Motto

 

„Halík, politicky, myslete politicky, Halík!“

(Soudruh poručík Hamáček, Černí baroni)

 

 

Obavy Elen Hojerové

„Nazdar, zašíváci. Bojíte se války?“ zeptala se Elen Hojerová Maxe Štróbika a Hektora Fábery, když v nula osm dvacet vstoupila do jejich kanceláře. Oči měla zabodnuté do papíru, který držela v rukou a cosi v něm za chůze s ustaranou tváří študovala.

„‚Keď začně vojna, nastúpitě v prilbách na dno rieky a bojové jednotky po nich puojdu ako cez most!‘ hlásal u nás na vojně nadporučík Štefan Slanina,“ ozval se Fábera stojící s rukama v bok před skříní se šanony, mezi nimiž cosi hledal. Záhy otočil hlavu k Elen Hojerové: „Nazdar, radioamatérko. Kde máš debilku? Kdě – mátě – čapicu?!“

„Rukulíbám, jemnostpani. Jéminkote! Mně můžeš klidně řikat ‚soudruhu poručíku‘, já se neurazim,“ připojil se Max, který seděl za psacím stolem a koukal do počítače: „Co to máš? Povolávací rozkaz?“

„Ste blbí, nic nechápete,“ pokárala je Elen Hojerová, která až teprve teď zvedla zornice od svého pergamenu.

„Stě blbý, alebo naveděný?“ přehodil Max interes k Fáberovi.

„U náááááás na rotě bydlííííííííí dobrá náááááálada, ať slunce vzcháááááázíííííí, nebo zapadááááááá,“ zapěl Fábera, aniž by změnil pozici těla. Jen pohled vrátil do útrob skříně.

„Ste …,“ nedopověděla Elen Hojerová, neboť ji přerušil břinkot jejího mobilu.

„Gavaríť Maskvá,“ zašeptal Max směrem k Fáberovi.

„Majak infarmírujet,“ zašeptal Fábera směrem k Maxovi.

Sotva krátký soukromý hovor Elen Hojerové skončil, zarámusil její telefon znovu.

„Telefonní ústředna – radí, pátrá, informuje,“ zašeptal Max směrem k Fáberovi.

Fábera zakroutil hlavou jako že „tohle je marný“ a věnoval se dál svému hledání.

Když Elen Hojerová dotelefonovala, opět upřela zrak na Maxe a Fáberu: „Bojíte se války?“

 

Maxovo rutinní ráno v Sekci VII

Bylo to obvyklé ráno v Sekci VII. Pracovní doba jejích zaměstnanců začínala v půl osmé, ale Max vstupoval do kanceláře už před půl sedmou. A protože Fábera, s nímž ji sdílel, chodil na osmou a Elen Hojerová ještě o deset až dvacet minut později (navíc seděla v sousední místnosti spojené s Maxovou a Fáberovou dveřmi), měl Max celé ráno pouze pro sebe: v klidu se u svého psacího stolu nasnídal – ráno co ráno dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety neboli prvního turka; a pročetl zpravodajské weby, zda je ještě mír a jak si předchozí den vedli Montreal Canadiens, Rytíři Kladno, Bohemians Praha 1905, Manchester United, Bayern Mnichov, CF Barcelona a mladej starej Jarda Jágr; a nepromeškal-li to, zapsal si do deníku údaj o tom, kdy zhasly pouliční lampy, a měl-li chuť, pak i myšlenku, která ho cestou do rachoty či předchozí večer napadla. Nebo noční sen … pokud si ho zapamatoval.

 

Proroctví Baby Vangy a Gorbačevský argument

„Bude třetí světová válka,“ naservírovala Elen Hojerová a uvelebila se v křesle u konferenčního stolku v rohu Maxovy a Fáberovy kanceláře.

„To my víme už dávno,“ ujistil ji Fábera.

„Je to na spadnutí,“ přitakal Max: „Konečně se ukáže, jestli štěstí vopravdu přeje připravenejm, jako sme my dva tady s Hektorem: absolventi vojenské katedry vysoké školy alias vé-ká-vé-eš a aktuálně poručíci v záloze. Pravda, už neexistující lidově-demokratické armády, ale pořád poručíci, protože zatim nás nikdo oficiálně nedegradoval, nevyloučil, neizoloval a ani jinak nepopřel. Mimochodem, Elen: kdy to začne?“

„Abysme neprošvihli začátek,“ přidal se Fábera, který ve skříni našel to, co hledal, pročež se vrátil a s nalezeným usedl za svůj stůl, aby ve studiu pokračoval vsedě.

„To eště neřekla,“ prohlásila Elen Hojerová.

„Kdo to neřek?“ otázal se Max, který měl jako civilista i jako záložní důstojník rád ve věcech jasno a vyznával ono umělecké „kdo, s kým, o čem, pro koho“.

„Baba Vanga,“ zhmotnila nejasnost Elen Hojerová.

„Baba Vanga??“ nechápali Max a Fábera.

„Jo, Baba Vanga,“ zopakovala Elen Hojerová.

„Ta kope za kerou budoucí, současnou, recyklovanou nebo bejvalou velmoc?“ šel ke kořenu problému Fábera.

„To je ňáká snad bulharská slepá vědma, kerá předpověděla, že prej za Trumpa začne třetí světová válka.“

„Aha,“ na to Max.

„Elen řiká ‚prej‘ – takový vědmy mám nejrači: věštěj, ale pendrek se dovíš,“ pochyboval Fábera.

„No tady píšou, že úspěšnost jejích předpovědí je skoro devadesát procent,“ četla Elen Hojerová v papírech, které držela v ruce.

„Co to máš?“ zajímal se Max: „To je vod CIA? Nebo snad FBI?! Alternativní weby? Nebó … nedej Bože přímo vod Putina????“

„Né, to mi poslal Pavel,“ opáčila Elen Hojerová.

„Jo syn, uf! To se mi ulevilo, že tě nebudu muset nabonzovat za protizákonnou činnost spočívající v samostatnym myšlení …  no ale jestli von pan syn nezkouší tvou bdělost,“ spekuloval Max: „Éto gavaríl užé, ja důmaju, taváryšč Garbačóv – on skazál: ‚Davěráj – no pravěráj!‘“

„Gorbačevský argument,“ vložil se do děje Fábera.

„?“ hlásal obličej Elen Hojerové.

„Gorbačevský argument – ty něznáješ?“ zdvihl Fábera hlavu od lejster: „Garbačévskij argumjént – éto znáčit: ‚Na váše argumjénty náše ekskremjénty.‘“

„Vy ste blbí, du si dát čouda,“ shrnula Elen Hojerová, zvedla kostru a vydala se do své kanceláře.

„Vidim, že deš pod vlivem Baby Vangy rozpoutat válečnej požár,“ zhodnotil Fábera a vrátil pravé i levé oko na svůj stůl.

Také Max se chopil práce a jal se vyřizovat mailovou korespondenci.

 

Co udělá Max, až začne válka

„Pani vachmajstrová – zatim klid, nikde žádnej pohyb,“ hlásil Fábera, když se vykouřená Elen Hojerová za půl hodiny vrátila do jeho a Maxovy kanceláře.

„Já se bojim,“ popsala svoje pocity, když znovu zaparkovala u konferenčního stolku.

„Já ne,“ řekl popravdě Max a pokračoval v mazání staré mailové pošty.

„A co byste dělali, kdyby ta válka začala?“ meldovala pořád dokola Elen Hojerová.

„No,“ nadhodil Max, „jestli eště jezdí rychlík Bedřich Smetana, tak bych si doma sbalil zubní kartáček a zubní pastu, holicí potřeby, hřebínek, krém na boty, spodní prádlo, hlavně náhradní trenýrky a ponožky, vojenskou knížku a metály ‚Vzorný student Vojenské katedry vysoké školy‘ a ‚Vzorný voják‘ a jako záložní důstojník bych se disciplinovaně odebral ke svému mateřskému útvaru do Tábora, kde bych v klidu a s rozvahou vyčkal pokynů nadřízených. Pokud už Bedřich Smetana nejezdí, jel bych autobusem. Jako poslední možnost bych si nechal autostop. Pěšky bych to nešel, protože při mym tempu bych do Tábora došel až po válce, kdy už by se dělila kořist … ačkoli: přijít rovnou na dělení kořisti mi až tak blbý nepříde, protože to tak dělá většina mazanejch lidí.“

„Má to ovšem jednu podstatnou vadu,“ přerušil ho Fábera.

„A sice?“

„Podivej se na webu na fotky Tábora. Vsadim se, že tam uvidíš to, co si myslim, že uvidíš.“

Protože absolventi vé-ká-vé-eš si plnia len na výtočně a dobre, provedl Max na výtočně. Chvíli na objevené letecké snímky civěl a pak vzhlédl k Fáberovi: „Člověče – mně zbourali kasárna!“

„Myslel sem si to, ukaž,“ vstal Fábera ze židle, přešel k Maxovu stolu, naklonil se k monitoru počítače a sladil směr vidění s Maxovým.

„Hele,“ ukázal Max prstem na volné prostranství na snímku, „tady sme spali, tady byl buzerák a tady jídelna. Ale ty baráky už tam vůbec nejsou! Voni je zbourali!“

„Posuň to víc doprava … eště … eště,“ navigoval ho Fábera a zkoumal novou fotku: „Tady bylo moje kasíno … tady garáže, dílny … vidíš? Jen ty dílny tam zustaly, zbytek mi taky zbourali.“

„Voni nám zbourali kasárna!“ zíral Max střídavě na spatřené a na Fáberu: „Co budeme dělat, až to začne?“

 

Klady války optikou vzdělaných lidí 

„Bojíte se tý války?“ vrátila se Elen Hojerová k načatému tématu.

„Hele, Elen,“ prozradil Max, „já sem loni čet dvakrát, že taková válka je vlastně lidstvu prospěšná, protože díky ní je na tom lidstvo potom líp – ekonomicky, společensky a nevim jak všelijak, prostě pokrok v plný parádě.“

„Prosim tě!!! Kdo takovou blbost tvrdí?!?!“ naježila se Elen Hojerová.

„Historici, politolozi a novináři,“ rozpažil Max ruce na znamení „co můžu dělat – já sem si to nevymyslel“.

„To je bezcitnej a naprosto morálně pochybnej názor,“ ozval se Fábera, provedl zamyšlení a navázal: „Pravda ovšem je, že vony sou nejenom pyramidy, ale i hroby bezejmenejch dělníků, kerý je stavěli. Někdo ten pokrok, holt, vždycky musí zaplatit.“

„Já se s váma nehádám,“ hájil se Max, „já jen zhruba cituju, co tvrděj vzdělaný lidi.“

„To je strašný,“ usoudila Elen Hojerová.

„Iděm k nadriaděnému,“ narušil tok názorů Fábera, zavřel jakési desky, vsunul si je pod paždí, vstal od stolu a vydal se k vedoucímu Sekce VII Oldřichu Benčíkovi. Zatímco Max, Fábera a Elen Hojerová byli civilní zaměstnanci Sekce VII a vojenským slovníkem se oblažovali z legrace, Oldřich Benčík byl skutečný kapitán skutečné armády neboli voják z povolání neboli lampasák neboli guma.

„Keby ma ktokolvek hladal, neni som tu,“ dodal Fábera za chůze.

„Bigoši! Pozor, aby sis to nezblbl,“ vyprovodil ho Max.

„Jakou hodnotu má bigoš v pracovně-právnim vztahu?“ položil Fábera kontrolní otázku, když bral za kliku dveří kanceláře.

„Jen po dobu života,“ trefil Max cíl.

„Bigoš: srandujetě – riskujetě,“ pronesl Fábera při překračování prahu.

„Nadporučík Štefan Slanina?“ křikl Max za mizejícím Fáberou, aby se utvrdil v autorství citátu.

„Nikoli! Kapitán Knedlík!“ ozvalo se hlasitě zpoza dveří.

 

Trinidád a Tobágo, Florida, aligátoři a kolaterální ztráty 

Max a Elen Hojerová osiřeli.

„Hele, Elen,“ nastartoval se Max, „beru to fatálně a realisticky: co třeba my dva, vobyčejný pičmoši, můžeme s válkou dělat? Absolutně vůbec nic – zabránit jí nemůžeme, voddálit jí nemůžeme, načasovat jí nemůžeme, nemůžeme vůbec nic, protože vo válce rozhodujou jiný sekáči, lidi jako my dva sme jen potrava pro kanóny. Tak co ti zbejvá?“

 „Můžem se někam vodstěhovat,“ navrhla Elen Hojerová.

 „A kam prosim tě?“

„Já nevim, třeba do Austrálie, na Novej Zéland … nebo do Číny … Thajsko je prej dobrý … Voni už sou připravený na tu válku, koupili si čočku.“

 „Kdo? Australani? Maorové? Číňani? Thajci?“

 „Má tý čočky na měsíc,“ pokračovala nadále nejasně Elen Hojerová, jen přešla z množného do jednotného čísla.

„Ale kdo, proboha?!“ naléhal Max.

„Jeden doktor,“ chytla se konečně.

„Aha,“ pokýval hlavou Max – jako že se konečně dopídil, o koho jde – a zamyslel se: „Já mam doma štyry rohlíky, máslo, tavenej sejra … samozřejmě kafe, taky ňákej čaj bych našel. A cukr mám! A nedojedenej med – pravda, vod loňska, je hodně ztuhlej, ale na vohni bych ho rozešel … A tři čtvrtě flašky slivovice! A půl flašky vodky! Já sem vlastně připravenej docela dobře.“

„Skvěle, Maxi!“ ocenila Elen Hojerová a přihodila podrobnosti: „Von ten doktor a jeho kamarádi kupujou ostrov někde u Trinidádu a Tobága.“

„Jo ostrov!!“ vykulil Max bleskáně.

„Na tu Floridu doplujou vždycky,“ argumentovala zasvěceně Elen Hojerová.

„Florida je na dostřel jakejchkoli nepřátelskejch ponorek, to neni dobrej nápad. A ponorky poplujou k Ú-ES-Á i přes Karibik. A i kdyby se ty doktor a kamarádi náhodou na tu Floridu dohrabali, sežerou je při vyloďování aligátoři,“ varoval Max.

„A myslíš, že Rakousko jako neutrální bude taky ve válce?“ přehodila Elen Hojerová zeměpisnou výhybku.

„Nebude, ale letící raketa eště neumí rozeznat neutralitu států. Hektor tomu řiká ‚kolaterální ztráty‘. Mimochodem – jak tě napadlo zrovna Rakousko?“ reagoval Max.

„To je strašný,“ zhodnotila sklesle a odevzdaně Elen Hojerová a na vlně vzduchu z jejích plic a úst se ještě dovydralo: „Tos mi dal mouchu do hlavy.“

„Mouku?“ přeslechl hluchnoucí Max.

„Mouchu, ty mouko.“

 

Evžen Říha a význam blázince

Ale než se Max stačil optat Elen Hojerové, co je strašný (zda nejistý osud habsburského domu, či kolaterální ztráty), ozvalo se povědomé zaklepání na dveře: ťuk – ťuk ťuk – ťuk. A znovu: ťuk – ťuk ťuk – ťuk. Vypadalo to jako signál.

„Herajn!!!!“ zahulákal Max, neboť tušil … a tušil správně: dveře se otevřely a do místnosti vešel elegán à la Jan Pivec.

„Nazdar, Evžene!“ přivítal ho Max a zanotoval obměnu Rangersko-Plaveckého originálu: „Evžen lovec žen s nabušenym epílem.“ A přidal svou verzi Pavla Dobeše: „Soudruhu, tebe bych tady nečekal.

„Ja su Evžen Řiha a všecky vas mam rad,“ představil se uvítaný hlubokým hrudním hlasem, ale obratem vystoupal o dvě oktávy výš: „Nazdar, bandasky, jak se máte? Hele – snajperka!“

„Nazdar, Evžene,“ pozdravila zachmuřená Elen Hojerová.

 

Evžen Říha byl rovněž civilní pracant Sekce VII, měl však kancelář o patro níž a byl šifrant.

„Jó Evžen, to je takovej mužnej typ se všema slabostma, co mužství přináší,“ říkával nejasně Fábera. Naopak zcela jasně tvrdíval, že Max a Evžen jsou si podobní svým cynismem, skepsí, ironií, sarkasmem a chladným až studeným přístupem k životu. „Vy dva ste takoví jednovaječný bratranci,“ charakterizovával je.

„Evžen je jako sourozenec dobrá partie,“ souhlasil Max.

 

Evžen se poměrně často zastavoval v Maxově a Fáberově kanceláři, aby s klukama po vojensku pohovořil. Rychle si osvojil jejich slovník a čas od času vnesl do hry vlastní příspěvek – jako když jednou spatřil na Fáberově stole konvičku na čaj bez pokličky.

„Prečo tuna tento tank němá vežu?!?!“ zahřměl.

„Ale to je vyprošťovací tank, soudruhu majore,“ hrál Fábera překvapeného.

„To ma nězaujíma! Do večera budě tento tank strielať!!!!“ přikázal Evžen.

 

Byla to reprodukce jednoho z mnoha českých, slovenských, československých, slovensko-maďarských a česko-slezských dialogů, jež si všichni tři přinesli do civilu z vojenské základní služby, vzájemně se je naučili a docela pravidelně si je procvičovali, neboť nezávisle na sobě zjistili, že se dají velmi přesně naroubovat na fungování Sekce VII a státu a světa, v němž žili. A když se nedostávalo jejich vlastních replik, vypomohli si Černými barony, Tankovým praporem či myšlenkou jiného velikána, čímž mu vzdali čest, protože z něj činili nesmrtelného titána.

 

„Tady nemůžou pracovat normální lidi,“ komentovávala Elen Hojerová tahle setkání blízkého druhu v podání Maxe, Fábery a Evžena Říhy.

„To je pravda,“ potvrzovával Fábera její slova: „Taková pani Šubrtová je toho zářnym příkladem, ta to z nás dotáhla nejdál.“

„Kdo to je?“ ptával se Max, když byl v Sekci VII nováčkem a ještě neznal všechny podrobnosti.

„Pani Šubrtová tady pracovala v oddělení přepisu odposlechů, ovšem jen do chvíle, než se jednoho dne vprostřed rozdělaný a nedodělaný práce voblíkla do kabátu, čapla tašku, oznámila, že de za těma, kerý jí chápou a nejlíp rozuměj, a vodešla,“ vysvětlila Elen Hojerová.

„A už tady nepracuje?“ pídil se Max.

„Ne, už se nikdy nevrátila. Šla tenkrát rovnou do blázince,“ informovala Elen Hojerová.

„A drží nám tam fleka, až se tam začnem přemisťovat ve velkym i my vostatní,“ doplnil ji Fábera.

 

Co udělá Evžen Říha, až začne válka, a Maxovy babské rady 

 „Co děláte?“ zahalekal Evžen, když po svém dvojím ťuk – ťuk ťuk – ťuk vešel do Fáberovy a Maxovy kanceláře a našel v ní Maxe s obvyklým neutrálním výrazem ve tváři a zaraženou Elen Hojerovou. „Áha,“ všimnul si: „Vojaci ležia na bidlách, fajčia sparty, hrajú na gitáre, robia bordel – a vraj že ‚pakáreň‘.“

„Vojaci něležia na bidlách a něrobia bordel. Připravujeme se k nástupu na organizovaný odběr stravy. A tady Elen navíc na válku,“ načrtl Max strategický plán.

„Na voběd?? Teď??? Dyť je teprve štvrt na deset!!!!“ pozbyl jistoty Evžen.

„Nepodceňujeme přípravu,“ zapýřil se Max a dodal: „Máš nachystanej bagr, špagáte?“

„Nemám,“ přiznal bezelstně Evžen.

„Špagi, ojebávaš!“

„Něojebávam – jen nejsem nachystanej.“

„Voják se snaží – voják má!“

„Sakra, zase nestíhám,“ předvedl Evžen kajícnost, ale ihned přešaltoval do normálu: „Kde je Hektor?“

„Ako náhle zbadám, že tu ktorýkolvek z vás nie je – něbuděm ho menovať, on vie, ktorý to je …,“ upozornil Max.

„… jaj, popičgum, tam nepuojděm,“ převzal štafetu Evžen.

„Dobre, poviem vám: Hektor je u Oldy,“ prozradil Max.

„Povýšení? Dostává sodu?“ zajímal se Evžen.

Max pokrčil rameny, že netuší.

Evžen usoudil, že z Maxe toho víc nevymlátí, a soustředil zájem na zamlklou Elen Hojerovou: „Co je, Elen? Máš zaražený prdy? Nebo si dostala čudku na budku? … Jo moment!! Dyť tajdle Max povidal, že máš něco s válkou …“

 „Bude válka,“ oznámila Elen Hojerová: „Tvrdí to vědma Baba Vanga.“

„Aháááááááá,“ podumal Evžen: „Ale asi ne hned, když se s tříhodinovym předstihem chystáte na voběd?“

„Ste blbí,“ poznamenala Elen Hojerová.

„Elen až teď pochopila, že bude válka, a snaží se srovnat si řady a krok,“ vmísil se do debaty Max.

„Evžene, co budeš dělat, až ta válka začne?“ vypálila Elen Hojerová.

Evžen se zamyslel, pohlédl ke stropu a pak zpátky na Elen Hojerovou: „Mě zatknou a zavřou. Ale já se, koneckonců, ani nebudu bránit, navopak: vlastního zatčení se aktivně zúčastnim a budu ochotně spolupracovat.“

„Zavřou?!?!“ nevěřila Elen Hojerová.

„Jo, zavřou,“ přikývl rázně Evžen: „Hele, Elen, ber to realisticky: mě, Hektora a tajdle Maxe zavřou, až to vypukne, protože nás tři kdysi před pětatřiceti, štyryceti nebo kolika lety vodvedla Československá lidová armáda, složili sme socialistickou vojenskou přísahu a máme blbě nacvičený směry …“

„… směry??“

„Jo, směry: my sme cvičili obranu tam, kam dneska pude útok, kerej my sme trénovali tam, kde je dneska obrana. S tim sme nepoužitelný. Když si sečtu tři a tři, vychází mi z toho, že my s Hektorem a s Maxem sme potenciální bezpečnostní riziko, takže nás musej hned na začátku preventivně izolovat.“

„A ty se nebojíš nechat se zavřít?“

„Néééé, proč?“

„Tobě by nevadilo, že by tě zavřeli? Že by sis nemoh třeba chodit, kam bys chtěl?!“

„Koukni, Elen,“ líčil Evžen jsa ve svém živlu, „já se toho vězení, internace, izolace nebo jak to nazveš, fakt nebojim. Počítej: trest smrti je zrušenej; k tomu spolíhám na to, že na vězení by protivník prioritně neútočil, protože by předpokládal, že tam sou jeho lidi nebo spojenci; a dál: protože je – kdybych volně parafrázoval soudruha majora Terazkyho – hen ten humanismus, museli by mi v tom vězení zajistit postel, teplo, jídlo, nemusel bych s vodkazem na svoje svědomí nebo zdravotní neduhy pracovat, měl bych právo provozovat koníčky, třeba akvaristiku … tak proč se bát?“

„Tak to asi platí v míru, ne?! Copak by to platilo i za války?! Pamatuju z různejch filmů a knížek, že třeba válečný vězení teda fakt nejsou procházka růžovym sadem!“ oponovala Elen Hojerová.

„Neboj, Elen, mám to promyšlený: sázim na to, že by bachaři neriskovali mou případnou stížnost do Štrasburku a tahanice s mezinárodníma organizacema, že jako porušujou moje nezadatelný práva. Za druhý: když vidim, jak ta naše euro-americká civilizace vod slovensko-ukrajinský hranice po Kalifornii infantilní, fandim si, že bych s těma jejíma reprezentantama vyjebal tak, že by mi zobali z ruky. Za třetí: nebyl by problém něco nabulíkovat pár ňákejm aktivistum a nechat je, ať udělaj humbuk v muj prospěch …“

„… já bych vsadil na aktivistky, hlavně ty, kerý se hned v úvodu akce slíknou,“ skočil Evženovi do řeči Max: „Myslim horní půlku těla … ačkoli teď se mi vybavuje, že sem míjel už minimálně dvě hospody, kerý lákaly na ‚dole bez‘, a ňák automaticky sem předpokládal, že šlo vo ženský. Ale to je z hlediska tvý věci, Evžene, svym zpusobem jedno, kerou půlku aktivistka vytasí – hlavní je, že ňákou vytasí, protože mucholapkou je každá ta půlka. Důležitý je snad jenom to, aby aktivistka měla dobrej vercajk – aby to prostě nebyl aušus.“

Dobre, Troník, odborné hladisko je rozhodujúce,“ pochválil Evžen Maxe.

„A hodně bych sázel na ty sociální sítě a na kulturní frontu, jak se řikávalo dřív,“ zatopil pod kotlem aktivity Max: „Tam najdeš nemálo vhodnýho materiálu, kerej ti podpoří cokoli, co mu strčíš pod nos. A když mu dáš – slovy klasika – nabídku, kerou nemůže vodmítnout, vodmítne výjimečně. A co si budem nalhávat – třeba konkrétně v tý kultůře: známá tvář a známý méno ovlivní víc lidí než kozatý nebo vorosený aktivistky – na ty zaberou hlavně chlapi, zatimco na známej ksicht a méno chlapi i ženský.“

„A nezapomínej, Evžene, na prachy. Už za milion se dá udělat všecko,“ ponoukla Elen Hojerová.

„Máš ňáký zkušenosti?“ čul Evžen.

„Jen zprostředkovaně, v taxících se to hodně předává,“ naznačila Elen Hojerová: „Dřív se to předávalo hodně na veřejnejch záchodcích, takovejch těch venkovních, ale jak je pak předělali na bary a picérie, tak se to prej hojně přesunulo do taxíků.“

„Hm, sociální sítě mě míjej a prachy nemám, sem švorc,“ shledal Evžen za doprovodu vlastní kyselé grimasy: „Rači zustanu u osvědčenejch metod. A propos … kde sem to vlastně skončil v tom mym výčtu?“

„U aktivistů,“ připomněla mu Elen Hojerová. (Co naplat: ženský si pokaždý pamatujou všechno a přesně, což je někdy pro chlapa dobrý, ale vobčas je to hrob.)

„Jo jo, dík,“ konstatoval Evžen, „takže mluvil sem vo přemejšlivejch bachařích, reprezentantech civilizace a aktivistech … takže za čtvrtý: předpokládám, že jako důstojník v záloze bych měl relativně fešáckej kriminál, protože na důstojníky se vodjakživa vztahovaly jinačí měřítka. Prostě sečteno a podtrženo: čtyři alternativy plus ty vod vás dvou – to se dá hrát jako simultánka na různejch šachovnicích a to by bylo, aby to aspoň na jedný nevyšlo!“

„To je strašný,“ zafuněla Elen Hojerová.

„Co je na tom strašnýho? De vo to to dobře sehrát. A v klidu počkat, jak to dopadne: kdyby vyhrál nepřítel, tvrdil bych, že sem vězeň svědomí a oběť perzekuce – její důvod bych vymyslel podle aktuální situace, ale ne takovej, aby mi někdo v budoucnu, až se to zase zvrtne nazpátek nebo jinam, přišil spolupráci s nepřítelem; a kdyby vyhráli naši, tak by mě zase pustili, aniž by mi přitížily ňáký přitěžující okolnosti, protože ve vězení bych se objektivně nemoh zaplíst s nepřítelem. Tak jako tak: přežil bych a přežít je to, vo co de na prvnim místě – a ve střední Evropě obzvlášť. A přežil bych v závětří. Bejt na frontě, tak jistý přežití bych neměl.“

„To je ale, jak by řek Hektor, naprosto amorální,“ zamračila se Elen Hojerová.

„Asi jo, ale zvyšuje to pravděpodobnost přežití,“ pokrčil Evžen lhostejně rameny: „Co je ti bližší: žít, nebo si jako mrtvá nechat postavit pomník nebo pamětní desku, kam ti zpočátku kladou věnce a kytky, ale po pár letech už nikdo pořádně neví, proč tam ten pomník nebo deska je? Hm?“

„To je strašný,“ drtila jako kolovrátek Elen Hojerová: „Ty si to, Maxi, taky myslíš?“

„V podstatě jo,“ přisvědčil Max: „Mýmu Kubovi řikám, že život je divadlo a je jenom na něm, jestli chce bejt hercem na jevišti, nebo divákem v hledišti. ‚Jestli chceš slyšet muj názor,‘ řikám mu, ‚tak sem pro hlediště, třetí až šestou řadu, né blíž a né dál, protože stát na jevišti nebo sedět v první řadě hlediště, na to musíš mít náturu, protože na tom jevišti a v první řadě přežijou jen kurvy a silný jedinci, jak by řek Hektorův tatínek … ty by si sice silnej jedinec bejt moh (povidám Jakubovi), ale kurva ne, na to seš moc hodnej, slušnej a dobrosrdečnej, což sou přesně ty vlastnosti, kerý sou pro jeviště a první řadu hlediště nevhodný … ber to tak (povidám furt Jakubovi), že na jevišti a v první řadě hlediště padaj hlavy v historickejch meznících skoro stoprocentně; druhá řada – tam je to fifty fifty a hodně vo náhodě; a tak mi nejlepší příde třetí až šestá řada, protože vocaď máš jeviště relativně eště na dosah, je tam eště dobrej vizuální kontakt, eště se daj chytit docela dobrý kusy, kerý padaj se stolů tam vepředu, a eště vocaď můžeš relativně úspěšně přikládat prst na tep událostí, zapojovat se do nich, těžit z nich, ale případně i ustupovat do stínu, když náhodou začne fičet.‘ Takhle to Kubovi popisuju s tim, že sedmá a další řady sou na hovno, protože tam by byl jen statista a kulisa pro ty před nim, kerý by na něj tak akorát házeli bobka.“

„Ten Jakub z tebe musí bejt na palici,“ zhodnotila Elen Hojerová.

„Tak … argumentuje tim, že člověk má rači padnout za svoje ideály, než aby se přizpůsobil něčemu, čemu sám nevěří. Z toho plyne, že Kuba je eště nezkaženej a má charakter. Ale to se časem a s věkem podá a vobrousí. Pro začátek pracujeme na tom, aby se Kuba stal ministrem obrany s atomovym kufříkem. Kdo drží atom, definuje ideály. Kdo drží atom, na toho si nikdo netroufne. A pak se i snáz prosazujou ty ideály, za kerý stojí za to zemřít tou Kubovou mučednickou smrtí.“

„To sou smělý cíle,“ zažehla obdiv Elen Hojerová.

„Jak řikaj Svatopluk Čech, soudruh poručík Troník a redaktor závodního časopisu Rudá vatra vojín Dušan Jasánek: ‚Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl.‘ No ale jinak Kubu do ničeho nenutim, jen mu sděluju svuj názor a je a bude jenom na něm, jak se rozhodne. Jestli pro jeviště a první řadu, budu ho plně a všema silama podporovat, ale současně mu budu krejt záda, protože voni ty herci na jevišti a diváci v první řadě často ztrácej pud sebezáchovy a blbnou. Tak já si ponechám chladnou hlavu a budu mu pro všechny případy držet fleka i vod třetí do šestý řady.“

„Du si dát čouda,“ kapitulovala Elen Hojerová a odešla k sobě do kanceláře.

 

Pravá česká flotila

Max provedl čelem vzad a sáhl do nejnižšího (a současně nejhlubšího) šuplete ve skříni za svýma nohama, vytáhl odtud zpola načatý Božkov, provedl čelem vpřed a nalil sobě a Evženovi do plastových kelímků.

Pravá česká flotila!“ hodil jiskru Evžen.

Zasmáli se, přiťukli si plastem o plast a kopli ten český div do sebe.

„Áááááááááááááááááá,“ zalebedil si Max.

„Áááááááááááááááááá,“ zalebedil si Evžen a odešel.

 

„Krucinál, to se dneska ten čas do voběda vleče,“ pomyslel si Max a vrátil se ke své práci.

 

Jsou Max a Fábera špióni? Co nového u Oldy? Max se války nebojí. 

„Čo robitě, šofér?!“ zahlaholil Fábera, když se vrátil do kanceláře.

„Kontrolujem hladinu oleja v alternátori!“ popsal Max.

„Dobre – pokračujtě v činnosti!“ zavelel Fábera a posadil se za svůj stůl. A potáhl nosem a zbystřil: „Cejtim rum! Četo – pozor!! Dnes je úterý – zpět! Dnes je sobota! Tak ne abyste se zase vrátili nachcaný jako minule!“

„Zaangažuješ se?“ nabídl Max Fáberovi panáka.

„Ne, měl sem lampu u Oldy, nemůžu bejt na šrot už před koncem pracovní doby. Navíc: co kdyby za chvíli začala ta Elenina válka? Začne válka – a my v lihu.“

„To bysme zmátli přítele i nepřítele,“ odhadl Max: „Přítel by si myslel, že zapíjíme jeho porážku, a nepřítel by si myslel, že zapíjíme jeho příchod.“

„A sakra!“ povytáhl Fábera obočí: „To mě vůbec nenapadlo.“

Protože ti to, kurva, nemyslí politicky! … Stavěl se tu Evžen.“

„Něco novýho?“

„Žádnej posun.“

„Tak aspoň někde je klid, tak to mám rád.“

„Jaká je nálada na horních palubách?“ přesměroval Max tok zájmu na to, s čím jde Fábera od Oldy.

„To je tajné …“

„… čili to ví každej, jenom my ne.“

„Hele, Maxi, jestli nás tady vodposlouchávaj kvůli těm našim žádostem vo bezpečnostní prověrku, tak z toho musej bejt vyplašený.“

„Budou si myslet, že kódujeme řeč.“

„A že zme hen tý špióni.“

 

„Co tady zase blbnete vy dva?“ přerušila Fáberův a Maxův hovor Elen Hojerová, která se, zkouřená, opět přihasila na jejich pracoviště.

„Poslušně hlásim, že tady poručík Fábera a já se připravujeme na válku!“ prásknul Max.

„Vy z toho máte srandu, ale já se bojim,“ usadila se Elen Hojerová ke konferenčnímu stolku: „Co Olda?“

„Povidal, že prej ‚bordel-humus-anarchie‘,“ vyhodnotil Fábera.

„Hm, takže pojeb na obzoru,“ odhadoval Max.

„Ále né,“ zaháněl černé mraky Fábera, „papíroval a nemoh najít razítko.“

„Čili jako obvykle žádný pokyny shora, takže se na tu válku musíme nachystat sami, zase je to jenom na nás – neboli jak řiká tady Hektor: ‚Zrobíš dobre – puojděš domou; nězrobíš dobre – něchám ťa zatvoriť.‘,“ shrnul Max, jemuž se z legrace odejít nechtělo.

„Nikoli Hektor, ale nadporučík Štefan Slanina,“ upřesnil Fábera.

„To je strašný,“ zopakovala zdrceně Elen Hojerová.

„Co je strašný? Že to řek nadporučík Slanina, a ne tady Hektor?“

„Nechte toho,“ napomenula je tichým hlasem Elen Hojerová: „Já se tý války bojim, protože se bojim vo Pavla a vnoučata. Nebojim se vo sebe. Bojim se vo děti.“

Konečně i Max uznal, že chuť na srandičky Elen Hojerovou opravdu přešly.

„Ňák sem se tý války přestal bát,“ zvážněl tudíž i Max: „Asi sem votupěl – buď padesátiletym chrochtánim v míru, nebo tim, že duch války se nade mnou vznáší skoro celej život a to si pak člověk zvykne a votupí.“

„To nechápu,“ přiznala Elen Hojerová.

„V mym životě to začalo v polovině sedumdesátejch let, když sme doma koukali na televizi, jak státníci podepisujou ten helsinskej dokument,“ vyprávěl Max: „Koukali sme na to a muj tata, kerej jako malej kluk zažil vopravdovou válku, tenkrát snad až s úlevou utrousil, že nebude válka. Moc sem tomu nerozuměl, bylo mi deset, jedenáct. Víc sem to začal vnímat tak vo dekádu pozdějc, to byl začátek první půlky vosumdesátejch let a mlelo se to kolem Afghánistánu, v Polsku, přišlo rozmístění ruskejch, mám dojem, SS-20 a americkejch Pershingů tady kolem nás. A zprávy vo americký neutronový bombě – jako že bouchne, všichni umřeme a zustane tady po nás jen netknutej majetek. A celá první půlka vosumdesátejch let, takový zahnívající mrtvolný nic, všechno jako by se zastavilo, jako by byla válka na spadnutí a jako by skoro nikdo nevěděl, co a jak dál. Válka, kerou nikdo nechtěl, visela ve vzduchu a nikdo jako by nevěděl, co s tim. To mi bylo patnáct až dvacet a začal sem čout, že idyla by nemusela bejt věčná – reálná možnost ňáký války se mě začala fyzicky dotýkat. Dokonce sem ten svuj strach napsal na papír, kerej sem sroloval a vložil do tělíčka toho Steklačova ježka v kleci, měl sem doma jeho model. Bohužel se někam vypařil a nemůžu ho najít a asi už nikdy nenajdu. Může si vo mně dneska každej myslet, že sem byl blbej, ale byl to muj autentickej dobovej pocit.“ Max se na dálnici paměti zastavil na odpočívadle, asi mu na mysl vytanulo něco sentimentálního, ale rozešel to a jel dál: „Pak se to zklidnilo – až se v devadesátejch letech začaly ne uplně klidně měnit hranice zemí v Evropě a řezalo se to na Balkáně způsobem, vo kerym si každej myslel, že tohle už se v Evropě po druhý světový válce nikdy nemůže vopakovat. Ale vopakovalo. A na plný koule a v plný parádě. A snadno. Tak snadno… No a roky plynuly, přišla hospodářská nebo spíš finanční krize v roce nula vosum, nedávno sme měli Krym, východní Ukrajinu, arabskej svět ve varu, do toho zlobí ta vošklivá Korea, kolem kerý se hádaj, kdo má větší čudlík na zmáčknutí rakety. A nikdo neví, kdy a kde se co to zastaví. Takže když to shrnu: já žiju sice přes padesát let v míru, ale po celou dobu nade mnou visí Damoklův meč války. To je dlouhá doba a neni v lidskejch silách se tak dlouho a permanentně bát, to prostě nejde, takže si zvykneš, votupíš, naučíš se v tom a s tim žít.“

„To je strašný,“ hlesla Elen Hojerová.

„Ale neni,“ vložil se do hry Fábera, „dyť já v tom samym žiju skoro šedesát let a ty, Elen, bratru, skoro taky dlouho, dyť si to spočítej. Zvykli sme si, nepřipouštíme si to – jako Max.“

„To je strašný,“ hlesla Elen Hojerová podruhé.

„Podivej, Elen,“ objasnil Max, „nemůžu ovlivnit, jestli válka bude, nebo nebude. A když něco nemůžu ovlivnit, tak to prostě neřešim. Nebo to řešim pragmaticky: jak přežít, jak se domluvit se všema, kerý můžou přijít ke kormidlu. Pamatuj: sme ve střední Evropě a tady je potřeba to hrát na všechny strany, a zároveň se držet stranou – prostě proplouvat. Oficiální dějiny píšou vítězové, proto sou oficiální dějiny do značný míry fikce plná legend a báchorek. Ty skutečný, nefalšovaný dějiny, to, co se vopravdu stalo, si pamatujou a předávaj příštim generacim jen ty, kerý vopravdu nasazovali krky a přežili – a jedno zda na straně vítězů, nebo poraženejch.“

„To je strašný,“ hlesla Elen Hojerová potřetí.

„Jo, je to strašný,“ okopíroval ji Max, „jenže je to strašný, protože je to realita.“

 

Po obědě se neválčí, československé dějiny aneb otočka každých dvacet let a Berounka 

Zvon na kostelní věži odbyl dvanáctou.

Byl čas jít na oběd.

 

A po obědě?

Max, Fábera a Elen Hojerová se vrátili do svých kanceláří hodinu po poledni.

„Co kávička?“ střelil od boku Fábera.

„Počkej tak půl hodiny,“ požádal ho Max, „tohle je čas tak akorát na spaní.“ A uklidnil Elen Hojerovou: „Netrojči, Elen, po vobědě to nezačne. Podivej se, jak sme vyřízený. Jinde ve světě to po vobědě neni vo moc lepší. S plnym žaludkem se vodjakživa blbě válčilo. Běž si v klidu dělat svoje věci, dneska nic nebude.“

„No ale sou ty časový pásma – my sme sice nacpaný po vobědě, ale jinde eště voběd nemaj,“ nevzdávala se Elen Hojerová.

„Elen,“ děl otcovsky Fábera, „když vezmeš do úvahy všechny potenciální aktéry války, tak my tady uprostřed sme po vobědě, jak správně řiká Max, ty hodně vlevo vod nás sou po snídani a ty hodně vpravo vod nás po večeři – takže všichni svorně nažraný a všichni svorně líný.“

„No jen jesli nepodceňuješ situaci,“ zamračila se Elen Hojerová.

„Starý kulový podceňuje,“ odpověděl za Fáberu Max: „Hektor už jen ví svoje a umí počítat do pěti … někdy 🙂 … hele: sem Čech, jehož německej předek se tady usadil na konci Třicetiletý války. Geneticky sem se smíchal a splynul s těma, jejichž praotec se na pouti světem zastavil tady na tom nejkrásnějšim místě, kde ovšem permanentně hoří půda pod nohama, ale my, ty jeho vlasní i nevlasní potomci, to tady úspěšně mastíme – kolik? Patnáct století? Elen – víš ty, co to je vydržet patnáct nebo kolik století bez hnutí na jednom místě a navrch na místě, kde to nejvíc fičí, táhne, nejvíc padaj stromy a kameny a vzduchem lítá všechno možný? Jinak řečeno: kde de nejvíc vo krk? Kudy se valej skoro všechny armády, myšlenky a kdeco jinýho – čili dějiny? A valej se jak žehlička ze strany na stranu a s každym dalšim pohybem drtěj to pod sebou?“

Vy nejstě špión, voják, uvažujetě pokrokovo. Vy stě marxista!“ vložil se do diskuse soudruh major Terazky Fábera.

„Jakej já sem špión a marxista?“ rozpažil ruce Max a Fáberovi a Elen Hojerové zvěstoval: „Dyť já sem jen příslušník národa, kerej za pouhejch štyryasedumdesát let – vopakuju: ŠTYRYASEDUMDESÁT LET! To je plus mínus jeden lidskej život! A ten muj národ, do kerýho sem se přiženil, za pouhej jeden lidskej život prožil – a teď mě poslouchejte a nepřerušujte – prožil tohle: v roce 1918 ustavena republika jako skoro protipól předchozích staletí; v roce 1938 vyplaveny na povrch zásadní výhrady k předchozím dvaceti letům; v březnu 1939 popřeno všechno po roce 1918; v roce 1945 popřeno mnohé z toho po roce 1938 a všechno po roce 1939 a hlášeno se naopak k rokům 1918 až 1938; v roce 1948 popřeno všechno od roku 1918, všechno, všechno komplet; v roce 1968 vzpomenuty některé velké okamžiky po roce 1918, v klatbě nadále vše mezi roky 1939 a 1945 a jisté problémy shledány po roce 1948, jakkoli vývoj po tomto roce nadále formálně veleben; po letech 1968 a 1969 velebeno opět vše po roce 1948, nadále zavrhováno období 1939 až 1945 a o době po roce 1918 raději moc nehovořeno – a pokud ano, pak opět kriticky; po roce 1989 pozitivně nazíráno na vše po roce 1918, rozkymáceno mínění o letech 1939 až 1945, odsouzeno období po roce 1948 a skoro eště víc po roce 1968 – dokonce se zdá, že největší oběti přines až rok 1968, ne 1948 … ale budiž, to sem se pustil do komentáře, což sem nechtěl, nechal sem se unýst vášněma … a tak stručně uzavřu: v roce 1992 zrušena republika, kerá byla na počátku toho všeho, a nástupnickými státy skoro toporně hledáno, na co se napojit.“ Max se nadechl a v cílové rovince dodal: „Tak ňák v globálu sem to vzal a jistě by nějaký hnidopich našel tam či onde chybu. No – co s tim nadělám … nic, jen sem matematicky a mluvnicky popsal to, co se vodehrálo a co lidi zažili na vlastní kůži.“

Fábera a Elen Hojerová mlčeli, jako by hledali protiargumenty nebo aspoň přemýšleli o tom, co Max řekl.

„Když v osumašedesátym přijeli osvoboditelé, tak moje babička s dědou vodjeli na chatu k Berounce, že to tam přežijou,“ přerušil Fábera mlčení.

„No vidiš! Berounka!“ povykoval Max směrem k Elen Hojerové: „Chystám se tam příští tejden, vobhlídnu situaci.“ Pak se zklidnil a dodal: „Dyť ty roky 18, 38, 39, 45, 48, 68, 89 a 92 sou jak takovej ten klacek, co připevníš k mladýmu stromku, aby při růstu držel lajnu. Jakou lajnu po tomhle můžeš držet? A myslíš, že po tomhle můžeš bejt optimista? Nebo pesimista? Realista? Oportunista? … Nevim, asi je jedno, jak to pomenuješ, ale vítězem byl vždycky ten, kdo to přežil.“

 

Co udělá Oldřich Benčík, až začne válka

„Končit – pozor!“ zařval po vojensku Fábera, ale všichni zůstali v klidu sedět a nereagovali. Do Maxovy a Fáberovy kanceláře vpochodoval šéf Sekce VII, skutečný kapitán Oldřich Benčík, který hned ve dveřích definoval cíl své návštěvy: „Kontrola přítomnosti na pracovišti!“ A spočítal přítomné: „Dva chcípáci, kapitán a stíhačka.“

„Dáma má vždy přednost. A neni to ‚stíhačka‘, je to ‚pani stíhačka‘,“ napomenul ho Fábera, který znal Oldu Benčíka dýl, a tak si to mohl lajsnout.

„Pani stíhačka, dva chcípáci a kapitán,“ korigoval se Olda.

 

Z úvodních vět Oldřicha Benčíka a jejich hlasového podbarvení bylo patrné, že jejich tvůrce má dnes tátolítou náladu, a bude tedy přístupný šprýmování, bude před ním možné iniciativně nahazovat špeky a lízat se mu v přízeň a být s ním zdánlivě na jedné lodi, aniž by si zaměstnanec vysloužil stěrku neboli kartáč. Kdyby měl býval Oldřich Benčík náladu lašolítou, bylo by bývalo lepší stáhnout ocas, zatajit dech, pečlivě interpretovat každé jeho slovo, přejít do pasivity a reagovat jen na jeho podněty.

 

Když se dnes Olda seznámil s napůl bojovnou a napůl schlíplou náladou mužstva, nasadil výraz šimpanze, který najde poměrně ještě málo shnilý banán, a optal se: „Co je? Co řešíte?“

„Elen neví, kdy začne válka,“ zjevil postřeh Max.

„To neví nikdo, dokonce ani já ne,“ pravil Olda a posadil se vedle Elen Hojerové.

„Tak vidíš, Elen – ani Olda to neví,“ rýpl si do ní Max.

„Kecáš, Oldo,“ vyjela Elen Hojerová.

„Já fakt nic nevim,“ ujistil ji Olda, ale dodal: „Nicméně sem připravenej.“

„To řiká Max a Hektor taky, že sou připravený,“ nedala se Elen Hojerová: „A ty seš, Oldo, připravenej jak? Ty taky někam pojedeš?“

„A kdo někam pojede?“ neorientoval se Olda.

„Tady Max do zbouranejch kasáren,“ hodila Elen Hojerová hlavou směrem k Maxovi, aniž by spustila kukadla z Oldy.

„Jak může jet do zbouranejch kasáren?“ divil se Olda.

„Vlakem,“ konkretizovala Elen Hojerová dřív, než stačil Max zareagovat.

„To je ňáký divný,“ přiznal Olda a zaměřil pozornost na Maxe: „Ty jedeš do zbouranejch kasáren?“

„Chtěl sem, ale to bylo v době, kdy sem eště nevěděl, že sou zbouraný,“ ušklíbl se Max.

Olda nevěřícně zakroutil hlavou a vzal si do parády Fáberu: „A ty jedeš kam?“

„Asi k Berounce. Jako muj děda a babička,“ odtušil Fábera.

„Ale k Berounce jezdívá Max,“ ztratil se v situaci Olda.

„Je tam dobrý spojení – osobák každou půlhodinu a mezitim rychlíky a náklaďáky a vobčas drezína,“ popsal situaci na trati Fábera.

„A ty teda pojedeš kam?“ optala se Elen Hojerová Oldy.

„Já nikam nepojedu.“

„No počkej – a kam teda pojedeš?“

„No dyť to řikám: nikam nepojedu.“

„?“ následoval podiv Elen Hojerové.

„No já prostě nikam nepojedu, já zustanu doma,“ ujistil přítomné Olda.

„No a jak se teda na tu válku připravuješ?“ pozbyla zbytku jistot Elen Hojerová.

„Sbírám různý předměty.“

Oldovo strohé sdělení zaujalo nejen Elen Hojerovou, ale i Maxe a Fáberu.

„Mám doma,“ začalo lézt z Oldy, „nebo přesnějc: měl sem doma bysty různejch činitelů – Té Gé Masaryka, ten byl z ňáký hlíny nebo čeho, snad kopie vod Makovskýho, ale toho rozbil ten náš blbec (myslel syna). No a pak mám takovou malou, snad kovovou, šest, sedum cenťáku vysokou bystičku Lenina a asi vo centimetr dva menší snad gumový bystičky Havla a Klause – teda starýho Klause. A starýho Klause mám i jako kasičku …“

„… kasičku ????“ žasla Elen Hojerová.

„No, kasičku, to sem dostal v jižních Čechách: taková jako soška Klause v překlonu se staženejma kalhotama a jak má vystrčenej zadek, tak mezi půlkama je díra a tam se do něj vhazujou mince.“

„Óóóóóó! Nevídané! Úžasné!“ tleskali Max a Fábera.

„Že jo?“ ujišťoval se Olda, že alespoň některé podřízené zaujal: „Akorát je pak škoda tu plnou kasičku rozbít, protože tim rozbiješ celýho toho Klause a už ho nemáš.“

„A na co to máš?“ sondovala Elen Hojerová.

„No řikal sem si, že bych podle situace vyčapil příslušnou figurku nebo jinej předmět, kerej mám, za vokno nebo na jiný viditelný místo, abych po válce nebo jinym dějinnym zvratu s tou potenciálně novou situací splynul. Aby jako bylo jasný, jak smejšlim … Bohužel kromě těhle štyr, a teď už vlastně jenom tří, jiný bysty nemám, tak to nahrazuju jinak: třeba v knihovně a ve sklepě mám takový ty základní brožury různejch demokratickejch a nedemokratickejch směrů a …“

„… i toho?“ pídil se Fábera.

„Jasně! Nejsem blbej! V tomhle mezery nemám!“ ujistil ho rozhodně Olda.

„Hm,“ vyšpulil Max uznale rty.

„Vo čem mluvíte?“ ztratila se opět Elen Hojerová.

„To je tajný,“ odsekl Fábera.

„Jo, to je tajný,“ přidal se rychle Olda a stočil řeč na původní trasu: „Chtěl sem teda říct, že to a jiný věci mám doma. Třeba v knihovně mám vedle sebe bibli a korán a jedna, nebo druhá knížka pude dopředu podle toho, jak to pude dopředu ve světě.“

„A co buddhismus? Nebo jakuza?“ vyzvídal Fábera.

„Tady zatim nic extra nemám,“ kál se Olda: „Mám starej nefunkční japonskej tranzistorák, menšího dřevěnýho buddhu z obchůdku v Trenčianskejch Teplicích a pak takový ty čínský hůlky zvaný příbor a umim říct čínsky ‚na zdraví!‘.“

„Jak se to řekne?“ na to Max.

„Ňák kchambej nebo kchampej, pořádně si to nepamatuju.“

„Máš rezervy, musíš na sobě eště zamakat, abys přece jenom nebyl zaskočenej, až to příde. To bysme se pak s tou tvou nepřipraveností svezli my všichni,“ pokáral Oldu Fábera.

„No, Oldo, ale tos definoval rozpoznatelný směry – ale co kdyby to přišlo vodjinud?“ zajímal se Max.

„No,“ vyjevil Olda, „pak mám doma eště maličkýho kovovýho Vikinga, dřevěnýho estonskýho námořníka s fajfkou, menší plyšový figurky esenbáka, hajnýho a Švejka, malou gumovou postavičku londýnskýho bobíka, šest malejch gumovejch černoušků a jednu dřevěnou pani černouškovou, tři vyšší vyřezaný sošky vietnamskejch vesničanů, kanadskej praporek, štyry figurky cirkusovejch šašků, dřevěný prasátko na přívěšku, malýho skleněnýho slona, mušli z Kréty a bramboru z Karlštejnska.“

„To je kvalitní repertoár,“ vyzdvihl Fábera.

„To je strašný,“ shrnula Elen Hojerová: „Vy všichni ste připravený. Co mám dělat?“

„Zkus ten blázinec, to je docela jistota,“ poradil jí Max.

„Nebo Florenc 13:30,“ přidal se Fábera, „akorát Josef Bek už asi nepojede.“

„A cvič si přesuny,“ doporučil Max.

„To nejde nacvičit, když nevíš vodkud kam,“ opravil ho Fábera a zamyslel se: „Vojáci a civilisti – položme se správně na otázku.“

Ale než se na ni vojáci a civilisti stačili položit, převzal iniciativu Olda: „Hele, udělejte si to, jak chcete, ale hlavně ať je to jednotně. A pomožte tajdle Elen vyřešit její problém a budete odměněni.“

„Jak?!?!“

„Pochvalou před nastartovanou Vejtřaskou!“

„Na vojně se nechválí,“ namítnul Fábera.

„Aký je to tuna prístup k absolventom?!“ vykulil Max světlomety.

„Vy ste snad byli v jedný a tý samý tý vaší rotě na vojně?“ hádala Elen Hojerová.

„To ne!“ ohradil se důrazně Fábera a klidněji a chápavěji dodal: „Ale v jedný a tý samý armádě jo, to jo.“

„Smích přejde, já vás vyřešim! Pojedete jak dvojka máslo!“ přerušil je Olda.

„To je taky řešení našeho problému s válkou,“ připustil Max.

„Tady neni dovoleno se smát!“ vytknul jim téměř přísně Olda: „Vy volové – uvědomujete si, že za tohle tady nesu odpovědnost před těma nad náma? Před premiérem? Před prezidentem? Před spojenci? Vlastně před celym světem?!“ Sklopil oči k podlaze a po chvíli sebekriticky přiznal: „Myslím, že mám měkké srdce.“ A dolamentoval: „Vy potřebujete vojnu jako prase drbání.“ A vstal, že půjde.

„Systěmaticky ma nasieratě,“ napověděl mu Fábera.

„Jo, systěmaticky ma nasieratě,“ procedil Olda skrze zuby a vydal se na ústup.

„Končit – pozor!“ zařval po vojensku Fábera, ale všichni zůstali v klidu sedět a nereagovali.

 

Na vojně se neděkuje 

„Takže co mám dělat?“ optala se Elen Hojerová, když Olda mlčky odešel.

„Elen – vem to takle,“ apeloval Max: „Je … kolik je? (Podíval se na časový údaj v pravém dolním rohu monitoru počítače.) … Půl třetí … čili když to shrnu: na nic kloudnýho neni vhodnej čas, je vhodnej čas tak akorát se chystat na konec pracovní doby. Elen, věř mi, dneska válka nezačne, možná zejtra ráno, tak se běž pomalu balit a di se domu vyspat, abys byla ráno fit, kdyby ta vřava začala. My to tak s Fáberou taky uděláme, že jo?“

„Ano!“ sklapl podpatky Fábera.

 „Tak vám teda pěkně děkuju, že sem se vod vás za celej den nic extra nedozvěděla,“ zlobila se Elen Hojerová.

„Elen, na vojně se neděkuje,“ poučil ji Fábera.

„Taky to tam podle toho tak vypadá,“ šťouchla si Elen Hojerová: „Víte vy co, vy dva blbouni? Du si dát čouda.“ A následovala Oldřicha Benčíka v přesunu po vlastní ose.

„Peši ako na vozidle,“ rozloučil se s ní Fábera.

„Blbouni,“ ozvalo se z chodby.

„Vod Elen bych chtěl, aby mi vyprávěla pohádku na dobrou noc. To by se mi dobře usínalo,“ vyslal Fábera za Elen Hojerovou zvuk, který ale adresátku nemohl dostihnout, ani kdyby chtěl.

 

Nástražná realizace

„No a co my? Jak s tou válkou?“ optal se Fábera, když s Maxem osiřeli.

Max rutinním způsobem koukl na čas v pravém dolním rohu monitoru počítače, pak na Fáberu a suše odvětil: „Skoro tři hodiny, vyčkáme.“

„‚To, že nepřítel vyčkává a neútočí, je někdy – a někdy vždycky – důvod k válce,‘ řekl by nadporučík Štefan Slanina.“

„Takže vlastně mezi neútokem a útokem rozdíl neni. Tomu se ovšem, Hektore, řiká ‚nástražná realizace‘.“

Fábera pohroužen do sebe mlčel a pak povídá: „Máš pravdu, Maxi, vyčkáme, vyčkáme. Musíme, kurva, myslet politicky.“

Max přikývl, dal si nohu přes nohu, zkřížil ruce na prsou a hlavu sklonil k novinám, jež si rozprostřel na kolenou, aby to jako vypadalo, že je čte. A stáhl víčka jako obchodník roletu na obchodě a začal tlouct špačky. Konečně měl od rána chvíli jenom sám pro sebe.

 

Epilog

 

Teda, todle řešit soudruh ministr, tak se z toho posere a … poblije!

(Desátník Halík, Černí baroni)

 

 

Konec

 

 

 

 

Poznámka autora

Upřímně děkuji paní Marii Votrubové, Brand Manager Božkov, za souhlas s užitím reklamního sloganu „Pravá česká flotila“ pro Božkov tuzemský.

Povídka záměrně obsahuje fonetickou podobu promluv v cizích jazycích.

Povídka zahrnuje mnoho výroků Hektora Fábery (bez jeho vědomí). Kdybych je ale nezachytil, obávám se, že Hektor sám by to nikdy neudělal, takže jeho nesmrtelné citáty by zmizely kamsi do historie, aniž by po sobě zanechaly otisk.

Děkuji Jakubovi za připomínky k textu: snažil se ho obrátit do bojové a bojovné nálady, ale jeho síly na to zatím nestačily.

 

Foto: „V dobré společnosti“ a „Jakubův tank bez hlavně, již ukousl kocour Kulich“ (fotografie je kvůli ztížení identifikace záměrně rozostřena v souladu s bezpečnostními standardy Národního bezpečnostního úřadu a NATO) (Foto: Ch.D.Sobegh).

 

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, novinové články, hudební skladby a webové stránky:

 

Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje (pořad Československé televize)

Kdo, s kým, o čem, pro koho? (hudební TV pořad, Československo 1963)

 

Blízká setkání třetího druhu (film USA 1977)

Černí baroni (film Československo 1992)

Florenc 13,30 (Československo 1957)

 

Čech Svatopluk, Jitřní písně/Dosti nás

Puzo Mario, Kmotr

 

Dobeš Pavel, Jarmila (http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/dobes-pavel/jarmila-102021)

Rangers-Plavci, Evžen lovec žen, (http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/plavci/evzen-lovec-zen-92114)

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce, která ještě nemá název, ale bude o tom, jak to Max a Kowalski obvykle vidí v úvodu roku… A třeba právě tak se ta povídka nakonec možná bude i jmenovat – Jak to Max a Kowalski obvykle vidí v úvodu roku.