Město v této povídce, lidé a místa – všechno je fiktivní. Jen chování postav se zakládá na zavedené technice žití.

(Parafráze výroku spisovatele Eda McBaina) (1)

 

 

Úvod

 

Krátce po tři čtvrtě na sedm se Max Štróbik vybaloval ve své kanceláři a lamentoval, že venku je zima jako v morně. Teploměr umístěný za kuchyňským oknem Maxova bytu ukazoval těsně před šestou -2 stupně Celsia. A to byla už druhá polovina dubna!

„Kosa nostra,“ potvrdil by Maxův spolupracovník Hektor Fábera, kdyby už byl také v práci. Jenže chodíval až na osmou, takže Max si lebedil, že jej v úvodu dne nikdo neruší snahou o konverzaci, šramotem ani obyčejnou fyzickou přítomností.

Dobu mezi vlastním probuzením a příchodem kohokoli jiného do jeho kanceláře (což byla jedna až dvě hodiny podle toho, kdy dorazil do práce) považoval Max za nejhezčí část dne – nota bene, když to bylo na podzim a v zimě a v tu dobu ještě vládla tma.

Tuhle ouverturu vyplňovaly každý pracovní den tytéž tóny, podle nichž bylo možné Maxe spolehlivě poznat úplně stejně jako po pár akordech Greenhorny, Wabiho Ryvolu či Olympic. Maxovou notovou osnovou byla cesta do práce autobusem a tramvají městské hromadné dopravy a notami chůze poloprázdnými ulicemi, hrkot autobusového motoru, břinkání a řachtání tramvajového podvozku, poděkování pouličním hodinám na křižovatce za to, že bdí nad Maxovým životem, a snídaně na psacím stole v kanceláři zahrnující dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety – prvního ranního turka.

Autobusem a pak tramvají jezdíval Max do zaměstnání každé ráno – autobusem se dovezl na konečnou, pak prošel Šuralovou štráse a na křižovatce se třemi ulicemi přestoupil do tramvaje. Nikdy ho nenapadlo tuto pravidelnost změnit a zvolit jinou trasu, případně rovnou přesedlat a začít se vozit autem.

 

1.

Třídveřový nízkopodlažní autobus, jímž dnes cestoval do práce, přijel do zastávky přesně na čas v 06:19. Už když zajížděl do stanice, všiml si Max, že na JEHO místě v centru pohyblivé prosklené plechové krabice na dvou nápravách stojí Matylda. Polohlasně zaklel, neboť neměl rád, když mu ráno kdokoli okupoval JEHO místo. Zpravidla mu to zkazilo náladu na celý den.

 

Matylda na první pohled nepůsobila dojmem, který by Fábera popsal slovy: „Když chce ženská upoutat pozornost, vždycky vyjekne“. Ale soudě podle toho, že Matylda v autobusu nikdy neměla svoje stabilní místo pro stání ani sezení, vztahoval se na ni možná jiný Fáberův obecný poznatek o ženách: „Vony nemaj tohle strategický myšlení, tu prostorovou představivost.“

Ať tak, či onak – Matylda třeba byla fajn ženská, fajn manželka a fajn máma, jenže to Max nevěděl a ani vědět nechtěl. Určující pro něj bylo, že on si pro dnešek vytáhl Černého Petra a ona mu obsadila JEHO místo.

 

Max a Matylda se znali pouze od vidění v autobusu, v němž se nepravidelně potkávali. Nikdy na sebe nepromluvili ani se nepozdravili, pouze se vzájemně registrovali pohledem tak, jako se pohledem registrují lidé, kteří se sice osobně neznají, ale potkávají se na tomtéž místě.

Matyldě bylo odhadem pětapadesát. Pokaždé cestovala s velkým baťohem na zádech a rozečtenou tlustou knížkou v rukách. Skoro to působilo dojmem, že bágl ji zvrací dozadu a kniha působí jako protiváha a udržuje ženinu balanc.

 

Matylda původně bydlívala zastávku před konečnou, ale poslední dva, tři roky přijížděla autobusem odněkud od počátku jeho trasy (čili z opačného směru).

„Asi se přestěhovala,“ dumal Max.

Všimnul si, že nějakou dobu po pravděpodobné změně adresy Matylda upřeně hledívala na dům, v němž původně bydlela a který autobus míjel. Dokonce se za ním za jízdy otáčela.

Pak s tím přestala.

„Asi okorala, zvykla si,“ usoudil Max.

 

2.

Matylda nepatřila mezi klasické štamgasty Maxovy ranní cesty do práce, jak říkal elitě mezi cestujícími – mužům a ženám, kteří a které jezdili a jezdily autobusem městské hromadné dopravy vždy ve stejný čas a vždy v něm přesně dodržovali a dodržovaly zasedací pořádek.

(Nebo se o to alespoň upřímně snažili a snažily.  🙂 )

 

Nejdivočejší z nich bývala věkově obtížně odhadnutelná Stellinka, která svou fyzickou existencí obohacovala obsah autobusu ob dvě zastávky po Maxovi. Z její výstražné mimiky, gest a komentářů vyvodil Max závěr, že oba je spojuje stejná autentická nenávist k lidem, kteří jim obsadí právě JEJICH místo uprostřed dopravního prostředku.

Rozdíly spočívaly pouze v tom, že Max se ovládal a vztek dusil v sobě, zatímco Stellinka ho pouštěla komínem ven. A že Max stával na jednom a Stellinka na druhém okraji středového prostoru autobusu.

 

Stellinka zásadně vyžadovala, aby ve stanici zastavil třídveřový autobus prostředními a čtyřdveřový druhými dveřmi přesně před ní – aby tedy učinila jen „pochodem vchod“ a vešla dovnitř. Pokud se šofér netrefil nebo to zapíchnul dál od chodníku, víc ve vozovce, nebyla téměř schopná nastoupit. A pokud se jí to podařilo (protože udělala jeden, dva taneční úkroky stranou podle toho, kde se dveře nacházely, či sebrala zbytek odvahy a překročila Taxisův příkop mezi sebou a vlezem), nesrozumitelně žbrblala a mračila se, čímž posílala řidiče do horoucích pekel.

 

Uvnitř autobusu postupovala Stellinka podle Plánu A a Plánu B. Prioritní Plán A spočíval v tom, že se „tělo na tělo“ natlačila na toho, kdo jí okupoval JEJÍ místo. A dělala to i ve chvílích, kdy byl autobus poloprázdný, a mohla tudíž (byť se skřípěním zubů) zaparkovat jinde.

Podstata záložního Plánu B se odpichovala od faktu, že viník situace byl velký nebo ve Stellinčiných očích divný až nebezpečný. Pak do boje nešla, nýbrž zasekla se hned za dveřmi a po zbytek cesty proklínala dotyčného čertovskými pohledy doprovázenými výhrůžným tichým mumláním.

 

Stávalo se, že Stellinka měla výhrady i k jiným aspektům ranní cesty do rachoty. Max se stal několikrát svědkem toho, jak autobus nestihla. Sice na něj po chodníku poctivě kmitala, ale rychle jedoucí vůz ji minul a zastávku opustil dávno předtím, než do ní dokvačila. Stellinka v takové chvíli z dáli dopravnímu prostředku nadávala zcela nepokrytě nahlas a kdyby si jednou rukou nepřidržovala kabelku na rameni a ve druhé netřímala síťovku, nepochybně by hrozila i sevřenou pěstičkou.

 

3.

Ostatní štamgasti Maxovy ranní cesty do práce bývali klidnější a podobně jako Max nedávali svoje negativní emoce prvoplánově najevo. Porušování nepsaných pravidel při obsazování sedadel přecházeli mlčky, jakkoli Zitiny a Johanssonovy oči prozrazovaly, že tihle dva se s tím smiřují stejně obtížně jako Max.

Zita, Johansson, ale také Yvonne a La Doňa Korůňa preferovali sezení na předním pravém kole zády ke směru jízdy. Ve třídveřovém a čtyřdveřovém nízkopodlažním autobusu jsou na tomhle kole sedadla umístěna opěradly k sobě, takže na jednom se sedí po směru jízdy a na druhém zády k němu.

 

„Nabyl jsem dojmu, že sedačku zády ke směru jízdy vyhledávali ráno pasažéři s větší nebo menší, ale tak či onak vrozenou či alespoň naučenou elegancí,“ zapsal si Max do deníku a pokračoval: „Můj kamarád Kowalski tento postřeh rozvinul sdělením, že podle jeho názoru panuje například v autobusech pražské městské hromadné dopravy dobrovolná sociálně-myšlenková stratifikace. Pravil, že do přední části autobusu se cpou lidé oprávněně a neoprávněně subjektivně přesvědčení o tom, že jsou nóbl a něco víc než ostatní. Střed patří podle Kowalského například matkám s kočárky, lidem s velkými nákupy a pojízdnými taškami na dvou kolečkách či příslušníkům různozaměstnaneckého společenského průměru. ‚No a dozadu se hňácá ledaskdo,‘ uzavíral Kowalski nečekaně rychle a poněkud nejasně svůj výklad (přičítal jsem to tomu, že na teorii ještě stále pracuje a dotváří ji).

Abych řekl pravdu, nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Promítal jsem si v hlavě štamgasty mých ranních cest do práce a spatřoval jsem v jeho sociálně-inženýrské konstrukci hodně vad a kopanců, neboť bych našel hned několik příkladů, které do jeho tezí nepasovaly. Obecně jsem ho ale jen upozornil, že slyšet ho někteří ze středu a hlavně konce autobusu, nedbali by Ženevských úmluv a pořádně by si na něm zgustli. Dodnes si nevím s Kowalského hypotézou rady, nicméně zapsal jsem si ji do deníku jako neuzavřenou věc s tím, že budu věnovat spolucestujícím v autobusu větší pozornost, abych tomu přišel na kloub.“

 

 

4.

Yvonne trůnila na pravém předním kole zády ke směru jízdy už ve chvíli, kdy autobus zajížděl do Maxovy stanice. Zachovalá šedesátnice s černým mikádem neseděla úplně nadoraz opřena o opěrátko, nýbrž mírně v předklonu a bokem, jako by se chystala okamžitě vyskočit, kdyby se něco semlelo.

O deset minut později si na totéž místo (samozřejmě v následujícím autobusu) dělal nárok Johansson a za dalších čtyřicet minut Zita. Zatímco sedmdesátiletá Zita nastupovala ve stejné zastávce jako Max, Johansson (o dva starší než Max) se přidával v následující. Oba stejně jako Max na dálku „po očku“ sondovali, zda je v zastavujícím busu JEJICH místo volné. A Max jim četl v pohledech smutek, když nebylo … Zita si pak obvykle sedávala naproti přes uličku a Johansson zůstával stát hned za dveřmi, kde ovšem působil rozpačitým dojmem, jako by se rozmýšlel, zda má vůbec smysl pokračovat v jízdě, když tohle není JEHO flek a JEHO autobus.

V pátek si na Johanssonovo místo pokládala tělo, kabelku a velkou tašku plavovlasá pětadvacetiletá La Doňa Korůňa, která se po cestě zabývala výhradně obsahem svého mobilu. Johansson ji zpravidla sledoval ze svého náhradního místa ode dveří, ale z jeho kamenného výrazu ve tváři nebyl Max schopen vyčíst, zda po ní kouká jako po mladém mase, nebo jí nemůže přijít na jméno, že ho vyhnala do exilu.

 

„Chlap musí dostat něco, po čem touží – ne co potřebuje,“ tvrdíval Fábera. Jeho úvaha se sice týkala výběru narozeninového dárku pro muže, nicméně Max přisuzoval obsahu tohoto sdělení širší význam a dosah a vztahoval ho i na Johanssona.

 

5.

Poblíž prostředních dveří třídveřového a druhých čtyřdveřového nízkopodlažního autobusu zůstávali stát Gaskoněc, Baltazar Bánkroft a Lišák Biňovec, chlapi různého stupně zdrchání a ohlodání a různě daleko za šedesátkou, všichni stejní, a přesto každý jiný, ale hlavně: jeden jako druhý svou poetikou z Maxových věků a Maxova světa.

„Welcome to my world, won’t you come on in? Miracles, I guess, still happen now and then,“ přezpíval si Max občas v duchu Jima Reevese (2), když všichni tři parťáci jeho ranní cesty do práce postupně ponastupovali do autobusu – Gaskoněc a Baltazar Bánkroft druhou a Lišák Biňovec třetí zastávku za Maxem…

 

„… A toto je vyprávění o jejich bezstarostné cestě, kde můžeš kdykoli zastavit a dát si práska marihuany, namazat se v provinčním zapadákově nebo se nevázaně pomilovat s místními krasavicemi. Nic nelze předem plánovat …“ (3)

 

… Škoda, že se spolu harcujeme jen ráno, smutnil Max. A dodal sám pro sebe, že vidět je všechny čtyři mušketýry módní policistka paní Františka z Blesku, měla by tolik matryálu, že by jí na novinové texty nestačil ani roční příděl místa v tomto deníku.

*

Gaskoněc, Baltazar Bánkroft a Lišák Biňovec vypadali navenek neporušeně a vůči životu nepoddajně (prostě to nevzdávali), jenže pomalý kolíbavý a lehce vachrlatý styl jejich chůze a pohybů a tu a tam fáč na kotníku, na loktu či jinde dávaly tušit, že uvnitř už čas nezvratně zapracoval. Všichni nosili stylově stejné oblečení z vietnamských tržnic, minimálně ráno se nesmáli a tašku na popruhu 🙂 měli shodně postaru zavěšenou na jednom rameni 🙂 , nikoli jako mnozí současní muži, jimž popruh vede z jednoho ramena křížem přes trup a záda a brašnu na svých koncích drží na boku opačné strany těla.

Zpravidla obtížně učesaný Gaskoněc vzbuzoval v Maxovi lítost svým permanentně plačtivým výrazem ve zmuchlané tváři, v níž se sevřená ústa srolovávala nahoru pod nos. Až časem Max pochopil, jak zdání klame a že Gaskoňcův statický obličej vyjadřuje týmž výrazem radost, smutek i jakoukoli jinou emoci.

 

Plešatějící Baltazar Bánkroft a kudrnáč Lišák Biňovec Maxovi imponovali tím, že si navzdory době a jejím imperativům jeli po svém a nohy do sandálů vkládali zásadně v ponožkách. Tohle (prý) módní faux pas hřálo Maxe na duši, neboť mu evokovalo staré dobré časy jeho mladých let, kdy takhle ustrojen chodil sám. A třebaže v nových poměrech ponožky zbaběle odložil (protože se mu to bez nich přece jenom zdálo lepší), v jiných věcech se ani on (stejně jako Baltazar Bánkroft a Lišák Biňovec) nenechal zviklat, takže oblékal dvacet až čtyřicet let staré obleky („Dyť sou eště dobrý!“ argumentoval.), nosil čtvrtstoletí staré náramkové digitálky („Sem na ně zvyklej!“), hlavní ulici za svou bytovkou přecházel na jednom a tom samém místě mimo přechod („Přecházim tady padesát let, tak tady budu přecházet furt!“) a pořád pil jenom vodu z kohoutku, pivo, rum, vodku a turka („Mně ty pressa nechutnaj 🙁 .“).

*

Baltazar Bánkroft se od Gaskoňce a Lišáka Biňovce odlišoval tím, že před příjezdem autobusu si na okraji zastávky vykouřil cigaretu. Tak si ji vychutnával, že ho ani nenapadlo ji předčasně típnout a raději nechal jeden, dva spoje odjet, jen aby se mohl ránem prokouřit až k filtru tyčky.

Takových ranních kuřáků-gurmánů ovšem ubývalo a ve stále větší míře je nahrazovali obyčejní instantní spotřebitelé, kteří bágo vyhulili neuroticky a snad na tři tahy a pokud to kvůli přijíždějícímu dopravnímu prostředku nestihli ani tímhle tempem, přestali a klidně přerostlého špačka odhodili. Maxovi se navíc zdálo, že tihle hulmeni nových časů snad ani vlastní žváro nevnímají, protože se při jeho konzumaci věnovali spíše displeji mobilů či obsahu sluchátek, do nichž si zabalili svoje hlavy.

 

Bylo opravdu svátkem potkat v dnešní (z pohledu veteránů Maxova typu) uspěchané a povrchní době barda typu Baltazara Bánkrofta, ale občas na ně našinec přece jenom ještě natrefil.

Není to tak dlouho, co se Max sunul do tramvaje za mladíkem, který nestačil cigaretu dokouřit, a tak ji uhasil někde před půlkou její štace, zbytek si zasunul za ucho a nastoupil. To byla paráda! To byl grif, který Max hodně dlouho nespatřil. A navíc u mladého člověka!

„Není ta mladá generace úplně zkažená,“ zaradoval se Max a dodal: „A dbá na tradice předků!“ Ze svého mládí si totiž pamatoval, že podobné odkládání nedokouřených cigaret bylo celkem běžné a nebudilo obzvláštní pozornost. Někteří fajnšmekři si dokonce načaté a přerušené cígo opatrně a láskyplně vkládali do tabatěrek k sestřičkám teprve nachystaným vyjet na trať.

A občas bylo možné narazit v hromadné dopravě na opravdové skvosty. Před iks roky Max zažil, jak si mladý muž odložil zapálenou cigaretu do rýhy v nárazníku legendární tramvaje T3. Učinil tak před nástupem zadními dveřmi. Bylo zřejmé, že má praxi, tedy neexperimentuje. Jel dvě stanice a když vystoupil, překvapivě stále funkční rórku uchopil, vložil do úst, potáhnutím povzbudil k elánu a šel si po svém.

 

„Těhle praktiků-labužníků ale ubývalo a na jejich místa nastupovali obyčejní bezejmenní idioti ne nepodobní jiným idiotům, jichž jsou plné ulice. Idiotům, kteří od ostatních vyžadují úctu, aniž by tušili, co to úcta (a pokora) je, protože nemají úctu ani sami k sobě. ‚Voni nevědi ty základní vzorce, podle nichž ten svět chodí,‘ řekl by o nich pěkně Fábera a já bych to podtrhnul,“ zapsal si Max do deníku a pokračoval: „A tak jsem zažil v soupravě metra (nezávisle na sobě) dívku a dva mladíky, jak bafali e-cigarety, oba mladí muži dokonce tak intenzivně, že skrze vagón nebylo vidět na jeho druhý konec. Cestovalo málo lidí, bylo před půlnocí a nikdo si nechtěl pálit prsty … navíc ti maníci aspoň používali nějakou vonící směs, nikoli machorku.

A je to pár let, co jsem zažil i řidiče autobusu kouřícího za jízdy! To bylo za mých mladých let docela časté, nyní to vymizelo. Ale tenhle poctivě hulil celou cestu a protože to bylo v zimě, neměl zcela otevřené okýnko ve své kabině (aby na něj netáhlo), a tak nás v autobusu zásoboval tím svým smradem. Bylo zřejmé, že bez cigarety by nebyl schopný dojet na konečnou!“

 

 

6.

Čvaňháka si před ranní jízdou dopřávala i drobnější stárnoucí blonďatá Traudi Vaschke nastupující v Maxově stanici. Cigaretu obvykle zručně vykouřila tak, že po jejím típnutí udělala jen tři, čtyři kroky k místu, kam obratem přistály přední dveře autobusu.

Traudi Vaschke si přivlastňovala sedačku v protisměru umístěnou vyvýšeně na levém předním kole. Za jejími zády, po směru jízdy, se zapasován za kabinu řidiče schovával starej Brandejs ve žluto-zelených modrákách. Zatímco Traudi Vaschke jezdívala s pohledem upřeným skrze okno kamsi ven uzamčena ve svých myšlenkách, starej Brandejs jezdíval s pohledem upřeným skrze okno kamsi ven ubezpečen, že nekouká-li v autobusu na nikoho on, nekouká nikdo ani na něj a je neviditelný.

 

Pod koleny Traudi Vaschke, na dvojsedadle na podlaze, sedávaly „Zelené kaničky“, k nimž jednou za čas přisedl hip-pí (vyslovované přesně tak, jak se to píše: se zvýrazněným vyřčeným prvním „p“, výslovnostním zakopnutím o pomlčku a zvýrazněným vyřčeným druhým „p“).

„Zelené kaničky“ patřily k černým polobotkám, na něž navazoval černý oblek zakončený mladým obličejem. Ruce koukající z kvádra pracovaly – jak jinak – s mobilem.

Hip-pí … byl, a nebyl hip-pí. Podobně jako Max se motal kdesi za padesátkou, oproti Maxovi ale s dlouhými tmavými vlasy kytarového mága, v dlouhém zeleném pršiplášti a s 🙂 taškou visící na popruhu s ramene 🙂 . Možná to byl bigbíťák, jemuž rebelství pořád kvetlo v duši … možná rebelství odhodil a zůstala jen forma … možná se zasekl v čase jako Max … težko říct … těžko říct cokoliv …

 

7.

Dění kolem levého předního kola vnímal Max jako více proletářské než v sousedství u pneumatiky pravé. Ale mohla to být mýlka, zdání přece klame a Maxovi jeho okolí často předhazovalo, že střílí vedle.

Pravda ovšem byla, že zrovna starej Brandejs a Traudi Vaschke nahlodávali Kowalského teorii, že v přední části vozu jezdí autentická či kašírovaná společenská smetánka. Max se proto začal problému více věnovat a zjistil, že on a Kowalski zřejmě nejsou jediní, komu nedá toto téma spát.

Při brouzdání po internetu narazil Max na knihu Markéty Braun Kohlové „Cesty městem: O racionalitě každodenního cestování“. Špekuloval, v čem může spočívat racionalita jeho vlastního každodenního cestování, ale protože nic kloudného nevymyslel, pátral dál a objevil bakalářské práce Gabriely Vytiskové „Analýza MHD v Pelhřimově“ a Anety Lexové „Osobní prostor a sociální interakce v hromadné dopravě: případ meziměstského autobusu“.

„No panečku!“ zaujal Maxe poslední z textů, který se sice přímo městské hromadné dopravy netýkal, nicméně porovnával s ní meziměstský autobus, o němž autorka napsala: „… fakt, že jsou sedadla uspořádána pouze do dvojic (velký rozdíl oproti vlaku, nebo MHD) vytváří prostředí, ve kterém je lehčí pozorovat mezilidské interakce a vymezování osobního prostoru. Mohu tedy pozorovat interakce mezi dvěma lidmi, což je jednodušší, než například v MHD, kde mohou být sedadla po dvou, třech, nebo čtyřech, přičemž ne vždy jsou zaplněna všechna. Situace v MHD tak může být pro pozorovatele často velmi zmatečná.“

„Starej prd je zmatečnej!“ nesouhlasil Max: „Mezi štamgasty mé ranní cesty do práce autobusem em-há-dé není nikdy zmatečná situace – a to ani tehdy, když se mírnej zmatek vyskytne. V ranním autobusu em-há-dé má každej svoje místo a svou roli. Pseudozmatek vnášejí do děje toliko nedisciplinovaní jedinci, kteří si každý den stoupají nebo sedají jinam, čímž uvádějí ve smutek ty, kterým obsaděj stanoviště. Ale ani potom nelze mluvit o klasickém zmatku, protože postižení se celkem rychle adaptují, jakkoli v nich zůstává vnitřní hořkost.“

 

8.

Mezi neukázněné štamgasty Maxovy ranní cesty do práce, kteří nedodržovali zasedací pořádek, patřili vedle Matyldy především Chobot, Šusťák a Bulhar.

 

Skoro dvoumetrový předčasně šedivějící třicátník Chobot a o půl druhé generace starší a o dvě hlavy nižší Šusťák ovládali schopnost přijít na zastávku jako poslední a stoupnout si (případně se protlačit) tak, že do dopravního prostředku lezli první. Lišili se jen tím, že Chobot nastupoval a vystupoval s okázalou apatií ke svému okolí (jak to občas dělávají vysocí lidé, protože jejich výška jim dává subjektivní pocit nadřazenosti) a za jízdy seděl a četl knihu, zatímco neurotický Šusťák k autobusu neklidně přibíhal a do něj neklidně vbíhal, za jízdy neklidně stál a na konečné neklidně vybíhal a neklidně odbíhal. Loni se takhle neklidně vecpal do zavírajících se dveří, které ho mírně skříply, za což neklidně křikem predikoval, že Pán Bůh to řidiči oplatí na jeho dětech.

 

Chobota a Šusťáka potkával Max většinou až v zastávce, naopak na Bulhara narážel často hned, jakmile opustil domov. „Svým obvyklým pomalým dlouhým krokem se valíval ulicí obtěžkán naditou brašnou, větší než on, zavěšenou na rameni. A šel a šel krok sun krok vyvrácen mírně na bok, aby vyrovnal tíhu brašny, a současně v mírném předklonu, jako by postupoval vánicí proti silnému větru a sněhu,“ zapsal si Max do deníku a pokračoval: „Někdy před měsícem jsme si to oba šinuli na ranní autobus v 05:39, jenže ho nestihli, ujel nám před nosem. A tak jsme svorně čekali na další v 05:47. Bulhar se postavil kousek pod stanici a začal kouřit. Po kuřbě přešel do centra zastávky, blíž obrubníku, někam tam, kde předpokládal dveře autobusu, který záhy přijel, byl to ten v 05:47, třídveřák, ale připlul v 05:49 – měl zpoždění. A měl naspěch! K zastávce přifrčel rychle a skoro to vypadalo, že řidič ji přehlídne a mine, ale nakonec přece jen zastavil. Ovšem to už měl Bulhar za sebou jakýsi ne zcela vysvětlitelný úkrok, díky němuž se ocitl mezi předními a prostředními dveřmi. Chvíli váhal, kudy má vlastně nastoupit. A než se vzpamatoval, lezu dovnitř já prostředními dveřmi … jenže Bulhar chytil druhej dech a dýchá mi na pravou paži, protože se nakonec rozhodl taky pro střední dveře. No a já zaplul na MOJE místo ve středu busu a on si sedl na čtyřsedadlo hned za dveřmi vpravo. Trochu se mi zdálo, že po mě jednou, dvakrát loupl pohledem, jako by si taky nárokoval místo, kde stávám já. Mívám někdy pocit, že Bulhar, s nímž jezdím někdy od letošního jara, by rád obsadil právě MOJE místo. Občas se tam nacpe, když je rychlejší než já, ale dneska jsem ho trumfnul, takže ostrouhal… Dobře, tak jsme se uvelebili – a já koukám, že na pravém předním kole, zády ke směru jízdy, sedí Yvonne! A hergot! Taky jede o autobus pozdějc! Panečku! Kolik z nás zlenivělo a ochablo v pozornosti a muselo dneska jet busem o bus pozdějc! A to bych mohl připočíst ještě toho mladíka se psem, který ráno chodí vyprovázet svou slečnu na zastávku naproti přes ulici – taky tam dneska stáli o autobus pozdějc…

… Co říct, když už není spolehnutí ani na nás rutinéry.“

 

 

9.

Kapitola sama pro sebe byly Dolores, Hermína a Valja, tři úřednice středního až lehce vyššího středního věku, s nimiž Max jezdil jen občas, a proto je vnímal spíše jako sváteční štamgasty své ranní cesty do práce. Obsazovaly zpravidla čtyřsedadlo – ve třídveřáku za pravým předním a ve čtyřdveřáku za levým předním kolem.

Dolores, Hermína a Valja zásadně nosily sukně, kabelky a igelitové tašky. Ale především: všem třem jela pusa jako kulomet a všechny tři (a Dolores nejživěji) podbarvovaly svou řeč nebo reakci výraznou obličejovou mimikou značící tu rozhodný souhlas, tu rozhodné překvapení, tu rozhodný podiv, tu soucitnou spoluúčast, tu vážné pochyby, tu zamračené pohoršení …

„Bohovské baby,“ popsal by je Fábera. A povedal by to po slovensky, čiže „bohouské baby“.

„No jak pro koho. Mě ničí už jenom pohled na elán těhle ranních kecálistek,“ opáčil by Max, který nelibě nesl, když kdokoli rušil pietu ranního autobusu, jímž většina lidí jela uzavřena do svého ticha a myšlenek a leckteří ještě dospávali.

Max se zpočátku upřímně snažil zjistit, co to ty ženské pořád řeší, ale pak to vzdal, neboť špatně slyšel. Vybavila se mu ale slova Hektora Fábery, který jednou popsal přístup ženských k řešení problémů. „Každá ženská ti řekne tisíc příkladů, jak se to dělat nemá, ale neřekne ti ani jeden, jak se to a ono udělat má,“ tvrdil.

Pokud by Max přistoupil na jeho argumentaci, musel by dospět k závěru, že tři úřednice stále ještě nevyčerpaly porci tisíce antipříkladů. A soudě podle jejich každodenní zarputilosti, neutuchající energie, vytrvalosti a nezničitelnosti bylo docela reálné, že antipříkladů snesou víc než tisíc.

 

Mimochodem: Fábera by s nimi v jednom autobusu jet nemohl. Kdysi Maxovi sdělil, že spatří-li v lékárně dvě ženské (rozuměj prodavačku a zákaznici), nejde tam. Za nejhorší považoval, když prodavačka dala zákaznici vybrat z nabízeného zboží. „Tam vybíraj vopravdu pečlivě,“ procedil Fábera skrze zuby, přičemž si na pomalé a zavilé výslovnosti jednotlivých slov dal setsakramentsky záležet.

To bylo v lékárně, kde byly ženské jenom dvě. Co teprve v autobusu, kde jsou rovnou tři a klapačku nezastaví ani jedna!!

🙂 🙂 🙂 🙂

*

Devastující bývalo pro Maxe to, když cestou do práce potkal někoho, kdo si s ním chtěl hned ráno povídat, což bylo přesně to, co z hloubi duše nenáviděl. Nejhorší bylo narazit na Žluvu či její sestru a též na Smradlavou hubu a Výslech číslo jedna, všechno sousedky z jeho ulice, které při ranním hovoru neodbytně vyžadovaly spoluúčast tím, že na Maxe pálily jednu otázku za druhou – a vyzývavě čekaly na odpověď.

O kapánek lepší bylo potkat Vosmahlou tyč nebo Kalába, kteří vedli monolog, případně si na vlastní dotazy odpovídali sami. Pak Maxovi stačilo vypnout se a jen přikyvovat hlavou, maximálně pronést souhlasné „hm“.

Tak či onak: tyhle situace v hard i soft podobě Maxe spolehlivě zničily ještě předtím, než vůbec mohl začít ve světě reálně fungovat. A celý den šel do háje ještě předtím, než pořádně začal.

 

10.

„Tak máme pátek. ‚Další pátek‘ – chtělo by se říci. Chlapi u nás v hospodě mluví o pátku jako o ‚malé sobotě‘. Rychle dnes odbudeme práci a někdy po poledni začneme myslet na konec pracovní doby,“ zapsal si Max do deníku o necelý půlrok později, koncem léta, a pokračoval: „Nestihnul jsem dneska ráno svůj autobus v 05:55. Malá odbočka na vysvětlenou: v zimě a na začátku jara vstávám v 05:35 a jezdím autobusem v 06:19. V rozjetém jaru a v létě se rozednívá dřív a já se sám od sebe také budím dřív, takže chodím na autobus v 05:29, eventuálně (když to nestihnu) v 05:39, nebo v 05:47. Na konci léta a na podzim, jak se zkracuje den, vstávám v 05:15 a jezdím v 05:55. V zimě se zase vrátím ke grafikonu 05:35-06:19 …

Důležité je, abych jel do práce vždycky za tmy, nebo alespoň v doznívající tmě, neboť mě to uklidňuje a vytváří to ve mně pocit bezpečí a dojem, že jsem schovaný před světem a životem. A cestovat navrch tím samým spojem s těmi samými lidmi dává pocit jistoty, že mi nic nehrozí – nikdo mi neřekne špatnou zprávu, nepřekvapí mě sdělení o fatální nemoci, nikdo mě nepřepadne, prostě nic nečekaného (a tím pádem hrozného) se nestane.

Samozřejmě: občas svůj spoj nestihnu a výjimečně nestihnu ani ten další, následující … nebo nejedu do práce, ale jinam a jindy, třeba k doktorům … to pak musím jet jiným – a to není ono. No a zrovna dneska (snad že už je pátek) jsem se nějak ráno doma mrcasil ode zdi ke zdi a nemohl se nastartovat, zprovoznit a vypravit, a nestihnul jsem tak svůj autobus v 05:55. Blížil se docela rychle zprava po hlavní silnici, když jsem k ní funěl z postranní ulice. Hlavní vede po vrcholu svahu a občas při stoupání k ní naberu zpoždění. Dneska jsem se zasekl už doma a dílo zkázy dokonalo stoupání.

Snahu běžet za jedoucím autobusem jsem vzdal ještě dřív, než jsem si na ni vzpomněl, protože jsem věděl, že bych ho stejně nedohonil. Tak jsem pomalu přešel hlavní ulici, mimo přechod, a smutně, s lítostí a skoro nostalgicky se díval, jak v dáli ve stanici nastupuje do MÉHO a NAŠEHO autobusu MOJE parta štamgastů MÉ ranní cesty do práce – ale beze mě. A představoval jsem si, kdo kam po nastoupení zamíří na SVOJE místo, kdo v jaké zastávce přistoupí a jak pak všichni na konečné vystoupí a rozejdou se s nevyřčeným ‚tak se mějte, pěkný den a zase v pondělí … a ne aby se někdo vopozdil!‘ … a já u toho budu dneska chybět.

 

Autobus odjel, já došel na zastávku, čekal na další a stálo to, upřímně řečeno, za hovno. Přicházeli jiní, neznámí lidé. Jedna z posledních dorazila jakási vochechule, která se pak jako první hnala do autobusu, aby si stoupla zrovna na to MOJE místo veprostřed!

Předními dveřmi nastoupila vysoká hubená starší blondýna s vlasy do menšího drdolu, která obsadila místo starýho Brandejse. Předtím při čekání ve stanici zakašlala hlubokým chlapským chraplákem, až se po ní vohlídla holka v mikině s kapucí přes hlavu, co se děje.

Na čtyřsedadlo pod předním pravým kolem se uvelebila mladice, která celou cestu koukala do placatýho mobilu s vobrazovkou.

 

Při nastupování jsem v rozporu s tradicí mrknul do zadní části vozu, kde porůznu sedělo nemálo, ale ani nehodně mlčenlivých polospáčů, do jejichž obličejů byly vylisovány jejich životy okořeněné aktuálně nahromaděným končícím pracovním týdnem.

 

Zase malá odbočka: do zadní části mých ranních autobusů se dívám sporadicky a výjimečně a lezu tam ještě sporadičtěji a ještě výjimečněji – nikoli však z nějaké pýchy nebo pocitu nadřazenosti, je to spíše intuitivní záležitost.

Zadní polovina městských autobusů mi nikdy nepřirostla k srdci. Snad to tak má každý člověk, že si k něčemu vypěstuje nebo získá odtažitý vztah a nedůvěru, aniž by racionálně dokázal vysvětlit proč.

Zadní poloviny autobusů em-há-dé mi odjakživa připomínaly skladiště. Špatně se tam stálo, špatně se tam sedělo, špatně se tam dělalo cokoli. Dvojsedadla tam stála ve dvou řadách, mezi nimiž vedla úzká ulička připomínající past, z níž není úniku. Pocit stísněnosti zesiloval v zimě, kdy každý navlékl tlustou bundu nebo dlouhý kabát … a dojem přeplněného sklepa či špajzu byl tak v mých očích doveden k dokonalosti.

Bůh mě jako ateistu chraň – nechci se jakkoli dotknout lidí cestujících v téhle části autobusu; nepopírám však ani to, že se mi v hlavě neustále převaluje Kowalského rozvrstvení pasažérů včetně jeho resumé – cituji: ‚No a dozadu se hňácá ledaskdo.‘ Konec citátu. Navíc – jak už jsem řekl – i já si tam občas stoupnu či sednu. Ale moje osobní shrnutí je, že si tam připadám jako na periférii. A pokaždé tam mívám pocit neuspořádané poslední cesty životem.

Nic ve zlém: pro mě by autobus mohl končit na hranici první a druhé poloviny a nevadilo by mi, kdybychom tu druhou polovinu už na odpočívadle odpojili nebo pak za jízdy ztratili a jeli bez ní.

 

Ale zpátky k mé dnešní ranní kalvárii cizím autobusem: po záboru MÉHO místa jsem v tomhle seifertovském kalném ránu zamířil k řidičově kabině, k níž jsem se přitulil a dělal tradiční pštrosí politiku á la starej Brandejs. S neznámými lidmi vůkol jsem nechtěl mít nic společného a jen jsem si přál, abychom rychle dojeli na konečnou a já vysmahnul.

Snad jediným světlým bodem cesty bylo to, že dvě stanice před cílem nastoupil méďa Vasil, který tam občas přistupuje, když jedu svým obvyklým autobusem. Zjevení téhle známé kulaté obrýlené tváře na hlavě pokryté sotva znatelným ježkem v roli vlasů přineslo trochu úlevu, že se na tomto nepřátelském území objevil někdo, koho mohu (byť vzdáleně, ale přece jen) považovat za někoho mi blízkého.

 

Byl jsem rád, když jsme v pořádku dojeli na konečnou. Po opuštění autobusu jsem za jeho zádí přešel vozovku, samozřejmě mimo přechod, a po necelých sto metrech jsem zabočil do Šuralovky. Na jejím konci jsem zahnul doprava a došel na tramvajovou zastávku na křižovatce se třemi ulicemi.

 

 

11.

Pár štamgastů potkával Max i po vystoupení z autobusu – třeba hned v Šuralově ulici, jíž kamsi chvátával Střihoruký Edward (černé vlasy měl pořád, jen je na jedné skráni notně zkrátil a na druhé notně prodloužil). Svá loviště si tady střežili Komanč, čekající na autobus s bejzbólkou nasazenou kšiltem dozadu a s cigárem střídavě mezi prsty a v ústech, a Apač zametající odpadky před vchodem do domu.

V zastávce tramvaje si čekání krátil mohutným dýmením z e-cigarety Mikeš v modro-bílo-černých modrákách. A tramvají pak s Maxem jezdíval pan Kembl s víčky na očích tak velkými a těžkými, že kvůli nim musel zaklánět hlavu, aby nepřepadl dopředu. A na poslední sedadlo vozu se den co den usazoval mladík v popsaných teplákách s očima nepřetržitě zabodnutýma do mobilu. A před pokladnou divadla (tedy nikoli v tramvaji, přesto patřily k Maxovu ránu) si ráno co ráno (když nebyla třeskutá zima) pochutnávaly na retku dvě paní ze zázemí ánsámblu …

 

Ale tyhle a jiné uliční a tramvajové štamgasty své ranní cesty do práce považoval Max spíše za vzdálené příbuzné, s nimiž člověk prohodí maximálně pár zdvořilostních frází. Přesto i oni a ony patřili a patřily k jeho ránu …

 

Epilog

 

„Já těm lidem vlastně škodim tim, že vo nich všechno vim,“ pravil jednou Fábera, když Maxovi vyprávěl o příbuzných a přátelích – mužích, ženách a dětech, s nimiž se celý život stýká.

Max si tahle Fáberova slova občas vybavoval, když se kodrcal se štamgasty své ranní cesty do práce. A ptal se sám sebe: „Škodim i já těm lidem tim, že vo nich všechno vim?“ A sobecky přiznával: „Mám ta rána rád: vstát, jet, přestoupit, dojet a ve ztichlé kanceláři – na podzim a v zimě navíc ponořené do tmy – se nasnídat, ty moje dva rohlíky, máslo, tavený sýr a První stupeň rakety. Ale když dojím, pročtu si zpravodajské weby a sepíšu svoje pocity do deníkového záznamu, den pro mě může skončit. Jeho zbytek nepotřebuju, klidně bych ho odpojil jako tu druhou polovinu autobusu a nevláčel ho s sebou. Mně k životu stačej jen ta rána. Pořád dokola.“

 

„Smyčka,“ pronesla paní servírka v hospodě, kam Max zašel na jedno (rovná se čtyři). Nějak se dali do řeči, tak jí Max povídá, co se mu honí hlavou.

„Smyčka. Říká se tomu ‚věčný Teď‘,“ prohlásila.

„Aha,“ zpozorněl Max, který tenhle termín slyšel poprvé. Paní číšnice mu ho demonstrovala pomocí padajícího papírového pivního podtácku a cosi k tomu říkala, ale Max ji poslouchal na půl ucha, protože přemýšlel nad tím slovním spojením.

„Teda – voni chytrý a vzdělaný lidi by ten proud neproud času popsali líp,“ vytrhla ta moudrá žena Maxe z jeho ponoření se do sebe. A upustila další pivní podtácek na stůl a sesumírovala: „Ale podstata je to ‚věčný Teď‘.“

 

„Jo, ‚věčný Teď‘,“ uvažoval v duchu Max: „Mně by ke štěstí stačilo jen to holý, prostý, vobyčejný ‚věčný Teď‘.“

 

Konec

 

 

Foto: Autobusy a tramvaj pražské městské hromadné dopravy (Foto: Ch.D.Sobegh)

 

 

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy, hudební skladby a webové stránky:

Bezstarostná jízda (USA 1969)

Střihoruký Edward (USA 1990)

 

Braun Kohlová Markéta, Cesty městem: O racionalitě každodenního cestování, SLON 2012

Lexová Aneta, Osobní prostor a sociální interakce v hromadné dopravě: případ meziměstského autobusu, bakalářská práce, Praha 2014 (Ve vybraném citátu jsem doplnil chybějící koncové písmenko „e“ ve slově „pozorovatele“, jež v originále chybí.) 

Seifert Jaroslav, To kalné ráno, Z cyklu Osm dní

Vytisková Gabriela, Analýza MHD v Pelhřimově, bakalářská práce, Jihlava 2012

 

(1)  Parafráze úvodu načtené knihy Eda McBaina Postrach, příběh z 87. policejního revíru, čte Jan Hyhlík, natočeno v roce 1997, zdroj: youtube.com (originál zní: „Město v této knížce, lidé a místa – všechno je fiktivní. Jen postupy policie se zakládají na zavedené technice pátrání.“)

(2)  Jim Reeves – Welcome to My World – https://play.google.com/music/preview/Tqyfc3bjtqyxumdk4vzjbgn4g3u?lyrics=1&utm_source=google&utm_medium=search&utm_campaign=lyrics&pcampaignid=kp-songlyrics

(3)  https://www.csfd.cz/film/4508-bezstarostna-jizda/prehled/

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce „Vítejte v klubu“.