VI. Vítejte v klubu (3. dubna, 7. června a srpen-říjen)

Jsou dny
kdy marně bušíš
do kostelních vrat
 
Natálie Paterová, I Bůh má své dny (1)

 

 

1.

Deset minut po sedmé seděl Max Štróbik vybalený za psacím stolem ve své kanceláři a chystal se snídat dva rohlíky, máslo a tavený sýr. A zaléval si První stupeň rakety, prvního ranního turka.

Jpeg

Zalévání jakéhokoli turka byl v Maxově pojetí obřad: nejprve nasypal na dno čajového hrnku dvě lžičky kávy, jež pak na sedmkrát zalil vroucí vodou ze Stálina neboli plechové varné konvice s červenou kontrolkou. Maxův známý, číšník, tvrdil, že nejlepší je zalít na pětkrát, avšak Maxův spolupracovník z předchozího zaměstnání Petr Brázda ho naučil zalévat na sedmkrát.

„Petr Brázda řikal na sedumkrát, tak to zalejvám na sedumkrát. Řikám tomu Brázdovo zalití,“ vysvětloval Max spolupracovníkovi Hektoru Fáberovi, který býval těmto rituálům občas přítomen.

Continue reading

V. Štamgasti Maxovy ranní cesty do práce (19. dubna a konec léta)

Město v této povídce, lidé a místa – všechno je fiktivní. Jen chování postav se zakládá na zavedené technice žití.

(Parafráze výroku spisovatele Eda McBaina) (1)

 

 

Úvod

 

Krátce po tři čtvrtě na sedm se Max Štróbik vybaloval ve své kanceláři a lamentoval, že venku je zima jako v morně. Teploměr umístěný za kuchyňským oknem Maxova bytu ukazoval těsně před šestou -2 stupně Celsia. A to byla už druhá polovina dubna!

„Kosa nostra,“ potvrdil by Maxův spolupracovník Hektor Fábera, kdyby už byl také v práci. Jenže chodíval až na osmou, takže Max si lebedil, že jej v úvodu dne nikdo neruší snahou o konverzaci, šramotem ani obyčejnou fyzickou přítomností.

Dobu mezi vlastním probuzením a příchodem kohokoli jiného do jeho kanceláře (což byla jedna až dvě hodiny podle toho, kdy dorazil do práce) považoval Max za nejhezčí část dne – nota bene, když to bylo na podzim a v zimě a v tu dobu ještě vládla tma.

Continue reading

IV. Vzpomínky starého indiána (2. dubna, 30. března a 27. dubna)

Prolog 

„V roce 1964 John Ford režíroval westernový příběh – Podzim Čejenů, podle skutečné události, která se přihodila v jedné oklahomské rezervaci v roce 1878. Tehdy jen něco málo okolo tří set příslušníků kmene Čejenů podniklo téměř 3 000 km dlouhou cestu na místa svého narození ve Wyomingu – Yellowston. Je to neuvěřitelně těžká cesta, plná utrpení i bolesti nejen mužů, ale i jejich žen a dětí, starých lidí, kteří doufají, že ještě uvidí místa, která tolik milovali.“

Autor: clara.bow (1)

 

Příběh první – Hořejšek (2. dubna)

 

1.

Max Štróbik vylezl toho rána z postele kolem osmé, avšak vzhůru byl možná už tak patnáct, dvacet minut. Po probuzení se ale převaloval na lůžku ze strany na stranu a zvažoval, zda ho má opustit, protože opustit ho znamenalo v Maxově případě definitivně vstát.

Continue reading

III. Tak mě dostali (28. března)

1.

Max Štróbik měl dnes nóbl snídani – „na vidličku“, jak se říkalo ve starých dobrých časech a znamenalo to mít snídani „hóch“, „extra“, ne jako obyčejně.

Obyčejně míval Max dva rohlíky, máslo a tavený smetanový sýr, což krájel a vzájemně spojoval klasickým kuchyňským nožem z oceli, a První stupeň rakety neboli turka v čajovém hrnku.

Dnes snídal kompletním plastovým příborem v rychlém občerstvení na dohled velké křižovatky, v níž se stýkaly tři rušné ulice.

 

*

Continue reading

Když slunko zapadá za vrchy Pálavy, na mládí vzpomínám, jak prchlo do dáli. Teď jedno přání mám – když Moravu rád mám, v té zemi krásné, chtěl bych spát. Morava je jistě krásná zem,
osázená vinohradem. Ta jižní Morava je jistě krásná zem osázená vinohradem.

(Mizející) Svět Pana G

Motto 

Svět je ironie a jeden velkej paradox. 

 

1.

 

Pan G vyšel z restaurace a zastavil se na chodníku. Ze zvyku se rozhlédl kolem sebe. Husovo náměstí, centrum Berouna, ovládala ospalá nálada. Jen několik osamělých jedinců, dva milenci a dvě rodinky s kočárky a dětmi čeřili jinak poklidnou atmosféru.

Radniční hodiny i ciferník na Plzeňské bráně ukazovaly půl třetí. Nápis na bráně připomínal: „Všeho do času, Pán Bůh navěky“.

Ani ne za minutu zabočil Pan G dvakrát doleva, vešel do uličky vedoucí pod okny hotelových pokojů a vydal se na vlakové a autobusové nádraží.

Continue reading

II. Nejlepší doba pro umírání je podzim (4. dubna)

1.

Dvě minuty před sedmou ranní seděl Max Štróbik za stolem ve své kanceláři vybalený. „Vybalený“ znamenalo, že nahodil stolní počítač a tiskárnu a z aktovky vyndal a na desku stolu položil klíče od bytu (aby je měl pořád pod kontrolou), oba mobily (služební a soukromý) a futrál s brýlemi na čtení. A v pondělí i šrajtofli, protože si v závodní jídelně musel v poledne koupit stravenky na celý týden.

*

Continue reading

Bože milosrdný!!!! Jenom to nám zbylo z restaurace U Bubeníčků?!?!?!?!

Chorche Damián Sobegh

se narodil v roce 1965 v Praze v rodině maminky a tatínka (dnes již zastaralá a překonaná, ale dříve nejčastěji používaná forma soužití lidí). Sobeghův tata byl původně blanický rytíř, ale poté co pochopil, že blaničtí rytíři nikdy nevyjedou, se osamostatnil a celý život se živil jako projektant kotelen. Sobeghova mamina, světice mezi lidmi, byla kreslička. Avšak Sobegh ani po jednom technické nadání nepodědil a vystudoval učitelství. Nikdy se mu však nevěnoval, inklinoval spíše k povoláním, jejichž duchovním předobrazem byl Načeradec, král kibiců.

Continue reading

I. Prostě klasika (1. dubna)

Max Štróbik dopíjel První stupeň rakety, jak říkal prvnímu rannímu turkovi. Bylo mu fajn, byl klidný; přesto cítil, že je to jenom klid na povrchu … že je to jako zrádná hladina tůňky … hladina, která je navenek a na první pohled tichá, rovná, vyžehlená … nepohne se na ní ani vlnka … ale o to větší nebezpečí pod sebou skrývá.

„Přeju pěkné, aprílové ráno. Z ložnice mého bytu. Dobrý den,“ pozdravil se Max a navázal: „Tak kde dneska začít? Jak začít? Odkud začít?“

„Půjdu si slejt Druhej stupeň rakety. Druhýho turka,“ zavelel si a odešel do kuchyně.

*

Continue reading

« Older posts

© 2017 Sobegh

Theme by Anders NorenUp ↑