxův společný život i jejich individuální osudy se vtěsnaly dovnitř vozu.

Světlomety automobilu čistily cestu.

Vpravo, částečně skryt za mraky, zářil na nebi velký měsíc.

 

Vraceli se do Prahy z benešovské, svého času elegantní prvorepublikové vily, dnes ruiny určené k rekonstrukci. Marek a Kristýna si v ní ve volném čase odlupovali dobové parkety, dlaždičky a další předměty, které si (ve snaze zachovat co nejvíce z jeho původního ducha) chtěli převézt do svého vlastního (také elegantního a také Presidenta Osvoboditele pamatujícího) domu na hranici Kokořínska. Koupili si ho v létě na hypotéku.

 

Max se divil, proč si Marek a Kristýna berou do svého domova staré a opotřebované a tím opotřebením zašlé a sešlé věci.

„Nevim, nevim,“ kroutil hlavou, „vůbec si nedovedu představit, jak to chtěj repasovat.“

„Kolik je Kristýně a Markovi?“ zeptal se Maxův spolupracovník Hektor Fábera, s nímž o tom Max vedl debaty.

„Markovi je třiatřicet a Kristýně bude za chvíli  osumadvacet,“ odpověděl Max.

„Ve svejch letech musej rodit děti, vychovávat je a žít,“ reagoval Fábera: „Mít vosum hodin na spánek, a jinak kmitat, ne si hrát a pak se ve štyryceti tahat s jednim dítětem.“

„Kristýna by moc chtěla děti,“ přikývl Max, „mnohdy na ní pozoruju, že je na to uplně nastartovaná – jen škrtnout  sirkou a hořela by jak koudel.“

 

Jako stárnoucí člověk sem Kristýně a Markovi radil, aby si ze svýho domova nedělali muzeum, nýbrž domov. Aby to prostě měli jako funkční, uživatelnej domov,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Ale nepřesvědčil sem je – chtěji mít domov tak, jak si to přejou voni dva. A tak je to správně: já a Fábera jako bytnějící staroši správně radíme, protože každej stárnoucí a starej člověk do toho mladejm kecá. Ale Kristýna a Marek si správně trvaj na svym, protože mladý si do toho nemaj nechat vod starejch co kecat, protože starý, když byli mladý, si do toho vod tehdá starejch taky nenechali kecat.

🙂 Ale je taky pravda, že to přesvědčující stařecký kybicování a jeho mladický vodmítání patří tak ňák k věci, takovej nezbytnej kolorit to je. 🙂 “

 

II.

(sobota 22. září)

 

Pět minut před sobotní půl devátou Max Štróbik dosnídal dva rohlíky, máslo a tavený sýr a dopil První stupeň rakety. A nahodil Stálina – kovovou varnou konvici s červenou kontrolkou, aby si slil druhý stupeň. Pro navedení sebe sama na orbitu dne nezbytný úkon.

Max snídal doma u pracovní desky kuchyňské linky – a jako vždycky: sedl si na židli pod parapet okna, zády k němu, tak, aby měl kuchyňskou linku po levé ruce. První (stejně jako kterýkoli jiný) stupeň rakety zalil až po samý okraj hrníčku, přelomil první z rohlíků na dvě poloviny, ze čtvrtky másla odkrojil lupínek, položil ho na vybranou půlku rohlíku, ukousl kousek, pak odkrojil plátek z hmoty sýra, přidal ho do úst k rohlíku a máslu a usrkl vršek Prvního stupně rakety, aniž by se ho dotknul rukou.

A tělem se mu rozlila blaženost.

Nohu si přehodil přes nohu a všechny úkony zopakoval – jen s výjimkou toho, že jednotlivé stupně rakety po prvním usrknutí už dále neusrkával, nýbrž bral hrníček prsty pravé ruky za ucho a normálně pil.

 

Před nějakou dobou si Max uvědomil, že snídá na úplně stejném místě a úplně stejným způsobem jako jeho tata. Rozdíl spočíval pouze v tom, že tata nejedl dva tukové rohlíky, nýbrž dvě tukové housky – obě namazané máslem a jednu s gothajem a druhou s taveným šunkovým sýrem. A nechtěl u toho být nijak vyrušován.

Stejně jako Max, který nenáviděl kohokoli, kdo mu tenhle vstup do dne – pokud snídal sám bez Veroniky – jakkoli naboural.

 

*

 

Venku svítilo sluníčko, ale foukal větřík. Starý dobrý teploměr se rtutí za Maxovým kuchyňským oknem oznamoval plus 10 stupňů Celsia. Podle předpovědi dnes mělo doznívat pozdní léto.

Jenže včera – v pátek večer – to vypadalo všelijak. V patrně posledním tropickém dnu letošního roku nejprve na mnoha místech padly teplotní rekordy, ale pak už to podzim nemohl vydržet a utrhl se ze řetězu. Nebe se odpoledne zatáhlo a ulicemi se proháněl vítr, který zesílil po půl osmé, kdy Max trůnil v zahradní části hospody U točny. Během pár vteřin se přihnala průtrž mračen, která Maxe a ostatní zahnala do vnitřku restaurace. Popohánělo je i krupobití kaštanů padajících se stromů. Max se pro jeden sehnul a vložil si ho do kapsy – pro štěstí. Uvažoval přitom, co by se stalo, kdyby mu některá z těch hnědých neforemných kuliček spadla na hlavu.

„Třeba by se mi tam rosvítilo,“ odhadl.

 

Po čtvrtém pivu Max zaplatil a šel domů. Boží dopuštění venku už skončilo, jen doprchávalo. Původně natřískaná zahradní část hospody byla zahalená tmou, stoly a lavice byly prázdné a deštníky proti slunci stažené. Všude bylo mokro, v němž se válelo spadané listí.

 

*

 

Včera večer přišel podzim a byl to nástup pár ekseláns. A dneska, v sobotu, to trvá, citelně se vochladilo,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Tak další podzim: ráno pozdě tma, večer dřív tma. Tma, v níž se budu moci zase schovávat před životem a před lidma.

Vždycky sem měl radči tmu, podzim a zimu. Jen s Veronikou to bylo světlo, jaro a léto. Ale bez Veroniky je to zase už tma, podzim a zima. Budu se v nich zase těšit na jaro a léto s jejich světlem a teplem, ale jakmile jaro, světlo, teplo a léto přídou, budu podvědomě počítat, kolik mi toho zbejvá do podzimu a do zimy.

 

 

Před třema rokama touhle dobou sme byli s Veronikou šťastný a plánovali budoucnost.

Předloni touhle dobou už byla Veronika po smrti.

Loni touhle dobou sme měli mít těsně před svatbou.

Letos tady v hospodě sedim sám bez budoucnosti, s jakousi nejasnou přítomností a s jasnou minulostí.

 

*

 

Byl sobotní večer, večer posledního letního dne a Max opět seděl v hospodě U točny, v jejím hlavním vnitřním sále zaplněném z poloviny.

Asi hodinu před zavíračkou vstoupil do sálu chlapík, kterého znal Max od vidění. Vešel a pobídl přítomné, aby si objednali na jeho účet. Nedoslýchavý Max usoudil, že dění souvisí se svatebčany, kteří stáli v sousední místnosti – ve výčepu. Ví čert, kde se tam v tuhle dobu vzali.

Max si na cizí účet neobjednal.

 

Když chlápek vešel do sálu podruhé, tentokrát s nevěstou po boku, vyzval všechny k pozvednutí sklenic na počest a zdraví novomanželů. Tak všichni včetně Maxe pozvedli sklenice a půllitry a připili. A zatleskali.

 

Jak dlouho jim to vydrží? Kdy se rozvedou?“ ptal se Max a pokračoval: „Už je mi tolik, že pamatuju začátky leckterejch dějů a věcí, kerý skončily nebo končej – včetně několika manželství.

Pamatuju si, jak sem šel někdy v polovině vosumdesátejch let na svatbu spolužákovi z vejšky a jak mu jeho táta na radnici ze srandy povidá: ‚🙂 Příště už ti nepudu. 🙂‘ A spolužák je dneska ženatej podruhý.

Nebo kluci ze sousedního baráku v naší ulici. Pamatuju, jak začínali randit s holkama tady vod nás poblíž – a jeden už je ženatej potřetí a druhýmu to stačilo jednou.

A to nemluvim vo věcech! Třeba: jaká to byla sláva, když se začal prodávat favorit – jak tenkrát řikal Fáberův velitel na vojně: ‚Soudruzi – ta nová škodovka – to je strkobrko!‘ No a dneska je to strkobrko skoro veterán.

 

 

Nevim, jestli je štěstí, nebo smůla znát počátek a konec toho samýho. A jestli má taková znalost zneklidňovat.

 

 

No – uklidňovat rozhodně nemůže. Zpravidla se přetaví ve vzpomínky, což je jediná věc na světě, kerou nelze nijak odstranit.

 

III.

(neděle 23. září)

 

Řidič Jakub (a řidič, jak zpíval Starej Voda, „ten tvrdej chleba má“) se po cestě z Benešova strachoval, zda trefí nájezd na dálnici. Max ho uklidňoval, ať se neznepokojuje a jede pořád po hlavní – a že Max to má pod kontrolou, protože tuhle silnici zná jako svoje boty, neboť po ní často jezdíval za strýcem pod Blaník a k příbuzným k Jindřichovu Hradci.

Kuba proložil svoje obavy sdělením, že mu o měsíc posunuli termín bakalářské promoce, a připomínkou toho, že v říjnu poletí do Dubaje na společnou dovolenou se současnou rodinou svého otce, bývalého Veroničina manžela, s nímž se po jedné nebo dvou dekádách sblížil letos na jaře. A v Dubaji si Kuba skočí padákem nad mořem a palmami. Kristýna ho chlácholila, aby si nedělal těžkou hlavu z toho, kdyby se mu neotevřel padák, protože v Kubově závěti je při absenci jeho potomků vedena jako výhradní dědic.

Max přidal historku vyčtenou snad z Hanzelky a Zikmunda o tom, jak kdesi jezdily kolony náklaďáků v takové tmě a nezřetelném terénu, že se každý řidič držel jako základního orientačního bodu koncových světel vozu jedoucího před ním. Akorát že jednou to první v koloně neuhlídal a zabočil po srázu do hluboké rokle …

 

Jakub, Kristýna a Marek mlčeli. Tma mezi Benešovem a Prahou zhoustla. Silnice byla relativně volná.

 

„Sestro! Taky už zavolej toho kameníka!“ změnil Jakub téma.

Ačkoli Jakubova a Kristýnina máma Veronika a její tatínek zemřeli krátce po sobě už přede dvěma roky, obě děti se ještě nedomluvily na úpravě rodinného hrobu tak, aby do něj mohly urny s ostatky blízkých uložit.

Urny tak zatím stály na skříni v kuchyni Maxova bytu. Max čekal na befel dětí, až a jak se rozhodnou s nimi něco udělat. Do ničeho je netlačil, vše nechával na jejich vůli …

 

… ale sobecky byl rád, že tento krok z různých, ponejvíce časových důvodů odkládaly. Byl díky tomu pořád s Veronikou … ještě o ni nepřišel definitivně.

 

*

 

Ta dnešní návštěva benešovský vily byla nejenom vo pomoci Kristýně a Markovi s těma vodloupanejma věcma přenýst je v tý vile z místa na místo,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Ta dnešní návštěva byla i vo tom, že tam na mě tak ňák víc dolehlo uvědomění si, že Kristýna a Marek si budujou vlastní domov kdesi – z mýho pohledu – daleko za Prahou. A já sem si v tý tmě a hermeticky spoluuzavřenej v tý cimře zvaný auto úzkostně uvědomoval, že Kristýna, Marek a vlastně i Jakub se vydávaj vlastníma cestama svejch vlastních životů … vodcházej … a pomalu, ale jistě se vzdalujeme … zeměpisně se vzdalujeme. Ale bojim se, že po tom ‚zeměpisně‘ přijde objektivně i ‚jinakpisně‘, když to tak blbě řeknu.

Mimochodem: na to Kristýnino a Markovo vodcházení sem kápnul i v jejich bytě na Obkopci, když sem tam chodil krmit jejich kočku Rozárku, když nebyli doma. Měli v bytě hromady krabic s věcma z Oubělic i vodjinud, kerý si postupně vozili do svýho novýho domova. A jak sem tam chodil, ty krabice a věci postupně mizely. A působilo to na mě deprimujícim dojmem – to bylo vodcházení v přímym přenosu.

 

 

Připadal sem si dneska v tom autě jako blbec. Jako blbec. Vo to víc sem za jízdy furt něco mlel a mlel a mlel, jako bych chtěl ty přicházející černý mračna definitivní vopuštěnosti zahnat.

 

 

IV.

(středa 26. září)

 

Ve středu, čtvrtý den podzimu, v ten jeden jediný den zjistil Max z internetu a mailové korespondence, že poslední dobou zemřeli herec Milan Šimáček alias vojín Vata z Černých baronů, někdejší editor BBC Julek Neumann, jehož hlas si Max pamatoval z rádia, a Kowalského táta.

„Kurva! Podzim sotva začal a lidi už zase padaj jako švestky,“ pomyslel si Max.

A vzpomněl si, že loni touhle dobou to bylo nemlich to samé.

A uvědomil si, že v lednu mu bude čtyřiapadesát let. A že s jeho tatou to v šestapadesáti seklo v práci a našli mu výduť v aortě – ale naštěstí přežil. Ale Veronika se tohohle věku ani nedožila – umřela v necelých třiapadesáti.

Max cítil, jak v něm zesílilo vnitřní sevření.

 

„Vyser se na všechno kolem! Žij si svuj život. Dělej už jenom to, co tě zajímá. Nehoň se!“ zavelel si.

Jenže obratem se zkorigoval: „Jak může bejt člověk po těch dalších mrtvejch klidnej?“

 

Nejsem v klidu,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Už zase mi dělá problém poslouchat lidi, ňáký jejich vyprávění a účastnit se jejich konverzací. A sem tim už zase nasáklej jako houba a víc se toho do mě prostě už nevejde. Voni ty kolem mě sou málem uražený, že s nima nemluvim, ale já už skoro ani fyzicky nejsem schopnej je poslouchat a vnímat a tlachat s nima. Nebo si s nima pořád mobilovat. Snažim se teda bejt jako průtokovej vohřívač a nechávám ty jejich kecy proplout skrze mě, jenže i tak je to bolestný a vysilující. Vobčas se to vůbec nedá vydržet.

Jenže musim taky sebekriticky přiznat: pak na mě tu a tam příde ta moje vlastní kecavá nálada a žvanim a žvanim a žvanim – a dělám těm lidem vlastně to samý, čim mi vaděj voni.

 

*

 

Aspoň počasí se po čtyřech dnech trochu umoudřilo, rána už ale byla citelně chladná. Poprvé od jara proto začal Max chodit do práce v tenkém hopsafraku, který si koupil někdy před dvaceti roky ve výprodeji za 99 korun. Má sice už kapánek odřené rukávy a potrhaný vchod do kapsy, ale Maxovi to nevadilo.

Stejně jako mu nevadila díra v levé botě, neprané ošuntělé kalhoty, ošlehaný baťoh, děravé ponožky, košile s upadlým knoflíkem a leckdy špinavým límcem, mrtvé náramkové digitální hodinky na levém zápěstí, v nichž došla baterie, a jiné věci.

 

V určitou chvíli o sebe Max přestal dbát, protože to nemělo smysl.

 

Ale Maxova spolupracovnice a pečlivá sledovatelka života slavných lidí Elen Hojerová onehdy se znalostí věci prohlásila, že opravdové celebrity na módu nedbají a chodí oblečené jako vágus.

 

Takže co?

 

*

 

Bohemka, jíž Max fandil přes čtyřicet let, prohrála v lize se Slávií 0:1.

Taky bída.

 

V.

(neděle 23. září)

 

Místo v Benešově u Prahy, kde prospektoři Kristýna a Marek kutali dobové poklady, se Maxovi zdálo povědomé – parčík se stromy, snad nějaká alej …

Když tam s Kubou dnes odpoledne přijížděli, Max se pozorně díval okénkem auta ven a ptal se sám sebe, zda tady někde nestojí gymnázium, ve kterém na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století studoval jeho tata …

 

… tady někde to musí bejt… ten park a ty stromy sou mi povědomý … snad před dvaceti, možná třiceti rokama sme sem s maminou vezli tatu na třídní sraz,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Mám doma zarámovanou fotku z roku 1950, nebo 1951. V portiku nebo arkádě nebo jak se tomu řiká, prostě v takovym tom přístřešku před vchodem do školy, sou na ní vyfotografovaný studenti benešovskýho gymnázia s profesorama. Ten zamračenej kluk sedící uplně dole v první řadě čtvrtej zleva – to je můj tata. Jak sedí, má skrčený nohy, kolena pod bradou a dlaně založený za kotníkama.

Ta smějící se slečna sedící po jeho levym boku si na něj myslela … hodně si na něj myslela. Řikala mi to po tatově smrti už jako stará pani a babička … myslela si na něj, ale nedopadlo to … jako si Veronika myslela na vejšce na mě … a taky to nedopadlo … museli sme si počkat ňákejch třicet let, než to dopadlo … a stejně to šlo do prdele, protože mi Veronika umřela.

 

 

Tata gymnázium nedokončil. V ňákejch patnácti, šestnácti, sedumnácti letech, čili citlivym věku, byl sám mimo domov, protože Benešov byl ňákejch štyrycet kilometrů vod tatovy rodný vesnice, což bylo tenkrát docela hodně, to nebylo jako dneska, kdy je všechno dosažitelný cobydup …

 

… no a v tý tatově rodný vesnici nutili v tý chvíli dědu, tatova tátu, aby vstoupil do JéZéDé. Ale děda se vzpíral a že ne …

 

… a tata měl špatnej prospěch, snad se to všechno na něm podepsalo … vodloučení vod domova, politickej tlak … syn kulaka … působí na tý fotce dojmem, že je vopuštěnej … že zustal uplně sám proti všemu a všem … co mu asi v tu chvíli, když koukal do toho vobjektivu fotoaparátu, běželo hlavou …

 

 

… Tady někde to bylo, tady někde, hledal sem to místo, tady někde seděl muj tata před skoro sedumdesáti lety … po boku mu sedí holka, kerá vo něj stojí … a nic … a já se sem po sedumdesáti letech vracim s dětma holky, která vo mě taky stála … a taky tenkrát nic … až potom …

 

 

… jakej otec, takovej syn, řiká se …

 

 

„Kudy teď?“ vytrhnul Maxe z mrtvých časů Kuba.

Maxovi chvíli trvalo, než se dostal do současnosti. Pak ukázal rukou: „Tajdle doleva. Podle Kristýnina popisu by to měl bejt támdleten barák.“

Kuba tam zatočil.

 

Max se očima pokusil zachytit přetrženou a mizející minulost, ale marně – současnost už byla až příliš současná.

 

VI.

(sobota 29. září)

 

Kristýna, Jakub a Max jeli brzy ráno autem na hřbitov. Měli se tam sejít s kameníkem a domluvit s ním úpravu Kristýnina a Jakubova rodového hrobu.

Po měsících odkladů vyslyšela Kristýna ani ne týden starý Jakubův apel „Sestro! Taky už zavolej toho kameníka!“ a dojednala všechno na dnešek. Dokonce to vypadalo, že obě urny uloží do hrobu už dnes, ale Max a Kuba to zavrhli. Uložení uren totiž chtěli být přítomni Veroničini přátelé a spolupracovníci, které bylo nutné na venkovský hřbitov, vzdálený od Prahy asi deset kilometrů a hromadnou dopravou obtížně dostupný, dopravit – a to bylo nutné logisticky zorganizovat.

Kristýna s odkladem souhlasila, přesto dnes obě urny s sebou vezli pro případ, že by je kameník potřeboval.

 

„Tak dneska pojedete na vejlet,“ sdělil Max urnám, když je doma vkládal do velké tašky.

„No paráda,“ řekl by, kdyby mohl, napůl odevzdaně, napůl sarkasticky a napůl zvědavě Veroničin tatínek.

 

*

 

Ty urny sou pro mě poslednim přímym fyzickym spojenim s Veronikou a všim, co sem s ní prožil. A sou mi spojenim i s jejim tatínkem, nádhernym člověkem,“ vyprávěl Max a pokračoval: „To, že je mám doma, vnímám tak, že tam se mnou Veronika a její tatínek sou.

Ale kameník všechno nachystá tak, abysme je mohli uložit do hrobu 4. listopadu.

Bude to 4. listopadu, kdy o Veroniku přídu definitivně.

Nečekal sem, že se to semele takhle rychle.

 

 

A to září taky ňák moc rychle uběhlo. Nedávno začalo a než si na něj člověk zvyknul, už zase mizí pryč.

 

 

Jakou tohle všechno má cenu?

 

*

 

Při návratu ze hřbitova domů nabídl Max Kristýně a Jakubovi, že se s nimi podělí o náklady na úpravu hrobu a uložení obou uren.

„Ale proč?“ divila se upřímně Kristýna: „Dyť tam nikoho nemáš.“

Max smutně pohlédl bočním okénkem automobilu kamsi do polí kolem silnice a tiše řekl: „Bude tam máma Veronika.“ A nabídku zopakoval.

„Maxi, na hrob, prosim tě, nepřispívej. To je naše věc s Kubou,“ uzavřela Kristýna.

 

*

 

Českobudějovičtí hokejisté porazili Kladno, jemuž Max fandil přes čtyřicet let. Kladno se poslední roky potácí ve druhé lize a není schopné se vyhrabat zpátky na vrchol.

„To hrajou to Kladno jako já ten život: furt vočekávání – a furt nic,“ sdělil Max Kowalskému.

Kowalski nic neřekl.

 

VII.

(neděle 23. září)

 

Max seděl na místě spolujezdce jako vosa na bonbónu. S baťohem na stehnech sledoval cestu mezi Benešovem a Prahou, občas pohlédl do tmy, jestli tam uvidí něco povědomého – a hubu nezastavil.

Už Veronika mu kulantně napovídala, že občas moc mluví a říká věci, na jejichž základě si o něm posluchači tvoří obrázek, který neodpovídá skutečnosti. Maxovými slovy řečeno: mají ho za vola.

Když to na Maxe přišlo, byl k nezastavení. A nikým neosloven a nepředurčen, stavěl se do centra dění a společnosti a vytvářel rádoby dobrou náladu. A jak měl navíc prohlubující se potíže se sluchem, řval u toho, aniž si to uvědomoval. Něco jako Hrabalův strýc Pepin v podání Jaromíra Hanzlíka, ovšem s tím podstatným rozdílem, že strýc Pepin byla poetická postava.

Svoje řečnění Max sebekriticky považoval za neodstranitelnou vlastnost. Snažil se ji sice korigovat, ale dopředu věděl, že je to recidiva …

 

Tu poslední várku ukecanosti a rádoby veselý nálady v sobě mám vod konce léta. A nedokážu jí sám v sobě zastavit,“ vyprávěl Max a pokračoval: „V minulosti to trvalo pár dnů, možná i tejden, maximálně tejden a něco. A pak sem zase zapad do tý svý uzavřenosti, stáhnul sem se před světem a zatáhnul se do sebe. Ale teď to trvá souvisle a nepřetržitě vod konce léta. A padaj ze mě perly, že slyšet je třeba ňákej spisovatel, možná by si je i zapisoval … třeba tuhle u pokladny v Albertu: tak stojim ve frontě a pokladní se ptá ňáký ženský přede mnou, kerá právě zaplatila: ‚Body?‘ Jako za nákup že může dostat ňáký ty papírový body, kerý si shromažďuješ a pak za jejich určitej počet něco dostaneš grátys, třeba drátěnku … no – a přídu na řadu já a vona: ‚Body?‘ A já: ‚Ne! Já sem Doyle. Ale nic si z toho nedělejte, voni si nás lidi často pletou i v CI5.‘ Pokladní z toho byla paf a vůbec netušila, co jí to řikám, tak sem jí uklidnil: ‚To je v pohodě, von vám to pak šéf Cowley vysvětlí.‘

Dobře.

Tak to moje kecání: teče to ze mě jako hnis, ale vnitřně to se mnou nic nedělá: nečiní mě to šťastnym, nečiní mě to nešťastnym, nevočišťuje mě to, nepovzbuzuje mě to. Skoro mi to příde jako poslední cigareta před popravou.

 

 

Když se vobčas v noci probudim, přemejšlim i vo tom, co tuhle letošní letně-podzimní kecavou spustilo. Strach z něčeho? Z nemoci? Z budoucnosti, jejimž předpokojem je přítomnost? Ze samoty? Zahánim tim něco? Nebo se navopak bránim a před něčim utikám?

Nebo snad kocovina po tom všem, co sem a sme v posledních dvou letech prožili? Smrt Veroniky a jejího tatínka, prodej Veroničina rodnýho domu v Oubělicích, zhmotňující se perspektiva rozvolňování mýho a Kristýnina a mýho a Jakubova vztahu?

Nebo je to jen moje vobyčejná špatná vlastnost?

Nebo to souvisí s tim, že sem šel do koncertní sezóny 2018/2019 s cílem eště důslednějc voddělit pracovní a osobní život, kerý mi dosud často splývaly? A voddělit je právě timhle kecánim? Kecat v práci a tim vod sebe vodrážet ty kolem mě a ty jejich kydy, levárny, křivárny, přetvářky, taktizování a existenci vůbec – a pak se v soukromí stáhnout do sebe? Taková ta Tengova zásada ‚dělej blbýho, a číhej‘?

 

 

Mimochodem: kladu si taky otázku, jestli tahle nálada – tak v protikladu k mý obvyklý uzavřenosti – může ňák souviset i s tim, že mám doma vod 9. září kocoura. Patří Markově mamince a vyfasoval sem ho na hlídání do doby, než se pani přestěhuje z Brna do Prahy a bude blíž Markovi a Kristýně … ale to je jedno. Mám prostě doma už dva tejdny kocoura, takovýho dobrýho bracha, zvykli sme si na sebe. A já jak teda domu nechvátám a většinou se netěšim, tak teď teda mám doma tuhle živou bytost a musim se vo ní starat, takže přicházim domu i dřív, i z práce chvátám, doma s nim mluvim, sranduju, vyprávim mu, co u mě novýho, a ptám se ho, co u něj novýho … a hladim ho … a myslim na něj přes den … prostě v tom bytě se mnou někdo je, někdo se tam pohybuje, čeří stojatej a zatuchlej vzduch, převrací mi byt vzhůru nohama, čimž ho zabydluje a činí naplněnym životem …

 

 

*

 

 

Bůhví, jak to je. Třeba je to vod každýho něco, takovej vobyčejnej mišmaš.

 

VIII.

(pátek 12. října)

 

Max se hned po ránu vypravil ke své praktické paní doktorce. Měla mu píchnout injekci proti chřipce a předepsat docházející léky na cévy a na vysoký tlak. A po dvou letech měl opět nárok na generálku – celkovou kontrolu. Tak to potřeboval domluvit.

„Tak jak je?“ přivítala ho paní doktorka.

„Ále, eště žiju,“ opáčil Max.

„Ále děte,“ na to paní doktorka.

A Max si sednul a dali se do práce.

 

Od paní doktorky odcházel s vakcínou proti chřipce v těle, se zvýšeným nižším z obou tlaků, s recepisy na troje léky, s průvodkami na odběr krve a kontroly srdce a sluchu, s ampulkou na vzorek moči a se šťouchátkem, jímž se povrtá ve vlastní stolici a paní doktorka pak s pomocí strojku zjistí, zda v tom není krev.

Navíc ho čekalo listopadové (pravidelné dvouleté) sono, jestli nemá po tatovi výduť v aortě, prosincové (pravidelné půlroční) sono nohou a boku, jak je na tom s cévami po trombóze, a rovněž prosincová (a rovněž pravidelná půlroční) kontrola zraku.

Praktická paní doktorka ho dnes nabádala i ke kontrole kožních znamének.

 

*

 

Max se večer díval do mobilu, jestli mu třeba Kristýna nebo Jakub nepíšou a neptají se, jak se má.

Našel jen esemesku od Kristýny s upřesněním, kdy má dát navečeřet a nasnídat Rozárce.

 

Max zůstal večer sám a bez elánu. Podzim ve společnosti lékařů mu do baťohu na zádech přidal další várku závaží. A tak si připomněl: jak přibývají roky, je minulost stále krásnější, přítomnost stále nejistější … a budoucnost? Ubývá motivace, chuť a radost a přibývá neklid a nejistota.

 

Do hospody ale dneska nešel, místo toho utekl do spánku: spát šel v osm hodin a spal, dokud ho zvenku chránila tma.

 

Prostě přišel podzim a ten s sebou přináší leccos.

 

IX.

(čtvrtek 27. září)

 

Podzim mám spojenej mimo jiný s vopuštěnou, zazimovanou a křehkym voschlym spadanym listim posetou zahradní restaurací, kerou hlídaji svlečený kaštany a javory. Dřevěný židličky a dlouhý dřevěný lavice sou uložený k zimnímu spánku tak, že sou sklopený pod úhlem pětaštyryceti stupňů a jejich vopěradla se dotýkaji hran stolů. A hodinářem je časnej soumrak, přikrývkou smutný šedivý šero a módníma doplňkama baloňáky, bundy, rukavice a čepice,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Připomínaj mi tyhle prázdný zahradní restaurace hřbitovy i s duchama: fyzicky tam nikoho nevidim, ale pořád tam vidim a slyšim všechny ty živý bytosti z léta. A u někerejch bych i po tejdnech přesně popsal, co tam dělaly.

 

*

 

Letošní podzim už se narodil, ale eště je mladej, eště se musí učit. Uplně jinej bude v říjnu a pak v listopadu a pak ke stáru v prosinci. Teď je eště cucák a hovno umí. Však mu taky dneska došel dech! Koncem minulýho tejdne do toho vlítnul nabitej mladickym testosteronem – a dneska dvacet stupňů Celsia! A lidi hned svou veselostí a štěbetánim dali najevo, že léto z nich eště uplně nevyprchalo – eště v nich dohořívá a nechce to vzdát, prohrát, umřít, a tak s podzimem bojuje … i když ví, že nakonec prohraje. Jako pak podzim se zimou, zima s jarem, jaro s létem, léto s podzimem, podzim se zimou …

 

 

Když se člověk dožije určitýho věku, sezná, že je to všechno furt dokola, pořád to samý.

 

 

Pořád to samý.

 

 

No ale když je to pořád to samý, co dál? Jak v tom dál, když dál už je jenom smrt a její ničim nevodvolatelná nevyhnutelnost?

 

No – pak člověk v pudu sebezáchovy, ve strachu, v jakýsi podvědomý snaze tomu všemu utýct začne bejt pokornější … a začne si víc vážit vobyčejnejch věcí – jako že se ráno zase probudil …

… že eště zažije, jak svítí sluníčko …

… že eště uvidí a pomiluje (fyzicky nebo aspoň pohledem – prostě co stárnoucí tělo umožní) pěknou ženskou s pěknym zadkem …

… že eště má domov a kde složit hlavu …

… že eště dojde do hospody mezi ty svoje známý …

… že se eště relativně bez problémů nadechne, vychčije a vysere (což sou v určitym věku věci srovnatelný s výhrou v loterii) …

 

 

… ale hlavně a předevšim: že dostane šanci vstát i druhej den. A další den. A eště jeden …

 

 

X.

(neděle 23. září)

 

Když se Jakub, Kristýna, Marek a Max blížili ku Praze, ozařovaly setmělou oblohu nad městem blesky. Záhy se ocitli ve středu snad toho nejsilnějšího lijáku na světě – stěrače nestíhaly odhrnovat vodu z čelního skla a řidič Kuba musel výrazně zpomalit.

Jako by je přírodní živel nechtěl pustit domů.

 

Hlemýždím tempem dojeli na okraj města, kde déšť ustal. Jakub nejprve vyložil Kristýnu a Marka před jejich panelovým domem na Obkopci a pak dovezl Maxe k jeho bytovce Nahoře.

Byly snad tři čtvrtě na devět. Bráška kocour tentokrát Maxe nečekal u dveří ve snaze prosmýknout se a prozkoumat dům – byl někde schovaný, snad se bál blesků, které předtím v objetí s hromobitím tančily čardáš.

 

Max neotálel a šel brzy do postele. Sice nejprve poslouchal na Dvojce Českého rozhlasu jakýsi jazzový pořad, ale nemohl se soustředit. Ale ani zabrat a usnout.

Dal přednost tichu a tmě.

A pak nějak usnul.

 

A přišel podzim …

 

Epilog

 

Vyser se na všechno kolem! Žij si svuj život. Dělej už jenom to, co tě zajímá. Nehoň se!

 

*

 

 

Poznámka autora

Povídka A přišel podzim …. je druhou částí volného cyklu pracovně nazvaného Roční doby, jehož první částí je text Některé krásy světa (publikován 13. srpna 2018).

 

Na povídku A přišel podzim …. naváže text A přišel podzim …. Naděj a Beznaděj.

 

Povídka A přišel podzim …. záměrně obsahuje ve svém názvu čtyři tečky. Nejedná se o překlep.

 

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:

Profesionálové (TV seriál 1977-1983, Velká Británie)

Postřižiny (Československo 1980)

Pravděpodobně některý z cestopisů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda – ale zda opravdu ano a který, to si skutečně nepamatuju.

Řidič, ten tvrdej chleba má, Ladislav Vodička

 

 

 

Foto: „Malostranská beseda“ v Praze a s největší pravděpodobností „Restaurace U Vodárny“ určitě v Nymburce (Foto: Ch.D.Sobegh).

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce „A přišel podzim …. Naděj a Beznaděj“.