„Dnes, jak s oblibou pan Hrabal říkal, se nemožné stane skutkem.“

(Předseda Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Jan Řehounek 6. prosince 2014 při odhalení pamětní desky Bohumilu Hrabalovi na vlakovém nádraží v Kostomlatech nad Labem)

 

 

1.

 

Na nádražní budově v Kostomlatech nad Labem mají připevněnou pamětní desku zvěstující, že právě tady sloužil v letech 1944 až 1945 jako výpravčí spisovatel Bohumil Hrabal. „Odtud čerpal inspiraci pro Ostře sledované vlaky,“ informuje nápis.

Aby se řečenému dostalo náležité váhy, doprovozeno jest rytinou zobrazující ruku držící razítko, jež se už už blíží k vyšpulenému dívčímu zadečku, aby ho políbilo. Výjev je ovšem statický…

 

… takže jsem nahodil JůTůb, že si tu slavnou scénu ze slavného oscarového filmu slavného režiséra Jiřího Menzela připomenu…

 

… jenže ouha – monitor počítače mě vyzval: „Potvrďte prosím svůj věk tím, že se přihlásíte. Toto video může být pro některé uživatele nevhodné.“ Následovalo „PŘIHLÁSIT SE“ a „Google“ a „Přihlaste se“ a zadejte mail nebo telefon a: „Zapomněli jste e-mail? Není to váš počítač? Přihlaste se soukromě v režimu hosta. Další informace.“

 

Na to jsem se jim vyprdnul.

 

*

 

Na kostomlatské nádraží mě přivezl Ešus necelou hodinu po sobotním poledni. Slunce pálilo a oznamovalo, že se blíží léto. Úředně mělo nastat až za tři týdny, ale od středy intenzivně trénovalo a s každým dalším dnem si přidávalo dávky.

 

Sotva jsem vystoupil a vstoupil na nástupiště, vytáhl jsem fotoaparát a začal si fotit nádražní budovu a detail pamětní desky. Při mém počínání jsem pozdravil pana výpravčího, který vyšel ze své kanceláře, aby dohlédl na projíždějící rychlík.

„Asi ňákej další bláznivej šotouš,“ pomyslel si možná pan výpravčí a vrátil se dovnitř. Osaměl jsem a soustředil se na fotografování.

„Tak tady sloužil Bohumil Hrabal,“ říkal jsem si v duchu a kochal se.

 

Odkudsi pomalu přikráčela kočka. Jemně našlapovala a rozhlížela se po okolí. Jako by se právě probudila a protahovala chůzí. Nebo šla na pravidelnou polední obhlídku, co kde nového. Nebo se rozhodovala, co dál a jestli to „co dál“ má smysl v tom horku podniknout.

Pak se posadila na boku nádražní budovy, apaticky si mě prohlédla, nechala se vyfotografovat a nevzrušeně odešla za svým.

Odešla stejně ladně, jako přišla. Jako modelka.

 

Tohle nemohl vymyslet jen tak někdo: železniční stanicí, kde sloužil pan Hrabal, prošla kočka! Svým způsobem mě to zaskočilo, a tak jsem si až dodatečně uvědomil, že jsem měl zatleskat a volat „bravó!“, „bellissima!“ a“ magnifique!“. Jako v La Scale.

 

*

 

Hliník, Ešus, Žlutý mor, Šukafon, Velké Lego, Brejlovec, Bardotka, také Sergej, Šlechtična… pokud si ty názvy dobře pamatuju… učí mě je Marek a procvičuju je se spolupracovníkem Hektorem Fáberou.

Stane se, že Fábera jede do práce vlakem, ale dorazí pozdějc, protože: „Dneska nám dali Sergeje. Velký Lego se po cestě rozsypalo, tak sme přepřahali.“

 

„Maxi, to nemoh bejt Sergej, protože Sergeje vyřadili z provozu někdy v devadesátejch letech,“ zapochybuje Marek, až mu to budu vyprávět. A dodá: „Spíš si myslim, že to byla Zamračená.“

„Zamračená?“ přeruším ho.

„No jo, Bárdotka.“

„Bárdotka?“

„No jo, Bárdotka – jako ty prsa že má vepředu.“

„A ta Zatracená?“

„Jaká Zatracená?“

„No – řikals Zatracená…“

„Ale néééé ‚Zatracená‘ – Zamračená,“ zasměje se Marek: „To je ta samá: Zamračená, Bárdotka, Ceckatá, Kozatá…, Berta.“

 

„Se má ten Fábera,“ sevřu rty do táhlé úzké vodorovné linky: „Si vozí zadek do rachoty v Ceckatý Bárdotce. Já když mám štěstí, tak jedu nanejveš Poršem nebo Es-účkem.“

 

Místa svých špacírů dobývám nejčastěji Ešusem a Žlutým morem, s nímž tak nějak nejvíc soucítím, protože jsme na tom stejně.

„Ten motorák má totiž tu vlastnost, že jeho zvuk předbíhá jeho rychlost,“ vyprávěl jsem mojí praktické paní doktorce: „Abyste rozuměla: Žlutej mor eště stojí v zastávce na místě, ale jeho motor už chrchlá tak, jako by ten vlak jel už stovkou. Já to mám taky tak: v duchu už jedu sto, ale pořád eště stojim na místě, protože sem eště nerozešel nohy.“

 

*

 

Když se pan výpravčí objevil před kostomlatskou nádražní budovou podruhé, aby uvítal tentokrát pomalu se sunoucí nákladní vlak, pozdravil jsem ho znovu. Opět odpověděl a navrch přidal: „Už ste byl v čekárně?“

„Zajdu tam,“ odpověděl jsem, „jen co si to vyfotim tady venku.“

 

Dlouhý vlak s nákladem všeho možného se ztěžka nořil do pavučiny nádražních kolejí a my s panem výpravčím ho sledovali. Nadhodil jsem řeč a pan výpravčí, s očima přišpendlenýma k funícímu kolosu v čele s Princeznou, se nebránil: o Bohumilu Hrabalovi, o tom, že Ostře sledované vlaky mají kořeny tady, kde stojíme, ale Jiří Menzel je na plátno převedl v Loděnici u Berouna. A kostomlatský pan výpravčí cosi říkal (špatně slyším), že si to o filmu zjišťoval, aby to věděl, když už tady v Kostomlatech slouží. A já jsem říkal, že loděnické nádraží je dneska muzeum, ale aspoň nějak funguje, protože jiná nádraží (a jmenoval jsem namátkou Vráž, Řeporyje, Beroun-Závodí a Praskolesy) už mají okna vytlučená nebo zatlučená dřevotřískou a na dveřích jsou leckde mříže. A o kus dál tam všude vedle nich postavili taková ta nová, betonově šedá nástupní mola s modrými kandelábry, díky čemuž jsou ty stanice a zastávky jako přes kopírák. A vedle toho dožívají ta původní, teď už ale mrtvá stará nádraží.

 

*

 

Nákladní vlak se s hukotem a všelijakým klepáním a řachtáním a jakoby z posledních sil hlouběji a hlouběji nořil do náruče kostomlatského nádraží.

„Ten to nedá,“ zapochyboval jsem o perspektivě jeho dalšího pohybu.

„Ale dá,“ pravil zkušeně pan výpravčí, aniž by spustil zrak z přírůstku ve svém rajónu.

„Hm,“ přitakal jsem, protože koneckonců z nás dvou byl odborníkem on. A zamyslel jsem se, mírně přimhouřil oči a povídám: „To je snad ten vlak, kerej sme dneska předjížděli v Lysý, když sme sem jeli…“

„To neni von,“ opáčil s jistotou v hlase pan výpravčí.

 

Cestou do Kostomlat zastavil náš Ešus na nádraží v Lysé nad Labem vedle odpočívajícího nákladního vlaku naloženého Dáčijemi. Měl jsem je ze svého sedadla v úrovni očí, a tak jsem skrze okno zkoumal, jak jsou ta auta k vagónům připevněna. A všimnul jsem si, že kolem jejich zadních kol jsou kovové trubky sloužící snad jako zarážky – až jsem se divil, že takovejhle pofidérní vercajk to každé auto udrží, protože ty trubky ta kola nijak neobepínaly, nýbrž ležely skoro volně a zadní kola každé Dáčije byla mezi nimi. Kdyby se vlak rozjel, muselo by to kolo ty roury lehce přejet, špekuloval jsem v duchu. Na kloub jsem tomu ale nepřišel, a tak jsem kapituloval s tím, že v tom bude ňákej mně nejasnej fígl, kterej nevidím.

 

A pan výpravčí měl zase pravdu, že tady ten těžkooděnec otřásající kostomlatským nádražím nemůže být ten předchozí labskolysý – už jenom proto, že neveze Dáčije, nýbrž Folksvágny, snad ty Transportéry. A hned jsem si vzpomněl na televizní reklamu: „Folksvágn – Das Auto“. A pan Hrabal tady na kostomlatském nádraží (a třeba možná na těch samých kolejích) viděl někdy před tři čtvrtě stoletím ty Dý Autentyše Dojče vlaky und Soldáten und Mašínenkvéren. A já dneska po tom tři čtvrtě století vidím, pravda, Das Čechiše vlak, ábr mit Das Dojče Auto Folksvágn, fíle Dý Dojče Auto Folksvágn… mna ja, ja ja… óne Soldáten und Ménšn, ábr mit Das Auto. A na všechno to tak jako tenkrát dohlíží pan výpravčí v červené brigadýrce… s tím menším červeným talířem na hlavě… zatímco pan Hrabal měl tehdá na hlavě taky čepici – a předpokládám, že červenou – ale, jak vzpomínala jedna paní, takovou tu francouzskou, ten kyblík s kšiltem… jinak všechno stejný – Das Dojče Mašínen, Das Čechiše Bánhóf, cvaj Čechiše Menr – ich und hír Herr Výpravčí und wir kuken und kontrolíren… na ja, na ja! Céééér gut!

 

*

 

„Sem si vás vyfotil,“ sdělil jsem vprostřed kantilény s osminkami hlomozu, čtvrtkami rachotu a půlkami břinkotu panu výpravčímu. A opravdu: vyfotil jsem si ho, jak stojí před svým nádražím a dohlíží na to, aby do hudby nevstoupila kakofonická disharmonie: „Sem si vás vyfotil. A pod fotografii na svém facebukovém účtu napíšu: ‚Pokračovatel pana Hrabala ostře sleduje vlak.‘“

„Mě nefoťte,“ pravil pan výpravčí.

 

Ale neměl jsem pocit, že to říká zlobně, jako by odháněl dotěrný hmyz.

Třeba byl rád, že ho někdo přirovnává k tak obecně známému člověku, jako je pan Hrabal, který tady navrch konal stejnou službu jako pan výpravčí dneska, takže jsou to vlastně kolegové.

Ale třeba se to panu výpravčímu opravdu nelíbilo, že ho fotím, ale protože byl pokračovatelem pana Hrabala, byl i jeho lidským člověkem, který byl hodný a milý, i když se hněval.

A třeba řekl „mě nefoťte“, protože byl skromný.

A třeba to musel říct z titulu své funkce pana výpravčího, protože na pošuky jako já byl zvyklý a nebyl jsem první ani poslední, kdo se mu tam takhle motal v revíru.

 

Náklaďák mezitím dosupěl na druhý konec kostomlatského nádraží, kde se skřípotem, pištěním, syčením a boucháním zastavil. Jako by mu definitivně došel dech. Jako by sice chtěl pokračovat, ukázat se, předvést se, zamachrovat, že na to má, protože jako chlap přece nemůže dát najevo zbabělost – jenže infarkt přišel bez ohlášení náhle a nečekaně.

Být v čele soupravy parní lokomotiva, patrně by upustila zbylou páru jako takový bílý prapor na znamení, že se vzdává. Ale tady to byla Princezna, teď spíš její alternativní název Eso – eso, jímž se už nic nedalo zvrátit a případně uhrát aspoň remízu, natož zvítězit.

 

„Cha! Už nemůže!“ zvedl jsem obočí, že jako mistr tesař se taky někdy utne.

„Ale může,“ pravil zkušeně, ale dobrácky mistr tesař s červenou čepicí. A udělal čelem vzad a odešel do své kanceláře.

 

*

 

Na peróně a před ním nás moc nezbylo: já, modré nebe s bílými beránky, horké slunce, těžký teplý vzduch a chudák Princezna s nákladem na zádech, která sotva dojela, práskla s sebou do peřin. A ještě jedna odstavená mašina s vagóny, kteří měli půlnoc už ve chvíli, kdy jsem přijel. A další odstavené vagóny. A karbólem mi vonící bokem odložené betonové pražce s kolejnicemi. A stromy s trávou choulící se jim ve špetce stínu u nohou.

 

2.

 

Čekárna kostomlatského nádraží, ta paní svědkyně provoněná pamětí, je nevelká čtvercová světlá místnost s prosklenou výdejnou jízdenek ve stěně naproti vstupním dveřím.

 

„Kout Bohumila Hrabala“ vyplňuje roh nalevo od vchodu: dřevěný pracovní stůl s písemným vzkazem, že příležitostné razítko půjčují ve výdejně jízdenek, dřevěná židle, kolíčková telefonní ústředna a naštorc postavené disky, z nichž trčí silné rukojeti, jimiž se s těmi disky hýbe sem a tam. Znám to od vidění, připomíná to ty ježaté koule ve vodě – námořní miny ve válečném Atlantiku. Myslel jsem si, že se tím ovládají výhybky, ale Marek mi vysvětlil, že se to jmenuje elektromechanické zabezpečovací zařízení, a odborně popsal, k čemu to je. Ne zcela jsem místy věděl, o čem je řeč, a tak jsem si Markův odborný výklad scůcnul do laické poučky, že se tím na dálku ovládají lecjaké železničářské a nádražní věci.

 

Ke zdi nad dřevěným stolem přimontované jsou tři válce na stojáka s jízdními řády umístěnými po obvodu jejich těl. Tyhle informační panely odjakživa fungovaly tak, že cestující točil válcem kolem jeho osy a hledal svou trať a svůj spoj. Funkční jsem tenhle typ jízdních řádů dlouho neviděl, snad naposledy si ho matně pamatuju z pražského Smíchovského nádraží. Ale úplně snad nezmizely, občas na mě odněkud vypadne fotka, která je v sobě nese, nebo je objevím v reálu a duší se mi rozlije uklidňující zjištění, že lidský fištrón jen změnil jejich účel, a tak jim zachránil život: třeba v pražských Holešovicích jsou na nich napsané verše a v Roztokách u Prahy vzpomínky pamětníka na transport smrti, který tam přijel koncem dubna roku 1945.

 

Ke Koutu Bohumila Hrabala patří ještě nástěnka s texty nazvanými „Jak se dostal k práci na železnici“, „Výpravčím v Kostomlatech“, „Ostře sledované vlaky“ a „Zde našel inspiraci pro knihy a film“. A text doplněn je fotografiemi a úryvky z knih a vzpomínek pana Hrabala.

 

Duchovní mohutnost čekárny kostomlatského vlakového nádraží v české literatuře podtrhuje i přítomnost dřevěné knihovny poblíž výdejny jízdenek. Kdo chce, může do regálů vložit jakoukoli knihu, a kdo chce, může si z nich jakoukoli knihu vzít a přečíst si ji a vložit do jiné obdobné knihovničky nebo zrušené telefonní budky, dnes funkční knihobudky. Třeba v Čelákovicích, v Nižboru, v Berouně, na pražské Velké Ohradě, v Dejvicích, na Kárštejně…

 

*

 

Příležitostné razítko (a navlhčený polštářek v plastové ploché krabičce, abych si v něm razítko smočil) mi skrze okénko výdejny jízdenek podala paní od drah, kterou jsem poprvé zaregistroval, jak se říká, „třetím okem“, když jsem do čekárny vstoupil („třetím okem“ proto, že obě hlavní oči jsem měl jen a jen pro čekárnu jako celek a pak speciálně pro Kout Bohumila Hrabala).

 

Razítka byla dvě – větší a menší – a obě byla kulatá.

Větší bylo opatřeno nápisem „HRABALOVY OSTŘE SLEDOVANÉ KOSTOMLATY“ a portrétem (z profilu) Václava Neckáře coby představitele Miloše Hrmy ve filmovém zpracování Ostře sledovaných vlaků.

Ve středu menšího razítka byla zobrazena přední část možná Peršingu nebo Princezny s logem Českých drah ČD jako jeho nebo jejím pantografem (ale možná je to jiná lokomotiva a já, neodborník, si to pletu). Po obvodu razítka bylo napsáno „Za zážitky s ČD“ a „Kostomlaty nad Labem“.

 

Optal jsem se paní od drah, nemá-li pohlednice – že bych na ně razítka natiskl a poslal je Kristýně, Markovi, Jakubovi a Markově mamince (jako jim posílám pohlednice z každého svého špacíru). Ale paní od drah pověděla, že mívali, ale už nemají. Poprosil jsem ji tedy o kus papíru a současně začal hledat ve svém baťohu, jestli tam nějaký nemám. A vzpomněl jsem si (protože už zapomínám), že s sebou vleču svůj ručně psaný deník, a tak jsem ho z baťohu vyndal. Paní od drah mezitím našla čisté papíry v registratuře a přinesla mi je k okénku výdejny jízdenek.

Razítka jsem si natiskl na darovaný papír a vtiskl i do mého deníku. Dopadlo to ovšem jako obvykle: protože jsem brýlemi na dálku na razítka špatně viděl, vtiskl jsem si Miloše Hrmu do mého deníku vzhůru nohama. Proklel jsem se a prdnul ho tam ještě jednou, tentokrát správně. Miloše Hrmu tak mám v deníku dvakrát.

 

Paní od drah, ta víla v modro-bílém, přihlížela mému konání mlčky, trpělivě a snad i s pochopením… co kdybych byl třebas obávaný inspektor Chmelec, který sem na kostomlatské nádraží přibyl se zkušební komisí počátkem prosince roku 1944 s cílem prověřit znalosti budoucího výpravčího Bohumila Hrabala… co když se inspektor Chmelec, inkognito, zase vypravil na kontrolu…

… ale myslím, že paní od drah to měla spíš jako pan výpravčí, s nímž dneska sloužila: na blázny jako já byla zvyklá a měla praxi. A měl jsem u ní podobný pocit jako předtím u pana výpravčího, že ji vnitřně hladí, že slouží ve „staničce“ pana Hrabala, toho slavného člověka, jehož znají i tam daleko ve světě. A zdálo se mi, že mi razítka, polštářek a prázdné papíry podává s nehranou pietou a mile až dojemně… aby, jéminkote, neudělala panu Hrabalovi ostudu.

 

Ale třebas je to zase všechno jinak.

 

Když jsem si razítka natiskl a vtiskl tam i tam, nakoukl jsem skrze prosklenou výdejnu jízdenek do místnosti za zády paní od drah – do toho nádražního velitelství s velkým pultem s čárami (patrně tratěmi) a různými světýlky a čudlíky. A pan výpravčí u toho akorát stál, cosi kontroloval, asi se blížil další ostře sledovaný vlak. A monitory počítačů tam taky měli na tom štábu… hleďme, tak moderní doba dorazila už i do staničky pana Hrabala, říkal jsem si v duchu. Nakonec: i v čekárně stál vedle naježeného elektromechanického zabezpečovacího zařízení automat na kávu. Pan Hrabal byl spjat s Automatem Svět, tak mu teď vedle jeho koutku v čekárně kostomlatského nádraží postavili Automat na Kafe.

 

*

 

„A tady pan výpravčí (ukázal bych na něj prstem a současně hleděl na paní od drah)… vám taky tiskne…?“ svrbělo mě na jazyku optat se. A rukou bych i naznačil to tisknutí (mám dojem, že Josef Somr ve filmu na razítko dýchne, než tiskne). A paní od drah by třeba znachověla a pan výpravčí obrátil oči v sloup. Nebo by se zamračili a vyčinili mi za mou troufalost… nevím… neoptal jsem se, a tak to navěky zůstanou už jenom dohady.

 

Ale objektivně: koná-li někdo službu na tak významném nádraží jako v Kostomlatech nad Labem, musí počítat se vším.

 

Tak to byla jen taková úvaha.

 

*

 

Byl čas se s kostomlatským nádražím, tím možná nedoceněným chrámem české kultury, rozloučit. Měl jsem v pácu jít ještě do Ostré, odtud do Lysé nad Labem a případně to přes Přerov nad Labem vzít až do Čelákovic a odtud se vrátit vlakem do Prahy.

 

Blížila se čtrnáctá hodina a já jsem popřál panu výpravčímu a paní od drah pěkné odpoledne a ohlásil, kterým směrem jdu. Pan výpravčí mě ubezpečil, že tím směrem je to dobře značené turistickou značkou.

 

Pravil jsem „naschledanou“ a vydal se na cestu.

 

„Naschledanou, nádraží. Naschledanou, pane výpravčí a paní od drah. Naschledanou, pane Hrabale,“ zamával jsem nádražní budově těsně předtím, než jsem v dáli zabočil na hlavní silnici protínající Kostomlaty nad Labem a budova hýčkaná historií a železničními kolejnicemi mi sešla z očí.

 

Epilog

 

„A dobrý výpravčí z něho byl, dokonce vyhlášený, protože když zastavovaly vlaky v Kostomlatech, cestující stahovali okénka, aby viděli na vlastní oči a ukázali i dětem toho výpravčího, který chodí v uniformě bos a vypravuje vlaky pískáním na prsty.“

(Jan Řehounek, Bohumil Hrabal a Kostomlaty)

 

 

Konec

 

 

Poznámka autora

Na povídku „V Kostomlatech na nádraží“ volně naváže text zatím pracovně nazvaný „Na skok v Libni“.

Upřímně děkuji panu Janu Řehounkovi, spisovateli, nakladateli (Nakladatelství Jan Řehounek – Kaplanka) a šéfredaktorovi Zpravodaje Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Nymburský pábitel za laskavý souhlas s citováním pasáží z 51. čísla zpravodaje (leden 2015) – konkrétní odkazy viz níže.

Omlouvám se komukoli, jestli jsem zde zapomněl někoho zmínit nebo jsem někoho špatně citoval, ale není to zlý ani jiný úmysl – ale matlám si to všechno sám a síly, pozornost a soustředění docházejí… To není výmluva, jen holý fakt.

 

Vysvětlivky

Hliník, Ešus, Žlutý mor, Šukafon, Velké Lego, Brejlovec, Bardotka, Eso, Sergej, Šlechtična, Princezna, Pershing (Peršing) – přezdívky lokomotiv a železničních vozidel

(https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99ezd%C3%ADvky_%C4%8Desk%C3%BDch_a_slovensk%C3%BDch_%C5%BEelezni%C4%8Dn%C3%ADch_vozidel; https://cestina20.cz/)

Porše (Porsche), Es-účko – přezdívky tramvají 

Šotouš je člověk, který má zálibu ve fotografování veřejné dopravy, zejména té železniční. Nejde o spisovný pojem. Podle odborného periodika Naše řeč šotouš bývá ověšen fotoaparáty, někdy i diktafonem a poznámkovým bločkem, může jít o mírně hanlivé označení člověka, tzv. dráhaře. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Šotouš)

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:

Ostře sledované vlaky (Československo 1966)

Vesničko má středisková (Československo 1985)

 

Zpravodaj Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Nymburský pábitel, č. 51, leden 2015 – články:

Jan Řehounek, Hrabalovy ostře sledované Kostomlaty (s. 1)

Jan Řehounek, Jediná pamětnice (s. 3)

Jan Řehounek, Bohumil Hrabal a Kostomlaty (s. 3)

 

Nádraží – Greenhorns

 

Foto: „Nádraží v Kostomlatech nad Labem“ (Foto: Ch.D.Sobegh).

 

*

 

Max Štróbik se vrátí ve vedlejší úloze v povídce s pracovním názvem „Pohřebnímu vozu jsem bodyguarda ještě nedělal“ ze série Pan G.