Motto 

Svět je ironie a jeden velkej paradox. 

 

1.

 

Pan G vyšel z restaurace a zastavil se na chodníku. Ze zvyku se rozhlédl kolem sebe. Husovo náměstí, centrum Berouna, ovládala ospalá nálada. Jen několik osamělých jedinců, dva milenci a dvě rodinky s kočárky a dětmi čeřili jinak poklidnou atmosféru.

Radniční hodiny i ciferník na Plzeňské bráně ukazovaly půl třetí. Nápis na bráně připomínal: „Všeho do času, Pán Bůh navěky“.

Ani ne za minutu zabočil Pan G dvakrát doleva, vešel do uličky vedoucí pod okny hotelových pokojů a vydal se na vlakové a autobusové nádraží.

Displej na střeše tribuny fotbalového stadionu na břehu Litavky zvěstoval  +13 stupňů Celsia, displej před nádražím jako obvykle o stupínek víc.

 

Pan G přicházel k nádraží ve chvíli, kdy odjížděly oba autobusy nahrazující vlakové spojení mezi Berounem a Karlštejnem. Starousedlíci by řekli Kárštejnem.

Bylo 14:45.

Pan G zvažoval, zda má jet do Prahy Žlutým morem (jak říkají vlakoví fajnšmekři tomuhle typu motoráku), tudíž přes Vráž, Loděnici, Rudnou u Prahy a Řeporyje, nebo se má až do Prahy harcovat autobusem. Nakonec vybral ze dvou variant třetí: pojede náhradní autobusovou dopravou za nejezdící vlak mezi Berounem a Kárštejnem a v Kárštejně přesedne na osobní vlak City Elefant.

To tak v životě bývá: když si má člověk vybrat ze dvou možností, je nejlepší zvolit tu třetí.

*

Pan G vstoupil do nádražní haly a šel si pro jízdenku. Měl smůlu: stoupl si jako druhý do minifronty, v níž ženská před ním řešila cosi složitějšího, takže ona sama jedna vydala za tři odbavené osoby u vedlejší pokladny. Ale Pan G obecně nerad měnil vybrané, a tak počkal, až na něj přišla řada.

Protože měl k dobru zhruba dvacet minut, koupil si ve stánku proti pokladně turka. Než se na něj prodavačce uvařila voda, obsloužila další zákaznici, která projevila zájem o dvě škvarkové placky.

„Ty bych si dal taky,“ blesklo Panu G hlavou. A když mu prodavačka podávala kafe, lípnul jí do ruky pětku a oznámil, že si vezme ještě škvarkovou placku.

„Ta pani mě navnadila,“ vysvětlil.

S turkem a škvarkovou plackou si Pan G sedl před jednu z uzavřených prodejen jízdenek a bužíroval. Při jídle si prohlížel nádražní halu. Motal se v ní holub, který v jednu chvíli docapkal po podlaze až k pokladně, takže to vypadalo, že také někam jede a také si jde koupit lístek. Ale protože byl na podlaze a nahoru ke kase neviděl a pokladní neviděla jeho, ostrouhal a odkvačil pryč.

*

Deset minut před odjezdem si šel Pan G sednout do autobusu nahrazujícího vlakovou dopravu mezi Berounem a Kárštejnem.

„Dobrý den, sem tady dobře…,“ položil řečnickou otázku a ukázal řidiči jízdenku. Šofér se usmál, ani ji nekontroloval a odpověděl, že určitě.

Pan G se posadil.

 

2.

 

Sekce VII občas najímala na práci externisty. Nebylo to o moc levnější, než kdyby použila někoho zevnitř systému, ale použít někoho ze systému s sebou neslo větší papírování.

Pan G patřil mezi nejspolehlivější externisty. Relativně zachovalý dvaapadesátník byl v Sekci VII oblíbený: dostal práci, neptal se na podrobnosti a odvedl precizní výkon.

Snad jediným jeho nedostatkem bylo to, že neměnil pracovní nástroje, což podle některých chytrých hlav v Sekci VII bylo potenciální riziko. Ale kapitán Benčík, vedoucí Sekce VII, držel nad Panem G ochrannou ruku, protože věděl, že se mu to mnohonásobně vyplatí a vrátí.

Nejoblíbenějším pracovním nástrojem Pana G byla čtyřiačtyřicítka a jeho nejoblíbenější metodou ustřelit člověku půlku hlavy. Bylo to něco jako jeho podpis: čtyřiačtyřicítka a půlka hlavy fuč.

Pan G pracoval jenom se čtyřiačtyřicítkou. Jiné nářadí, třeba nože, bomby, poškozené brzdy automobilů a jiné nástrahy, ze zásady a cti odmítal.

„Nůž – to je vlastně chlap, ale čtyřiačtyřicítka – to je ženská v nejlepších letech,“ říkával zasněně: „Kyprá, pevná, plná síly, máš se čeho chytit. To je ženská, kerá ti padne přesně do ruky.“

Bomby odmítal jako zbraň neschopných idiotů bez invence a ostatní metody jako nástroje rozmazlených fracků, kteří už roupama nevědí co dělat.

Ale výjimka potvrzuje pravidlo a výjimky dělával i Pan G. Občas si zpestřil rutinu … aby pak měl zase chuť na osvědčené. A co bylo osvědčené, to ho uklidňovalo.

 

3.

 

Minutu po čtvrt na čtyři se oba autobusy nahrazující vlakovou dopravu mezi Berounem a Kárštejnem rozjely. Pan G se pohledem skoro nostalgicky loučil s berounskou nádražní halou.

Vlaky miloval.

Autobusy bral jako nutné zlo.

Osobní auta nenáviděl.

*

Oba autobusy jedoucí v těsném závěsu projížděly městem. Pan G se okénkem pozorně díval: Plzeňská brána … Všeho do času, Pán Bůh navěky … támhle jsem v půl třetí stál … to je ale vody v Berounce! … Žádné obnažené břehy jako obvykle …

Pod berounskou nemocnicí zabočily autobusy doprava a vydaly se do serpentýn nad městskou čističkou vod. Pan G se díval na svou milovanou řeku a cyklostezku lemující její levý břeh. A na cestu rámující pravý břeh, kterou ale teď zabíjela nákladní auta odvážející vybagrovanou zeminu vedle železniční trati. Právě kvůli těmto pracím nejezdily mezi Berounem a Kárštejnem osobní vlaky. Jen rychlíky a náklaďáky.

Pan G se očima mazlil s každým místem u řeky. Cestu mezi Berounem a Srbskem (říkal „tim našim Srbskem, nikoli tim balkánskym“) znal skoro zpaměti, byla jeho oblíbená. Když si chtěl odpočinout, jel právě a jenom sem.

Nejdříve jezdil sám, pak s ním začala jezdit Žofie … jeho milovaná Žofka … ale umřela mu, a tak zůstal na cestu zase sám.

Pan G zůstal na každou cestu sám.

 

4.

 

Pan G přijel do Berouna už před čtrnácti dny. Kapitán Benčík mu předtím ukázal fotografie mladého muže.

„Expedice,“ řekl Panu G, který se jako obvykle neptal na podrobnosti, nýbrž jen na místo a termín.

Shodou okolností padla tentokrát volba na Beroun, druhý domov Pana G. Když do města přibyl přede dvěma týdny, aby si prohlédl cíl, sedl si v hospodě k oknu, jímž a od něhož viděl současně na Husovo náměstí a dovnitř restaurace.

Zboží určené k expedici došlo záhy – chlápek připomínající fousáče ze skupiny ABBA po doktorem nařízené dietě. S nikým nemluvil. Jen si objednal pivo, při druhém začal rozprávět sám se sebou a při třetím se už při rozhovoru i smál a odfrkoval.

Rutinní záležitost, usoudil Pan G. Doma si vše naplánoval a dnes přijel, aby zboží vyexpedoval. Usadil se u stejného okna ve stejné hospodě a čekal.

 

5.

 

Autobus a jeho kamarád nahrazující oba vlakovou dopravu mezi Berounem a Kárštejnem se vyšplhaly nahoru na vršek proti Tetínu a valili to k Hostími.

Nebo Hostimi? Nebo dokonce Hostimu?! Hostímu?!?!

Pan G si jednou všiml, že cedule označující začátek a konec obce se v tomhle rozcházejí.

Jen zákruty před obcí a za ní byly pořád stejné.

„Rozcvička před Hostimí a za Hostimí a pak nad Srbskem naostro,“ pomyslel si Pan G, neboť věděl, že krouceniny před Hostímí a za Hostímí jsou sranda v porovnání s tím, co přijde nad Srbskem – tim našim Srbskem, nikoli tim balkánskym.

Při sjezdu do Hostími alias Hostimi si Pan G polohlasně začal pozpěvovat Vodičkovu písničku „řidič – ten tvrdý chleba má, musí znát …“. Pobrukoval si ji už při stoupání nad nemocnicí v Berouně, pak nahoře na kopci nahodil Baltimore od Taxmenů „… a vlak nás potom odvez‘ až do dálek za obzor, tam kde ze tmy vstříc nám svítil Baltimore…“, ale přišly zatáčky před Hostímí alias Hostimí a starej Voda: „… a ty tu brečíš nad tou jedinou jízdou“.

 

6.

 

„Proč mu vůbec řikaj ´Pan G´?“ zeptal se kapitána Benčíka Šprýmař Charlie, který v partě lidí, jež si Sekce VII najímala na choulostivou a jemnou práci, představoval mladou, nastupující krev.

„Nevim,“ opáčil kapitán Benčík, „prej je jako bod G u ženský: všichni věděj, že existuje, ale málokdo ho umí přesně najít.“

„Vod čeho to je dovopravdy?“ nedal se Šprýmař Charlie.

„Fakt nevim,“ pokrčil rameny kapitán Benčík, „co ho znám, řikal mu tak vždycky každej. A víš, jak to tady je: každej máte ňáký méno, ňákou přezdívku, ale dokud vo ní nezačnete mluvit sami, nikdo se vás nezeptá, proč ste si vybrali zrovna tuhle. To je pravidlo – měj ho na paměti a neporuš ho tim, že se budeš blbě ptát.“

 

7.

 

Po cestě mezi Berounem a Kárštejnem přemýšlel Pan G o tom, že pod autobusem by se ve chvíli, kdy se na úzké křivolaké silnici míjí s protijedoucím vozidlem, mohla utrhnout krajnice. Celá plechová krabice na dvou nápravách by se pak skutálela se srázu, třeba do berounské čističky odpadních vod nebo na Kozel, prostě tam dolů, kam Pan G hleděl a odkud se k němu vzpínaly stromy, jejich vršky viděl pod sebou.

Pan G se myšlenky pádu nebál. Připouštěl nicméně, že v obou autobusech je patrně jediný, komu by to nevadilo. Vycházel totiž z faktu, že má pořád ještě něco natrénováno z vojenské základní služby, kterou absolvoval před třiceti roky, a že zatím vždycky v životě měl ve všem štěstí a leccos přežil. Předpokládal tudíž, že by se pevně zaklínil do vlastního sedadla a současně se pevně držel sedačky před sebou, až by se autobus kutálel dolů do strže. A až by dopadl na její dno, vylezl by z pomuchlané haldy plechu, rukou by se sebe smetl prach a špínu a pokračoval by dál domů. A pak jednou v důchodu by o tom napsal povídku, něco jako Otakar Batlička, který také sepsal svoje zážitky. „Jak jsem se skutálel s autobusem“ by se jmenovalo dílko Pana G, asi povídka, možná reportáž, třeba by to vydalo i na novelu, ale v ní by už musel kapku víc fabulovat, aby text něčím vycpal.

*

Štěstí toho dne bylo, že protijedoucích aut bylo poskrovnu a s autobusy nahrazujícími vlakovou dopravu mezi Berounem a Kárštejnem a jedoucími od Kárštejna se autobusy jedoucí od Berouna potkávaly v rovných a méně nebezpečných úsecích.

Největší potíž tak působili jako obvykle cyklisté, kteří se autobusům pletli do cesty zpravidla tam, kde silnice byla nejvíc vachrlatá, úzká a nejméně přehledná.

„Skopal bych je do škarpy,“ uvažoval Pan G a pozoroval skrze okénko autobusu, jak ty osoby na kolech šlapou ze všech sil do pedálů.

Pan G neměl cyklisty (a teď i tak módní koloběžkáře a jiné mechanismy) rád. Znal je z Prahy, kde si často vynucovali právo jezdit po chodníku, jako by slovo „chodník“ bylo odvozeno od slova „kolo“ nebo „cyklista“.

Jednou došla Panu G trpělivost – občas se mu to stávalo a byl si vědom, že je to jeho slabina, nicméně dařilo se mu ji skrývat před lidmi ze Sekce VII i ostatními.

Po pražském chodníku se toho podmračeného dne velkou rychlostí řítil mladý muž na kole. Při jízdě stál na pedálech a bezohledně kličkoval mezi vystrašenými chodci. Ti, jimž se blížil k zádům, vůbec netušili, co je může potkat.

Policie samozřejmě v dohledu nebyla. Potkat živého hlídkujícího policistu v ulicích města bylo spíše dílem štěstí a náhody. Byly doby, kdy měl Pan G chuť strážce zákona, na něhož načapil, požádat, zda by se ho mohl jemně dotknout prsty, aby si ověřil, že to není duch, ale skutečně živý polda.

Objektivně je ale nutné přiznat, připouštěl si v duchu Pan G, že když už se někde policisté vyskytli, lidé je příliš vážně nebrali. A pokud se policisté rozhodli zjednat pořádek a zakročit proti narušitelům zákona, mohli skoro na sto procent počítat s tím, že nadřízení je místo pochvaly budou v první řadě vyšetřovat, zda to nepřehnali a nebyli na zločince až příliš zlí a oškliví. Oběť obvykle nikoho nezajímala a pokud ano, tak až na posledním místě.

Čili: po pražském chodníku se toho podmračeného dne velkou rychlostí řítil mladý muž na kole. Při jízdě stál na pedálech a bezohledně kličkoval mezi vystrašenými chodci. Ti, jimž se blížil k zádům, vůbec netušili, co je může potkat.

Pan G si všiml, že o dům stojí opřený kus lešenářské trubky, asi půl metru dlouhé. Uchopil ji a když ho cyklista míjel, vrazil mu rouru do drátů předního kola. Bicykl se zasekl, opsal kolem osy předního kola půlkruh a zahodil cyklistu kamsi před sebe.

Na chodníku, plném především asijských turistů, vypuklo haló. Cizinci si hned všechno fotografovali a točili v domnění, že je pro ně připravena atrakce, případně zde natáčí nějaký nový trhák hollywoodská produkce.

Odmrštěný cyklista, válející se kdesi vpředu mezi dlažebními kostkami, do nichž v závěrečné fázi letu držkou vyryl svou nesmazatelnou stopu, zprvu nechápal, která bije. Když začal přicházet k sobě, zvedl oči plné údivu a výčitek k Panu G. Přestože se mu z hlavy i jiných částí těla řinula krev a zdálo se, že to nedá dohromady, začal se sbírat ze země a chystat k odvetě.

Avšak na tu neměl Pan G náladu. Chlapa přetáhnul trubkou po hlavě tak zdatně, že její půlka i s mozkem se jako žvýkačka připlácla na zeď baráku, hned vedle výlohy prodejny zdravé výživy pro sportovce.

Výjimka potvrzující pravidlo. Na bouchačku nedošlo.

Asijští svědci se později upřímně snažili policii pomoci identifikovat pachatele, ale ze čtyřiašedesáti fotografií mužů, žen a třetího pohlaví, jež jim kriminalisté ukázali, kývli a odpověděli souhlasně はい („ano“), 是的 („ano“) nebo yes („ano“) na čtyřiatřicet snímků s portréty pětadvaceti mužů a devíti žen, z čehož brunetů a brunetek bylo devatenáct, blondýnů a blondýnek osm a plešatých pět. Výčet možných podezřelých uzavírala dáma se zeleným přelivem a punker se žlutým čírem.

Obvyklí podezřelí – viděno optikou amerického filmu s Kevinem Spaceym (mimo jiné).

Až na drobné nuance skončil stejným výsledkem i policejní pokus o identikit. A fotky a záběry, jež si turisté pořídili na mobily a fotoaparáty? Bohužel – ani špičková technika nezajistí kvalitu, když ji ovládá nemehlo. Pana G pořádně nezachytil ani jeden a pokud ano, pak temeno jeho hlavy a záda.

Byl to jeden z mála okamžiků, kdy Pan G pracoval před svědky. Jinak si vždy dával pozor, aby se mu nemotali na place.

 

8.

 

Čekání v berounské hospodě se protahovalo. Kopie fousáče z ABBy si dávala na čas, jako by tušila, že dneska něco nehraje.

Za stolem vlevo od Pana G seděl dělník v montérkách. Už tady trůnil, když Pan G vešel dovnitř. Teď dokouřil cigaretu, dopil pivo, zaplatil a vstal. Při odchodu se otočil k Panu G a bez pozdravu mu potichu sdělil: „Kód Zebra.“

Pan G na něj mlčky pohlédl. Chlap se vrátil do původního směru a pomalu odcházel z hospody.

„Kód Zebra“ znamenal v hantýrce Sekce VII pokyn k okamžitému ukončení akce. Jinak řečeno: dnes bez expedice.

Pan G mlčky dopil svoje pivo, zaplatil a vydal se na cestu domů … vyšel z restaurace, zastavil se na chodníku, ze zvyku se rozhlédl kolem sebe … ani ne za minutu zabočil dvakrát doleva, vešel do uličky vedoucí pod okny hotelových pokojů a vydal se na vlakové a autobusové nádraží …

 

9.

 

Duo autobusů nahrazujících vlakovou dopravu mezi Berounem a Kárštejnem dorazilo na nádraží pod Karlovým hradem za pětadvacet minut. Vlak City Elefant už stál nachystaný na první koleji.

Při vystupování z autobusu řekl Pan G řidiči: „Nashledanou.“ Byl z pasažérů jediný, kdo se rozloučil. Původně chtěl šoférovi i říct, že je pašák, jak to parádně v křivolakých silnicích vybíral, a že to zaslouží obdiv. Ale neudělal to, neboť chválený lid zpravidla zpychne a toho, kdo ho ocení, považuje za slabocha.

*

Pan G nastoupil do vlaku a rozmýšlel se, zda si má sednout do přízemí a být zemi a krajině za oknem co nejblíže, nebo do patra a shlížet na krajinu blahosklonně s výšky bezpečí.

Vystoupal do patra.

Když parkoval na volné místo k sezení, všiml si na stolku pod oknem kóje před sebou ležícího otevřeného časopisu. Titulek článku byl umístěn uprostřed celostránkového textu a zněl: „Sex a muži.“

„To snad psala Lysohlávka Hulihenová,“ napadlo Pana G.

Lysohlávku Hulihenovou alias Balalajku znal ze Sekce VII. Nebyla její kmenovou zaměstnankyní, ale z titulu své funkce s ní byla v každodenním kontaktu. Přezdívku Balalajka si vysloužila proto, že figuru měla jak ten hudební nástroj a navrch také jako on bublala furt dokola to samé.

Lysohlávka Hulihenová byla buchta středního věku od kukuřice s nevědomou krizí vlastní identity. Její problém spočíval v tom, že neměla chlapa – a ženská bez chlapa, to je holé neštěstí. Balalajka se ho sice úporně snažila ulovit, ale opakovala přitom stále stejnou chybu: místo toho, aby před chlapem ženskou byla, chlapovi raději vysvětlovala, že ženskou je, až si chlap kladl otázku, zda opravdu ženskou je. A oddechl si, že setkání s ní má za sebou.

Jenom Lysohlávka Hulihenová byla schopná spíše teoretizovat na téma „Sex a muži“ v celostránkovém časopiseckém článku než něco prakticky podniknout.

*

Když se Pan G uvelebil v sedadle, časopis se mu znovu zjevil před očima – tentokrát ve škvíře mezi stěnou vagonu a bokem sedačky před ním.

„Sex a múzy,“ přečetl si na dálku až teď správně text. A zkorigoval svůj úsudek: „Aha, to nemůže bejt Balalajka, tohle vypadá na umělce, kerej se probudil v pět vodpoledne po prošukaný noci a vopici, spočítal si honoráře, načal další flašku a přepadla ho múza.“

Víc Pan G časopis neřešil, byla by to ztráta času.

*

Ženský hlas v reproduktoru ve vlaku potvrdil, že souprava opravdu jede na Hlavní nádraží alias Wilsoňák, ale mine Velkou Chuchli a Smíchovské nádraží, kde chtěl Pan G vystoupit. Úhybný manévr vlaku mu posléze potvrdil konduktér razítkující jízdenky.

„Dřív je štípali štípačkama, dneska už je jenom razítkujou,“ zadumal odevzdaně Pan G, pro něhož to byl další důkaz toho, že starý dobrý svět mizí a nový stojí za dvě věci.

Průvodčí řekl, že na Hlavák pojedou přes Krč, Pan G tedy nebude muset vystupovat.

„Tam sem nikdy nejel. Aspoň to poznám i jinde,“ pravil, ale razítkovač lístků neměl chuť na srandičky a odpověď Pana G pojal oficiózně, mechanicky a bez zbytečných keců.

*

Když někdy před jedenáctou hodinou opouštěli nádraží v Kárštějně, míjeli most přes Berounku. V dáli nad ním se vzpínala silueta hradu. Bokem od vjezdu na most právě domočila starší tlustá teta. Stála před roštím a na svoje ohromné tělo urputně rvala směrem nahoru kalhotky a směrem dolů vykasanou sukni, obojí současně. Šlo jí to ztuha.

Pan G na ni hleděl beze slova, zájmu a posunků a ona mu to opětovala.

„Kdyby tam aspoň chcala pěkná mladá holka,“ litoval Pan G.

*

Vlak nabral rychlost směrem ku Praze. Pan G se díval oknem ven – Berounka byla špinavá, nesla v sobě hnědou vodu. Chaty, domy, kempy, louky podél trati …

„Hodně je to eště zazimovaný,“ špekuloval. Jen tu a tam někdo něco opravoval po zimě a jedna paní makala na záhoncích na zahrádce před chatkou.

„Vidim baráky a zahrádky a řikám si, jak bysme si bejvali něco takovýho udělali sami pro sebe se Žofkou,“ běželo mu hlavou.

Když umře ženský chlap, ten JEJÍ chlap, bejvá ženská obvykle natolik silná, že nepadne. Ženskej a mateřskej pud, to, že je ženská, ji vede a nutí k tomu, že padnout nesmí.

Když umře chlapovi ženská, ta JEHO ženská, ztratí chlap kotvu, kompas a maják v jednom. A ztratí zábrany. Všechny zábrany. Stane se bestií. Bestií zbavenou citu. Krvelačnou bestií.

 

Když Panu G zemřela Žofie, ztratil poslední zábrany a jeho postoj ke světu získal konečnou, nesentimentální podobu.

*

„Můžu říct, jaký to bylo v životě po dvacítce, po třicítce a po čtyřicítce,“ říkával Pan G: „Můžu popsat, jaký to je těsně po padesátce. Zatim nevim, jaký to je po šedesátce nebo po sedumdesátce. Pokud de vo tu padesátku: zkraje po padesátce se člověk začíná stávat pokornějšim, ale taky začíná ztrácet zábrany dělat věci, kerý dřív nedělal, protože buď nechtěl, nebo si myslel, že je na ně dost času, vodkládal je. Jak se blíží perspektiva smrti, přestává se bát je dělat. A je skoro vochotnej ty věci udělat a nýst za ně i negativní následky. Chuť, touha, potřeba, nutnost je udělat je silnější.“

*

Ještěže lidstvo vymyslelo střelné zbraně a potrpí si na potřebě pomsty. A některé civilizace k tomu jako bonus přidaly alkohol jako lék na výčitky svědomí a zapomnění.

 

10.

 

„Je vůbec někdo, s kym má Pan G slitování?“ optal se Šprýmař Charlie a stejně jako moderátor Vladimír Čech v televizní soutěži „Chcete být milionářem?“ nabídl varianty odpovědí: „Matky s dětma, děti, nemocní…“

„Se starejma lidma,“ odpověděl bez váhání kapitán Benčík.

Překvapený pohled Šprýmaře Charlieho prozrazoval, že by chtěl znát podrobnosti.

„Až na výjimky jen se starejma lidma,“ zopakoval kapitán Benčík: „Pan G tvrdí, že každej žádá pomoc pro děti, hlavně nemocný děti, taky pro nemocný dospělý, takový ty dospělý mladšího věku. Ale na starý lidi a navrch nemocný starý lidi se prej každej akorát tak vysere.“

 „To bych do něj neřek,“ podivil se Šprýmař Charlie.

„Pan G oplývá vlastností, kerý se řiká ´zdání klame´. Prostě působí navenek jinak, než jakej ve skutečnosti je. A málokdo ví, jakej ve skutečnosti je. A proto má hodně lidí tendenci ho podceňovat – samozřejmě ve svuj neprospěch.“

„A jakej von ve skutečnosti je?“

„Nesmiřitelnej, bez emocí, citově a lidsky vyprahlej a prázdnej, tvrdej, sarkastickej… Nemá rád lidi a nenávidí jejich snažení … Ale je to jen muj dojem a vodhad. Vopakuju to, co sem řek před chvílí: u něj člověk nikdy neví, jakej je ve skutečnosti. Nicméně mám pocit, že uvnitř, za tou zdí, je v něm pořád eště kus člověka, nečeho lidskýho.“

„Von byl vždycky takovej?“ nedal se Šprýmař Charlie.

„Ne,“ pravil kapitán Benčík: „Původně v něm převažovalo spíš samaritánství. To měl po svý mamině.“

„Co ho změnilo?“

„Život. A zjištění, že čim víc se s lidma sere, tim víc s nim voni vořou. A zneužívaj ho. A dělaj z něj blba.“

 

11.

 

Deset minut po jedenácté přejel vlak most přes Berounku před Černošicemi-Mokropsy. Mezi zastávkami Černošice-Mokropsy a Černošice, vpravo, uviděl Pan G okraj Prahy.

Poprvé po cestě z Berouna uviděl Prahu. Lehce jím projelo zachvění a sentiment.

„Ať je, co je, tohle je muj domov. Nohama patřim jenom sem. Tam, v tomhle městě, je muj byt, moje doupě,“ letělo mu hlavou.

Aspoň něco málo z toho JEHO světa mu zůstalo.

Ale současně delší dobu pociťoval, že se stal cizincem – a nejenom ve vlastním městě.

*

„Zestárnul sem, jakkoli si to subjektivně nemyslim,“ uvažoval: „Tohle je jiná doba. Neřikám špatná, ale jiná. Neni to ten muj svět, kde sem to znal. Kde byli lidi, kerý sem znal, události, kerý sem prožil nebo zažil, předměty, kerejch sem se dotýkal, zvyky a obyčeje, kerý dávaly mýmu životu jistotu a smysl. Kde sou starý autobusy a táhlý žvatlavý syčení tssssssss provázející zavírání jejich dveří? Kde je řachtání skleněný výplně votevíranejch vstupních dveří do pobočky městský knihovny Na Skalce? Kde je cvaknutí starýho vypínače světla v našem baráku? Kam se poděly všechny ty věci a zvuky?“

„Do prdele!“ přiznal prohru Pan G.

„To je ale přece normální, podivejte se na pana Voráčka. Co má řikat von?“ připomněl by mu Jakub, životem ještě neobušenej kluk Maxe Štróbika ze Sekce VII.

Sedmaosmdesátiletý pan Voráček žil celý život na jednom místě – v domku, který s pár dalšími stál původně osamocen za městem v polích. Dnes je obklopen panelovými domy, vilkami a jinými stavbami a téměř se mezi nimi ztrácí.

Pan Voráček neopustil domov – a přesto se ocitl někde úplně jinde.

„Do prdele!“ uznal Pan G prohru a bezvýchodnost situace.

„Zahořknul sem,“ přiznával na rovinu: „Zahořknul sem postupně, jak mi vodcházeli nejbližší – máma, táta, Žofka. I smrt Žofčina tatínka, jakkoli sem ho neznal dlouho, se mnou hejbla. Nebo začali poslední roky a měsíce houfně a ve velkym vodcházet i ňáký známý lidi – sousedi, herci, zpěváci, spisovatelé a jiný a jiný, se kerejma sem nikdy nic osobně neměl a mohli mi bejt ukradený, jenže žili ve stejný době a stejnou dobu jako já a najednou z tý doby začali vypadávat a ve mně tak ňák začal narůstat hořkej dojem, že mě vopouštěj a že mě tu nechávaj samotnýho. A paralelně s tim mi ty noví, příchozí, ty doucí po mně, začali z toho pořád eště zbejvajícího mýho světa vodkrajovat plátek po plátku, až mi najednou nezbejvá skoro nic.“

*

Za Radotínem přejel vlak po Mostě inteligence Vltavu a nad branickým nádražím zamířil ke Krči a Vršovicím a pak na Hlavní nádraží.

„A mám nakročeno zase k tomu posranýmu světu, kde sme všichni jen herci v kuse, kerej sme si sami nevybrali,“ pomyslel si Pan G.

Příliš mu v ten okamžik nepomáhalo ani vědomí, že nic lepšího než holý život člověk v životě zadarmo nedostane – a podle toho by s ním měl zacházet.

Jenže čas, věci a děje zašly v případě Pana G už příliš daleko.

 

Panu G mizeli ze života lidé.

Panu G mizely ze života věci.

Panu G mizel jeho vlastní život.

Panu G zbyly jen vzpomínky.

Panu G zbyl jen nesentimentální vztah k lidem.

Panu G zbyla jen čtyřiačtyřicítka.

 

Epilog

 

 

„You one crazy old man.“ (Mason ‚The Line‘ Dixon before the final round.)

„You’ll get there.“ (Rocky Balboa)

„Jsi starej blázen.“

„Taky budeš.“

 

Konec

 

 

Foto: Ch.D.Sobegh

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy a hudební skladby:

Řidič, ten tvrdej chleba má (Ladislav Vodička)

Baltimore (Taxmeni)

Obvyklí podezřelí (USA/Německo 1995)

M*A*S*H (TV Seriál, USA 1972-1983)

Rocky Balboa (USA 2006)

 

V povídce je použito motto Věřina syna Václava.

 

*

 

Pan G se jednoho dne vrátí. Bude to jako obvykle nečekaně, proto teď nelze s určitostí říci, kdy a kde to bude. Ale vrátí se.