III. Tak mě dostali (28. března)

1.

Max Štróbik měl dnes nóbl snídani – „na vidličku“, jak se říkalo ve starých dobrých časech a znamenalo to mít snídani „hóch“, „extra“, ne jako obyčejně.

Obyčejně míval Max dva rohlíky, máslo a tavený smetanový sýr, což krájel a vzájemně spojoval klasickým kuchyňským nožem z oceli, a První stupeň rakety neboli turka v čajovém hrnku.

Dnes snídal kompletním plastovým příborem v rychlém občerstvení na dohled velké křižovatky, v níž se stýkaly tři rušné ulice.

 

*

Continue reading

Když slunko zapadá za vrchy Pálavy, na mládí vzpomínám, jak prchlo do dáli. Teď jedno přání mám – když Moravu rád mám, v té zemi krásné, chtěl bych spát. Morava je jistě krásná zem,
osázená vinohradem. Ta jižní Morava je jistě krásná zem osázená vinohradem.

(Mizející) Svět Pana G

Motto 

Svět je ironie a jeden velkej paradox. 

 

1.

 

Pan G vyšel z restaurace a zastavil se na chodníku. Ze zvyku se rozhlédl kolem sebe. Husovo náměstí, centrum Berouna, ovládala ospalá nálada. Jen několik osamělých jedinců, dva milenci a dvě rodinky s kočárky a dětmi čeřili jinak poklidnou atmosféru.

Radniční hodiny i ciferník na Plzeňské bráně ukazovaly půl třetí. Nápis na bráně připomínal: „Všeho do času, Pán Bůh navěky“.

Ani ne za minutu zabočil Pan G dvakrát doleva, vešel do uličky vedoucí pod okny hotelových pokojů a vydal se na vlakové a autobusové nádraží.

Continue reading

II. Nejlepší doba pro umírání je podzim (4. dubna)

1.

Dvě minuty před sedmou ranní seděl Max Štróbik za stolem ve své kanceláři vybalený. „Vybalený“ znamenalo, že nahodil stolní počítač a tiskárnu a z aktovky vyndal a na desku stolu položil klíče od bytu (aby je měl pořád pod kontrolou), oba mobily (služební a soukromý) a futrál s brýlemi na čtení. A v pondělí i šrajtofli, protože si v závodní jídelně musel v poledne koupit stravenky na celý týden.

*

Continue reading

Bože milosrdný!!!! Jenom to nám zbylo z restaurace U Bubeníčků?!?!?!?!

Chorche Damián Sobegh

se narodil v roce 1965 v Praze v rodině maminky a tatínka (dnes již zastaralá a překonaná, ale dříve nejčastěji používaná forma soužití lidí). Sobeghův tata byl původně blanický rytíř, ale poté co pochopil, že blaničtí rytíři nikdy nevyjedou, se osamostatnil a celý život se živil jako projektant kotelen. Sobeghova mamina, světice mezi lidmi, byla kreslička. Avšak Sobegh ani po jednom technické nadání nepodědil a vystudoval učitelství. Nikdy se mu však nevěnoval, inklinoval spíše k povoláním, jejichž duchovním předobrazem byl Načeradec, král kibiců.

Continue reading

I. Prostě klasika (1. dubna)

Max Štróbik dopíjel První stupeň rakety, jak říkal prvnímu rannímu turkovi. Bylo mu fajn, byl klidný; přesto cítil, že je to jenom klid na povrchu … že je to jako zrádná hladina tůňky … hladina, která je navenek a na první pohled tichá, rovná, vyžehlená … nepohne se na ní ani vlnka … ale o to větší nebezpečí pod sebou skrývá.

„Přeju pěkné, aprílové ráno. Z ložnice mého bytu. Dobrý den,“ pozdravil se Max a navázal: „Tak kde dneska začít? Jak začít? Odkud začít?“

„Půjdu si slejt Druhej stupeň rakety. Druhýho turka,“ zavelel si a odešel do kuchyně.

*

Continue reading

Rukavice, maska a pivo  – víc člověk k úspěchu v životě nepotřebuje.

Spisovatel Mistr Alois Jirásek zkoumá figuranta při shromažďování podkladů pro sepsání Starých pověstí českých.

Proč nemám rád svátky a jiné dny

Můžete začít na Eigeru, ale počítejte s tím, že skončíte v Pekle. Pokud byste začali v Pekle, můžete propadnout iluzi, že Eiger se dá zdolat. Můžete cokoli. Stejně ale nakonec skončíte v Pekle… Začal bych Eigerem. Člověk pak aspoň ví, do čeho jde.

Kniha s podtitulem Severní stěnou Eigeru je druhou částí dvojknihy a volně navazuje na první díl s názvem Zase o kus blíž Peklu. Hlavní hrdina, autorovo alter ego, se tentokrát rozhodl usilovat o kolegyni Inge. Podaří se mu ji přesvědčit, že on je pro jiný než pracovní vztah ten pravý?

http://www.jine-knihy.cz/kniha/proc-nemam-rad-svatky-a-jine-dny

 

« Older posts

© 2017 Sobegh

Theme by Anders NorenUp ↑