Šest let po covidu přišla Šanghajská dýka… příběh o tom, jak to tehdy bylo… nebo nebylo? Tak či onak: Mojmír Okatý si v poklidu pluje éterem jako parlamentní PR úředník – ale jen do chvíle, než si na něj vzpomenou vláda a armáda jako na své trumfové eso schované v rukávu a povolají ho do války s koronovírusem. Obstojí? Potvrdí pověst vojenského génia? To je tajné… ale můžete si to přečíst a zjištěné pak veřejně šířit.
https://eknihyjedou.cz/sanghajska_dyka
https://www.luxor.cz/v/2166061/sanghajska-dyka
https://www.knihydobrovsky.cz/autori/chorche-damian-sobegh-287421
https://www.radioteka.cz/detail/croebook-1048577-sanghajska-dyka?srsltid=AfmBOop-znngDPkW90lfvH6UujsNG9PuFROzacjm3buj-Hp4BiR0gJxb
https://www.martinus.cz/3733299-sanghajska-dyka/e-kniha
Za zdmi pražských malostranských paláců, v nichž sídlí Poslanecká sněmovna, se dějí různé věci… a tak je nový předseda Sněmovny zvolen do funkce s úkolem splnit „zadání“… nebrání se tomu… ale chce to udělat tak, aby se umazal co nejméně… Nejenom o tom je tento příběh, který se odehrává v autentickém prostředí české Sněmovny, jež autor poznal jako mnohaletý novinář a poté sněmovní úředník. Příběh s rysy thrilleru je fiktivní, obohacují ho ale autorovy osobní, novinářské a úřednické vzpomínky a postřehy.
https://eknihyjedou.cz/tenkrat_v_parlamentu
Motto
Lázně… jsou zařízení sloužící k léčbě nebo rehabilitaci lidí zejména formou koupání ve vodě.
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Lázně)
Prolog
Ahoj všem,
včera jsem se šel přihlásit ke kontrole na oční. Očařka se přestěhovala do nového baráku, dala mi i adresu, jenže barák je čtyřhranný a dá se do jeho vnitřností vlézt ze všech těch jeho čtyř stran, ovšem to číslo popisné je jen na jedné straně, takže jsem chvíli bloudil kolem, až jsem teda našel ty správné 
vchodové dveře, ale sestřička mi je musela na dálku otevřít bzučákem, jenže dveře nešly otevřít – povedlo se mi to až na ikstý pokus. Pak jsem uvnitř nemohl najít ordinaci, až našel. No, říkal jsem si: „Dobrá doktorka – dobrá práce s pacienty a léčba a řešení problému: než se k ní probojuješ, umřeš – skoro.“
Ale to hlavní: musím do půlky roku vyčerpat starou dovolenou. Rozhodl jsem se jet do Luhačovic do lázní. Vlak zvaný Slovácký expres mi jede z Prahy až tam. Nikdy jsem tam nebyl, a tak si dám nějaké ty procedůry, bazén, polopenzi, výlety. Taky bary, ženský… prostě takový ty poslední dny života v životě.
Mějte se pěkně.
Váš Kolman
(Vyjde v roce 2026)
Stárnoucí vdovec Hála se ztrácí ve světě rychlých technologických a kulturně-společenských změn. Překvapivě ale zjišťuje, že mnohé z nich už v životě prožil – jen se jinak jmenovaly. To v jeho očích zvyšuje šanci přežít i současnost – otázkou ovšem je, zda to má smysl. V pořadí čtvrtá autorova kniha je opět plná tragiky, humoru, fatalismu, skepse, ironie, sarkasmu a jadrného slovníku. Starším čtenářům může posloužit jako antidepresivum, pro mladší je varováním, co je v budoucnu čeká a nemine.
https://eknihyjedou.cz/hala_sobegh
(Věnováno Sedmi statečným z roku 1960. A jiným filmům, které mám rád.)
1.
„Prosím – vstupte,“ vybídla sekretářka Pana G, aby vešel do místnosti. Když vstoupil, zavřela za ním dveře.
Od psacího stolu na protějším konci protáhlé kanceláře vstal šéf Sekce VII kapitán Oldřich Benčík a s nataženou pravicí nachystanou ke stisku zamířil vstříc Panu G. „Vítám tě,“ pozdravil ho a stočil pohled a řeč k pohovce u konferenčního stolku vpravo za vchodem: „Evžena Říhu a Maxe Štróbika znáš.“
Pan G mlčky přikývl a s oběma muži se pozdravil.
Kapitán Benčík se vrátil ke svému stolu, zmáčkl knoflík na reproduktoru a do mikrofonu, který z něj trčel, pronesl: „Evičko, dvakrát rum, jednou dvojitou vodku a… (pohlédl na Pana G:) Pořád stejně?“
Pan G mlčky přikývl.
Kapitán Benčík vrátil ústa k mikrofonu a uzavřel objednávku: „A jednoho Jeníka Chodce.“
„Dnes, jak s oblibou pan Hrabal říkal, se nemožné stane skutkem.“
(Předseda Klubu čtenářů Bohumila Hrabala Jan Řehounek 6. prosince 2014 při odhalení pamětní desky Bohumilu Hrabalovi na vlakovém nádraží v Kostomlatech nad Labem)
1.
Na nádražní budově v Kostomlatech nad Labem mají připevněnou pamětní desku zvěstující, že právě tady sloužil v letech 1944 až 1945 jako výpravčí spisovatel Bohumil Hrabal. „Odtud čerpal inspiraci pro Ostře sledované vlaky,“ informuje nápis.
Aby se řečenému dostalo náležité váhy, doprovozeno jest rytinou zobrazující ruku držící razítko, jež se už už blíží k vyšpulenému dívčímu zadečku, aby ho políbilo. Výjev je ovšem statický…
(Text navazuje na povídku „A přišel podzim ….“, která byla na této internetové stránce zveřejněna 5. listopadu 2018)
Ouvertura
„Táta začal zase o tom, co ho bolí. A vzpomínal, že jeho táta měl taky bolesti a chtěl umřít, a tak si prej u nich ve vsi lehnul na silnici, kudy jezdíval parní válec, a čekal tam na něj v hodinu, kdy tam ten válec obvykle přijížděl. Chtěl se nechat přejet.
Jenže válec tenkrát zrovna nepřijel.“
(Veronika o svém tatínkovi, 2016)
„Život je krátkej a většinu ho člověku umořej věci, kerý ho nezajímaj. Má si teda eště ten jeho zbytek ztrpčovat něčim dalšim blbym a nesmyslnym?“ (Hektor Fábera)
I.
(neděle 23. září)
A přišel podzim …
Jeho první den se pomalu chýlil ke konci.
Jakub, Kristýna, Marek a Max odjeli z Benešova u Prahy čtyři minuty po čtvrt na devět večer. Auto řídil Kuba, Max seděl vedle něj a Kristýna s Markem obsadili místa vzadu.
Vše kolem tonulo ve tmě. Jakubův, Kristýnin, Markův a Maxův společný život i jejich individuální osudy se vtěsnaly dovnitř vozu.
Světlomety automobilu čistily cestu.
Vpravo, částečně skryt za mraky, zářil na nebi velký měsíc.
(Text navazuje na Rok změn 1 – Prolog, který byl na této internetové stránce zveřejněn 8. července 2018)
Led lodní trupy drtí a anděl bílé smrti
do dobrodruhů ráje zve teď ve tmě polední
a posádky to vědí, že zpátky cesty není,
a duši bohu poručit je rozkaz poslední.
(Ráhna Franklinových lodí, Taxmeni (1))
Ráhna Franklinových lodí
(čtvrtek 5. dubna)
1.
Devět minut po šesté vstoupil Max Štróbik do své a Fáberovy kanceláře v Sekci VII a začal se vybalovat. Venku doznívala noc, žezlo od ní pomalu přebíral den. Od změny času neboli posunutí ručičky hodin o šedesát minut kupředu sice uběhl už více než týden, ale Max si stále nemohl zvyknout, ta zatracená ztracená hodina mu prostě a jednoduše chyběla.
© 2026 Sobegh
Theme by Anders Noren — Up ↑
Nejnovější komentáře