Max Štróbik dopíjel První stupeň rakety, jak říkal prvnímu rannímu turkovi. Bylo mu fajn, byl klidný; přesto cítil, že je to jenom klid na povrchu … že je to jako zrádná hladina tůňky … hladina, která je navenek a na první pohled tichá, rovná, vyžehlená … nepohne se na ní ani vlnka … ale o to větší nebezpečí pod sebou skrývá.

„Přeju pěkné, aprílové ráno. Z ložnice mého bytu. Dobrý den,“ pozdravil se Max a navázal: „Tak kde dneska začít? Jak začít? Odkud začít?“

„Půjdu si slejt Druhej stupeň rakety. Druhýho turka,“ zavelel si a odešel do kuchyně.

*

Se slitým Druhým stupněm rakety se Max vrátil do ložnice a sedl si k psacímu stolu, na němž ležel laptop. Chvíli si prohlížel různé stránky a pak na svůj web umístil odkazy na svoje knihy. Byl relativně spokojený, jak mu tato technická činnost šla.

„Je zřejmé a patrné, že i s člověkem po padesátce se dá perspektivně pracovat a že i člověk po padesátce může perspektivně pracovat sám se sebou,“ pomyslel si obřadně, a proto spisovně, ale po chvilce uvažování sebekriticky dodal: „Jen s tim slovem ´perspektivně´ bych moc neplejtval.“

*

Předchozí den šel Max spát ve 21:04. Domů přišel asi ve čtvrt na devět. Nechtělo se mu jít rovnou z práce domů, potřeboval mezi práci a domov vložit karanténu, ono očištění vojáka po vystoupení ze zamořeného prostoru a před vstupem do prostoru nezamořeného.

Ale v současnosti je otázka, kde zamořený prostor končí a nezamořený začíná, protože smrady, prach a jedy v ovzduší a rovněž různé ideje a názory a relativizace všeho smazaly dosud jasné kontury světů zamořeného a nezamořeného, a v obou shodně tak podle Maxe platilo rčení Fáberova tatínka: „Přežívají jen kurvy a odolní jedinci.“

Rčení se původně vztahovalo k teorii a praxi jisté severoafrické země osmdesátých let minulého století, ale jak Max za svůj život pochopil, mělo geograficky širší platnost.

„Sme svědky umírajícího času,“ tvrdil Max Fáberovi: „Teda uplně přesně řikám: ´Svědky umírajícího času II´.“ Max si v tomhle půjčil a poopravil název filmu, který vznikl sestříháním seriálu o době předbělohorské. Seriál se jmenoval Lekár umierajúceho času. „Já to modifikoval na Svědek umírajícího času II. To ´II´ za naši současnost,“ dodával Max.

Včera potřeboval karanténu mezi prostorem autenticky zamořeným (práce, život, lidi) a autenticky nezamořeným (jeho byt), a tak poslal Kubovi SMS s dotazem, jestli by po škole (jako dálkař měl Jakub nějaký předmět v pátek odpoledne) nezašel na pivo. Ale upozornil Kubu, že tentokrát to opravdu nebude podle klasika „jdeme na jedno, dvě – slovy dvanáct“, nýbrž opravdu jen na dvě – čili slovy dvě.

Kuba neodepsal, přesto jel Max na Přeskopec, protože se mu nikam jinam nechtělo, a zašel do tamější Přeskopcové pivnice. Měl štěstí – na venkovní zahrádce nabité hospody se akorát uvolnilo místo pro dva a Max tam zaparkoval.

Už cestou z práce si všímal, že restaurační a hospodské zahrádky jsou plné. U Tondy Prskavky měli otevřené dveře dovnitř, aby nalákali hosty, ale nešel tam, jakkoli to bylo kromě Přeskopcové pivnice jediné místo, jež si pamatoval, že mu tam dají tlačenku. A Max měl chuť právě a jenom na tlačenku. Ale k Tondovi Prskavkovi se mu nechtělo – vzpomněl si, jak zdlouhavá tam byla přesně před týdnem obsluha, kdy i na pivo čekal skoro 20 minut. A navíc se mu nechtělo do suterénu, v němž to U Tondy Prskavky je. Chtěl někam, kde si sedne, dá pivo a bude pátečně podvečerně tupě čumět před sebe … do prostoru někam.

V Přeskopcové pivnici hodně hostů kouřilo. Maxovi zpravidla cigaretový kouř v hospodách až tak nevadil, protože jako celoživotní nekuřák uznával, že cigareta k pivu (a turku) tak nějak patří. Ale někdy bývá cigaretový kouř nepříjemný, třeba když kuřák v hospodě nechce čudit svým spolustolovníkům pod nos, dá ruku se žvárem bokem, čímž pouští kouř do nosu, očí a k jídlu lidem u druhého stolu.

Kuřáci to považují za své demokratické právo. A když jim někdo připomene, že svou demokracií nedemokraticky omezují druhé, vykřikují cosi o buzeraci a totalitě.

Kdyby byli kuřáci tolerantní, Maxovi by nevadilo, že v hospodách kouří, ale protože jsou netolerantní, je dobře, že je z hospod vypráskají. Zavinili si to sami.

Max si dal v Přeskopcové pivnici jedenáctku a tlačenku s cibulí a s octem a s chlebem a pak druhou jedenáctku. A k tomu dostal darem to kouřové dýmení od sousedních stolů. Zejména jeden už lehce věkovitý muž s vlasy jako ženská dýmil poměrně silně – což Maxovi připomnělo: poslední dobou si všiml, že lidé kouří nějaké jiné, řekl by divné cigarety, z nichž se neline dřívější jakýsi sterilní kouř, nýbrž dým jak z rozjíždějící se lokomotivy.

„Buď mám vidiny, nebo se vopravdu začalo hulit něco jinýho,“ znejistěl Max.

Kuba se neozýval, a tak Max kolem 19:45 zaplatil a jel domů, metrem a autobusem. SMS od Kuby přišla, jak by řekli Kerouac a Nelson, On the Road (Again) – akorát Max lezl na Zakopci do autobusu. Kuba psal, že sorry, ale je na třídním srazu a měl mobil plný esemesek, takže neodpovídal.

„V pohodě. Cinkneme si o víkendu,“ odepsal Max.

V autobusu s ním jela Zbojníkova manželka s jedním z jejích dětí. Max dělal, že ji nevidí. Bydleli v jedné ulici, potkávali se v ní skoro obden, ale byť byla mnohem mladší, nikdy nepozdravila, neboť si asi myslela, že je něco víc než Max.

„Tak si polib prdel, náno pitomá,“ shrnul by vojín Voňavka od Černých baronů.

„Tak si polib prdel, náno pitomá,“ přidal se poručík v záloze Max od motostřelců.

Zbojník a jeho manželka patřili v ulici mezi novousedlíky a Max seznal, že skoro všichni tihle noví lidé si asi myslí, že jsou něco víc, a proto až na čestné výjimky nezdraví ani jeden a ani jedna.

„Hubu nevotevřou, čuměj jak tele na nový vrata,“ poznamenal by nebožtík Maxův tata.

„Bastardi,“ plivl jim do ksichtů Max.

Dojel domů. Před spaním si pustil na youtube další kus načteného McBainova Zabijáka, ale usínal u toho, tak to vypnul a čtyři minuty po jednadvacáté hodině šel spát.

Snů měl jako obvykle mraky, ale ráno si – rovněž jako obvykle – nepamatoval ani jeden. Stejně tak jen matně tušil, jak před spánkem dopadla schůzka Carelly a snad Bushe s informátorem, který snad zpochybňoval, že by vrahem dvou policistů, Zabijákem, mohl být ten, na koho se Carella a snad Bush zaměřili.

Našinec ani nemusí být po opici – a stejně si druhý den ráno pamatuje kuloví i s přehazovačkou.

Si pamatuje prd.

*

Max musel spát tak devět hodin, z postele ho ráno poprvé vyhnala nutnost se vychcat, pak ještě zalezl do peřin, ale jak se skrze zatažené žaluzie začalo prodírat venkovní světlo, už zabíral jen chvilkami a povrchně. A opakovaně ho probouzelo jeho vlastní pochrupování.

Do kuchyně vpochodoval před půl osmou ranní, zkontroloval venkovní a vnitřní teplotu a nahodil Stálina (jak s Fáberou říkají plechovým varným konvicím s červenou svítící kontrolkou), aby si uvařil vodu na kafe. A zapnul pračku, snad po měsíci, nebo měsíci a půl, aby vypral trenýrky a ponožky.

A jak pračka prala, koukal se oknem, co nového ve světě – jestli se zase náhodou nějak historicky nezměnilo chování států a lidí, jejich oslovování a funkce. Hned kolem půl osmé zaznamenal v ulici ruch a to měl fakt rád, když první, co spatřil po vlezu do dne, byl ruch na ulici, navrch spojený s lidmi.

„To člověka akorát tak nasere,“ zabručel Max.

Prostě: půl osmé a oknem vidí, jak se na chodníku potkaly dvě pejskařky. Obě znal – mladá sousedka Vochočová s jejich neklidným psem připomínajícím magnet permanentně letící k nejbližšímu kusu železa a bezejmenná ženská, která bydlí ve vedlejší ulici. Nejprve na sebe koukali psy, pak se ženské daly do řeči, pak se psi očuchali a pak se ženské rozešly. I se psy. Vochočovic koukal při rozchodu po tom druhém, ale ten na něj házel bobka.

Soused Volráb vyšel na parcelu, aby se podíval, kam ji počínající jaro posunulo.

Zprava doleva projel ulicí obrovský náklaďák plný hlíny. Jel z Drsné planiny.

Drsná planina …

Někdy po sedmé, když se ještě v polospánku obíral nakonec nerealizovanou myšlenkou zavolat Madame Therese a domluvit si s ní víkendový sex (nic fatálního ani osudového, jen klasická udržovačka a duševní detox), si začal uvědomovat, že mu do uší a do mozku vstupuje nehlasitý monotónní chrchlavý, vrzavý, písklavý a klepavý zvuk.

„To snad přichází z Drsný planiny?!“ blesklo mu hlavou.

Náklaďák plný hlíny, který mu pak projel pod oknem zprava doleva, na to dal štempl: stavba bytovek na Drsné planině za Maxovou bytovkou tentokrát premiérově pokračuje i dnes – v sobotu. Před týdnem a předchozí víkendy tam byl klid, stála tam jen opuštěná stavební technika. Dnes byl odsud slyšet hluk, ale protože to zatím bylo na druhé straně stavby, tedy nejdál od Maxova bytu, bylo to slyšet, ale zatím to nepůsobilo rušivě. Až to dojede na druhý konec stavby, to jest před okna Maxova obýváku a ložnice, to bude jiná. Max doufal, že to bude v pracovní den, kdy není doma.

„Čim dýl sem na světě, tim víc chápu Majkla Douglase ve Volnym pádu,“ neskrýval Max sympatie pro realismus. Jméno Majkl Douglas vyslovoval zásadně „Majkl Douglas“.

Území nikoho a všech pojmenoval Drsná planina v roce 2009, kdy se tam poprvé mělo začít stavět. Přijely tam tehdá buldozer s radlicí a bagr. Bagr vykopal malou díru a buldozer s radlicí tam rejdil různými směry asi týden, jako by si jeho řidič cvičil jízdu a boční manévry – snad nějaký ukrajinský nebo ruský tankista, pomyslel si Max. No a pak v tichosti buldozer a bagr odjely a celé to tam usnulo jako království v Šípkové Růžence: nikdo tam nic nečutal, nikdo tam nic nevyměřoval, pejskaři tam chodili dál, lidé si tam zkracovali cestu dál … Max také, když chodil a jezdil za Veronikou na Obkopec.

„Snad se na mě pan režisér Soukup kvůli tomu nebude zlobit, že sem si přivlastnil název jeho filmu Drsná planina,“ vyprávěl Fáberovi s tím, že vlastnost pojmenovávat lidi a předměty podle někoho a něčeho podědil po svém tatovi.

Tata viděl v hospodě chlapa, který cosi pořád študoval v laptopu – a pro tatu byl ten chlap navěky Magnetická hlava.

A viděl tata v čekárně u doktora sestru, jejíž figura byla jak válec z motoru – a pro tatu byla ta ženská navěky Pumpička.

A věděl tata, že se o Maxe v bance stará jeho osobní bankéř – a byl ten bankéř pro tatu navěky Bankomat.

 A viděl Max v televizi Merkelovou, Le Penovou, Clintonovou nebo tu a tam Mayovou a skoro zařval: „Hele!!!!“ A ukázal na ně prstem. A otočil se k Fáberovi, jako by se chtěl ujistit, že i Fábera vidí to samé, a mírněji zopakoval: „Hele!! Kalhotářky!!“ A pak se znovu zahleděl na obrazovku a skoro zavile, nenávistně a vítězoslavně vyštěkl: „Hele je, báby posraný. Ty se snad styděj i za to, že sou ženský.“

A pořád na ně mířil prstem.

*

Tak ta pračka: Max pral spíš ojediněle, protože se chtěl vyhnout tomu, že mu pračka odejde do kopru. Pračku měl plus minus deset a půl roku a tak nějak intuitivně tušil, že by se mohl přiblížit konec jejího života. Občas četl, jak se dnes vyrábějí výrobky: je přesně spočítáno, kolikrát mají splnit svou funkci, pak se mají podle propočtu rozbít a protože jsou konstruovány tak, aby se už nikdy nedaly opravit, musí si jít člověk koupit nový produkt. Což v případě pračky znamená nejenom jít někam koupit novou, ale taky si zajistit její dovoz domů a pak sehnat instalatéra, který něco umí, aby pračku napojil na vodu, odpad a tyhle věci.

Max včera někde četl, že pro leckoho je stěhování horší než hrozba terorismu. Pro Maxe bylo cokoli horší než hrozba terorismu – tedy i takové pořízení nové pračky. Nerad cokoli kupoval nového, a žil proto tak, aby se všemi věcmi vystačil pokud možno do smrti – tudíž je nepoužíval vůbec nebo minimálně.

„Hlavní je nic neměnit a dožít v tom a s tim, co mám,“ bylo Maxovo krédo.

Ale samozřejmě drobnosti měnil. Třeba ty trenýrky a ponožky, občas i košili, jednou za půl roku i pyžamo a povlečení …

„Nejsem prase!“ ujišťoval.

Taky tužkové baterky ve fotoaparátu nebo nástěnných hodinách měnil, také si kupoval jídlo, když to staré snědl. Ale oblečení, domácí spotřebiče …

„Já, domácí spotřebiče, oblečení a pár nevýznamných drobností – my jedeme na doraz,“ nenechával nikoho na pochybách.

A protože moc často neměnil věci, zvyky a prostředí a nejlépe mu bylo v zajetých kolejích, vyhýbal se obloukem i lékařům. „Protože u nás v rodech platí, že návštěva lékaře rovná se jízdenka zdarma na druhou stranu. A s kladnym doporučenim,“ nepřipouštěl polemiku.

Ale pozor! Třeba Maxovy skoro dvacet let staré náramkové hodinky – digitálky se vracely jako retromóda a Max měl originál!

„Takže se přese všechno stávám jakýmsi tichym vítězem doby: jak urputně lpim na mý starý době, na těch starejch dobrejch časech, kdy normální bylo normální a nenormální bylo nenormální, zjišťuju, že ty starý dobrý časy by se mohly zase stát módou,“ argumentoval s návdavkem: „A třeba sou ty moje digitální hodinky první vlaštovkou.“

*

A tak ta pračka: dneska prala jen necelou hodinu, možná hodinu a půl. To je zvláštní, dumal: někdy pere dvě hodiny a pořád nemůže skončit – jako by měla radost z toho, že ji Max aspoň jednou za měsíc či měsíc a půl pustí, a tak si to chce užít; a někdy je hotová raz dva – jako by ji to nebavilo a chtěla by to mít ajn cvaj za sebou.

*

„Sakra!“ zvolal Max: „Zapomněl sem si vzít prášek na ředění krve! Du si ho vzít!“

Hlavně že ten zánět žil, který ho trápil od konce února nejdříve na pravé a pak na levé noze, ustoupil. Maxova paní doktorka přes cévy předevčírem prohlížela Maxovy bolavé nohy a vůbec poprvé u toho spíš mlčela a měla zachmuřenou tvář … Ale Max to bral stoicky, klidně a fatálně: co může dělat? Nic.

Takový ty krindy pindy starýho Gustafsona …

Maxova Veronika věřila tomu, že prevence je důležitá. Honila sebe i Maxe po doktorech jak nadmutou kozu. Pak ji to prevence neprevence sejmulo a když viděla billboardy jisté celebrity vyzývající lid k tomu, aby chodil na preventivní lékařské prohlídky, komentovala to: „Stejně vám to bude hovno platný.“ A měla recht.

„Dneska Veroniku nemám. Kdybych jí měl, byl bych už teď s ní a radovali bysme se spolu. Jenže mi jí vzali. Nemoc mi jí vzala. A tak se ani neni už z čeho radovat. Jak všude lapidárně řikám, naposledy pani šatnářce před studovnou městský knihovny: ´Po mně už nikdo žádnej optimismus chtít nemůže. Takhle se roděj masoví vrazi a profesionální zabijáci.´,“ sumíroval Max.

Ale z těch svých nohou úplně klidný nebyl.

*

Trochu vzruchu: soused Vrábel pod Maxem zakašlal a něčím tam šoupal, kdosi odešel z bytu sousedů Vančurových, ale Max nevěděl kdo a kam. Soused Vávra a jeho žena se motali kolem auta na jejich parcele, jako by se chystali někam odjet.

Meruňky se lehce osypaly bílými malými květy, Maxova o něco míň. „Asi chřadne a odchází jako já,“ pomyslel si. Třešínky a šeříky na sobě měly zatím zelené pupeny, zase o něco větší, zvětšuje a zbarvuje se to všechno každým dnem čím dál tím víc.

Venku svítilo sluníčko, několikátý den v řadě svítilo sluníčko, včera už leckdo navlékl trička s krátkými rukávy a kraťasy. Ale zajde večer sluníčko a je to chladnější, ještě to večer není prohřáté.

Na věšadle mezi Maxovým a sousedním domem kdosi pověsil prádlo, hlavně tepláky. Max svoje vyprané trenýrky a ponožky pověsil na věšadlo v obýváku.

*

„Zamejšlel sem včera, že bych si dal dneska špacír – že bych jel do Berouna, vlakem, a pak šel pěšky po cyklostezce do Srbska, toho našeho Srbska, ne toho balkánskýho. Ale už včera to byla taková úvaha ne zcela stoprocentní, neseděla uplně,“ pravil Max.

Otevřel okno v obýváku, aby mu šlo zvenku dovnitř teplo.

„Uvidim … uvidim … Až se ve mně trochu rozpustí prášek na ředění krve, dám si panáka a promyslim, co dál,“ uzavřel.

*

Pozdě odpoledne si Max zapsal do deníku: „Nejel a nešel jsem nakonec nikam. Půjdu do hospody. Budou tam kouřit, nevadí, ale budou tam lidé. Nebudu s nimi mluvit, ale budu mezi nimi. A pak večer přijdu domů, pustím si Carellu a snad Bushe (když budu střízlivý) a zítra (pokud se dožiju rána) si odškrtnu další den. Prostě klasika.“

 

 

Konec

 

 

Foto: Klika vstupní brány na hřbitov v severních Čechách (Foto: Ch.D.Sobegh)

V povídce jsou použity citáty a odkazy na seriály, filmy, knihy a hudební skladby:

Lekár umierajúceho času (Československo 1983)

Svědek umírajícího času (Československo 1990)

Černí baroni (Československo 1992)

Volný pád (USA, Francie, Velká Británie 1993)

Drsná planina (Československo 1979)

Dej si pohov, kámoši (USA 1993)

Dej si pohov, kámoši 2 (USA 1995)

Ed McBain – Zabiják (verze načtená v roce 1991)

Jack Kerouac – On the Road

Willie Nelson – On the Road Again

 

*

 

Max Štróbik se vrátí v povídce „Nejlepší doba pro umírání je podzim“.