Category: Maxova rána (page 2 of 2)

II. Nejlepší doba pro umírání je podzim (4. dubna)

1.

Dvě minuty před sedmou ranní seděl Max Štróbik za stolem ve své kanceláři vybalený. „Vybalený“ znamenalo, že nahodil stolní počítač a tiskárnu a z aktovky vyndal a na desku stolu položil klíče od bytu (aby je měl pořád pod kontrolou), oba mobily (služební a soukromý) a futrál s brýlemi na čtení. A v pondělí i šrajtofli, protože si v závodní jídelně musel v poledne koupit stravenky na celý týden.

*

Continue reading

I. Prostě klasika (1. dubna)

Max Štróbik dopíjel První stupeň rakety, jak říkal prvnímu rannímu turkovi. Bylo mu fajn, byl klidný; přesto cítil, že je to jenom klid na povrchu … že je to jako zrádná hladina tůňky … hladina, která je navenek a na první pohled tichá, rovná, vyžehlená … nepohne se na ní ani vlnka … ale o to větší nebezpečí pod sebou skrývá.

„Přeju pěkné, aprílové ráno. Z ložnice mého bytu. Dobrý den,“ pozdravil se Max a navázal: „Tak kde dneska začít? Jak začít? Odkud začít?“

„Půjdu si slejt Druhej stupeň rakety. Druhýho turka,“ zavelel si a odešel do kuchyně.

*

Continue reading

Newer posts

© 2019 Sobegh

Theme by Anders NorenUp ↑