1.
Dvě minuty před sedmou ranní seděl Max Štróbik za stolem ve své kanceláři vybalený. „Vybalený“ znamenalo, že nahodil stolní počítač a tiskárnu a z aktovky vyndal a na desku stolu položi
l klíče od bytu (aby je měl pořád pod kontrolou), oba mobily (služební a soukromý) a futrál s brýlemi na čtení. A v pondělí i šrajtofli, protože si v závodní jídelně musel v poledne koupit stravenky na celý týden.
*
Dneska je pošmourno a prší. Pršet začalo včera odpoledne. A k večeru se rozpršelo docela silně. Když Max odjížděl z práce, zkoušel to vydržet bez parapláku, ale nedalo se. Musel ho tedy vytáhnout a rozevřít.
Nerad vytahoval a rozevíral deštník, protože pak ho musel sušit, skládat, pracně zasunovat do látkového pouzdra … a vůbec s ním manipulovat.
„Ale dneska sou dešníky, kerý uschnou hned,“ poučovala ho nedávno jeho spolupracovnice Elen Hojerová.
„Jak kerej,“ procedil Max nedůvěřivě skrze zuby a v duchu dodal, že jeho deštník tedy rozhodně hned tak neschne. A nahlas jako další argument proti deštníku přisadil: „Hůř se chodí po ulicích, třímá-li ho člověk nad hlavou.“
Elen Hojerová, zabraná do čtení lejster, to nekomentovala.
*
Protože pršelo a venku bylo šedivo a zataženo, Max dnes musel v kanceláři rozsvítit, což taky neměl rád – umělé světlo po ránu mu vadilo. Bývalo pro něj jak nečekaná rána pěstí přímo do středu obličeje. Pokud mohl, býval v kanceláři potmě a raději rukama šmátral po předmětech, než aby rozžhnul.
Přesto dnes nevysvětlitelně rozsvítil.
*
Maxovi bylo dneska ráno zase relativně dobře. Nevěděl, co se stalo, ale cestou do práce, někde uprostřed Šuralovy ulice, z něj jakoby mávnutím proutku spadla hluboká deprese posledních dvou dnů a naopak se mu vrátila veselá nálada, což v jeho pojetí byla ironie, sarkasmus, cynismus a skepse k lidem a jejich pinožení – a rovněž chuť zaznamenávat do svých deníků okolní dění.
Po smrti Veroniky, obecní kronikářky, převzal její štafetu – nikoli ovšem v obci, nýbrž popisoval život a svět, který viděl kolem sebe, a to z co možná nejširšího úhlu pohledu a hlavně: pravdivě a bez jakýchkoli omezení a zdrženlivostí zvaných původně cenzura a autocenzura a nyní politická korektnost.
Max tvrdil, že za sto let si lidi možná přečtou paměti titánů o tom, jak jezdili figurkami (rozuměj lidmi) po šachovnici dějin nebo jaká muka prožívali na hajzlu při sraní, ale nikdo nikde nebude mít šanci si přečíst, jak žili normální, obyčejní lidé, pro které byl chleba vždycky o dvou kůrkách. Lidé tady dole.
A to si Max vytkl jako cíl: tohle zachytit.
2.
Deset minut po sedmé seděl Max za stolem ve své kanceláři a začal snídat dva rohlíky, máslo a smetanový tavený sýr. A zalíval si První stupeň rakety, svého prvního turka v novém dnu.
*
Pouliční lampy na konci ulice, v níž Max bydlel, dnes zhasly v 06:22. Včera to bylo (pokud si dobře pamatoval) v 06:24.
Max dnes opět nestihl svůj obvyklý ranní autobus v 06:19 a dokonce ani následující v 06:24. Jak si teď už týden každé ráno natahoval na obě nohy stahovací punčochy, trvalo mu to déle, zdrželo ho to o nějakou tu minutu a pak to bylo znát, když měl stihnout svůj autobus.
Nepamatoval si, kterým jel včera, dnes to bylo v 06:29, avšak Maxe to nerozhodilo, důležité bylo jet do půl. Kdyby jel po půl, rozhodilo by ho to a poznamenalo na celý den. A kdyby mu pak ještě navrch zazvonil telefon hned po vstupu do kanceláře, šel by počínající den nejenom do háje, ale stál by rovnou za prd. Nevycentroval by ho ani Druhý stupeň rakety.
*
Třešínka souseda Volrába i Maxova byly obsypané bílými květy; pupeny na šeříku před domem s Maxovým bytem byly mohutné. Kaštan stojící nejblíže vchodu do zahradní části restaurace U točny (který byl ve všech ročních dobách ve všem první a objímal k tomu všemu a chránil svými větvemi svou milou – pouliční lampu) byl obalen mladými zelenými lístky dlouhými tak do deseti centimetrů maximálně. Lístky byly mladistvě zelené, plné života, plné jarního mužského chtíče plodit děti a jarní ženské nachystanosti ty děti počít.
„Ten kaštan je plnej života. Ten kaštan je život sám,“ pomyslel si Max, když při čekání na autobus na protější stanici hleděl na tenhle úkaz přírody.
Protože včera ani dnes nejel svými autobusy, nejel ani s většinou štamgastů své ranní cesty do práce, jakkoli ale poslední týdny seznal, že mnozí přestali jezdit i těmi jeho autobusy v 06:19 a 06:24.
„Že by snad kvůli mně? Že by k nim dolehla nezaměnitelnost mé figury? Prostě eklhaft?“ zarazil se Max.
Jen včera ráno spatřil na tramvajové zastávce tu vysokou fortelnou brunetku s neměnným neproniknutelným výrazem ve tváři a vysoko posazeným pěkným pevným zadkem, jak čeká na svůj spoj.
Taky jela později.
A předposlední stanici trasy autobusu nastupovaly včera sedmdesátiletá matka a její sedmdesátiletá dcera, obě však tentokrát bez bílých nebo aspoň světlých zimních pletených huček na hlavách. Matku a dceru rozlišovalo pouze to, že matka měla hůl a lapala po dechu, zatímco dcera měla vykulené oči a síly organizovat pohyb obou žen.
Taky jely později.
*
Včera večer, cestou z práce, se Max zastavil v lékárně a nafasoval léky na ředění krve. Vzpomněl si až těsně před odchodem z kanceláře, že si je má vyzvednout a že si je chce vyzvednout právě včera po práci. Ale zasekl se v ní.
Cestou domů míjel stánky vietnamských zelinářů a měl chuť na jablko, ale dal přednost pivu. Volné místo našel v hospodě v Drážďanské ulici. Dneska už si nepamatuje, jak se jmenovala, ale bylo tam volno. Dal si dvě jedenáctky.
Někdy po osmé šel domů, v dešti.
Tančit v dešti se mu opravdu nechtělo. Tančit v dešti bylo opravdu to poslední, na co měl chuť.
Doma před spaním si Max jako obvykle pustil na youtube další kus načteného McBainova Zabijáka. Byl v půlce, ale žádný posun: Carella a jeho kolega snad Kling vyslechli podezřelého ze smrti dvou policistů, ale chlap měl neprůstřelné alibi; do pátrání se plete novinář; policista asi Bush se zastavil doma, kde na něj manželka po desetiletém manželství vybalila velká prsa utěsněná v malé podprsence, což snad Bushe nažhavilo.
Tady Max četbu vypnul a šel spát. Nikoli ovšem proto, že by ho nezajímalo, jak to dopadne a zda se prsa vyvalí a bude to mít obvyklé následky, ale protože při poslouchání začal usínat.
Byla to druhá McBainova knížka, kterou Max takhle načtenou poslouchal, ale překvapovalo ho, že Steve Carella, jehož předtím považoval za hlavního hrdinu McBainových detektivek, tam moc hlavní roli nehraje a pokud ano, nic moc nevyšetří.
„Ale třeba se pletu,“ špekuloval Max.
Spát šel Max někdy po deváté, možná před půl desátou a tak do za deset minut čtyři spal báječně. Snů měl opět mraky a dva si dokonce pamatoval!
„Tak v tom prvnim sem nastoupil do meziměstskýho autobusu, kerej mě někam vez mimo město, ale já potřeboval vystoupit,“ vyprávěl Max a pokračoval: „Snad po mně šofér snad napůl ironicky volal, abych zavřel dveře – že holt nevystoupim. Ale pak najednou někde na kraji města zastavil v zastávce, já vyskočil a nedaleko vedla tramvajová trať a z dáli se blížila tramvaj a já na ní běžel, ještě jeden chlap běžel a stih sem to, byl sem v zastávce dřív, než tramvaj dojela, nevypadala ovšem jako naše tramvaje tady, nýbrž jako americkej vlak, takovej ten plechovej železnej zaoblenej stroj s malejma vokýnkama, kerej vypadá jak velká tuba na doutník … a chvíli se mi tam míhali ňáký snad dobrovolný hasiči v uniformách jak z Hoří, má panenko a v jedný byl a pivo si nes a se dvěma jinejma hasičema vcházel asi dovnitř do hospody Geert Wilders. Vlasy měl jak v reálu, jen ne tak bílý, ale byla to ta jeho kštice. Fakt nevim, jak tenhle se mi dostal do snu … snad že teď furt psali v novinách vo volbách v Holandsku … Jo mimochodem: vopravdu teď na jaře nasazujou na tramvajovou linku 15, kerou jezdim, soupravu se dvěma vozama, přes zimu jezdil jenom jeden vůz, snad na podzim krátce taky dva, ale původně jenom jeden – a včera cestou z práce sem dokonce viděl tu novou ForCity tramvaj patnáctku – čili asi tahle lajna získává na významu a prestiži …“
Ještě dnes ráno si Max pamatoval i druhý sen a zapřísahal se, že si ho bude pamatovat, než dojde do práce, a zapíše si ho.
„Ale zapomněl jsem ho,“ zapsal si do deníku.
*
Maxův spánek po za deset minut čtyři, kdy měl chcací pauzu, už nebyl tak silný, pevný a hluboký jako předtím. Opět ho jímala hrůza z očekávaného zazvonění mobilobudíku a vstupu do dne. Opět ho jímala hrůza, že má jít na jakýsi „onko screening…sono břicha“, jak v papírech navrhla jeho paní doktorka přes cévy. A vybavoval si svoje neduhy z posledních let … namátkou: opakující se krvácení z nosu při smrkání, ale poslední měsíce to ustalo – poté co Max začal smrkat šetrněji. Taky prohlubující se nedoslýchavost, koncem zimy hůř chcal, ze zubu mu vypadl kus plomby, občas zabolela kolena, bodlo v pupku tu a tady a tam …
Max doktorům nikdy moc nedal. Přinesl si to z rodiny, v níž chodili k lékařům až tehdy, kdy už fakt někomu upadla noha, nebo bylo pozdě.
Rozhodně též nesdílel přístup Elen Hojerové, která chodila k doktorům, jak sama říkala, „podle rozpoložení“, což bylo poměrně často.
Max šel do sebe až předloni, kdy si ho vzala do parády Veronika a začala ho honit po preventivních prohlídkách. Všude s ohledem na svůj stav nabral nějaké trestné body, ale stále nepřestával být účastníkem závodu, protože si jako v biatlonu, nebo jak se ten sport jmenuje, oběhl trestné kolečko (rozuměj: nafasoval injekci nebo prášky) a vrátil se na trať. Ale byl si vědom, že běží už jen proto, aby doběhl. Na vítězství nepomýšlel.
Někdy ovšem mělo fasování trestných bodů tristní až zoufalý a deprimující průběh. Tak přišel Max k výbornému panu primáři přes uši Navarovi. Pan primář Maxe vyšetřil a poslal na přístroj – prostě: dali Maxovi na hlavu sluchátka a do ruky něco jako knipl a prý: „Vždycky, když něco ve sluchátkách uslyšíte, zmáčkněte to.“
Tak fajn. Max se soustředil … a čekal.
„Proč nemačkáte?“ optala se paní obsluhující to, do čeho vedl kabel z toho, co Max držel v ruce.
„Čekám, až něco uslyšim,“ odpověděl popravdě Max.
„Ale vždyť do sluchátek už vám jde čtvrtý slovo,“ na to paní.
„No to fakt neslyšim,“ na to Max.
Když opouštěl ordinaci pana primáře Navary, vzpomněl si Max na známý a populární francouzský kriminální seriál s komisařem Navarrem a spojil svou právě prodělanou zkušenost s tím, jak se komisař hlásil do telefonu. A zapsal si do deníku: „Navarro – slyším! Navara – neslyším!“
*
Nepomohla moc ani návštěva Centra čínské medicíny, kam Veronika Maxe rovněž dokopala. Maxe se tam ujal jakýsi mladý asistent a: „Vyplázněte jazyk … ukažte tep … hm … Jak pijete?“
„No – denně tak dvě, tři piva. A v sobotu i třeba šest … někdy sedum,“ opáčil bezelstně Max.
„Já myslel minerálku,“ hlesl zaskočený asistent.
„Tak jednou za čas,“ hlesl po kratším šátrání v paměti Max.
„A jak chodíte na velkou?“
„No – tři, čtyři dny nic a pak si dám v sobotu ráno sejra s máslem a rohlíkem a turka a letim tak, že urážim všechny rohy po cestě.“
Asistent se zasmál. Max taky.
„A malá potřeba?“ vyzvídal asistent.
„Tam je to dobrý!“ pochlubil se Max spokojený s tím, že aspoň v něčem asistentovi vyhoví: „Tam je to vopravdu dobrý: prudkej zaoblenej dlouhej jiskřící bič. Hlavně po těch pivech.“
Asistent to vzdal.
Když byl Max v centru poprvé, vyzvedla ho tam Veronika a že půjdou na procházku.
„Jaký to bylo?“ vyzvídala.
„Deme do centra české medicíny,“ zavelel s vážnou tváří Max.
„Kam máš jít?!“ vystrašeně se zeptala Veronika.
„Uvidíš, poď. Je to tajdle kousek.“
A dovedl Veroniku k Vejvodům. Dali si každý klobásu s červeným zelím, dvě plzně a Tatranský čaj – Veronika slabší a Max silnější.
3.
Honily se Maxovi dneska ráno hlavou i další věci: kde má sebrat sílu, vstát a jít cokoli dělat? Pracovat, fungovat, psát, přemísťovat se z místa na místo – prostě žít.
Jpeg
Na stranu druhou si byl vědom, že ztratil ochotu, sílu a … jak to nazvat … přesvědčení a rozhodnutí, že by spáchal sebevraždu, kdyby bylo nejhůř. Před deseti roky k tomu byl připravený, teď ne, teď se mu ještě umírat nechtělo.
Předvčerejší a včerejší deprese Maxe znovu přivedly k úvahám, jak to vypadá po smrti, když o sobě člověk vůbec neví. „V jedný ze svejch knížek to kdosi rozebíral, ale protože mi tenkrát eště smrt aktuálně nehrozila, přistupoval jsem k tomu podle svýho gusta, tedy ironicky a sarkasticky,“ poznamenal si do deníku: „Ale jak se perspektiva smrti začíná blížit, začínám víc trnout. Zdá se mi, že lidskej život je mimo jiný vo tom, že s každym dalšim rokem života zesílí perspektiva smrti, až ta perspektiva člověka úplně pohltí a sežere.“
4.
Když včera vcházel do domu, akorát přijížděl autem soused David Vančura. Max z toho neměl radost, protože s Vančurou ani kýmkoli jiným v jejich ulici i jinde se nerad potkával, protože potkat se takhle s někým znamená s ním minimálně prohodit pár vět, nebo rovnou konverzovat, což bylo pro Maxe to úplně nejhorší.
Tak se, holt, Max včera potkal s Vančurou. Vančura jel ze sportu. Optal se, odkud jde Max, ale než Max, lezoucí do schodů, popadnul dech, odpověděl si Vančura za něj: z práce. „He,“ přisvědčil Max zbytkem vzduchu v plicích, jehož půlku dokázal na vrcholku schodů protlačit přes hlasivky ven.
Když se loučili na chodbě domu, padesátiletý Vančura dvaapadesátiletého Maxe jako obvykle oslovil „Maxiku“, a tak mu Max popřál „pěkný večer“ a dodal „Davídku“.
Lidé a zejména pak muži, kteří Maxe oslovovali zdrobnělinou jeho křestního jména a navrch s krátkým „i“, Maxe srali maximálně.
5.
Max byl rád, že dvoudenní deprese povolila, současně ale rád nebyl, protože byl bez ní bezradný. Snad ustoupila proto, že se vzdalovala chvíle, kdy byl před týdnem u své paní doktorky přes cévy, která mu naznačovala možná černá mračna nad ním. A další návštěvu lékaře, tentokrát praktické paní doktorky, kam ponese výsledky od paní doktorky přes cévy a její doporučení s těmi černými mračny, má až za týden nebo za 14 dnů – podle toho, jak to stihne.
Snad tenhle mezičas, kdy toho moc dělat nemůže, ho tak nějak uklimbával.
Také se ale začal smiřovat s tím, že stát se může cokoli. Pravda je – a to uklidňovalo – že nějaké akutní potíže necítil, kromě té levé dírky v nose nikde nekrvácel, ostatní bylo tak nějak v normě.
Jen ztratil chuť na sex. Měl problémy i s obyčejným ztopořením. Už ho nenahodil ani samotný pohled na pěknou holku nebo ženskou, i když si jich všímal, vnímal je … Ale úplně vychladnul, zmrznul.
„Přikládám to tak ňák změnám po Veroničině smrti,“ poznamenal si Max do deníků, „hlavně tomu, že sem po Novym roce konečně našel módus vivendí z toho podzimního a zimního dilematu: jak schůzky s lidma, to chození mezi ně, tokání s nima, prostě fungování mezi nima – jak to sladit se samotou, chladem, zimou a černym prázdnym bytem, do něhož sem se po návštěvě těhle lidskejch Matějskejch poutí a jejich atrakcí vždycky vracel. A vyřešil sem to po Novym roce tim, že sem se definitivně vydal na cestu samoty a uzavřenosti. Pravda – vobčas z ní vypadnu jako z kolotoče, ale už je to málokdy. Taky mi speciálně včera a dneska pomohlo (a to možná přispělo k obratu), že hezký jarní až skoro letní víkendový počasí vodešlo a nahradilo ho pošmourno, děšť a nevlídno. A mně se vždycky v tomhle špatnym počasí žilo a pracovalo líp, vždycky sem měl radějc tmu a noc než den a slunce, vždycky sem měl radějc podzim a zimu, ne jaro a léto. Jen s Veronikou sem to začal mít vobráceně – ale bez Veroniky se zase vracim ke svejm jistotám. Nakonec nedávno sem to tady někde v denících napsal: člověk by měl umírat na podzim; zima a hlavně jaro a léto sou pro umírání blbý termíny. Vhodná je i ta zima, ale i to je divnej čas – to už je spíš na takový zažívání smrti. Něco jako dortík a kafíčko po dobrym obědě.“
*
„Ale proč?!“ téměř zaúpěl Veroničin syn Jakub, když s Maxem seděli v hospodě. Jakub odmítal nejen debatu o smrti jako takové, ale rovněž o nejvhodnější době, kdy má přijít.
„Jiný roční doby než podzim sou snad pro umírání vyloženě škodlivý,“ zamyslel se Max.
„Ale proč?!?!“ nedal se Kuba.
„To máš jako fotbal a hokej …“
„ … ale proč?!?!?!“
„Fotbal taky můžeš hrát i v zimě a lední hokej taky i v létě, ale tak nějak k sobě tyhle sporty a ty protikladný roční období nepasujou.“
„Ale proč?!?!?!?!“
„Ve všem musí bejt systém. Ve všem,“ uzavřel Max.
„Ale néééé,“ rezignoval Jakub. A bezmocně máchl rukou prostorem před sebou, jako by mu chtěl dát facku (rozuměj: tomu prostoru), a odvrátil hlavu.
„Je to tak,“ pomyslel si v duchu Max.
*
„Tak pro dnešek finýto,“ uzavřel Max. A dodal, že kvůli včerejší večerní tmě a dnešnímu rannímu šeru neviděl, co nového na Drsné planině, tom staveništi za jejich bytovkou.
Konec
Foto: „Po dešti na Šumavě“ a „Cesta k Berounce v Berouně v přestávce deště“ (Foto: Ch.D.Sobegh)
V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy a hudební skladby:
Zpívání v dešti (USA, 1952)
Hoří, má panenko (Československo/Itálie, 1967)
Navarro (francouzský TV seriál 1989-2007)
Drsná planina (Československo 1979)
Ed McBain – Zabiják (verze načtená v roce 1991)
Protože událost spojující pana primáře Navaru a pana komisaře Navarra se opravdu stala, omlouvám se tímto panu primáři Navarovi, že ho zde cituji skutečným jménem. Ale bez toho by to nebylo ono.
*
Napsat komentář